REPORTY

Rovinka Teplicemi je za mnou, začínám stoupat do kopce na Bišík. Přede mnou jsou kluci s krátkými rychlými klikami (117 mm) Petr a Honza Kořenský ml. Petra předjíždím na začátku kopce. Petr si před týdnem zvrtl kotník a tento rok toho moc nenajezdil… Honzík nasadil parádní tempo, na rovince nám hodně ujel, vnímám jeho velkou touhu vyhrát, teď se k němu přibližuju jen pozvolna. Někde za mnou očekávám, že mi budou dýchat na záda Tom a Sasha. Honzíka po chvíli dotahuju a v zatáčce předjíždím. Ten kluk ale zase po chvíli předjede mě a přidává tempo, kterýmu nestačím, a je mi jasný, že ten 14 letý borec nedá nikomu nic zadarmo. Mám tepovku vysokou, štreku před sebou dlouhou, závod teprve začal, tak jedu podle sebe. Před výjezdem na kopec k Bišíku mě předjíždí Sasha, milovník uphillů, držitel jednokolkovýho rekordu na tenhle kopec. Na následný lesní rovince jedu zase před Sashu a valím k Čápovi, abych si udržel kontakt s Honzou, který valí fantasticky. Mezi cyklisty v chumlech před sebou ho už nevidím. Jen ho tam vnímám, a to mě žene v před, abych ho nenechal příliš ujet. Nevidím ho ani přes louku za Čápem. Snažím se o vysokou kadenci, říkám si, že roviny a kopce bych mohl udržet alespoň na 150 ot/min a víc. Jedu několik kilometrů sám (o dění za sebou nemám páru). Hledám optimální rytmus, stopu, zbavuju se zbytečnýho napětí ve svalech, který zapojený být nemusí. Vnímám svoji touhu vyhrát, Honzíkovu vzdálenost, která s tím nekoresponduje, obavy z toho, že mi upadne pedál, jako minulý týden, ale zase se uklidňuju, že jsem ložiska zkontroloval, nebo že píchnu, nebo … ale fuj, ble … … A potom mi připadne naprosto skvělý, že Sudety můžu v plným zdravý zase po dvou letech jet … Myšlenky o smyslu tohodle konání si nechám na potom… Za chvíli mě čeká svažující se asfaltová cesta, kde zkouším točit větší otáčky. Už si moc nelámu hlavu s Tomem, který někde za mnou je, žiju se zkušeností ze dvou posledních závodů Moderate Trilogy a Salašský Drtikol, (na PureCupu to natřel on mně), kde měl slabší kondici, a kde mu jeho Flick-Flock (možnost přepínání mezi volnoběžkou a pevným středem) výhodu nepřinesl, dojížděl jsem ty závody s velkými náskoky před ním. Při dalším dlouhým asfaltovým sjezdu už ale vidím, že je to jinak. Šlapu jak trotl ve vysokých otáčkách a vedle mě Tom s volnoběžkou prosviští a rychle se vzdaluje. Ve stoupáních se mu zase snažím přibližovat. Na dveře mýho vědomí zase buší touha vyhrát. Před závodem sem si neskromně myslel, že pojedu o vítězství. Při výjezdu nad Adršpachem nad Starozámeckým vrchem s Tomem předjíždíme Honzíka, který na šotolině kolku tlačí. Ujišťuju se, že nemá defekt a pokračuju za Tomem, kterýmu dýchám na záda. Čekám, že zase za chvíli na prudkým klesání do Adršpachu zase volnoběžku zapne a ujede mi. Vidím, že to zkouší, ale na šotolině mu to nejde. Jedu před něj a točím, co mi rozbitá cesta a dole zvlněný prudký asfalt dovolí. S blížícím se vlakovým přejezdem se taky ozývá signalizační zařízení. Představuju si, jak tam stojíme před závorou a pěkně se zase poskládáme do startovního chumlu, říkám si „tvl to nevymyslíš“, Tom za mnou „tvl Honza nás dojede …“. Ale před světly nás regulovčíci odklánějí doprava a na dalším přejezdu už je volno. Čeká nás nepříjemný asfalt do Horního Adršpachu. Asfalty mě nebaví. Snažím se točit, ale po kilometru mě zase předjíždí neudolatelný Honzík a zase si pozvolna zvětšuje náskok. Tom mi jede v patách. Snažím se udržet s oběma tempo, je horko, zapomínám průběžně pít, ve vysoký tepovce je těžký vycucnout vodu z vaku na zádech, vak mě navíc nechce vodu dát, hadička se někde skřípla, naštěstí zalomcování stačí k uvolnění. Dojíždíme na šotolinu, po chvíli dopředu jede Tom, cyklisti se tady na tý výmolovatý, šotolinový cestě předjíždí blbě, bere to hodně sil. Honza padá, jedem zase ve třech hned za sebou, tempo je to parádní, závod vyrovnaný. Konečně dojíždíme na konec téhle táhlé šotoliny, po který následuje sjezd do Libné. Jsme na sobě, já, Honza a Tom. Najednou jedem tak jako bikeři po široké, rychlé, uježděné polní cestě. „Tudy přeci cesta nevede!“ Myšlenky říkám nahlas. Tom zpomaluje se mnou, volám na Honzu, že jedeme blbě, ať se vrátí, ten ale uhání dál. Nadávám na zasraný značení, který je úplně na hovno… Ptám se Toma, jestli vidí značky. Ani jeden z nás je nevidíme. Zastavuju, ptám se přijíždějícího bikera, zda vidí značení, zda ví o změně, ale on si s tím hlavu neláme, prý se to za chvíli stejně zase spojí. Jeho bezstarostnost mě na chviličku uklidňuje, říkám si, asi další drobná změna na trati, několik jich letos je, asi to není velký rozdíl… Zastavuju u dalšího bikera, který něco šteluje na svém kole. Ten zase říká, že jel za ostatníma. Pochybnosti se zvětšují, snažím se vybavit si, jaký úsek původní trati míjíme… Cesta teď odbočuje nesmyslným směrem doprava a my musíme doleva přes zoraný pole, teď je naprosto jasný, že jsme uhnuli blbě, není pochyb. Volám zase na Honzu, který už pole skoro přeběhl/přetlačil. Nereaguje. Němečtí důchodci nám něco vysvětlují, asi se snaží pomoct… Říkám Tomovi, že se otáčím, jinak je to stejně na diskvalifikaci, je jasný, že jsme si to zkrátili, takhle bychom totiž minuli kamenitý DH do Libné a hlavně prudký lesní stoupání. Tohle je hlaďoučká cesta, po které jsme se jen snadno svezli dolů. Vracíme se. Sem nasranej na blbý značení, na sebe, že jsem nebyl rozhodnější a nedal na svůj vnitřní hlas a jel s davem a nechal se strhnout svou touhou vyhrát, obavou, že mi Honza moc ujede, … vždyť na 35 km trati, hlásili jen jednu změnu u Starozámeckýho vrchu … Přemítám, že nás zatím musela předjet pořádná banda unerů. Tom si je počítá taky, jen nahlas řekne dvě jména „Sasha, Petr“, já mu do výčtu přidám „Honza“ (Rous). (Později podle záznamu jízdy ve strava.com jsme tady zajeli 2,8 km a ztratili 10 minut).

Při sjezdu do Libné začínám cítit chybějící síly, mám pochybnosti, zda kopec v lese vyjedu, pod kopcem jedu za Tomem, trochu ho nechám ujet, protože jestli on v kopci spadne, půjdu dolů s ním. Jenže to není třeba Tom má zjevně hodně sil, kopec lehce vyjíždí, už se přehupuje přes okraj, já pod vrcholkem seskakuju, protože v nohách cítím předzvěst křečí. Navíc se mi před chvílí začaly objevovat světelný fleky v zorným poli. Přichází aura před migrénou, kterou nijak zvlášť netrpím, ale horko, málo spánku a zběsilý tempo dělají svý. Na polňačkovým sjezdu do Zdoňova dvakrát padám, kleju, sere mě to. Tom se mi vzdaluje. Zpomaluju, kašlu na závodění, chci to jen dojet. Za chvíli mi to ale zase nedá, je to závod, už jsem ho začal, tak ho dokončím a to co nejlíp. Zase do toho začínám dupat, aspoň si to myslím. Na občerstvovačce nezastavuju, jen zpomalím a žádám o banán, nacpu ho hltavě do hlavy a přitom žvejkání vidím na polňačce k Bukový hoře v dáli před sebou vysokou postavu Honzy Rouse a před ním vzdalujícího se Toma, který má už velký náskok a zjevně stále hodně sil. Honza chvíli tlačí po sluncem rozpálený šotolině, když kolem něj projedu, zase naskočí. Společná jízda ale netrvá dlouho, při předjíždění bikera padám a se mnou i Honza, který hned naskočí a jede dál, “sem gumovej, to je hroznej závod“ stěžuju si. Při lesním stoupání k Bukový hoře musím chvíli jít, ve stehnech cítím zase předzvěst křečí, světelný fleky jsou ve stínu viditelnější. I na tý lesní rovince za odbočkou do Horních Teplic se mi daří několikrát padat. „To snad není možný“, lituju se. Tempo je už pomalejší, od toho závodního se už vzdaluje. Honzu Rouse vidím až na asfaltovým stoupání k Lysýmu vrchu. Tam v lese ještě číhají technicky nejtěžší úseky. Kořenovku k potoku z poloviny procházím, průjezd navíc stěžují chodící cyklisti. S posledním stoupáním přes kameny a kořeny to dělám podobně. Potom už jenom rychlý sjezd k Penzionu Metuje, a sjezd ke koupališti. Za upravený nájezd na něj jsem rád. Ten dřívější drop bych nedal a musel bych slejzat. Za chvíli jsem v cíli, kde zjišťuju, že Kromě malýho Honzíka, Toma a Honzy Rouse je tam už jen Sasha.
V jednu chvíli jsem tenhle závod nazval jako „hroznej“, ale musím říct, že už po závodě a hlavně nyní to tak vůbec nevidím. Když se k tomu vracím, byl naopak parádní. Taky je to další dobrá životní lekce … . Nemám medaili, se kterou jsem předtím počítal, ale prostě se to zamotalo tak neočekávaně, že z toho bylo 4. místo. Borec je malý Honzík, který se se svými rodiči nakonec rozhodl požádat o diskvalifikaci z důvodu nedodržení trati. Pro Honzíka to muselo být těžký. No, zkus si to představit. Raduješ se z vítězství, navíc v super čase, a pak ti někdo řekne, že by ses měl nechat diskvalifikovat, protože sis to zkrátil… Jak by to dopadlo, kdyby k zajížďce nedošlo? Asi bychom si první tři místa rozdělili mezi sebe ti, kteří jsme jeli na špici. Rozhodovaly by závěrečný síly a technický dovednosti, protože zbytek nebyl o asfaltu a úplný závěr kolem Lysého vrchu je pro vyždímanýho jezdce masakr, kde se ztrácí drahocenný minuty. Jak se ukázalo plno sil měl ještě Tom, protože se mu podařilo ještě předjet Honzu Rouse a Sashu a vyhrát! Tím mi vytřel zrak . Honzík má úžasnou kondici z cyklistiky, ročně jezdí děsný porce kilometrů, techniku na jednokolce ale rozvíjí málo. Myslím, že by i tak byl v závěru rychlejší než já… Já jsem se svým výkonem spokojený. S tím skoro tříkilometrovým polním zájezdem, mám čas o 7 minut lepší než v roce 2021, kdy jsem jel s bolavým kolenem naposledy. Na segmentech mám samý osobáky, a s průměrkou přes 15 km/h jsem vůbec nepočítal. K našim skvělým časům (viz níže), nám pomohly celkově rychlá vyschlá trať, lehce zjednodušená o nahrazení lesního úseku rychlým šotolinovým u Starozámeckého vrchu, ale hlavně to bezprostřední soutěžení na trati, který nás vybičovalo testovat hranu svých možností. Ale nejde jen o výkon, co mě těší. Mám dojem, že se na těchto Sudetech dělo hodně fajn věcí mezi lidma, počínaje Honzíkovým rozhodnutím nedat přednost svojí touze být první před férovostí, přes pomáhání si mezi jezdci na trati s defekty, po vracení ztracených hodinek, bankovních karet, finančních hotovostí,… RS závod je jen polovina. Ta druhá půlka je o setkání krásnejch lidí („magorů“, jak říká Libor T.) - jednokolkařů na náměstí, která byla taky hodně výživná, parádní, obohacující, nabíjející. (Aspoň u nás doma to tak máme ). Nestačily nám jednokolky k půjčování dětem a dospělákům, z nichž někteří tam hodiny neúnavně zkoušeli a trénovali…
No a Marián zůstává legendou, ani letos nevynechal a udělal si 7 čárku!
Lidi, díky že jste přijeli!
V Kroměříži, 12.9.2023, Stan da Melich

Redpoint Rallye Sudety 2023

V názvu 29. ročníku Rallye Sudety nahradil titulárního partnera závodu pořádající Redpoint a v pátek 8. září večer byl představen nový moderátor Tomáš Rudle, který zažil Sudety na vlastní kůži jako závodník v letech 2001, 2004 a 2005. Startovní číslo 111 bylo předáno Janu Hruškovi, pětinásobnému vítězi silničních Sudet a Velkému Sudetomanovi 2009, kdy jako jediný zvítězil v bajkové i silniční verzi Sudet v jednom roce. Sobota 9. září byla podle statistik nejteplejší za posledních 30 let. Z celkem 725 závodníků jich 354 startovalo na dlouhé, 212 na střední, 117 na krátké a 44 na dětské trati. V 8 hodin odstartoval hlavní závod na 111 km a mezi startujícími bylo i 7 vítězů minulých ročníků (Bubílek, Kaněra, Jobánek, Fojtík, Sulzbacher, Hruška a Kalašová). Potřetí v historii projel jako první cílem za 5:05:21 hodin Michal Bubílek (Merida Bikeranch Team) a stal se tak prvním mužem, kterému se podařil hattrick (2020, 2022 a 2023). Michal k tomu říká: „K závodění i Sudetům mě přivedl táta, který jako nadšený amatér veterán objel tři ročníky Rallye Sudety v letech 1999, 2000 a 2001. Nás bral s sebou a ročník 2002 jsem už jel já na krátké trase, kde jsem skončil třetí mezi juniory. V tu dobu jsem závodil v X-country a maraton bylo něco nového. Takže to, že se někdy stanu trojnásobným vítězem na dlouhé trati je pro mě splněný sen, o kterém se mi tenkrát ani nezdálo. Jen na Rallye Sudety jsem startoval 20x a k tomu jezdím i na další podniky v okolí. Stále se na Broumovsko rád vracím a už sebou beru i svou vlastní rodinu. Vzpomínky na Sudety mám jenom pozitivní a to nejen na vlastní závod, ale i celkově na atmosféru kraje a krásnou přírodu kolem. Závodů je každý rok v kalendáři dost, ale Sudety jsou jen jedny. Tak to cítím nejen já, ale i spousta dalších, a moc bych si přál, aby se tato komunita do budoucna jen rozrůstala, protože závod s takovou historií a kvalitou si to určitě zaslouží.“ Na druhém místě dojel vítěz z roku 2013 Jan Jobánek (-0:59) a třetí skončil skoro místní Tomáš Ševců (-2:30). Jako vítězka mezi ženami a celkově 32. projela cílem již počtvrté Milena Kalašová (dříve Cesnaková) z K3 Performance v traťovém rekordu 5:56:30 hodin, k čemuž dodává: „Tento kultovní závod jsem dokázala vyhrát čtyřikrát a každé vítězství bylo něčím jedinečné. Cením si každého z nich, ale těch dvou, kdy se mi podařilo zajet čas pod 6 hodin, asi nejvíc. Je otázkou, kam tento maraton posouvat, ale určitě by si měl udržet poměr délky a náročnosti tratě. Trať má potencionál mistrovství republiky, uvažovat se dá i o certifikátu UCI maratonu, vždycky však bude platit, že Sudety jsou jenom jedny.“ Druhá dojela Lenka Fridrichová (-37:45) a třetí Andrea Maťhová (-51:45). O hodinu později odstartovali závodníci na střední a krátké trati. Na 60 km obhájil své loňské vítězství s časem 2:20:26 hodin Filip Seidl (Head Pro Team Opava) před Michalem Kaněrou, který kvůli technickým problémům z dlouhého závodu odstoupil a ještě stihl druhý start, a Petrem Škodou. Na stejné trati mezi ženami vyhrála s časem 2:53:44 hodin celkově 34. Jana Milec Jiřincová (TFD) před Karolínou Thérovou a Janou Adámkovou. Na 33 km trati vyhráli Tomáš Janovský (MS BIKE RACING) s časem 1:15:29 hodin a celkově 16. Anna Bursíková (Expres CZ – Tufo Team Kolín) za 1:34:37 hodin. Mezi 23 jednokolkaři byli na stejné trati nejrychlejší Tomáš Haluza (2:17:22) a Jolana Černá (3:50:48). Běžce vyhráli Michal Vrbský (3:03:44) a Olga Hrdličková (4:32:27). Celkem jsme v cíli napočítali 694 mužů, žen a dětí.
V tomto roce byly obnoveny silniční Sudety, jejichž 10. ročník se uskutečnil 21. května pod názvem Decom Systém Sudety Tour, a s Josefem Říhou a CK Pardubice byla uzavřena smlouva o poskytnutí licenčních práv na jejich pořádání. Vyhlášena byla také kombinace Sudetoman 2023 a Sudetolady 2023, ve které zvítězili Roman Šťastný (Velký Sudetoman), Filip Seidl (Malý Sudetoman) a Jana Milec Jiřincová (Malá Sudetolady).

Rallye Sudety již po 28. i pro Honzu Pohla

Text: Bára Bryksí
Foto: Rallye Sudety
V sobotu 10. 9. 2022 v 8 hodin ráno odstartoval již 28. ročník legendárního závodu horských kol Qayron Rallye Sudety. Tento tradiční, jeden z nejstarších a zároveň nejnáročnějších MTB maratonů, má start i cíl v Teplicích nad Metují a jeho trať vede kolem Teplických a Adršpašských skal, Broumovskými stěnami a přes stolové hory Bor a Ostaš. Na start 111 km dlouhého závodu se součtem převýšení 3290 metrů se každoročně postaví na stovky závodníků a závodnic, aby poměřili své síly mezi sebou, ale i s technicky náročnou tratí a často i s počasím. Prvního ročníku v roce 1995 se zúčastnilo 152 závodníků, nejvíce v historii to bylo v roce 2004 s počtem startujících 791. Jen tři závodníci mají na svém kontě starty ve všech 28 ročnících, jsou to Véna Hornych (2x nedokončil), Václav John (jednou nedokončil, ale na trati strávil zatím nejvíc času ze všech) a Jan Pohl, který tento závod jako jediný dokončil pokaždé. A právě Jana “Hanýska” Pohla jsme požádali, aby na oněch 28 ročníků včetně toho letošního zavzpomínal.

Jak se ti letos jelo?
Dobře! Řekl jsem si, že to nesmím přepálit na začátku a že začnu závodit až od Ameriky, abych se v závěru závodu moc netrápil. Od té doby, co mám děti, už netrénuju dlouhé tratě, takže musím trochu šetřit síly. A bláta bylo míň, než jsem čekal (smích).

Ne všechny ročníky jsi odjel na kole. V průběhu let jsi vymýšlel (a organizátor Tomáš Čada tě vždy podpořil) různé vylomeniny, například tandem, běh, koloběžku, triatlon, duatlon a další…
Závod jsem nikdy nevyhrál a chtěl jsem si to v průběhu těch let trochu zpestřit. Některé z těch akcí ale vyplynuly ze situace, nebo to byla výzva od někoho jiného. Tak třeba ten tandem vůbec nebyl v plánu, s Mírou Hornychem jsme na tandemu jezdili jiné závody, Sudety nám ve sjezdech a kořenatých traverzech přišly moc náročné. Den před závodem jsem si ale na Hvězdě rozbil kolo, tak jsem narychlo oslovil Markétu Knillovou (tehdy Práškovou) a ta do toho šla. Pak jsem to jel ještě jednou s Radkou Zeiskovou. Běžet celou dlouhou trať taky nebyl můj nápad, týden před Sudetami na Běhu Broumovskými stěnami hodil rukavičku Míra Duch a já ji nemohl nechat nezvednutou! Koloběžka na dlouhé trati byla zase výzva od Vlasty Kráčmara a nakonec z toho byl vyrovnaný souboj. Trialton X-ironman v roce 2017 jsem vymyslel po vzoru Železného muže – 3,8 km plavání v Ádru v jezírku, 119 km kolo a 42 km terénní maraton. Vydali jsme se na to 4, dokončili jsme jen 2. Například Péťa Tůma vyrazil na vypůjčeném starém kole, cestou zjistil, že by to asi nedal, a tak pomocí kamarádů v průběhu závodu koupil kolo u Měďocha, které mu Matěj Brát přivezl na trať. Pak ale bohužel zatměl při běhu v Broumovkách a závod nedokončil. V roce 2019 byl vyhlášen závod Ultra Rallye Sudety, kdy se měly objet všechny 3 tratě od nejdelší po nejkratší, bylo ale nepříznivé počasí a já jsem po absolvování dlouhé trati věděl, že to nedám. Z 15 startujících nakonec dojelo jen 5. A při loňském Ultra X-duatlonu jsem se po 35 km na kole a 38 km běhu už těšil zpátky na kolo, až si sednu (smích). Takže letos jsem si to rád zase jednou zajel na kole.

Trasa dlouhé trati se v průběhu let mírně měnila, ale klíčová místa, zejména sjezdy jako třeba k Václavovi, Vodní zámky nebo Hvězda, zůstávají neměnná. Diváci se na ně chodí dívat a fandit. Chodíš tato místa trénovat?
Některá ano, třeba Hvězdu. Bezpečnější by bylo to sejít, ale diváci tam na to čekají, tak jim to musíme dopřát. Některá místa se v průběhu let nemění, například schod ve sjezdu k Václavovi, ten jezdím bez tréninku. Někde ale turisti a eroze v průběhu let trať zhoršují, například právě nad Václavem jsou volné kameny a to místo je možná náročnější, než to, kam chodí diváci.

S tím také asi souvisí technický vývoj kol. Nedávno jsem viděla videa z prvních ročníků a s odstupem času oblečení a vybavení působí až komicky…
Vývoj vybavení určitě sehrává velkou roli. První ročníky jsme jeli na pevných ocelových rámech s neodpruženou vidlicí, na úzkých gumách (aby to jelo rychleji (smích)). Během těch prvních ročníků jsem si sám vyrobil odpružený představec. Příchod odpružených vidlic a potom celoodpružených kol samozřejmě pomohl, i když ne všichni závodníci jezdí na celopérech. Pár ročníků jsem na celopéru jezdil a vyvhovovalo mi, že si při sjezdech můžu odpočinout a nedrncá to. Velký skok přišel s přechodem z 26“ kol na 29“, ta mají určitě vetší průjezdnost. Co se týče oblečení, tak některé ročníky jsme jeli v šusťákovkách, zrovna ten první v roce 1995 se jel až na konci září a chumelilo (smích).

Kolik ti vůbec bylo, když se jel první ročník?
18. Hned po Sudetech jsem poprvé odjel do Prahy na první semestr na ČVUT.

Některé ročníky Sudet byly zařazeny do Mistrovství ČR a jsou tradiční součástí Českého poháru. Na závod tedy přijedou profíci či poloprofi cyklisti a postaví se na start s vámi, místními hobíky. Jak Sudety jezdí ti největší borci?
U zrodu Sudet stáli horolezci – Jarda Soumar, Milan Doležal a Tomáš Čada. V té době si pořizovali horáky jen horolezci, aby se pohodlněji dostali pod skálu. Závodit na MTB se teprve začínalo, že se jel o rok dříve v Holešově Drásal tu nikdo nevěděl; Jarda to viděl v Alpách a řekl si, že o tomhle přece ty horský kola jsou. A tak dodnes Sudety hodně horolezců jezdí, dokážou se kousnout a dojet i za hnusnýho počasí na ne úplně fungujícím kole. Taky mají morál a trochu potlačený pud sebezáchovy, takže jim to jde z kopce, kde se cyklisti nechtějí zranit nebo riskovat rozbití kola. Až s příchodem maratonských seriálů začali jezdit profi cyklisti. Profík, ten musí jet zodpovědně a v podstatě si nesmí dovolit sjíždět Hvězdu, pokud si tam není 100 % jistý. No a hobby cyklistu hltajícího kilometry na silničce jsem vždycky poznal podle toho, že mě předjel do kopce a ve sjezdu překážel (smích).

Umíš si představit, že bys druhou sobotu v září dělal něco jiného, než jel Sudety? (z dálky je slyšet manželčina poznámka o domácích pracech)
To si představit neumím (smích). Tak si říkám, že i kdyby to někdy nešlo, nebo byl třeba technický problém, tak mám vyzkoušeno, že se to dá uběhnout, nebo aspoň někam dojít, kde mi třeba někdo půjčí kolo nebo koloběžku (smích) a že to do cíle vždycky nějak doplácám. Prostě: nezabalím to lacino!

Více info o závodu a jeho historii zde: https://redpointteam.cz/rallye-sudety/historie/

Qayron Rallye Sudety 2022

28. ročník Sudet se jel v sobotu 10. září na stejných na tratích jako v roce 2021 a závodu se zúčastnilo celkem 669 startujících, z nichž 315 jelo hlavní závod na 111 km (dokončilo 276), 196 středních 60 km (dokončilo 192), 109 nejkratších 33 km (dokončilo 107) a 44 dětí závodilo v městském parku. Dva roky s covidem a hrozivá předpověď počasí poznamenaly účast, ale nakonec se jelo sice za mokra, ale po většinu času svítilo sluníčko, jen v závěru, kdy už většina startujících byla v cíli, přišla hodinová bouřka. Hlavní závod vyhrál vítěz z roku 2020 Michal Bubílek (Kross BikeRanch Team) za 5:07:47, druhý dojel Dominik Buksa (-40s) a třetí skončil obhájce prvenství z roku 2021 Michal Kaněra (-1:25min). Mezi ženami zvítězila již potřetí (2021 a 2018) Milena Kalašová Cesnaková (K3 Performance) za 6:11:20, druhá dojela Lenka Fridrichová (-23:24min) a třetí Nikol Flašarová (-40:33min). Na 60 km distanci zvítězili Filip Seidl (Head Pro Team Opava) a Andrea Maťhová (Ghost team) a na nejkratší 35 km trati vyhráli Dominik Kvitský (Cykloklub Jičín) a Nicol Bezstarosti (Bakako Nová Paka). Jednokolkaři to vzali vážně a z více než 30 startujících na nejkratší trati byl nejrychlejší Slovák Milan Švider (2:23:52), běžce vyhrál Tomáš Tryzna (2:54:56) a běžkyně Johana Macková (3:14:47).
V pátek večer na zahájení závodu byla předána VIP čísla Janu Hruškovi, kterému se jako jedinému v historii podařilo zvítězit v bajkové i silniční verzi Sudet, dvěma závodníkům, kteří startovali pokaždé, Vénovi Hornychovi (dvakrát nedokončil), Václavu Johnovi (jednou nedokončil, ale na trati strávil do té doby nejvíc času ze všech) a Janu Pohlovi, který měl jako jediný na svém kontě všechny dokončené ročníky. Hanýsek, jak se mu na Policku říká, po závodu v rozhovoru s Bárou Bryksí pro Naše Broumovsko vzpomíná: „Dnes se mi jelo dobře! Řekl jsem si, že to nesmím přepálit na začátku a že začnu závodit až od Ameriky, abych se v závěru závodu moc netrápil. Od té doby, co mám děti, už netrénuju dlouhé tratě, takže musím trochu šetřit síly. A bláta bylo míň, než jsem čekal. Tento závod jsem nikdy nevyhrál a chtěl jsem si to v průběhu těch let trochu zpestřit. Některé z těch akcí ale vyplynuly ze situace, nebo to byla výzva od někoho jiného. Tak třeba jet na tandemu vůbec nebylo v plánu, s Mírou Hornychem jsme na tandemu jezdili jiné závody, Sudety nám ve sjezdech a kořenatých traverzech přišly moc náročné. Den před závodem jsem si ale na Hvězdě rozbil kolo, tak jsem narychlo oslovil Markétu Knillovou (tehdy Práškovou) a ta do toho šla. Pak jsem to jel ještě jednou s Radkou Zeiskovou (nyní Krtičkovou). Běžet celou dlouhou trať taky nebyl můj nápad. Týden před Sudetami na Běhu Broumovskými stěnami mi hodil rukavičku Míra Duch a já ji nemohl nechat nezvednutou! Koloběžka na dlouhé trati byla zase výzva od Vlasty Kráčmara a nakonec z toho byl vyrovnaný souboj. Trialton X-ironman v roce 2017 jsem vymyslel po vzoru Železného muže – 3,8 km plavání v Ádru v jezírku, 119 km kolo a 42 km terénní maraton. Vydali jsme se na to čtyři a dokončili jen dva. Například Péťa Tůma vyrazil na vypůjčeném starém kole, cestou zjistil, že by to asi nedal, a tak pomocí kamarádů v průběhu závodu koupil kolo u Měďocha, které mu Matěj Brát přivezl na trať. Pak ale zatměl při běhu v Broumovkách a závod nedokončil. V roce 2019 byl vyhlášen závod Ultra Rallye Sudety, kdy se měly objet všechny 3 tratě od nejdelší po nejkratší. Bylo ale nepříznivé počasí a já jsem po absolvování dlouhé trati věděl, že to nedám. Z patnácti startujících nakonec dojelo jen pět. A při loňském Ultra X-duatlonu jsem se po 35 km na kole a 38 km běhu už těšil zpátky na kolo, až si sednu. Takže letos jsem si to rád zase jednou zajel na kole.
První ročník Sudet jsem jel v osmnácti a hned potom jsem poprvé odjel do Prahy na první semestr na ČVUT. U zrodu tohoto závodu stáli horolezci – Jarda Soumar, Milan Doležal a Tomáš Čada. V té době si pořizovali horáky jen horolezci, aby se pohodlněji dostali pod skálu. Závodit se na MTB teprve začínalo, a to, že se jel už o rok dřív v Holešově Drásal tady nikdo nevěděl. Proto dodnes Sudety jezdí hodně horolezců, dokážou se kousnout a dojet i za hnusnýho počasí na ne úplně fungujícím kole. Taky mají morál a trochu potlačený pud sebezáchovy, takže jim to jde z kopce, kde se cyklisti nechtějí zranit nebo riskovat rozbití kola. Až s příchodem maratonských seriálů začali jezdit profi cyklisti. Profík, ten musí jet zodpovědně a v podstatě si nesmí dovolit sjíždět Hvězdu, pokud si tam není 100 % jistý, a hobby cyklistu hltajícího kilometry na silničce jsem vždycky poznal podle toho, že mě předjel do kopce a ve sjezdu překážel. Některá místa mám najetá, třeba Hvězdu. Bezpečnější by bylo to sejít, ale diváci tam na to čekají, tak jim to musíme dopřát. První ročníky jsme jeli na pevných ocelových rámech s neodpruženou vidlicí, na úzkých gumách, aby to jelo rychleji. Tenkrát jsem si sám vyrobil odpružený představec. Příchod odpružených vidlic a potom celoodpružených kol samozřejmě pomohl, i když ne všichni závodníci jezdí na celopérech. Pár ročníků jsem na celopéru jezdil a vyhovovalo mi, že si při sjezdech můžu odpočinout a nedrncá to. Velký skok přišel s přechodem 26“ kol na 29“, která mají určitě vetší průjezdnost. Co se týče oblečení, tak některé ročníky jsme jeli v šusťákovkách, protože zrovna ten první v roce 1995 se jel až na konci září a chumelilo.
Na otázku jestli si umí představit, že by druhou sobotu v září dělal něco jiného, než jel Sudet, odpovídá: „To si představit neumím a taky si říkám, že i kdyby to někdy nešlo, nebo byl třeba technický problém, tak mám vyzkoušeno, že se to dá uběhnout, nebo aspoň někam dojít, kde mi třeba někdo půjčí kolo nebo koloběžku a že to do cíle vždycky nějak doplácám. Prostě, nezabalím to lacino!“

Qayron Rallye Sudety 2021

„Dalším dílem ČP XCM byly legendární Sudety. Minulý rok jsem se dušoval, že už to víckrát nepojedu. Nedalo mi to a jel jsem znovu,“ řekl nakonec čtvrtý v cíli David Dvořák.
V sobotu 11. září se uskutečnil 27. ročník Rallye Sudety opět pod záštitou značky Qayron. Závodu, zařazeného do českého poháru horských kol v maratonu a seriálu Prima CUP, se zúčastnilo 849 startujících, z nichž 427 jelo hlavní závod na 108 km (dokončilo 353), 239 středních 60 km (dokončilo 206) a 139 nejkratších 33 km (dokončilo 127). Mimo to startovalo 44 dětí, rozdělených do 4 věkových kategorií na dětských závodech v městském parku. Jelo se opět v ideálních podmínkách, navíc na vylepšené a o trochu kratší trati. Po třech letech si zopakovali vítězství na dlouhé trati Michal Kaněra (Ghost Team) a Milena Cesnaková (Bikeaction-Rocky Mountain Team). Michal to dal těsně pod 5 hodin (4:59:04) a po závodu řekl: „Snažil jsem se na tento závod dostatečně připravit, jelikož jsem tu skoro doma. Všude po trati byla spousta fanoušků, která mě hnala do cíle, a mám strašnou radost, že se mi povedlo podruhé vyhrát tento prestižní závod.“ Míňa to dala pod 6 a půl hodiny (6:27:58) a v rozhovoru pro Dámynakole.cz porovnává své vítězství v roce 2018 s tím letošním, kdy je navíc čerstvou maminkou: „Ano, to bylo něco zcela neuvěřitelného. Do té doby se mi ještě nepodařilo na Sudetech zvítězit. Vždycky se něco nepovedlo, buď technické potíže, nebo jsem byla jednoduše unavená a nejelo mi to. A pak najednou…, s časem pod šest hodin, to se ještě žádné ženě nepodařilo. Tehdy jsem ale měla vrcholovou formu. To se o letošním ročníku říct nedá. Nicméně spokojená být mohu, protože jsem zajela Sudety přibližně ve standardním čase jako před svým vlastním rekordem. Ani jsem nečekala, že se mi Sudety pojednou tak dobře, měla jsem dobré nohy. Každopádně musím přiznat, že v technice byly rezervy. Neřekla bych, že je to tím, že jsem maminka, asi umím částečně vypnout a tuhle myšlenku v hlavě odbourat, spíš to je tou pauzou. Techniku je třeba trénovat, pilovat, a to jsem za těch pár měsíců moc nezvládla. Asi právě proto přišla i moje chyba na 40 km, ve sjezdu k Václavovi. Jak se později ukázalo při vyšetření v Motole, závod jsem odjela s rozdrceným kloubem posledního článku palce. Alespoň vím, co bylo důvodem těch příšerných bolestí při držení řídítek a řazení…“ Mezi muži dojel druhý obhájce prvenství z roku 2020 Michal Bubílek (Kross BikeRanch Team, - 2:01) a třetí byl Vít Řehák (KOA, -8:56). V ženách skončila druhá Lenka Fridrichová (-21:33) a třetí Karolina Bergerová (Carla.kupkolo.cz, -30:44). Novinkou na dlouhé trati byl Ultra X-duatlon (35km MTB + 38 km běh + 35 km MTB), kde zvítězil Míra Duch (8:01:13) před Michalem Vrbským (8:33:42) a vyzyvatelem Janem Pohlem (8:58:04). Mezi ženami neměla konkurenci Aneta Khýrová (9:29:37). Na střední trati vyhrál Adam Lávička před Jakubem Tesařem a Romanem Morávkem, v ženách Martina Sulzbacherová před Anetou Chudárkovou a Kateřinou Teuberovou. Zpestřením na této trati byl jeden startující tandem. Krátkou trasu zvládl nejrychleji Marek Rieger, druhý dojel Petr Kleiner a třetí Petr Bělecký, ženy vyhrála Adéla Lhotáková, druhá byla Jitka Pešinová a třetí Veronika Chudárková. Oživením na této trati byl vložený závod jednokolek, který vyhrál Maxim Siegienczuk z Polska. Koloběžky vyhrál Miloslav Bárta a běžce Tomáš Tryzna. Týmovou soutěž ovládl polický Pítrs Bikes Team.
„A zlatý bod celých Sudet byl, že jsem poprvé v životě (byl jsem tu už v roce 2002) sjel Hvězdu! Zásadním způsobem to umožnila teleskopická sedlovka a nové brzdy. Čas pod devět hodin byla už jen taková třešnička na dortu, “ napsal Karel Tesař a Pepa Schejbal k tomu dodává: „Nejvíc epickej závod, co jsem kdy jel. Tohle není jen každoroční jeden z nejtěžších závodů, tenhle závod má svoji duši.“

Teplice nad Metují, 12. září 2020

Tak ji sjedu nebo sejdu? Ach ta vyhlášená Hvězda. Ještě nikdy jsem ji nesjel. Při tréninku jsem třikrát spadl, nic víc… Všem říkám, že je blbost ji jet, vždyť je to asi 15km do cíle. Proč se tady zranit a nedokončit závod, kravina… Tohle se mně odehrává v hlavě celý závod. A ještě jedna věc, potřebuji čůrat – sakra, ztratím ale 20 sekund, nejmíň…. :-D
Jedu kolem kapličky, točím vlevo, začínám sjíždět k obávanému úseku Hvězdy. Někoho zvládnu předjet, ale stále nemám volnou cestu do „nejhorší“ části sjezdu. Dva soupeři slézají z kola, jdou pravou částí dolů. Sjíždím schody. OK, najedu si vlevo, je tu volno, rozmýšlím… Hlava dává povel – JEDU…
Popravdě si říkám, zda mám vůbec startovat. Neprožívám zrovna nejlepší životní období. Od půlky prázdnin jsem na kole seděl jen dvakrát a to celkem 4h. Ale co, vzdát to můžeš zejtra… Večer před závodem ještě další zásek… Radši jdu na náměstí. Poslouchám kapelu, dám si pivo, druhé… Noc před závodem. Taková kravina… Nechce se mně jet. Vůbec. Mám divnej pocit, jako by se mělo něco stát. Něco blbýho. Asi se rozbiju někde ve sjezdu, stejně mě to brzy potká při mém stylu ježdění sjezdů…
Jsem v pelechu v mém kutlochu (vlastně ani není můj). Najednou budík, 6:00, eeeeeee, musím vstát. Vařím ovesnou kašičku ke snídani, mňam, a to mně navíc určitě dodá energii – snad až na Bišík vyjedu. Jéžiši 7:20. Rychle se obléci do teamového dresu a jet roztočit nohy. Potkávám spoustu známých, zdravíme se, prohodíme pár slov; začínám mít radost. Jdu na start, poprvé do první vlny – stejně chci startovat ale na konci první části startovního pole. Ovšem Míra Jero má jinej názor a drží mě flek vpředu, ok, jdu za ním. Rozkoukávám se, to snad ne, vždyť stojím někde ve čtvrté řadě. Startuju mezi hvězdami závodu…děs, nepatřím sem vůbec.
Je odstartováno. Stoupáme na Bišík, jede se rychle. Nechci přepálit začátek a tak mně Míra ujíždí, i když říkal, že pojedeme spolu a užijeme si závod. Prdlajs; stejně jak na MTB TRILOGY, mně ujíždí ukrutnou rychlostí někam mezi první závodníky. Myslím, že tohle tempo nemůže udržet. Chytám se zkušeného závodníka Martina Šupicha, který mě dojel. Má většinou dobré tempo a je to parťák. Objíždíme skály a než začneme sjíždět do Ádru, dělám chybu, která se mně nepovedla zatím ani v tréninku. Piju, a když vracím láhev do košíku, tak ji místo zasunutí na své místo jednoduše hodím na zem. V práci bych musel platit 50kč do pokladničky za to, že jsem fakt ko*ot. Naštěstí závodníci za mnou se láhvi dokáží vyhnout a já mám ještě jednu. Po asfaltce na Horní Ádr jedeme ve skupině. Střídám Martina, který skupinu táhl, a i já přikládám svoji troškou ku pomoci. Jenže, když se nechávám vystřídat, nikdo dopředu nejede. Naštvu se a skupině ujíždím, i když si říkám, že to asi není úplně dobrý nápad.
Stále se mně jede dobře. Blížíme se ke sjezdu z Laudonových valů. Jelikož jsem poctivě trénoval  a v jednom ze zmiňovaných dvou tréninků jsem si projel celé Broumovky, tak vím, že lesáci na cestu naházeli hromadu větví a že nový krátký prudký sjezd se dá sjet. Ozve se pár ran z přední vidlice. Je to divný, jako by byla málo nafoukaná… Až ke stoupání Pánovou cestou z Ameriky se nestalo nic zajímavého. Teším se, až se na Pánovce projdu a narovnám záda. Jaký to omyl. Celé stoupání totiž vyjíždím. V tréninku to není nic neobvyklého, ale při závodě tam jdu vždy rád. Letos jsem fakt divnej… :-D Následuje obávaný sjezd u Václava, můj oblíbený. Stejně jako každý rok nejtěžší „schod“ sjíždím a hned za ním předjíždím pár pomalejších soupeřů. Zjišťuji, že vidle je rozbitá. Stále častěji se dostává na doraz, a to ji mám zamknutou. Na Vodních zámcích rozháním skupinu turistů, kteří nechápou, že se to dá jet na kole… Tleskají a fandí – to vždy potěší. Usmívám se, fakt mě to baví.
To už se blížím na občerstvovačku na Vysoké Srbské. Začínám cítit únavu, ale co, dám to. Věřím si. Něco málo sním, něco vypiju. V rychlosti zdravím známé mezi diváky. Pomalu ale přestávám okolí vnímat. Začínám závodit. Pouštím se po kostkách dolů. Najednou se ozve divnej zvuk. A zase. Jo, je to ze zadního náboje. Super, přední vidlice je K.O. a teď ještě začíná blbnout zadní střed. V duchu si říkám, že to dojedu, že to nebude zase tak zlý. Začínám se těšit za Bělý k chatkám u Šarkánu na pivko. Parta místních (a mých kamarádů) tam vždy přehradí potůček, udělá tam zhruba půl metru hlubokou přehradu. Odměnou za namočení nohou je hlasitý potlesk a nabídka piva. Pivo si zde po hooodně dlouhé době užívám. Je fajn občas vypít něco hořkého, alkohol zase trošku oblbne hlavu – vše míň bolí.
Zvuky ze zadního náboje jsou stále častější. Když jdu ze sedla a kousek stoupání na Hvězdu tlačím, tak cítím někde vůli… Zjišťuji, že zadní kolo má zhruba 1,5 cm vůli…
… Hlava dává povel – JEDU. Mám celkem rychlost a posílám kolo zleva kolem stromu na skálu a dál dolů. Neuvěřitelný pocit, když se blížím ke konci sjezdu a slyším potlesk a pochvalné výkřiky, zase mám místo pusy rohlík. TY VOLE, já to poprvé sjel, naskočí mně v hlavě. Dal jsem Hvězdu. A myslím, že celkem slušně… Díky, Véno (Hornychu), že jsi mě přemluvil ke koupi teleskopické sedlovky – fakt mě to posunulo ve sjezdech o světelný rok vpřed! Nojo, jenže moje nadšení střídá zděšení. Co ten zadní střed? Čím lehčí převod vzadu zařadím, tím víc mě zadní kolo přibržďuje, když chci jet rychle, nemůžu naopak použít nejtěžší převody. Hlava mně přestává fungovat, přepíná se do režimu depka… Kopec Ostaš II sotva vyjíždím. Nevím, jestli to je kolem, únavou, nebo hlavou… Každopádně se obávám, že nespatřím cíl. Jsem na tom tak blbě, že téměř poslední kopec z Dědova na Bišík kousek jdu. Zadní kolo si dělá co chce a jen tyčky rámu a brzda ho drží na svém místě. I přesto si užívám poslední sjezd kolem sjezdovky a mířím do cíle. Dokázal jsem to, kolo vydrželo. Jsem v cíli. Můj nejlepší výsledek – o více jak hodinu rychlejší než vloni…

Matěj Bitnar
PS: a to čůrání jsem vydržel až do cíle ;-DDDD

Startovní číslo: 102
Startujících: 433 závodníků
Čas v cíli: 6:30:47.8
Celkově: 73. místo
V kategorii muži 19–34 let: 26. místo

Rallye Sudety na jednom kole

aneb Jak jsem závodil s rodící se legendou

Když borci na jednom kole poprvé jeli 33 km kategorii v roce 2017, pro mě se 29 palcová jednokolka teprve narodila a já ji začínal krotit. Těch borců bylo tehdy deset a byli to skutečně borci, protože časy, kterých na jednokolce dosáhli, jsou obdivuhodný. První dojel Milan na 27,5“ jednokolce v čase 2:08 a jeho průměrná kadence šlapání by tak měla být okolo 110/min! Další rok 2018 si tyhle borci, kterých bylo 8, vymysleli jinou technicky mnohem náročnější trať, kde se asi hodně nachodili po svých. Já jsem pořád netušil, že nějaký závod na jednom kole v ČR existuje. Osobně jsem si zažil až loňský rozblácený ročník 2019, kde jsme startovali čtyři.
Letos za nádhernýho počasí stojíme na startu už jen dva, já a Marián, který jel všechny závody RS dosud vypsané pro jednokolky. Mariána považuju za rodící se legendu, a tak doufám, že si to nepodělá, a že bude jezdit i další ročníky a nevymění je za běhání, jak o tom mluví. Letos jsem chtěl Mariánovi ujet o větší kus, než loni, tedy více než o 40 minut. 35 kilometrová trať je letos zase trošku jiná než loni. Těším se na závěrečný úsek přes Lysý vrch. Takže se s Mariánem loučím, popřeju nám, abychom se shledali u cílovýho piva oba ve zdraví.
Stojíme až na konci obrovskýho, strakatýho houfu, takže trvá snad i několik minut, než se po odstartování pohneme … a pak šlapu a šlapu…. A potom přichází dlouhý stoupání na Bišík, a to je úsek, který si užívám. Velká hromada bikerů, kteří si se svými převody udělali pořádný náskok, se nyní ocitá za mými zády. Musím si vystačit jen s furtšlapem, a tak pokud nechci trapně tlačit, musím udržet alespoň slušnou frekvenci šlapání. Což vede k tomu, že bikeři kroutí hlavami, s úsměvem komentují můj „únik“, když se kolem nich a mezi nimi prosmekám a předjíždím je. Některým se, taky s úsměvem, omlouvám, „promiň, pomalejc mi to nejde,… a stejně mě nahoře předjedeš, páč si přehodit nemůžu“. Předjíždím i svého strejdu (který jede na biku, a k 1kolce mě přivedl). Je to parádní pocit, … je až tak parádní, až je strhující a já si zapomínám hlídat tempo, abych ho nepřepálil, jenže ono je pořád koho předjíždět, a tak ve své nezkušenosti šlapu, šlapu a předjíždím (jinak totiž nezávodím) a … A nahoře už mám takový divný těžko v nohách, holotropní lehko v hlavě, a šup jsem za anaerobním prahem, a říkám si „no ty vole, teď tady machruješ a přitom máš vytuhlý nohy a 30 kiláků před sebou…“. Asfalt mizí, jsme v lese a houf bikerů, který jsem nechal v kopci za sebou, teď nechává za sebou mě.
A teď přichází ta krásná věc. Je to jako meditace, šlapu a šlapu a šlapu, sleduju povrch země před sebou, hledám nejlepší stopu, abych neplýtval silami, vnímám rytmus a hloubku dechu, kulatost šlapání, a čas je míň a míň důležitá veličina a rovnováha je v celý mojí bytosti, rovnováha jsem já… Když začneš jezdit na 1kolce, bude to nejdřív těžký. Cvičením si tvůj mozek vyprodukuje potřebný synapse, který popropojuje na potřebných místech a ty se učíš. Tenhle fakt platí pro starý i mladý bez rozdílu. Budeš se cítit pořád líp jako ve svým živlu, pojedeš s menším a menším úsilím, víc a víc na autopilota, kterýho budeš muset vypínat až ve chvílích, kdy se budeš pohybovat na hranici svých možností, který se neustále budou rozšiřovat a tvoje rovnováha bude růst, ty budeš růst, a dovedeš věci, o kterých jsi nevěřil, že jich dosáhneš.
…Jede se mi dobře, krajina se vlní, střídají se polní cesty s asfaltem, sem tam pěkný sjezd lesem… až do táhlého stoupání po šotolině, asi někde za Zdoňovem k Bukové hoře (cca 25. km), kde poprvé cejtim laktátový tvrdnutí ve stehnech, mám strach z křečí, tak seskakuju a kousek jdu, protože šlapat volněji na jednokolce ve stoupání nejde, nebo to aspoň neumím…
Tuhle příhraniční krajinu mám rád, chodil jsem se sem toulat na svých prvních čundrech v dospívání…
… ale teď přeci závodím a chci Mariánovi ujet víc než loni… a tak zase šlapu a šlapu a snažím se kulatit svý šlapání, abych si nohy co nejvíc pošetřil a dostávám se zase do rytmu, do proudění, do plynutí, a nořím se do flow, a nic není důležitý, jen to, že jedu… z flow mě probouzí to známý pálení a tlačení na prdeli. Nevím, jak si mám sednout líp, uf (Díky D. Polmanovi za tip na Ondřejovu mast).
A potom přichází kritická chvíle. V Horních Teplicích mám nohy tak dřevěný, že si říkám, že to stoupání přede mnou raději zase vytlačím a tak seskakuju, jenže jak se chodidla dotknou země, všechny čtyři hlavy stehenních svalů se křečovitě zakousnou a dlouhé minuty drží a drží, a mně nezbývá, než sedět na prdeli, než to trochu povolí, a než se z toho křečovitýho sevření osvobodím. Čeká mě nejdelších posledních 5 kilometrů závodu. Střídám šlapání a tlačení do kopce, jinak hrozí křečovitý kousanec. Ten poslední sjezd lesem ke koupališti a slalom v parku si stejně alespoň trochu užívám, i když je to na pokraji mých natrénovaných možností. A jsem rád, že si můžu oddechnout a na chvíli se za cílovou bránou posadit. Vítá mě milej pán s foťákem a s mikrofonem s logem, který asi žurnalisti považují za sprostý slovo. Až když to potom vidím na tom videu ze závodu (který se tomu pánovi povedlo), si vzpomenu, na co se mě to vlastně ptal a taky vidím, chytaje se za hlavu a skrývaje oči v rozpacích, co jsem mu to vykládal…
Mariánovi jsem ujel. Nebylo to tolik, kolik jsem chtěl, ale to byla stejně jen taková pomůcka k podpoření vůle posouvat hranice. Věřím, že příště na startu nebudeme jen dva. Třeba to budeš zrovna ty, kdo čteš tyhle řádky, kdo tam bude stát s jedním kolem. Jestli na něm už jezdíš, nebo začínáš, nebo o tom uvažuješ, neváhej, jdi do toho. Je to skvělý. Určitě nebudeš dělat takový blbosti jako já a exhibovat do kopce na Bišík, a užiješ si to dokonale.

Standa Melich (melichs@seznam.cz)

Rallye Sudety – kultovní nářez!

Psal se rok 2002 a s kámošem Jardou, jsme se rozhodli zařadit do našeho pankovýho života maratony na horských kolech. Jelikož jsme poslouchali metal a hárd kór, nebylo vyhnutí extrém jsme museli mít i na dvou kolech. Takže dlouhý tratě to jistily, o popový třicítky nebyl zájem. Náš závodní víkend začal tradičně v pátek večer v rokáči, kde jsme doplnili minerály rezavou vodou. Ráno před startem jsme hodili do žaludku klobásu a spláchli to vyprošťováčkem. Cíl byl jasný – dojet před odjezdem časomíry a nebýt poslední. A pořádně si to užít!
Oháknul jsem volný kraťasy, rozevlátý dres, skejtovou helmu a nesměly chybět ani potítka s lebkama, abych měl čím otírat čůrky potu, které se mi zpod blembáku řinuly v kopcích. Takhle jsme absolvovali Krkonošský maraton, tehdy startující na koupališti v Lomnici nad Popelkou, a také Podkrkonošský maraton se zázemím v kempu v Lužanech (dnes v Bělohradě). Bavilo nás to. Jednou za mnou přišel Jarda a říká: „Hele kámoš říkal, že se jezdí někde v Ádru naprosto šílenej maraton. Prej sjezdy, že se z toho po…eš. A je dlouhej. Přes kilo! Říkaj tomu Sudety nebo tak ňák.“ „Ty vole, tak tam musíme!“ Zjistili jsme, že závod se jede v září, a tak zmákneme s milými polovičkami dovolenou, a můžeme tuhle výzvu sfouknout. Že to není plápolající svíčka na dortíku, ale řádně rozjetá letlampa, díky níž nejen naše zadnice poznají středověk, jsme zjišťovali postupně z vyprávění dalších bikerů a zpráv na (tehdy se rozjíždějícím) internetu. „Hoši, hlavně si vemte co nejvíc nářadí a taky náhradní špalky…“ Odjeli jsme do Teplic nad Metují, kde jsme se pokusili vyspat v místní tělocvičně narvaný bikerama. Kdo nechrápal, tak lítal na záchod, takže spánku jsme moc nedali a ráno šli na věc. Postavili jsme se na chvost startovního koridoru, koukli na sebe a tlemili se úplně stejně, jako když jsme měli třeba poprvé skočit velký skok na snowboardu. Víte, že za tím úsměvem je taky strach. Jenomže s úsměvem jde přeci jen všechno líp, takže i zvládání stresu. Už v půlce závodu jsme si kladli otázku (dnes to píšu při vší úctě a s omluvou): „Jaký hovado vymyslelo tuhle trať?“ Do cíle jsme přijeli po osmi a čtvrt hodině ruku v ruce na 209. a 210. místě (z asi 530 účastníků) úplně hotoví, bolelo nás všechno. Bylo třeba ihned vyhledat pomoc – stánek s pivkem. A u něj jsme si teprve řekli: „Ty vole, tak to byl fakt nářez!“ Náhle se spustil proud zážitků ze závodu a taky vyjmenovávání co a jak nás bolí. Historky z tratě jsme vyprávěli dál po večerech v rokáči. Ten závod se mi vryl pod kůži a jako škvára tam zůstal. Už tenkrát mi bylo jasné, že to je výjimečná akce, která nemá u nás v Čechách obdoby.
Letos přišel ročník 2020. Taky dvě dvojky a dvě nuly, navíc osmnáct let od první účasti. Po pár letech pauzírování bylo na čase se do trasy dlouhých Sudet znovu zakousnout (tuším, že asi po sedmé). Zda jsem za těch osmnáct let dospěl, nedokážu říct. Upřímně, dost o tom pochybuju. Ale závodů na biku jsem nejen v Čechách objel fakt hromadu. Takže o jedné věci nepochybuju vůbec – Sudety jsou stále to nejvíc, co si může český biker dát. Těžká, neúprosná trasa v ojedinělé a úžasné přírodě, bezva atmosféra a odér vskutku kultovního závodu, který se koná od roku 1995.
Když jsem dokrucoval první pětistovku v závodě Race Around Czechia and Slovakia (3540 km / 36 000 m), motal jsem se zrovna okolo Teplic nad Metují. Shodou okolností jsem potkal i hlavního organizátora Sudet, Tomáše Čadu. Bylo to krátké a příjemné setkání. Jakmile jsme se rozloučili, uvědomil jsem si, že Sudety startují za nějaké čtyři týdny. Mě čekalo ještě víc než tři tisíce kiláků non stop jízdy, takže mi hlavou poměrně rychle problesklo: „No, tak takovej magor snad nejseš, abys uvažoval o Sudetech po týhle ultrapakárně.“ Opět jsem překvapil sám sebe. Jsem!
Po 7 dnech a 23 hodinách jízdy po mnohdy rozsekaných silnicích a polovině času stráveném v deštích jsem se vrátil slušně domlácený. Nejvíc to odnesly ruce, hlavně předloktí. V pravém se rozjel zánět šlach. Každý, kdo Sudety jel, vám potvrdí, že největší masakr zažívají v dlouhých strmých sjezdech právě ruce. Řídím se pravidlem „Čím ses rozbil, tím se naprav.“ Už při prvním přejezdu louky za Bišíkem mi je jasný, že to napravování bude bolet. Václava přejíždím vcelku ladně, ale při sjezdu Vodních zámků už bojuju s tím, aby mi řídítka nevylétla z rukou, respektive, abych vůbec sám sebe udržel na kole. Hvězdu jsem zase nesjel. Nerozvěsil jsem se tam jako obvykle, ale narazil rozkrokem do sedla přilepeného na břiše. Jo, bolelo to a ne jen po zbytek závodního dne. I díky tomuhle suvenýru jsem si na Sudety 2020 vzpomněl často. Jo a taky jsem začal uvažovat nad tím, že teleskopická sedlovka je asi fakt dobrá věc. Ale už mě to přešlo. Bolest i to přemýšlení.
Do cíle jsem dorazil jako vždy na Sudetech – takže utahaný, orvaný jak borůvka, ale s úsměvem na rtech a s euforií ze stoprocentní bajkovačky. Jo a taky víc než malou chutí na pivo. Objet trasu mi trvalo o tři a půl hodiny méně než v roce 2002. Startovní číslo 419, 19. celkově a 9. v kategorii. Jo a 9. 9. slavila moje dcerka narozky. To se to krásně sešlo…
Odpoledne jsem měl ještě tu čest být pozván na pódium, kde jsme s moderátorem krátili chvíle před vyhlašováním povídáním si o ultracyklistice. Sice jsem byl uvítán jako přední český ultracyklista, ale kdo mě neznal, záhy poznal, že před nimi stojí pankáč, který se kolem jen baví. Sice už nevozím skejtový ořech na hlavě, downhillové boty na nohou, rozevlátý volný dres, ani ty potítka s lebkama, ale to není nutný. Možná to je známka punku, ale ne důležitá. Sudety jsem si zase nesmírně užil. Byl to stejný nářez a koncert toho nejlepšího, co český závody nabízejí, jako tomu bylo i před těmi osmnácti lety.

Daniel Polman
https://danielpolman.com/blog/rallye-sudety-kultovni-narez

Jak jsme jeli na výlet do pekla

aneb Qayron Rallye Sudety 2020 pohledem Pavla Hrnečka

Už asi pět jsem si pohrával s myšlenkou odjet Rallye Sudety. Řekl jsem si, že to musím dát do padesátých narozenin. Letos poslední možnost a tudíž rozhodnuto, jedu! Teď sehnat pitomce co by to jel se mnou. Jirka Paleček má nalítáno, pitomec je to dostatečnej a navíc je z HK. Samá rovinka a tak se mu Sudety s profilem 113 km a převýšením 3295 m budou určitě líbit.
Takže 12.9.2020 ráno v šest hodin klubový Fiat zastavuje u školy a naloďuji se. Nálada je famozní, probíráme strategii a plánujeme to dát za sedm hodin. Je to přeci výlet, to neustále opakuju! Za hodinku jsme v Teplicích, v kině platíme startovné, připínáme startovní čísla, dáváme kafíčko a razíme na start. Řadíme se skromně do středu pole, ftipkujeme a těšíme se. Ještě minutu před startem připomínám Jiržímu že je to VÝLET a pak výstřel a Jirka v prdeli! Pane bože to je debil, co na slově výlet nepochopil?
No nic, jedu si svoje, klábosím s Péťou Válkem, druhým to Dvorákem ve startovním poli a stoupáme prvních pět zahřívacích kilometrů. Nějak moc asfaltu říkám si a netuším jak budu ke konci za každý asfaltový metr vděčný. Odbočka na Skály a do terénu. První stoupání je výživné, ale krásně jetelné a tak si užívám krásy lesů a skal, občas zkouknu nějakou prdelku přede mnou jedoucích dam a užívám si jízdy. Na první občerstvovačce už na mě čeká Jirka a já mu připomínám slovo výlet! Jen jsem si chtěl na začátku trochu zazávodit odpovídá a tak se tomu zasmějeme, něco sníme, něco vypijeme a jede se dál. Teď už spolu polníma a lesníma cestama na Bukovou horu, Honským pasem na Honský špičák a po hřebeni Laudonovými valy až pod Strážnou horu, kde se trasy rozdělují a my odbočujeme ostře doleva a prudce dolů. Tady bylo první místo, kde jsem si řekl, že to bude třeba i nebezpečný a těžký. Opět nahoru do prudkého kamenitého výjezdu, kde Jirkovi dochází a poprvé vyslovil nahlas, že to asi vzdá! Strategicky jsem ho v tom nepodpořil a povídám, že jedu napřed, ať si dáchne a že čekám na druhé občerstvovačce. Přeci mu neřeknu, jasně ser na to a vrať se! Na občerstvovačce, po nepříjemném výjezdu loukou, se Jiří proleje vývarem a prosype solí a pokračujeme dál. Nahoru to bolí, dolů to bolí. Není chvilka, kde si odpočinout. Do kopce bolí nohy a z kopce ruce. Jak to někdo může dát na hardtailu? Nechápu!

Zhruba na padesátém kilometru jsem pochopil, že výlet po Teplických trailech skončil a nastává survival!

Pánova cesta je nekonečná a opravdu bolí. Asi poprvé, né však naposled, slézáme a tlačíme! Hurá Pánova věž! A nyní sjezd k Václavu, ruce necítím, kameny jak kráva, brzdy kňučí a přestávají spolupracovat! A už zase stoupáme na Velkou kupu a hned zase dolu Vodními zámky do pekla. A zase nahoru k Božanovskému špičáku a zase těžký sjezd dolů!
Nevím kolikrát jsme tlačili, nevím kolikrát Jirka řekl, že jsem debil a že jsme jako kamarádi spolu skončili, nepamatuju si všechny sprostý nadávky kterýma mě častoval. Pamatuju si jen, že jsem se zaplaven endorfiny smál a opakoval mu, že tu nádheru doceníme až třeba po týdnu … a zase mi nadal do debilů! Taky říkal, že za osm stovek by měl prostitutku s bičíkem, užil by si a taky by to bolelo! Za pátou občerstvovačkou míjíme skokanské můstky a říkám si „aha“ tady budou asi kopce! A tak zase tlačíme a najednou jakýsi úvoz, kam zlobři naházeli kamení a velká voda vymlela grand cannyon a pořadatel to drze nazve trail! Ve skutečnosti to byl technicky náročný Kalcovský stezník!
Opatrně, opakuju opatrně, jsme ho slanili a pokračovali po „trailu“ směšnou rychlostí kupředu, zpátky ni krok! Na sedmé občersvovačce u rybníka na hrázi připomínám limit dojezdu a velím k ústupu. Loukou nahoru do lesa a k Hvězdě, legendárnímu to sjezdu. Koukli jsme se dolů, Hvězdu sešli, řekli si něco o tom, že kdo to jede, je mentálně postižený kretén, nebo dementní idiot, nebo prostě jenom bezmozek a pokračovali dál. Po kolena vodou v potoce pod mostem jsme se dostali na předposlední občertvení, kde byl už jen jonťák a opět loukou na silnici, vedoucí na Ostaš. To už máme v nohou docela dost kilometrů a opravdu se začínám těšit do cíle!
105. kilometr, poslední občerstvovačka U Brandejsů v Dědově. Chlapci, co tam s námi postávají říkají, že už jen poslední stoupání a pak sešup do cíle. Napít se a vyrazit, není čas ztrácet čas. Na začátku posledního stoupání na zemi krásná nápis se smajlíkem „poslední kopeček“ a tak naposledy tlačíme, i když jsem se snažil vydržet co nejvýš. Jirka se taky naposledy hecnul, ale bohužel. Únava udělala své a tak slézáme. Jívka, kolem zdi u zámku a posledních pár metrů asfaltu a dolů! Trailem plni euforie jsme si i po 110 kilometrech na kamenech poskočili a přes park do cíle. Cílovou branou sem se snažil projet po zadním kole, celý metr jsem měl přední 10 centimetrů ve vzduchu a tak se to počítá!
Cíl, čas 10:09, čistý čas 8:20 a pořadí 367 a 368. Důležitější ale jsou dojmy! A ty jsou. Dojeli jsme a přežili jsme!

Pavel Hrneček

Qayron Rallye Sudety 2020

Z blogu významného ultramaratonce Dana Polmana Sudety – Kultovní nářez: „Jednou za mnou přišel Jarda a říká: Hele, kámoš říkal, že se jezdí někde v Ádru naprosto šílenej maraton. Prej sjezdy, že se z toho po…eš. A je dlouhej. Přes kilo! Říkaj tomu Sudety nebo tak ňák. Ty vole, tak tam musíme! To se psal rok 2002. Letos je rok 2020, taky dvě dvojky a dvě nuly, navíc osmnáct let od první účasti. Po pár letech pauzírování bylo na čase se do trasy dlouhých Sudet znovu zakousnout, tuším, že asi po sedmé. Zda jsem za těch osmnáct let dospěl, nedokážu říct. Upřímně, dost o tom pochybuju, ale závodů na biku jsem nejen v Čechách objel fakt hromadu, takže o jedné věci nepochybuju vůbec. Sudety jsou stále to nejvíc, co si může český biker dát. Těžká, neúprosná trasa v ojedinělé a úžasné přírodě, bezva atmosféra a odér vskutku kultovního závodu.“
Šestadvacátý ročník Rallye Sudety s novým titulárním partnerem se uskutečnil 12. září jako závod seriálu Nova Cup a českého poháru horských kol. Z 868 startujících jich bylo 433 na dlouhou, 265 na střední a 122 na krátkou trať. Novinkou byly dětské závody v městském parku se 48 startujícími. Přes určitou nejistotu ohledně covidových opatření se pátek odpoledne se před dveřmi kanceláře závodu v místním kině vytvořila dlouhá fronta závodníků, čekajících na dodatečné přihlášení, protože tak krásné počasí dlouho nebylo. Neuvěřitelný zájem o pamětní trička znamenal jejich vyprodání během chvilky. Po koncertu Adept Blues Band byl závod slavnostně zahájen a na pódiu si předali moderátorský mikrofon odstupující Tomáš Chejn s nastupujícím Milanem Roudnickým (DJ Roura). A jak to dopadlo? Na dlouhé trati dokončilo závod 392 startujících a vítězem se stal Michal Bubílek (Kross Bikeranch Team, 5:10:34) před Ondřejem Fojtíkem (-8:51) a Štěpánem Štolfou (-12:24). Ondra, vítěz z roku 2003, o tom napsal: „Byl to opravdový bikový čundr, kde jsem si zase uvědomil, že právě pro takové pocity jsem začal jezdit na horském kole. Zažít dlouhý výlet v přírodě, projet opravdu krásnou a těžkou trasu, technicky i časově. Ověřit si, jaká je moje kondice a technická zdatnost, jak si poradím s krizemi, které tady vždy přijdou. Je to jízda samotářů, kteří jen vyjedou ve stejný čas. Tady nerozhoduje, do které skupinky se vám podaří naskočit po startu a jestli vás někdo odpojí za další vinicí. Pro mě jsou biky o vytrvalosti, síle, těžkém terénu, přírodě, spaní ve stanu, proto dlouhé maratony, ze kterých vede cesta dál, k etapovým závodům, nonstop jízdám a přejezdům. Tam si člověk uvědomí sám sebe a závody jako Sudety a Drásal jsou toho takovou malou ochutnávkou. Tady primárně nejde o umístění, ale o dokončení, prožít si chyby a úspěchy, protože i fyzické výzvy jsou v životě důležité, posunout sám sebe, ve vytrvalosti, vnímat věci do hloubky, a to umožní jen délka útrapy. Naším týmovým cílem je být víc vytrvalý, dělat ty správné věci dlouhodobě, mít víc energie v normálním životě, mít pevnější zdraví, abychom za deset, dvacet let mohli jet Sudety znovu…“ Mezi ženami zvítězila již potřetí Jana Pichlíková (Kross Bikeranch Team, 6:03:04), tentokrát před Karolínou Bergerovou (-1:01:01) a Hanou Nenadálovou (-1:36:22). Jana k tomu říká: „Každého vítězství si cením a na Sudety vzpomínám ráda, protože jsem si odtud odvezla hodně emocí. Jela jsem je třikrát a získala i stejný počet vítězství. Myslím, že je to velice obtížný závod, který prověří každého bikera po všech stránkách.“ Na střední trati dojelo 255 startujících, vyhrál junior Adam Lavička (Kross Bikeranch Team, 2:29:13) a mezi ženami Kristýna Pejšová (Ghost Team, 3:08:11). Na krátké trati do cíle dojelo 113 startujících, zvítězil žák Matyáš Purnoch (Ski and bike Kunratice, 1:21:24) a mezi ženami Zuzka Krátká (Bike Flaks Holice, 1:37:25). Vložené závody na krátké trati vyhráli: koloběžky - Ladislav Bartůněk (1:55:08) a Linda Mrázková (2:40:18), jednokolky – Stanislav Melich (2:44:42), běh – Michal Vrbský (3:07:10) a Johana Macková (3:23:02). Nový formát týmové soutěže, kde se sčítaly body ze všech tratí, vyhrál Mondraker Racing Team před Pítrs Bikes Team a INS Atelier Náchod.
„Do cíle jsem dorazil jako vždy na Sudetech, takže utahaný, orvaný jak borůvka, ale s úsměvem na rtech a s euforií ze stoprocentní bajkovačky. Jo a taky víc než s malou chutí na pivo. Objet trasu mi trvalo o tři a půl hodiny méně než v roce 2002. Sudety jsem si zase nesmírně užil. Byl to stejný nářez a koncert toho nejlepšího, co český závody nabízejí, tak jako tomu bylo i před těmi osmnácti lety,“ uzavírá své povídání Dan Polman.

Ultra Rallye Sudety 2019

Nejsem zrovna příznivcem psaní reportů, ale když to byly ty jubilejní 25 a moje 20 Sudety…. Letos navíc s možností absolvování Ultra dlouhé trasy 205 km. V pátek odpoledne poslední léta tradiční před závodní výlet na Hvězdu, kde spousta jezdců najíždí kultovní sjezd.Jak se ale ukázalo letos zbytečně. Večer pak do Teplic nad Metují pro číslo. Přestože předpověď slibovala, že se na závod prášit nebude, tak se přihlašuji i na trasu Ultra.
Předpověď bohužel nelhala a už od brzkých ranních hodin vydatně prší. Nepřestává ani těsně před startem a proto hodně jezdců ani nenastoupí na start. Někteří si pamatují legendární ročník z roku 2001, kdy dojelo něco málo přes 200 lidí. Ještě deset minut před startem není v první vlně žádný jezdec. Až na pokyn moderátora pomalu přijíždí a můžeme lehce po osmé hodině vystartovat. Tempo na první kopec je na mě vražedné, ale nemám kam spěchat. Před příjezdem do Adršpachu přijde první změna trasy. Nebezpečný asfalt nahradil pěkný singl, který částečně vede po trase Adrkrosu. Horní Adršpach a polňačky do Zdoňova na první občerstvovačku. Tento úsek plný kaluží se směsí jílu a písku není ke kolu zrovna šetrný. Po hodině a půl se konečně dostáváme do terénu na Pasa. První lehce těžší sjezd, který začíná drobnou změnou a nový výjezd po MTB Trilogy singlu. Následuje první těžký výjezd z Ameriky a oblíbený sjezd k Václavu. Letos se nedělají žádné fronty. Pole už je značně nadělené. Následují kořeny do Suchého Dolu a Vodní Zámky. I přes podmínky v pohodě sjízdné. V tomhle oblíbeném, ale těžkém úseku tradičně dost jezdců předjíždím, aby mě zase zpátky předjely na mém neoblíbeném výjezdu z Božanova na Machovský kříž. Mezi nimi je i první žena s kterou se pohybuji po většinu závodu. Výjezd z Machova na Bor nám ulehčí opravená kamenná cesta. Zpestřením měl být nový úsek v Polsku, ale který byl nesjízdný vzhledem bahnitému podkladu. Druhá část , která nahradila úsek přes Závrchy už sjízdná byla. Dalším tradičním místem je vodní nádrž uměle vytvořená místními nadšenci, kteří zde nabízejí i třeba pivo). Letos doopravdy hluboká. vjedu do ní hodně rychle, abych ji projel a voda stříká až nad hlavu :) Bohužel cítím že vidlice šla nadoraz a pří následném sjezdu z Hvězdy zjišťuji, že je prázdná, takže pokus sjezdu schodů raději nezkouším a jdu po mnoha letech pěšky. Pod hvězdou mě dojíždí Véna Hornych a oznamuje mi, že ji sjel. Na občerstvovačce u Police dofukuji vidlici a pokračuji dál až do cíle. přijíždím v čase 7:15 na celkovém 68 místě. Což není žádný zázrak, ale vzhledem ke zdržení opravou a zastavováním na občerstvovačkách, tak to ještě jde. První cíl byl splněn a můžu pokračovat na druhý cíl. Dojetí Ultra.
V cíli ani nezastavuji a jedu hned k autu, kde se převlíknu do suchého. Najím se a vyrážím podruhé na Bišík. Asi v polovině přijde dost nečekaná a rychlá krize. Úplně se zastavím a cpu do sebe gel a něco k jídlu. Po nějaké době jsem schopen aspoň šlapat, tak pokračuji dál s tím , že dojedu do Ádru a uvidím jak mě bude. Naštěstí to byla jen chvilková krize a v Ádru dojíždím jezdce na Ultra , který se ptá jestli jede dobře. Vysvětlím mu cestu a pokračujeme společně. Snažím se mu okolo Zdoňova odjet, ale pořád se mě drží nějaký 50 metrů za mnou. Nakonec to vzdávám a nechám se dojet. Jen kolem mě projede a pokračuje sám dál. Přichází těžší část středních Sudet. Od Pasou do cíle. Dojíždím zde uzávěru dlouhé trasy a poslední závodníky. Na občerstvovačce v Bukovicích jsem poslední závodník, takže to tu můžou zabalit a jít domů. Vyjdu pešky louku na Ostaš. Ostatně jako v prvním kole :) společnost mi ale nedělají další závodníci ale jen srnky. Už od Pasou se mi jede čím dál hůř a při výjezdu druhé Ostaše přijde další velká krize. Úplně se zastavím a sedám si do příkopu. Opět mám myšlenky, kudy se vydám nejjednodušší cestou do cíle. Začínám do sebe cpát piškoty, které už několikrát nezklamali :) A i tentokrát jsou jako živá voda. Pokračuji tedy dál po trase do Dědova. další rozmýšlení jestli mám pokračovat, ale nakonec tedy jedu-jdu směr Bišík. Do cíle přijíždím už značně za šera s úplně posledními závodníky z dlouhé v 19:40.
Mám za sebou 170 km a 35 km před sebou.V plánu mám skončit, ale když vidím tu velkou podporu a povzbuzování diváku v cíli, tak to prostě nejde skončit.
Zajedu do auta. Něco málo jídla si vezmu a hlavně blikačky a vyměním helmu s připravenou čelovkou a vyrážím naposledy na Bišík. Nahoře už je úplná tma, ale taky mlha a drobný déšť. Čelovko svítí perfektně, takže i z kopce jedu co to jde. Po silnici ji ale raději šetřím a jedu jen na blikačku. Což se ukázalo jako dobrá volba. Za Horním Adršpachem totiž začíná pomalu slábnout. Zapínám ji jen kde je doopravdy potřeba. Přijíždím na občerstvovačku do Zdoňova. Pán tu na mě ještě čeká. Ani nezastavuji a jedu dál. Poslední větší kopec k rozdělení krátké a dlouhé. Říkám si jestli se nepotkám se srnou, nebo v horším případě s vlkem, ale jen občas na mě zasvítí oči nějakého zvířete a zmizí. Projíždím okolo památníku smíření. Čelovka už skoro vůbec nesvítí. ale znám to tu i poslepu. Opatrně sjíždím na asfaltku v Horních Teplicích a hlídám si, abych nepřejel odbočku pod Borek. Teď by to mělo být po novém asfaltě až ke Skalnímu mlýnu. Ale jen náhodou nepřejedu odbočku doleva do lesa. I skoro potmě poznávám pěšinu po které jezdíme v červenci MTB Trilogy k jedné erzetě. Naštěstí se nejede po ní, ale jen rovně , i když celkem prudce dolů k silnici v Bučnici. Teď už jen okolo kempu a Teplických skal do cíle. Přijíždím v 21:55, takže akorát stíhám limit. V cíli už jsou jen skalní fanoušci a pořadatelé. Vyhlášení a rychle domů do sprchy a postele.
Celkem tedy ujeto 205 km a 5500 metrů nastoupáno. za 13:55 hod. Čistý čas jízdy je o hodinu kratší. Přeci jen jsem dost času strávil na občerstvení, převlékáním, řešením technických problémů a taky krizí. Protože jsem letos absolvoval v podobném počasí legendární 210km dlouhou trasu Salzkammergut trophy, tak můžu srovnávat. Rozdíl je , že na Sudetech je víc toho terénu a spíše kratší, i když prudké kopce. Na Salzce jsou i hodinové kopce, ale zase více jezditelný terén a o 1700 m větší převýšení. Když to porovnám čistě pocitově, tak to byl podobný „zážitek“ :)
Na závěr bych chtěl poděkovat za podporu a pomoc fanouškům, pomocníkům ( Martině Chrástkové především) a všem pořadatelům v čele s Tomášem Čadou, za pořádání tohoto nádherného závodu. Takže za rok na startu zase „normálních“ Sudet :)

Filip Adel ovládl legendární Rallye Sudety

Jubilejní 25. ročník kultovního maratonu v ČR zná svého vítěze. Po více než pěti hodinách boje s těžkým terénem, deštěm, zimou, blátem i soupeři se jím stal Filip Adel (Superior Velsbike Team). Rallye Sudety patří mezi nejstarší bikové závody u nás a je označován jako vůbec nejtěžší. Letošní ročník se do historie zapsal jako jeden z nejnáročnějších. Tradičně obtížné terény Adršpašských skal a Broumovských stěn byly okořeněny celodenním deštěm a teplotami okolo deseti stupňů. V mnohém podmínky připomínaly památný rok 2001, kdy cíl spatřila jen čtvrtina startujících.
Již v průběhu prvních těžkých úseků se na čele vykrystalizovala trojice závodníků bojujících o vítězství. Filipa ve vedoucí skupince doplňoval Michal Kaněra (Ghost Team) a Marek Rauchfuss (Kross BikeRanch). Takto náročný závod nebyl pouze o absolutní výkonnosti, ale také o dobře zvolené taktice, správném rozvržení sil, citu pro jízdu v těžkém blátivém terénu a neposlední řadě o spolehlivosti materiálu. Filip Adel dokázal, že vyzrál ve vynikajícího maratonce. Svým nástupem v posledním stoupání rozhodl závod na svoji stranu a dojel si tak pro své nejcennější vítězství na domácí půdě.
V cíli nám vyčerpaný Filip Adel řekl: „Páteční předpověď už naznačila, jakej asi bude 25. ročník letošních Sudet. Bylo jasný, že se vytrvalý déšť na trati dost podepíše, a že těch 113 kilometrů zábavy bude dost na morál. Už na prvních kilometrech se začalo startovní pole dělit. Jízda v blátě a jemným písečku, kterej tady je snad všude, byla přísným testem jak pro kolo, tak pro oči každýho jezdce. V polovině závodu při stoupání na Božanov jsme na čele zůstali společně ve třech s Markem Rauchfussem a Michalem Kaněrou. Výkonnostně jsme byli po většinu závodu docela vyrovnaní. Tušil jsem ale, že Ráfek může rozhodnout i ve sjezdech, který jezdil o poznání rychleji, než já s Káňou. Moje tušení se vyplnilo a po sjezdu (seběhu) Hvězdy nám během chvilky Ráfek pláchnul a byly z toho hodinu před cílem docela zásadní dvě minutky náskoku. Stejnej rozestup nás dělil i pod posledním kopcem, odkud to bylo asi 20 minut do cíle. Na vítězství jsem v tu chvíli neměl ani pomyšlení, ale o druhý místo jsem chtěl zabojovat. Na vršku kopce jsem nastoupil Káňovi a během chvilky jsem si vypracoval solidní náskok. Nohy jely k mýmu překvapení slušně i po pěti hodinách, tak jsem to podržel i přes horizont, kde jsem minul závodníka náramně připomínajícího Ráfka. Na trati jsme předjížděli tou dobou i závodníky z krátké trati, takže se mi to moc nezdálo. Asi jsem toho už moc neviděl, ale jistej jsem si nebyl. Před posledním sjezdem jsem se pro jistotu zeptal lidí po trati, jestli nejede někdo z dlouhý přede mnou. Nejel. Já si tak jel pro premiérový vítězství na tomhle legendárním závodě! V ČR není závod, který jsem chtěl vyhrát víc. Sudety jsou pro mě pojem od začátku, co jsem sedl na kolo. Tohle vítězství dost cením.“

Deštivé Sudety očima vítězky Jany Pichlíkové

Celodenní déšť, zima a teplota okolo šesti, sedmi stupňů nad nulou. O zážitky na vlastní kůži (a to hodně promočenou) se podělila už dvojnásobná vítězka jednoho z nejnáročnějších maratonů v Čechách, všestranná bikerka Jana Pichlíková.
Budíček v 5:00 a za okny ťuká déšť…a sakryš, říkám si, předpověď hlásila občasný déšť a maximálně do 2 mm srážek. I střeva avizují trochu poplach, ale doufám, že se do osmi hodin počasí trochu vybere. Koukám na plášť na předním kole…v hlavě jdou myšlenky, zda jsem neměla obout přece jen Rocketron místo Racing Ralfa. Ale co, je to tady pískovcové, tak snad se to vsákne. Horší je, jak správně zvolit oblečení na minimálně 6 hodin závodu.
Že bych na start nešla, to mi hlavou neproběhlo, prostě jsem tu a jedu. Jedou i ostatní, tak uvidíme, co se bude dít. Outfit vyřešen, beru kraťasy, boty a návleky na ně, tílko, dres, návleky na ruce, vestičku a bundu na rozjetí. Balím také jídlo s sebou, jak jsme zvyklá, Inkospor 4 gely, 2 tyčky, magnesium a guaranu. Čeká mě dlouhý den, tak ještě 2 bombičky, duši, knot, kartičku pojištěnce, co kdyby náhodou… a jeden velký bidon s ionťákem. Počasí velí použít hřejivku, tak rychle namazat nohy a záda. Nezapomínám ani na citlivé partie, takže na zadek ještě mažu vodoodpudivou mastičku.
Rozjetí je spíš taková parodie na rozjetí, ale aspoň protočit nohy a zvyknout si na všude přítomnou vodu. Zbývá 10 minut do startu, už nás pořadatelé vyzývají, ať se začneme řadit…jenže nikdo v koridorech stále není. Nikomu se moc nechce stát na dešti. Po chvilce se začínáme srocovat, popřejeme si štěstí, odhodíme „nadbytečné a tou dobou už mokré svršky“ a dvě minuty po osmé zazní výstřel…jedeme vstříc 113 kilometrovému dobrodružství.
V prvním kopci se pole natáhne a nadělí, zatím stříká čistá voda a na brýle by se hodily stěrače. Vlašan mě míjí a hlásí, že Míňa (Milena Cesnaková-pozn. red.) nakonec nestartuje. To je ovšem informace, která v tomto počasí paradoxně na morálu moc nepřidá a říkám si: “Ta holka má rozum, zatím co já…?“ a párkrát si na ni během závodu vzpomenu. V nájezdu do terénu už se z brýlí stává téměř neprůhledná stěna. Zastrkávám je do helmy a srovnávám se s tím, že budu celý závod mžourat, mrkat, plivat bahno a z očí poteče několik dní písek.
Závod je vcelku zábavný, kameny i kořeny kupodivu drží a není z to nesjízdná klouzačka, jak jsem se zprvu obávala. Z některých výjezdů mám obrovskou radost, kam až jsem vyjela, některé sjezdy raději sbíhám, než abych riskovala že se někde budu plazit obličejem v kamení. Myslím na závody, které mě ještě čekají. Na rovné lesní cestě mě předjíždí borec a zrovna v ten moment louže… aby vody nebylo málo, tak mi věnuje další sprchu. Poděkovala jsem mu za ni (přiznávám, že trochu ironicky), pak jsme prohodili pár smířlivých vět, i se zasmáli. Nakonec mě oslovil v jídelně po závodě a ještě se mi omlouval, což tedy bylo moc milé gesto.
Nový trail, který organizátoři nachystali, je plný lepivého bahna a přijíždím sem úplně osamocená. Podkluzuje to, samá zatáčka, technické vychytávky pořadatelů a Vénoviny….slézám a raději celý proklouzávám po svých.
První gel jsem vzala po třech hodinách závodu. Žaludek nechtěl zpracovávat ani tak oblíbené banány. Důvodem nebyl déšť, ale v úterý před závodem mě postihla střevní slabost a ve středu ani ve čtvrtek jsem netrénovala, a i jídla bylo pomálu. Když jsem v cíli bilancovala přijmuté potraviny za závod, moc toho nebylo. Vyšlo mi to na 2,5 banánu, jeden gel, půlka tyčinky Inkospor low-ge a jedna musli tyčinka na občerstvovačce. K tomu trochu pití. Špatný vzorec občerstvování pro tak dlouhý závod, vím. Ale když tělo protestuje, nutno zapojit hlavu a myslet pozitivně, že to tělo zvládne. Síla psychiky je v tomhle směru mocná.
Asi 2 km před Hvězdou začíná chrastit přední kotouč, vyskočil levý pístek a destičky šoupou o kotouč. K tomu se ještě přidá zaseknutí lanka k tlumičům a rázem mám z fulla pevňáka. Morál upadá a začíná se do mě dávat strašná zima. Řadím pěstí, palce na rukách vypovídají službu. Hvězdu scházím a v tu samou chvíli přijíždí Véna Hornych….z mého pohledu čistokrevný blázen, fanoušci skandují a zároveň křičí: „Véno, neblbni,“ ale dal to a jede dál vstříc 203 km výzvě.
Přijíždím pod viadukt u Ostaše (doufám, že situuji správně), slézám z kola a jeden ochotný již převlečený závodník, který zabalil kvůli defektu, mi pomáhá alespoň propláchnout brzdy, jestli to pomůže.Výjezd po louce, stále to chrastí. Na asfaltu žlutý nápis 12 km do cíle. To už musím dojet!
Posledních pár sjezdů jedu opatrně, mám strach o kolo a jsem zmrzlá. Závěrečná občerstvovačka, prosím holky, ať mi strčí banán do pusy, že mám špinavé ruce – měly je totiž oloupané. Slečna mě ochotně obsluhuje a ještě nadšeně běží a křičí: „Chcete ještě?“. Ani netuší, jak moc mi takové chvíle udělají dobře.
Na zemi nápis „poslední kopeček“. Vím, že cíl je už blízko. Vzpomínám na první Sudety….nepopsatelné emoce tehdy versus dnešní pocity.
Na nejvyšším bodě koukám na garmin a realita se shoduje s hrubým ranním propočtem, že závod může být v takových podmínkách až o hodinu delší. Chci to do cíle stihnout pod 7 hod a 13 min a to se těsně podařilo.
Zmrzlá, vyčerpaná, ale šťastná, že jsem vyhrála sama nad sebou, těžkými podmínkami. Lituju zubožené kolo, které s sebou vláčím po hrubém spláchnutí vodou až do sprchy. Tam se sama přes dvacet minut rochním pod tekoucí teplou vodou a postupně shazuji všechny svršky. Tak tohle se jen tak nezapomene!
Poklona všem, kdo se na start postavili, je jedno jestli dokončili nebo vzdali, ale hlavně že se nakonec dostali zpátky do areálu v pořádku a všem okolo zorganizování závodu, ochotným občerstvovačům a fandům, které ani počasí neodradilo. Tak zase za rok ahoj!
Autor: Jana Pichlíková

Rallye Sudety 2019

„Sudety 2019 jsou pamětníky přirovnávány k ročníku 2001, který patřil k nejtěžším v 25ti leté historii. A my byli u toho. V roce 2018 s Luckou úspěšně dokončujeme 60tku. V cíli je nadšená, ale také zklamaná, že ty nejtěžší pasáže jsou až na 110tce. No, možná tím do mé hlavy právě zasadila semínko, že se příští rok vrátíme a pojedeme dlouhou. Lucky výkonnost stoupá, moje s věkem klesá. Už ji prakticky neujedu, takže, mám-li jet s ní, moc času nemáme,“ začíná reportáž Jirky Hendrycha.
V sobotu 7. září se uskutečnil jubilejní 25. ročník, který byl po 18 letech zase pořádně promočený a z 916 přihlášených závodníků jich dojelo jen 633, z toho 185 ani nenastoupilo na start a 98 nedojelo. Na 110 km dlouhé trati to bylo 490 (303 + 114 + 73), na 60 km střední trati 279 (209 + 50 + 20) a na 33 km krátké trati 147 (118 + 21 + 5). Novinkou byl společný start na 60 a 35 km a několik zpestření na trati s úplně novými traily v Polsku. Již v průběhu prvních těžkých úseků se na čele vykrystalizovala trojice závodníků bojujících o vítězství. Poprvé v historii vyhrál Filip Adel (5:15:24, Superior Velsbike), který v posledním stoupání ujel Michalu Kaněrovi (-2:22, Ghost team), který nakonec skončil druhý, když v závěru oba předjeli, do té doby vedoucího, Marka Rauchfusse (-3:01, Kross BikeRanch), Vítězný Filip v cíli řekl: „Páteční předpověď už naznačila, jakej asi bude letošní 25. ročník Sudet. Bylo jasný, že se vytrvalý déšť na trati dost podepíše, a že to bude dost na morál. Už na prvních kilometrech se začalo startovní pole dělit. Jízda v blátě a jemným písečku, kterej tady je snad všude, byla přísným testem jak pro kolo, tak pro oči každýho jezdce. V polovině závodu při stoupání z Božanova jsme na čele zůstali jen ve třech s Markem Ráfkem a Káňou. Výkonnostně jsme byli po většinu závodu docela vyrovnaní. Tušil jsem ale, že Ráfek může rozhodnout i ve sjezdech, který jezdil o poznání rychleji, než já s Káňou. Moje tušení se vyplnilo a po sjezdu (seběhu) Hvězdy nám během chvilky Ráfek pláchnul a hodinu před cílem z toho najednou byly dvě docela zásadní minuty náskoku. Stejnej rozestup nás dělil i pod posledním kopcem, odkud to bylo asi 20 minut do cíle. Na vítězství jsem v tu chvíli neměl ani pomyšlení, ale o druhý místo jsem chtěl zabojovat. Na vršku kopce jsem nastoupil Káňovi a během chvilky jsem si vypracoval solidní náskok. Nohy jely k mýmu překvapení slušně i po pěti hodinách, tak jsem to podržel i přes horizont, kde jsem minul závodníka náramně připomínajícího Ráfka. Na trati jsme předjížděli tou dobou i závodníky z krátké trati, takže se mi to moc nezdálo. Asi jsem toho už moc neviděl, ale jistej jsem si nebyl. Před posledním sjezdem jsem se pro jistotu zeptal lidí u trati, jestli nejede někdo z dlouhý přede mnou. Nejel. Já si tak dojel pro premiérový vítězství na tomhle legendárním závodě! V ČR není závod, který jsem chtěl vyhrát víc a jsem rád, že se mi povedlo zapsat mezi vítěze,“ k čemuž po letech dodává: „Vzpomínek na tento závod mám spoustu, ale nejvíc smolná pro mě byla asi první účast v roce 2011, kdy jsem prostřelil obě gumy v jednom z prvních sjezdů. Vůbec jsem tenkrát nevěděl do čeho jdu. Většinu závodu jsem měl v hlavě sjezd z Hvězdy. Byly to v podstatě moje maratonské začátky. Tenkrát by mě ani nenapadlo, že jednou zvednu nad hlavu cenu pro vítěze. Myslím, že Sudety jsou pro většinu závodníků stále výzvou, stejně jako pro mě. Trať tohoto závodu patří mezi to nejlepší u nás a každý správný biker by si měl aspoň jednou v životě dlouhou trať zkusit.“ Mezi ženami zopakovala vítězství z roku 2017 Jana Pichlíková (7:12:54, Kross BikeRanch) před německou závodnicí Karin Kadner (-27:31, TBR Werner) a třetí Karolínou Bergerovou (-39:20, Carla.kupkolo.cz). Jana na to vzpomíná: „V roce 2019 to bylo peklo na zemi. Pršelo od startu až do cíle, teplota se motala kolem 6 ̊ C a kolo i já jsme dostaly strašně zabrat. Do cíle jsem dorazila úplně prokřehlá, promočená, vyždímaná, ale šťastná. Skoro půl hodiny jsem se rozehřívala pod teplou sprchou. Pamatuji si, že pár kilometrů před cílem v Dědově při míjení nápisu poslední kopeček, jsem vzpomínala na své první a nezapomenutelné Sudety v roce 2017. Poklona všem, kdo se tentokrát postavil na start a je jedno jestli dokončili nebo vzdali, ale hlavně, že se nakonec dostali zpátky do areálu v pořádku…“ Na střední trati vyhráli Josef Kunášek (2:39:31, Expres CZ Tufo Kolín) a Sabina Macháňová (3:23:13, Bikecentrum Olomouc) a na krátké Vojtěch Kovaříček (1:19:20, Jaroslav Kulhavý Cycling Team) a Emma Pokorná (1:42:08, TAH sport). Vložený závod koloběžek vyhráli Vlastimil Kráčmar a Jana Bůžková, v jednokolkách zvítězil Stanislav Melich a nejrychlejšími běžci byli Daniel Čech a Eva Šmahelová. Absolutně nejstarším účastníkem byl Zvonimír Pojda (1946) a nejmladším Matěj Tuček (2012), oba na krátké trati. V týmové soutěži vyhrál na dlouhé SkBIKECENTRUM.CZ team ve složení Kobes, Drejsl, Hanyk, na střední GAPP Systém-Cabtech/VSA (Macocha, Lisičan, Kopec) a na krátké Jaroslav Kulhavý Cycling Team (Kovařík, Styblík, Kubišta). Největšími hrdiny se ale stala pětice borců, která po dojetí na dlouhé trati pokračovala v závodu po 60 km okruhu a nakonec po 35 km okruhu, čímž dokončila extrémní 205 km dlouhé Ultra Rallye Sudety s celkovým převýšením 5500 metrů. Nejrychlejším ultra maratoncem se stal Milan Hanyk (Skibikecentrum.cz), který to zvládl za 11:39:01 hodin, přičemž cílem na dlouhé projel na 15. místě. Druhý skončil Véna Hornych (- 1:28:05), třetí Ondřej Hofman (-1:35:15), čtvrtý Václav Auterský (-1:36:22) a pátý Martin Šupich (-2:12:49).
A Jirka končí svou reportáž srovnáním: „Když jsem jel v roce 1998 Sudety poprvé, tak nesly v názvu Cannondale. Byly těžké, pršelo a já se trápil osm a tři čtvrtě hodiny. Potom byl hlavním sponzorem Specialized a byť to s tím vůbec nesouvisí, připadala mně trať jako delší KPŽtko. Sucho, 29“ kola…, ale že bych se zlepšil na 7:03…, no nevím. Takové zlepšení by mě mělo těšit, ale opak byl pravdou. Taková dlouhá mě už nelákala. Letos parta kolem Tomáše Čady neskutečně zamakala. Nové pasáže byly výborné. V názvu Rallye Sudety sice chyběl výrobce kol, ale já jsem si po skoro devíti hodinách trápení opět připadal jako na nezapomenutelných Cannondale. Zatímco Lucka je v v pohodě, a s úsměvem si vychutnává pódium, já jsem dobitý jako tenkrát. Všechno mě bolí, ale už teď mám chuť se vrátit!“

Moje desetiletá perioda

Jmenuji se Marcel, je mi 47 a jezdím Sudety 20 let…mohl bych napsat. Pak bych ale musel přiznat, že na rozdíl od mnoha jiných jsem je letos nejel podvacáté, ale potřetí.
Začalo to nevinně. V devadesátých jsme jezdili jako hobíci nejrůznější závody crosscountry v blízkém i vzdálenějším okolí, včetně atraktivního teplického Extrembiku. Bylo mi 27, ale na rozdíl od Cobaina, Hendrixe a dalších, kteří v tomto věku končili, my jsme začínali objevovat výzvy MTB maratonů. V roce 1998 měl závod Rallye Sudety ještě velmi krátkou historii, ale pověst, která ho předcházela, nám nedala spát. Podání přihlášky bylo proto otázkou zachování cti a prestiže nejen v bikerské komunitě. Tehdejší ročník nebyl z nejlehčích. Sníh nad broumovkami sice nepamatuji, ale pršelo a do cíle jsem dojížděl naprosto vyčerpaný se zcela sjetými brzdovými špalky a zničenými drahocennými ráfky MavicSUP. Po závodě jsem věděl, že to byla cenná životní zkušenost, ale opakovat ji rozhodně nebudu. Na památku jsme dostali ručník s vyobrazeným bikerem s pískovcovými věžemi za zády.
Čas plynul, na kole jsem jezdil rád, ale spíš rekreačně. Na podzim 2007 jsme na nějakém večírku řešili, kdy že to byly ty naše první Sudety. Chvíli jsme se dohadovali a já prohlásil, že kdyby to za rok bylo 10 let, tak jedu! Jaké bylo moje zděšení, když jsem druhý den doma vyhrabal onen ručník a něm nekompromisně zářil ročník 1998. Když už něco slíbím, snažím se to dodržet. Proto jsem začal zase víc jezdit na kole, do přípravy jsem zařadil i nějaký delší maraton a v září 2008 jsem opět nervózně podupával na startu na teplickém náměstí. Úvodní stoupání na skály jsem protrpěl a celý závod jsem očekával defekt, technickou závadu, nepřekonatelnou krizi… prostě cokoliv, co mi dovolí odstoupit a omluví mě před rodinou, kamarády a vlastním svědomím. Nic z toho nepřišlo a díky tomu jsem mohl podruhé zažít ten pocit, když člověk nad Bišíkem vystoupá poslední úsek po asfaltce a pak už ho čeká jen klesání do cíle.
Nemám rád rituály, tradice a podobné svazující záležitosti, ale cítil jsem, že když mi bylo souzeno ze dvou pokusů dvakrát dojet, měl bych k tomu zaujmout nějaký pevný postoj a tentokrát již po závodě jsem prohlásil: …tak zas za deset let! Ono to nebylo těžké vyslovit, letopočet 2018 v roce 2008 byla hudba velmi vzdálené budoucnosti a já měl před sebou spoustu plánů na roky mnohem bližší.
Čas však nezná bratra a na dohodu nepřistoupí. Na dveře tak neúprosně zaklepal rok 2018 a s ním další z vrcholů mé desetileté periody. Kolo není můj jediný koníček, tak jsem musel celou sezonu přizpůsobit svému závazku a jezdit zas o něco víc, než by mi bylo milé. Vyhovují mi vyjížďky na 3-4 hodiny, na rozdíl od šesti a vícehodinových očistců. Nebylo to lehké, navíc, když jsem jezdil se svým šestnáctiletým synem a on na mě na konci každého stoupání čekal. Neposmíval se mi, to jsem oceňoval, ale na sebevědomí mi to nepřidalo.
Nastala tedy sobota ráno a já stál opět před nafukovací startovní bránou na náměstí. Cíl byl jasný: dojet a pokud možno v takovém stavu, abych večer mohl dát s kamarády nějaké to pivo. Měl jsem štěstí a vyšlo mi to. Počasí bylo ideální, kopce jsem v sedle, nebo pěšky nakonec vždycky překonal a ty obávané sjezdy? Ty já na Sudetech miluju. Pro mnohé jsou noční můrou, ale já si je na rozdíl od protrpěných výjezdů užívám. Dělají tenhle závod výjimečným a má nelichotivá pozice v poslední třetině již prořídlého startovního pole, mi umožňovala si je patřičně vychutnat, třebaže na Hvězdě to bylo dle slov Tomáše Čady „tou lehčí variantou vlevo“.
Sudety jsou pro mě srdeční záležitostí díky své atmosféře a nádherné krajině, kam se moc rád vracím. Rozhodně častěji, než velí můj desetiletý cyklus. Hodnotné jsou náročné výjezdy, těžké sjezdy a…občerstvovačky. Tolik dobrot nikde jinde nemají a v kombinaci s ochotnou a dobře naladěnou obsluhou to nemá chybu. To pak člověk musí dojet i kdyby nechtěl.
A taky mám rád prezentaci v teplickém kině a Tomášovu rozpravu před závodem a po něm story z trati, které vypráví večer na pódiu. Například toho tříletýho špunta na odrážedle, co letos valil s balíkem po kamenech směrem na Suchý Důl, jsem viděl na vlastní oči!
Nezbývá než říct: Tak zas za 10 let! Lehká slova, rok 2028 je daleko, ale letopočet zní děsivě, ale stejně děsivě jistě znělo i 2018 v roce 2008.
Marcel Mach, Hradec Králové

Peklo severovýchodu

(Popřej jí k svátku! Ne, že zase budeš mluvit jen o sobě. Nezapomeň na to!)
Zvoní to. Ahoj, no, už jdu na start. Je docela kosa. Nic moc, ale aspoň trochu jsem spal, oni to v té tělocvičně hrozně hrotili, vstávali už v půl šesté, nechápu proč. Navíc tam někdo chrápal. A parkety vrzaly. Co říkáš? Jo, kolo jsem měl tam schovaný. Jo, na karimatce, žíněnky byly obsazený. Furt jsem se mlel. Ale za sedmdesát korun za noc je to luxus. Ozvu se pak. Teda jestli to přežiju. Jasně, že to přežiju. Jo a Maruško…?
To poslední už neslyšela, tak jsem mobil schoval do kapsy, mikinu do auta, klíče od auta do infocentra, náhradní duši pod sedlo a sám jsem se schoval mezi ostatní cyklisty do druhé řady. Po roce jsem zpět. Nejstarší český maraton na horském kole, Rallye Sudety, nejdelší trasa, 112 kilometrů vodorovně a skoro čtyři svisle. Nekonečně stoupáme z Teplic nad Metují, městečka nacpaného mezi horami a skálami, jako když jsme se jako děti schovávali do nitra gauče mezi polštáře a nebyli jsme skoro vidět. Jedeme jako peloton Tour de France, jen nejsme tak šikovní, takže o sebe sem tam škrtneme řídítky. A taky méně zobeme. A pak asfalt zmizí, odemykám vidlici a bránu do extrémních zážitků, začne se prášit od pneumatik a kolo i tělo začnou se skřípěním pohlcovat první výmoly a kořeny.
Je to hodně rychlé, ale kontrolovaně. V první, placatější třetině závodu si zběsilou jízdou lze zřejmě jen uškodit. I my kolem 150. místa (jede asi 650 lidí) neztrácíme na čelo zas tak moc, asi čtvrt hodiny. To pravé peklo severovýchodu Čech nastane až dál. Drápu se do prvního ostrého kopce a marně hledám nějaké větší kolečko, na které bych ještě přehodil. Nahoře se cesta rychle zlomí do technického sjezdu přes skály. Drncám vymletým korytem, kolem mě spousta opatrnějších lidí tlačí. Další spousta lidí kolem trati povzbuzuje, ať proboha jedeme. Ve skutečnosti chtějí vidět pády a diskomfort – vůbec jim to nemám za zlé, je to lidské. Nechci je zklamat. Zadní kolo se najednou nečekaně zvedá a já balancuju jak poněkud týraný cirkusový medvěd na jednokolce, jen hlavou napřed. A nakonec úspěšně! Povzbuzen dílčím vítězstvím vjíždím do dalšího těžkého úseku zarostlého kořeny. Pouštím se do nich odvážněji, než bývá mým zvykem, což je stále ještě mnohem pomaleji, než je medián všech závodníků. Chvíli se mi hazard vyplácí, než zavadím rukou o smrkovou větev, která neuhnula, a cesta na zem je pak hrozně rychlá, letím po hlavě, bradou do hlíny a do lesa, kolo mě nezadržitelně přikrývá a závodníci těsně za mnou sotva stačí zastavit a ptají se, jestli jsem OK. Být to na dálnici, začali by blikat varovnými světly a vytvářet záchrannou uličku.
Až na to, že mám plnou pusu jehličí, mi vlastně kupodivu nic nechybí. A na jehličí v puse si člověk zvykne snáz než třeba na blbou práci nebo premiéra estébáka a je to i snáz řešitelné, v mém případě prskáním a pliváním toho bordelu. Moje sebevědomí nicméně utrpělo a znovu se ukazuje, že na sjezdy mě neužije, naopak ty táhlé kopce mi jdou. Nebo aspoň šly. O tři kilometry dál mě poprvé podivně píchne v pravém koleni. Není potřeba panikařit, protože to třeba přejde. Koneckonců mám před sebou ještě polovinu cesty, takže je dost času, aby se to zlepšilo. Po dalších patnácti kilometrech ztratím naději, že to je jen dočasné a že bude líp. Píchání pokračuje při každém druhém šlápnutí. Šlapu více méně jen levou nohou, když už je to na jednu nohu příliš, tak tlačím. Takhle jsem si to nepředstavoval. A vím, že už nikdy nebude líp. Minimálně dneska ne. Nevnímám krásnou krajinu, nevím, že je parádní počasí, nezdravím lidi u cesty. Oni vůbec netuší, co se tady děje a že tady někde dole v pravé noze probíhá lokální válka s nejasným výsledkem. Separatisté z Republiky Koleno zřejmě vyhlásili autonomii na zbytku území. Ani nevím, kudy jedu, nebo spíš vedu, hledám jen nejméně bolavý způsob, jak točit nohou. Stejně je to debilní sport. Mám silné nutkání to vzdát. Na devadesátém sedmém kilometru mi vlétne včela nebo něco takového pod dres a zahryzne se mi do míst, kde bych měl mít vypracovaný hrudník. Nebýt ještě asi hodina cesty do cíle, byla by to taková pěkná červená tečka.
Na občerstvovacích stanicích sháním něco proti bolesti. Na jedné mi nabízejí kafe a pudink. I jako placebo je to slabé. Na posledních kilometrech už dosahuji průměrné rychlosti svižnější chůze a začínám se rozkládat. Předjede mě ještě asi deset lidí, jenže je mi to jedno – jsou z jiné kategorie šťastnějších, obounohých.
Vidím Teplice, zaplaťpánbůh za ně. Sudety mě letos skoro porazily. Ale přežil jsem. Zvoní to. Všechno nejlepší, Maruško.
text Řízek

Rallye Sudety 2018

„A pak asfalt zmizí, odemykám vidlici a bránu do extrémních zážitků, začne se prášit od pneumatik a kolo i tělo začnou se skřípěním pohlcovat první výmoly a kořeny… Drápu se do prvního ostrého kopce a marně hledám nějaké větší kolečko, na které bych ještě přehodil… O tři kilometry dál mě poprvé podivně píchne v pravém koleni. Není potřeba panikařit, protože to třeba přejde. Koneckonců mám před sebou ještě polovinu cesty, takže je dost času, aby se to zlepšilo… Stejně je to debilní sport. Mám silné nutkání to vzdát… Vidím Teplice, zaplaťpánbůh za ně. Sudety mě letos skoro porazily. Ale přežil jsem!“
Řízek Čtyřiadvacátý ročník Rallye Sudety se pochlubil novým logem bez titulárního partnera, které vytvořil Aleš Hetflejš. První zářijovou sobotu roku 2018 se na tratě dlouhé 33, 60 a 113 km v půlhodinových intervalech vydalo celkem 1042 startujících, mezi kterými bylo na krátké trati i 8 jednokolkařů, 6 koloběžkářů a 11 běžců. Cílem jich projelo 971, z toho na dlouhé trati 510 (494 mužů + 16 žen), na střední 291 (264 + 31) a na krátké 164 (128 + 38). V hlavním závodu na 113 km s převýšením 3258 metrů zvítězil s časem 5:01:16 hodin Michal Kaněra z Ghost Teamu před Michalem Bubílkem (-2:24) a Dominikem Buksou (-9:09). Vítězný Michal na to vzpomíná: „Káňo, pořádnej biker budeš, teprve až vyhraješ Sudety, dobírali si mě místní matadoři a vítězové tohoto závodu bratři Sulzbacherové, Tomáš Doldy Doležal, ale i další. Svoje první velký, opravdový Sudety jsem dojel v roce 2009 a na tehdejšího vítěze Honzu Hrušku mi chybělo 28 minut. Od roku 2009 jsem tenhle náš lokální vrchol sezony absolvoval víceméně pravidelně. Dvakrát třetím místem jsem byl k vysněnému cíli blízko, ale slova Káňo, pořád jsi ty Sudety nevyhrál, jsem slýchával dál. V tomto roce jsem svoji letní přípravu směřoval právě na 8. září. Vzpomínám, že ten den pršelo, bylo bláto a mně se jelo jak nikdy. Ten den, kdy si to zkrátka vše sedlo tak, jak mělo, a já, po devíti letech, konečně proťal cílovou pásku jako první. A pro mě, jakožto místního bikera, to byl zkrátka splněný sen. Této trofeje si vážím opravdu hodně. Závod to není jednoduchý a jsem rád, že se sem každý rok vrací spousta závodníků, protože jenom objet Sudety, je sám o sobě super výsledek!“ Mezi ženami zvítězila s historicky nejlepším časem 5:58:26 hodin Milena Cesnaková (Maloja-Rocky Mountain Team), před Lenkou Fridrichovou (-52:42) a Lucií Hamanovou (-59:02). Milena k tomu říká: „Sudety jsou pro mne Monument, který jsem toužila vyhrát už od roku 2014, kdy jsem je jela poprvé. Na startovní lajnu tohoto kultovního maratonu mě táhla zvědavost a touha zajet si jeden z nejstarších, nejtechničtějších a vůbec nejtěžších maratonů u nás. A tato touha ve mně zůstala dodnes. Obtížný terén Adršpašských a Teplických skal i Broumovských stěn, kde se příroda neustále mění, stejně jako počasí, takže Sudety jsou každý rok jiné, ale vždy prověří vaše schopnosti i techniku.“ Na šedesátce vítězství z roku 2017 obhájili Tomáš Ševců (HSK-cycling team, 2:20:25) a Karolína Bergerová (CK Carla.kupkolo.cz, 2:52:51) a na třiatřicítce zvítězili Radim Matějka (Cyklo Bendl, 1:15:19) a Petra Binderová (Head Bike TJ Opava, 1:34:52). Vložený závod koloběžek vyhrál Vladimír Šafr (1:52:50) a v běhu zopakoval své vítězství z roku 2017 Jan Herda (2:48:28)m zatímco mezi ženami vyhrála Simona Herotová (4:00:37). Absolutně nejstarším účastníkem byl Zvonimír Pojda (1946) a nejmladším Adam Kohoutek (2011), oba na krátké trati.
Trojnásobný absolvent Sudet Marcel Mach to shrnul: „Jmenuji se Marcel, je mi 47 a jezdím Sudety 20 let… mohl bych napsat. Pak bych ale musel přiznat, že na rozdíl od mnoha jiných jsem je letos nejel podvacáté, ale potřetí. Začalo to nevinně. V roce 1998 měl závod Rallye Sudety ještě velmi krátkou historii, ale pověst, která ho předcházela, nám nedala spát. Podání přihlášky bylo proto otázkou zachování cti a prestiže nejen v bikerské komunitě. Tehdejší ročník nebyl z nejlehčích. Po závodě jsem věděl, že to byla cenná životní zkušenost, ale opakovat ji rozhodně nebudu… Čas plynul, na kole jsem jezdil rád, ale spíš rekreačně. Na podzim 2007 jsme na nějakém večírku řešili, kdy že to byly ty naše první Sudety. Chvíli jsme se dohadovali a já prohlásil, že kdyby to za rok bylo 10 let, tak jedu! Proto jsem začal zase víc jezdit na kole, do přípravy jsem zařadil i nějaký delší maraton a v září 2008 jsem opět nervózně podupával na startu na teplickém náměstí. Úvodní stoupání na skály jsem protrpěl a celý závod jsem očekával defekt, technickou závadu, nepřekonatelnou krizi… prostě cokoliv, co mi dovolí odstoupit a omluví mě před rodinou, kamarády a vlastním svědomím. Nic z toho nepřišlo a díky tomu jsem mohl podruhé zažít ten pocit, když člověk nad Bišíkem vystoupá poslední úsek po asfaltce a pak už ho čeká jen klesání do cíle. Nemám rád rituály, tradice a podobné svazující záležitosti, ale cítil jsem, že když mi bylo souzeno ze dvou pokusů dvakrát dojet, měl bych k tomu zaujmout nějaký pevný postoj a tentokrát již po závodě jsem prohlásil, tak zas za deset let! Čas však nezná bratra a na dohodu nepřistoupí. Na dveře tak neúprosně zaklepal rok 2018 a s ním další z vrcholů mé desetileté periody. Kolo není můj jediný koníček, tak jsem musel celou sezonu přizpůsobit svému závazku a jezdit zas o něco víc, než by mi bylo milé. Vyhovují mi vyjížďky na 3-4 hodiny, na rozdíl od šesti a vícehodinových očistců. Nastala tedy sobota ráno a já stál opět před nafukovací startovní bránou na náměstí. Cíl byl jasný: dojet a pokud možno v takovém stavu, abych večer mohl dát s kamarády nějaké to pivo. Měl jsem štěstí a vyšlo mi to. Počasí bylo ideální, kopce jsem v sedle, nebo pěšky nakonec vždycky překonal a ty obávané sjezdy? Ty já na Sudetech miluju. Pro mnohé jsou noční můrou, ale já si je na rozdíl od protrpěných výjezdů užívám. Sudety jsou pro mě srdeční záležitostí díky své atmosféře a nádherné krajině, kam se moc rád vracím. Rozhodně častěji, než velí můj desetiletý cyklus. Hodnotné jsou náročné výjezdy, těžké sjezdy a…občerstvovačky. Tolik dobrot nikde jinde nemají a v kombinaci s ochotnou a dobře naladěnou obsluhou to nemá chybu. To pak člověk musí dojet, i kdyby nechtěl. A taky mám rád prezentaci v teplickém kině a Tomášovu rozpravu před závodem a po něm story z trati, které vypráví večer na pódiu. Například toho tříletýho špunta na odrážedle, co letos valil s balíkem po kamenech směrem na Suchý Důl, jsem viděl na vlastní oči! Nezbývá než říct: Tak zas za 10 let!“

1. Miluji tě 2. Nenávidím tě 3. Nechápu tě 4. Chci tě

Pěšina se prudce zlomila mezi skály. Někde hluboko dole řičí diváci a cinkají zvonce. Korytem mezi metrovými balvany se prakticky kolmo spouští jezdci na horských kolech. Někteří odvážně a těm se tleská, jiní s respektem. Já s očima navrch helmy svírám klepající se řídítka, drtím brzdové páčky a soustředím se výhradně na to najít mezi kameny a kořeny měkčí místo pro nevyhnutelný pád. Ideálně vystlané mechem. Připadám si, jako kdyby mě nutili na kolečkových bruslích sjíždět černou sjezdovku. Nevím, proč jsem tady.
„Sudety miluješ a nenávidíš, vole,“ povzdechl si jeden ze závodníků po devadesáti kilometrech odporné dřiny střídané další odpornou dřinou. S Mňágou, která tyhle pocity určitě zná nejlépe a zpívá o nich zapomenutou písničku, dodávám, že Sudety taky nechápeš a chceš.
Chceš je tak moc, že se tři dny před jedním z nejtěžších maratonů u nás (oficiálně 113 km, 4 km převýšení) téměř odhodláš přihlásit. Zlomí tě kamarád Michal, který – ač sám nejede – ti pošle odkaz na nějaké internetové fórum. Kdosi tam na poslední chvíli prodává startovné, protože ho skolila „vyróza“. Se slevou. Včetně trička. Včetně spolubydlícího.
V pátek ve 21:57 dojíždím do Teplic nad Metují, ve 21:59 nacházím kino, kde je kancelář závodu, a vyzvedávám startovní číslo. Mám ještě celých čtyřicet vteřin do předepsaného limitu, ale nenapadá mě, jak je účelně využít. Všichni jsou milí a snaží se mi mou situaci (Pražák, dezorientovaný, bezbranný) ulehčit. Paní přes trička mi celá nadšená vymění plandavé L za podstatně přiléhavější S. S jako Sudety. Jsem unavený. Jdu najít ubytovnu.
V pokoji jsou dvě postele, skříň a hodiny, co hrozně nahlas tikají. A cizí chlap s pestrobarevným, draze vypadajícím kolem. Jmenuje se Míra, mluví moravsky, váží 64 kilogramů a prodává kola. Pestrobarevná a draze vypadající. O skříň opřu své kolo, červené. Člověk Míra si ho dlouze znalecky prohlíží a závěrem konstatuje, že mám fakt dobrou pumpičku. Na důkaz přátelství bere do ruky šroubovák a šteluje mi přesmykač. Je to mnohem lepší, přestalo to rachtat, děkuji.
Vypráví o tom, jak závodí a jak prodává kola. Zásadní poznatek mi z toho vyšel ten, že jako pekař si může čas od času odnést domů nějaký ten rohlík, má podobné výsady i majitel cykloprodejny. Jen tyhle rohlíky jsou pestrobarevné. A karbonové. Nadšeně ukazuje různé vychytávky i speciální tretry a já váhám, jestli mu mám říct, že moje obyčejné tretry nedávno (ze msty, ne omylem) počůral kocour a že to nejde vyprat. Nakonec to zamlčím, on to ostatně v noci asi pocítí sám. Otevřené okno to fakt nezachrání.
V noci nemůžu spát, oficiálně proto, že hrozně hlasitě tikají ty hodiny. V pět ráno v ubytovně s papírovými stěnami vstávají první závodníci. Můj kolega se vyspal dobře. Líbí se mi, že svoje ambice neskrývá za fráze (neříká Jdu si to hlavně užít ani Rád bych hlavně dojel ve zdraví do cíle případně Jedu na pohodu), místo toho plánuje odjet domů pro jistotu až po vyhlášení vítězů, co kdyby. S podivně poťouchlým úsměvem mi přeje hodně štěstí. A vyráží z první řady mezi pravými závodníky.
Setkáme se kupodivu už po čtyřiceti kilometrech. Utečou jako voda, mají v začátečníkovi totiž vyvolat klamný dojem, že takové to bude už pořád. Kamarádské široké cesty, přehledné rychlé sjezdy a mávající dobří krajané u krajnice, kteří nám podávají iontové nápoje. Můj spolunocležník vypadá poněkud sklesle a uštvaně. Z jeho přerývaných vět vyrozumím, že nepřizpůsobil rychlost stavu jezdce, respektive ji přizpůsobil příliš dobrým jezdcům, a tak mu došlo. Chce to vzdát; snažím se ho přesvědčit, že je to unáhlené. Opět se loučíme, tentokrát mi klade na srdce, ať jsem opatrný. A je to dobrá rada, znovu děkuji.
O pět set metrů dál mi v prvním pořádném stoupání spadne řetěz a při jeho zběsilém nandavání si přiskřípnu mezi něj a ostré zuby tácu palec a chvíli to vypadá, že takhle budu muset pokračovat. Nakonec se z bolestivého sevření dokážu dostat, ale Sudety neodpouští, rázem se z dvoustého místa propadám o dobrých dvacet příček dolů. Pro profesionála by to byla asi rána, ale já jedu na pohodu a hlavně si to užít. Můj nový kamarád mě ještě jednou divoce předjede v technickém sjezdu, pak už se ale opravdu odebere předčasně do cíle. Chce si odpočinout, protože ho zítra zase někde úplně jinde čeká časovka na úplně jiném kole. V jiné papírové ubytovně s jiným podivným spolubydlícím. A jiné stupně vítězů.
Druhá třetina závodu je to nejdrsnější, co jsem kdy jel. Nechápu ji. Profil vypadá jako nějaký burzovní index v chatrné ekonomice ve smršti dobrých a špatných zpráv. Neexistuje rovina, neexistuje asfalt. Objevuje se nový typ povrchu – cesta dlážděná hrubými kameny. Seznamuji se s nimi a nejsou mi sympatické. Nahoru kloužou, dolů drncají. Lesy zvrásněné hlubokými kořeny. Propasti a strže. Nebe pravého bikera, očistec vyklepaného amatéra. A celé to trvá několik nekonečných hodin.
V poslední třetině nás přeci jen chvílemi nechají projet po silnici. Má ale osmnáctiprocentní sklon a kočičí hlavy. Z lidské hlavy je třeba dostat myšlenky na to, jak by v sedmdesátikilometrové rychlosti vypadal pád. Na každý pád už zbývají jen dvě občerstvovačky. Na jedné mají pudink, kafe a humor. „Máme tu speciální mazání na brzdy, aby vám to jelo rychleji,“ nabízí mi hoch. O pár kilometrů dál mi zase u potoka kolemjdoucí podávají pivo. Odmítnu ho i lávku opodál a brodím. Brodím blbě a peru boty. Kocouří odér z nich však nedostane nic a nikdo.
V cíli jsem zhruba 147., dvě hodiny za vítězem, přešťastný. Chci to vykřičet do světa, ale není tu vůbec signál. Zato je tu školní jídelna s jakousi čínou. Paní kuchařka mi docela naložila. A nejen ona.
Řízek
P. S. Bezvadná galerie plná pádů cizích lidí je tady.
Lukáš Werner

Specialized Rallye Sudety – Mistrovství ČR 2017

1) Miluju Te 2) Nenavidim Te 3) Nechapu Te 4) Chci Te je název reportáž Lukáše Wernera z 23. ročníku Sudet, která začíná slovy: „Pěšina se prudce zlomila mezi skály. Někde hluboko dole řičí diváci a cinkají zvonce. Korytem mezi metrovými balvany se prakticky kolmo spouští jezdci na horských kolech. Někteří odvážně a těm se tleská, jiní s respektem. Já s očima navrch helmy svírám klepající se řídítka, drtím brzdové páčky a soustředím se výhradně na to, najít mezi kameny a kořeny měkčí místo pro nevyhnutelný pád. Ideálně vystlané mechem. Připadám si, jako kdyby mě nutili na kolečkových bruslích sjíždět černou sjezdovku. Nevím, proč jsem tady… Druhá třetina závodu je to nejdrsnější, co jsem kdy jel. Nechápu ji. Profil vypadá jako nějaký burzovní index v chatrné ekonomice ve smršti dobrých a špatných zpráv. Neexistuje rovina, neexistuje asfalt. Objevuje se nový typ povrchu, cesta dlážděná hrubými kameny. Seznamuji se s nimi a nejsou mi sympatické. Nahoru kloužou, dolů drncají. Lesy zvrásněné hlubokými kořeny. Propasti a strže. Nebe pravého bikera, očistec vyklepaného amatéra. A to celé trvá několik nekonečných hodin.“
Rekordní počet 1137 startujících měl 23. ročník Rallye Sudety, který se uskutečnil již popáté jako Mistrovství České republiky. Cílem projelo 962 bikerů a bikerek, z toho na dlouhé trati 520, na střední 284 a na krátké 158. Vítězem hlavního závodu se stal již podruhé v historii Pavel Boudný (Česká spořitelna-Accolade) za 4 hodiny 52 minut a 15 sekund, k čemuž po čase dodává: „Byl to můj třetí start na Sudetech a opět to bylo Mistrovství republiky, které jsem měl vyhrát. Pamatuji si, jak jsme večer seděli v Teplicích na večeři a já se ptal kluků kolik, že to zítra pojedeme hodin. Někdo odpověděl, že pět. Tak jsem tam poslal pět rychlých plzní a šel spát. Druhý den jsem zase vyhrál a byl to můj šestý mistrovský titul a zároveň poslední v maratonu. Na tento závod rád vzpomínám, protože se mi tam vždy dařilo, a kdybych na to měl výkonnost, tak bych se na něj zase někdy rád vrátil. Necelou sekundu za ním skončil jeho týmový kolega Matouš Ulman a třetí místo obsadil vítěz z roku 2016 Marek Rauchfuss (-3:01), který na to vzpomíná: „V roce 2017 jsme se naháněli s Boudou a Matym. V závěru Bouda klasicky vyčkával a pak ostříleně nastoupil stylem, jako by měl za sebou jen hodinový závod. Tenkrát jsem byl třetí, ale byl to vydařený ročník. Mezi ženami zvítězila Jana Pichlíková (ČS Junior MTB Team SK Polar), která vyhrála Sudety i mistrovský titul poprvé, v čase 6 hodin, 13 minut a 11 sekund, před druhou Johanou Kolašínovou (-9:11) a třetí Milenou Cesnakovou (-10:46). Vítězka k tomu říká: „Rallye Sudety byla obrovská výzva a navíc byl tento závod vyhlášen jako Mistrovství České republiky v maratonu. Datum 9. 9. 2017 ve mně zůstává zapsán hodně hluboko. Přihlašovala jsem se až na poslední chvíli, protože jsem čekala na souhlas týmu, jehož hlavní náplní byly závody Kola pro život. Trať jsem neznala, ale nastudovala jsem si ji z mapy, z videí a využila rad zkušeného kamaráda, který tento závod jel již mnohokrát. Jediné, co jsem měla projeté, bylo prvních a posledních 5 km. Některé pasáže jsem při závodu raději seběhla, než abych riskovala pád. Nepatřila jsem k hlavním favoritkám a o to větší radost jsem měla z vítězství. Dojela jsem se slzami štěstí v očích a s neskutečně krásnými emocemi, že jsem tak těžký maraton dokázala vyhrát, i přes ne úplně stoprocentní zdravotní stav. V cíli jsem nejdřív padla do náruče řediteli závodu a následně svému tehdejšímu příteli, který mi dělal i perfektní servis na trati.“ Poklonu zaslouží i čtyři odvážlivci, kteří přijali výzvu s názvem Sudety X-Iron Mann, což obnášelo 3,8 km plavání, 120 km na horském kole a 42 km terénního běhu. Zvítězil Míra Duch (13:26:23), který dlouhé Sudety o dva roky dřív běžel, před Hanýskem Pohlem (16:12:00), který je tenkrát běžel také a před rokem si to dal na koloběžce. Zpestřením na krátké trati byl závod jednokolek (9), koloběžek (7) a běžců (16). Ve hře o všechny dojeté ročníky hlavního závodu zbyli už jen tři mušketýři Jan Pohl, Jiří Fulka a Pavel Soukup.
„Sudety miluješ a nenávidíš, vole, povzdechl si jeden ze závodníků po devadesáti kilometrech odporné dřiny střídané další odpornou dřinou. S Mňágou, která o těchto pocit zpívá zapomenutou písničku, dodávám, že Sudety taky nechápeš a zároveň chceš,“ uzavírá svůj report Lukáš.

Sudety, Sudety, Sudety

Myslím, že na nic jiného jsem prakticky celý poslední týden nemyslel. Pocity lehkého těšení se se střídají při vzpomínce na loňský ročník se stavy až panického strachu a mrazení. Letos tyhle změny, ale nemám s kým sdílet, jelikož z oddílu, kromě juniora Kuby, nikdo odvahu nenašel. Takže v tom jsem sám, jen občasnými chaty s Alešem nebo Kubou se pořád ujišťuju „že to bude dobrý“.
Do Slunovratu přijíždíme v pátek až dlouho odpoledne. V sousedním penzionu je nějaká svatba. Přemýšlím, zda se nevmísit mezi svatebčany jako „strýček Karlos z matčiny strany“ a nepřipojit se k probíhají oslavě. Nakonec zvítězil pud sebezáchovy a se slovy „na fernet to zejtra nepojede“ odjíždíme do 6 km vzdálených Teplic na registraci. Dávám si i dvě pivka, aby se mi lépe spalo a po návratu a malé přípravě kola ulehám. Usínám poměrně brzo, ale po 20 min jsem zas vzhůru. Musíš usnout, musíš usnout, říkám si. Ale čím víc se snažím, tím víc to nejde. Bolí mě oči, jak se je snažím udržet zavřené. Počítám… Nejdřív tepy, to doma zabírá, pak jen tak od nuly do sta. Zkouším i abecedu… Nic. Aleš vedle chrápe jak dřevorubec a já začínám být vztekle zoufalý. Co budu zejtra dělat !? Nevyspalej.. Kolem druhé začínám klimbat. Najednou rány, jako když někdo bourá penzion… Koukám na budík.. je půl třetí ráno a zřejmě zapomenutý svatebčan se rozhodl, že půjde spát. Buď neměl klíče nebo se nemohl trefit do zámku. Zvolil tedy metodu „brutal force“, kterou aplikoval na vstupní dveře…. Takže zas koukám…Ale asi jsem nakonec usnul, jelikož mě v půl sedmy ráno vzbudil budík. Jsem gumovej, nikde žádný kafe, mám chuť se na všechno vykašlat…
Po snídani přejíždíme s Alešem do Teplic. Na startu se potkávám v koridoru s Ondrou, je kosa, oba jektáme zubama. Popřejem si šťastný návrat a po výstřelu se vydáváme na trať. Ondra mi hned mizí vpředu. Volím letos po startu volné tempo. Chci dojet, pokud možno fyzicky i psychicky v pořádku. Hlídám si úzkostlivě „otáčky“, aby nelezly příliš do červena, ale i tak mi přijde, že to docela odsejpá. V kopcích předjíždím a ve sjezdech první poloviny závodu výrazně neztrácím. Ač není vedro jako loni, snažím se hodně pít, občas ukusuju energo tyčky, na občerstvovačkách beru banány. Na 30tým km zkoumám zblízka kořen, který mě poslal k zemi, ale hned se zvedám a pokračuju kořenovým stoupáním k rozdělení tratí. Sjezd po stezce „Piklsteig“ je jak přechod do jiného světa. Široké cesty zmizí, vynoří se stezky, kamenité traily, těžká stoupání a hlavně klesání. Výjezd k Václavu dávám, ve sjezdu, na hraně velkého kamenu zafungoval autostop v hlavě a donutil mě slézt. „Je potřeba si od kola taky odpočnout“ chlácholí mě se smíchem jeden z přihlížejících diváků, když potupně sbíhám s kolem na rameni. Sjezdy jsou pro mě těžké, vidím několik pádů. Nechci je následovat, nenechávám se „sebevrahy“ strhnout a volím své tempo.
Těsně před stoupáním na Bor koukám, že mě někdo předjíždí. Nevěřím svým očím. Kuba Šimek. „Tý vole, co tady děláš?“ vypadlo ze mě, ale jsem rád za spřízněnou duši v prudkým stoupání. Sjezd dolů byl fičák, že jsem se až divil, že takhle můžu jet. Dole mě Kuba povídá: „kdyby přede mnou nejel ten kluk, tak jedu dvakrát pomaleji“. Odpovídám „Kdyby si přede mnou nejel ty, jedu taky dvakrát pomaleji“. Ještě chvíli valíme spolu. Jsme asi na 75 km, mě to pořád docela jede, zbývá asi 35 km. Do cíle kousek, říkám si a zkouším stupňovat tempo. Po pár kilometrech se ohlížím, Kubu ještě vidím, ale je vzadu… Mám dilema – Počkat – Jet ? Vítězí závodní duch. Už se moc nehlídám, jedu ostře, v kopcích nahoru předjíždím bikery, kteří mi to sice vzápětí ve sjezdech zase vracejí, ale závodím ! Není to jako vloni, kdy jsem se prostě jen snažil dojet.
Hvězdu běžím…tedy slejzám, běžet se tahle rokle moc nedá. Někdy přemýšlím, jestli není bezpečnější ji sjet… Dvacet km do cíle. Únava je znát, hlavně ruce zas bolí, ale baví mě to. Kopce dávám ve stoje, některé na velkou placku. Kde jsou křeče ?, divím se… Měli přijít jako tradičně už na 70 km….Poslední kopec a poslední sjezd! Projíždím parkem a najíždím do cílové rovinky, opět s pocitem vítěze. Jako dřív, je to perfektní! Jsem skoro dojatý, když moderátor při průjezdu cílem hlásí mé jméno a čas.. O třičtvrtě hodiny lepší čas než vloni…
Nečekám ani moc dlouho a přijíždí Kuba. O pár minut za mnou. V 16 letech dojel dlouhý Sudety pod 7 hodin.! Na banán a hroznový cukr. Spěchám ještě za ním mu poblahopřát. Má můj neskonalý obdiv. Stejně jako Pepa, který dokončuje celkově 11! Proti jeho pojetí závodu jsme my „turisté“, ale každý má cíle jiné. Někdo vyhrát, někdo dojet. Myslím, že v tomto závodě všichni tomu svému cíli, ať už je jakýkoli, dávají úplně všechno. Musí, je to nejtěžší MTB závod v Čechách a já jsem opravdu rád, že jsem byl zase u toho.
Takže příští rok a s novými cíli zase na Sudetech!
Noigi, Jiří Negebauer

Rallye Sudety

Je sobota šest hodin ráno, zvoní budík, vstávám. Po ranní hygieně ještě trošku protáhnutí. Křup. Bolí mě za krkem, nemůžu pořádně hýbat hlavou do stran. Parádní začátek Sudet. Snažím se do sebe nacpat něco k snídani, i když vím, že hned ráno nejsem „schopnej“ něco pojíst. Jedu do Teplic k našim, kde jsem si už včera připravil kolo, oblečení, jídlo na trasu. Parkuji na zahradě, nechávám ještě místo pro kamaráda. Připravuju si pití na závody, žádný „joňták“, jen vodu se šťávou a trochu soli do toho. Ach jo, naši mají jen citrónovou šťávu, kterou nemám tak rád. Není jiné možnosti. Jdu na záchod, nevím už po kolikáté. Holt jedu mistrovství světa a přilehlých galaxií a nervy pracují. SMS od kamaráda, že nestíhá, přijede až kolem půl osmé. Docela pozdě, to už se každým rokem rozjíždím. Počkám. Pro kamaráda to jsou první Sudety v životě a i přes mé naléhání není schopný najít trošku volného času a v létě přijet, abych mu ukázal, o co vlastně jde. No, možná dobře, že neví, do čeho jde a o Sudetech jen slyšel. Konečně je tady. Parkuje. V rychlosti mu říkám co kde a jak, kde si dát na trati pozor, teda aspoň po startu, stejně asi neví, o čem mluvím, trať nezná. Jedu do města a rozjet se. Zdravím se s kamarády, přeju jim hodně štěstí a ať vidí cíl. Potkávám i Miloše a „Karlose“, kolegy z práce. Miloš jede letos „jen“ dětskou, šedesátikilometrovou trať. Celkově dojel 58., v kategorii 6. Mohl na tom být prý i líp, kdyby se skoro neudusil gelem, který si stříkl až do krku. Už vím, proč na gely nejezdím. I tak ale hezké umístění. Jedu na Dědov, poslední vyčůrání, pohled na hodinky sportesteru, 7:54. Hm, mám co dělat, abych stihl start. Makám na náměstí, kde každý sleduje přenos opravdového mistrovství světa a fandí „Kulhoj“. Dojíždí druhý. Ale to už si zabírám místo na startu v druhé lajně, ještě, že mám nálepku.
Start. Hlavně nezávodit, honí se mě hlavou stále dokola po loňské zkušenosti, kdy jsem poprvé tento závod nedokončil. Vzdal jsem v Dědově, 5km před cílem. Ostuda. V klidu „šlapem“ na Bišík, sjíždíme na Kalousy, jedu fakt pomalu, ve sjezdu mě předjíždějí ostatní závodníci, na to ale nejsem „zvyklej“. Daří se mi ale držet nohy na uzdě, a to jsem rád. První problém přichází docela brzy. V Ádru sjíždíme po luční cestě k zámečku, točíme to na asfaltku, po které pojedeme do Horního Ádru. Jedu venkem, na vnitřku je více závodníků a také dost štěrku, nechci spadnout už tady. Hej, HÉÉÉJ stihnu zakřičet. Víc nestíhám udělat a už se hrnu na zem. Naštěstí stíhám vycvaknout a z kola vyběhnout.
Ještě to dopadlo dobře. Jezdec, který jel vedle mého předního kola, se totiž rozhodl v půlce levotočivé zatáčky zatočit vpravo. Hned jak ho to napadlo, bez znamení, bez ohlédnutí. On nespadl. Já jo. Jediné co vím, je, že měl dres ve sparťanských barvách. Asi to byl fotbalista, takže za to vlastně nemohl ☺. Vracím se pro své kolo, od kterého jsem utekl, nasedám a jedu. Ruce mám dvě, nohy taky, brzdy brzdí, přehazovačka přehazuje. Koleno snad přestane bolet. Tak asi dobrý.
Konečně přijíždíme na Honský pas, projíždíme Laudonovy valy a hurá dolů prvním pěkným sjezdem. Jedem v hadu, takže nejsem moc nadšený, protože závodníci jedoucí vpředu zřejmě neoplývají dobrou technikou ve sjezdech a brzdí mě. Jedou opravdu pomalu, takže i já mám sem tam problém. Vím, že nás čeká širší cesta a sjezd na Ameriku, kde je občerstvovačka. Snad je předjedu. Druhé občerstvení. Jen se napiju coly, vezmu banán a jedu dál, žádné vetší zdržení přeci nepřichází v úvahu. Ještě si zobnu proteinové tyčinky, kterou vezu s sebou, a už se potíme Pánovou cestou vzhůru. Pánovku není problém v tréninku vyjet, jenže tady teprve Sudety začínají a je zbytečné plýtvat silami, které ke konci budou chybět. U trati fandí kamarád a informuje nás, že nahoře je nová, čerstvá asfaltka. Jen dodám, že to vím, že ji včera lajnovali. Nevím, co si říkali ostatní závodníci, když vyšlapali na kopec a tam na ně čekala jen písková pěšina. V horní části Pánovky, v esíčku, už zase jedeme v sedlech. Ještě technický výjezd po skalce a kamenech. Borec jedoucí přede mnou nedokáže vyjet a ve stopě vyšlapuje. Zanadávám si – ku..a, a taky slézám. Vidím Dušana s kamerou a prosím ho, aby to vystřihnul. Poslechl. Cestou ke známému sjezdu u Václava předjíždím skupinku soupeřů. První těžký schod je ještě nahoře. Super, dávám ho. Nervy ve mně pořádně pracují. Celkem mám strach. Letos se chci na „Václavoj“ ukázat. Ještě před sebou vidím jednoho borce, křičím, že to pojedu, pouští mě. Paráda. Jen poděkuji a už vidím zástupy diváků čekajících na krev. Snad ne na tu moji. Cesta je volná. Brzdím, ale ne moc. Už sjíždím obávaný schod. Zleva. Potom chci jet na střed a hurá dolu. Nevím, kde se tam vzal, je tam. Nějaký chodec s kolem. Nevím, zda má číslo. Asi jo. Je v mé stopě. Já mám rychlost. Padat nechci. Točím to víc doprava, tam jsou ale vetší kameny. No nic, není jiná možnost. Dodnes nevím jak, ale projel jsem to. Když slyším potlesk a někoho kdo říká, že jsem se s tím hezky popasoval, musím se smát. Mám radost, že jsem to dal a celkem rychle. Aspoň si to myslím. Už jsme v mírném sjezdu do Slavného. Je ale plný kořenů. Dost nepříjemné a silově náročné. Je nás tu víc, jedu třetí. První se najednou nějak, fakt netuším jak, zasekává a jde přes řídítka. „Seš v pohodě?“, ptám se. Odpovídá, že jo. Super, jedeme dál. Vodní zámky sjíždíme bez problému. Pozor si dávám až úplně dole, kde v tréninku metal hvězdice Jarda, kolega z práce. Vše je naštěstí v pohodě. Novou cestou stoupáme nad Božanov. Rychlý škub v levém stehně. Sakra, nééé, vždyť na křeče přece netrpím.
Přijíždím na občerstvovačku do Božanova. Tam nám fandí velitel Lukáš. Jsem mile překvapen, nečekal jsem ho u tratě. Beru špetku soli a hop s ní do pusy. Je to fakt mňamka, tak to zajídám banánem a zapíjím colou. Lukáš říká, že zatím dobrej čas, jeho žena vtipkuje něco o odměnách. Nasedám a stoupám na Machovský kříž. Ještě si dám trošku proteinů z tyčinky, co mám vzadu v kapse. Ve sjezdu do Řeřišného jedou závodníci fakt pomalu a tak to začínám řešit po svém. Předjíždím je mimo stopu, volným kamením. Je to fofr. Bojím se defektu. Naštěstí jsem dole, bez pádu a bez defektu. Ale to už slyším, jak kostelní zvony v Machově odbíjejí dvanáctou hodinu. Rychlé občerstvení na náměstí, procházka na Bor, a jsme v Polsku. Sjezd kolem hranice do Pstroužného je vždy nepříjemný, a to nemluvím o schodu a o zatáčce kolem hraničního patníku. Netrefuji stopu, málem padám. Ustál jsem to. Najednou zjišťuji, že už můžu trošku hejbat hlavou. Pozitivní zpráva. Nyní přichází sjezd po luční cestě na Machovské končiny. Super věc, všem doporučuji. Ještě nikde jsem nenašel místo, kde jedete tak rychle, že se na terénní vlně odlepíte i s kolem ze země a letíte do dálky. Zhruba 10 -15 metrů. „Dobrej“ adrenalin. Těším se na pivo na Končinách. Bohužel mám smůlu. Letos tam fanoušci nic netočí. Budu si muset počkat až na Hrázi, na vlastní zásoby, které veze můj doprovod – táta.
Jsem na Hrázi. Cola, sůl, slaná „polívka“, zapít Bernardem 12° svátečním ležákem. Paráda. Velitel nám tu zase fandí. Ptá se, zda byla nějaká krize. Uvědomuji si, že zatím nebyla. Na to nejsem „zvyklej“. Před stoupáním na Hvězdu si dám zase proteiny. Sjezd z Hvězdy je tu. V životě jsem to nejel, a asi ani nepojedu. Scházím to dolů. Nemá smysl se zranit „kousek“ před cílem. Letos jdu hodně daleko. Až do zatáčky za sjezdem. Nasedám na „bajka“ a rozjíždím to. Bojím se, nevím proč. Možná i proto padám. Naštěstí jen na bok, na hlínu a kořeny. Jsem jen „špinavej“. Trochu si zanadávám a jedu dál. Projíždím po kotníky ve vodě. Jsem v Bukovici pod silnicí. Fakt nechápu, proč musíme podjíždět potokem. Poprvé za celý závod mám mokro v botách. Kousek před cílem. Zase nadávám. Už toho mám dost. Fyzicky a i psychicky. Vycházka loukou na asfaltku na Ostaš a zase do sedla. Sjezd dolů je „pěknej“, zato výjezd na Ostaš II. mě každý rok pěkně dodělá. Už aby byl cíl. Doplazím se do Dědova, kde pozdravím paní Čadovou, mámu Tomáše Čady, která je od nepaměti na této občerstvovačce. Snažím se stoupat na Bišík. Stále se ohlížím, jestli za mnou není někdo z týmu od hasičů. Chci vyhrát svůj vnitřní závod a být první hasič v cíli. Hasiče nevidím, kousek před zámečkem mě ale dojíždí kamarád Petr. Účastník, a v cíli 12. závodník závodu 1000 mil – super úspěch. Snažím se ho držet. Je na tom stejně blbě jako já. Na asfaltce za zámečkem si řeknu, že ho zkusím předjet nahoru na Váhy. Daří se mně to. Možná mu jsem jedno, nebo nemůže. Nevím. Čeká nás poslední sjezd, který mám fakt najetý. Ještě překonávám pár soupeřů. Ale to už točím levou zatáčku, naslouchám potlesku diváků a jsem v cíli. 267. místo. Ležím na pěší zóně před cukrárnou a jsem rád, že je to za mnou. JSEM V CÍLI.
Doma ještě asi půlhodiny ležím na balkoně, než jsem schopný vlézt do sprchy. Teplá voda je bezva vynález. Nějak nemám chuť jíst a pít. Ovšem po dvou hodinách od dojetí do cíle už sedím ve školní jídelně a láduju se „rejží“. Večer ještě přidávám v hospodě Na hřišti pikantní „hambáč“. Mňamky…
Noc na neděli je krutá. Nejde moc spát, všechno mě bolí, nevím jak ležet. V neděli se jdu projít. Jsem venku dlouho a tělo se pěkně rozhýbalo. Už začínám přemýšlet nad příštím ročníkem. Letos docela brzo. Většinou všem tvrdím celý týden po závodech, že to byly mé poslední Sudety...
V roce 2007, když jsem ještě hodně jezdil, jsem dojel do cíle v čase 8:03:37.9 na 147. místě. Je vidět, že se jezdci zrychlují a i vývoj kol jde dopředu. Letos, v čase 7:42:25.6 mně patří až 267. místo. Jsem o 21 minut rychlejší, ale o 120 míst horší.
A s touto bombou na závěr se s vámi loučím.
Mates
Jméno: Matěj Bitnar
Startovní číslo: 321
Čas v cíli: 7:42:25.6
Celkově: 267. místo
V kategorii muži do 29 let: 50. místo (v MČR v kategorii muži hobby: 43. místo)
Teplice nad Metují, 9. září 2017

Sudety tak trochu jinak…

Na zimu jsem si pořídil fatbike a shodou okolností to byla zima suprová. Dalo se jezdit na souvislé vrstvě sněhu téměř všude a celou zimu. Takže mě tohle kolo chytlo natolik, že jsem z něco neslezl ani na jaře, pak ani v létě… Prostě jsem letos na jiným kole neseděl. Pro letošní sezónu jsem si i řekl, že se budu na kole jen vozit, žádný tréninky intenzity, kopců apod. a spíš si to užívat. Ale jasno jsem měl v tom, že Sudety pojedu určitě. Jak se blížil jejich termín, řekl jsem si, že když už celý rok jezdím na fatbiku, tak bych na něm měl zkusit i je. Dlouhý Sudety jsem jel už 6x, tudíž jsem dobře věděl o čem to je. Na biku to jezdím průměrně 7:30 h, takže jsem si řekl, že když to pojedu trochu volněji a na fatbiku, že by to do 9 hodin mohlo dopadnout?! Hecnul jsem se a rozhodl se, že to prostě na fatbiku dám! Během roku jsem jel vlastně jenom jeden závod a samozřejmě na fatbiku. Občas jsem si ho i užíval při vícedenních vyjížďkách s brašnami a bivakem. V létě jsem pak vyjížďky prokládal i něčím delším, kolem stovky v terénu, abych si trochu zvykl na to o čem Sudety budou. Ale i tak to před Sudetama dalo najetých něco přes 6tis km, včetně zimy. Pak přišel termín Sudet. Na penzionu, kde se už několik let na Sudety sjíždí stejná parta, došlo trochu k překvapení, když jsem přivezl jenom „tlusťocha“: „Ty sebou jiný kolo nemáš, to pojedeš na tohle?“ Jo! Už při příjezdu na start byl „tlusťoch“ trochu raritou a já exotem :o) Ale konečně jsem si na startu užíval i takovou tu volnější atmosféru, prostě jedu na pohodu, tak žádnej stres. Na Bišík výjezd tak, abych byl nahoře v pohodě, bude to dlouhý… Cestou jsem potkával dva druhy bikerů – jedni měli takový ty suchý narážky „sis splet roční období“, „čekáš sníh?“. Těm jsem pak k jejich zděšení i většinou ujel. Jiní uznale povzbudili a přidali obdiv. Pravda, na fatbiku je to větší makačka, hlavně do kopce, kolo je o trochu těžší, ale při sjezdu nebo mírnějšímu klesání to jede jako tank. Takže často jsme se se stejnými bikery střídal podle náklonu terénu. Prakticky všechno co jsem schopný na Sudetech vyjet na biku, jsem dal i na fatbiku, ale ve sjezdech jsem si byl jistější. Musel jsem před závodem i trochu testovat tlaky, aby to v terénu Sudet tlumilo, ale zároveň, aby se to na asfaltových úsecích moc nežvejkalo. Poslední verze byla, že na předku jsem měl 0,42 a na zadku 0,46 :o) (v zimě na sněhu foukám ještě míň!) Na biku jsem dával všechny sjezdy kromě Hvězdy (tu jsem párkrát zkoušel a nikdy to nedopadlo, jednou i s řádnou odřeninou, takže tam byl pořád respekt) a tak jsem chtěl i vyzkoušet jestli k tomu bude fatbike přínosem. V týdnu před závodem jsem to jel zkusit… a ono to půjde! Pro velký úspěch jsem si to zkusil hned několikrát a strach z toho kopce se povedlo odbourat. Pokud bude sucho, dám to! A při závodu jsem to dal. Závod jsem jel bez jakýchkoli gelů a různých nakopávačů, ale na salámy, sýr, výborný koláčky, sušený ovoce… Prostě jsem si občerstvovačky doslova užíval. A na té s naraženým sudem jsem se stavil i na šnýtek piva. Navíc od nich přišla informace, že na tlusťochovi jsem první. Jak se ale blížila poslední čtvrtina závodu, už se začala samozřejmě projevovat i únava. Baterku jsem sebou žádnou neměl :o) při průjezdech mě nikdo ze závodu nestáhl, tak to snad nějak dám. Nakonec to klaplo a v cíli to bylo přesně za 9:00:48 h, takže spokojenost. Po dojezdu se pak našlo i několik lidí, kteří přišli a uznale poklepali na rameno: „obdiv ujet to na tomhle“.
Nevím kolik lidí přede mnou to na fatbiku zkusilo, ale asi jich moc nebylo… Sudety jsou makačka a na fatbiku ještě větší! „Aaaa vo tom to je!“
Fatbiku zdar!
Pavel Vašata
www.tourdeczech.cz

Františkovy druhé narozeniny

S obdivem jsem za mlada vzhlížel k furiantům, kteří se v hospodě u šestýho piva dozvěděli, že na přilehlým rybníce se za týden pořádá závod v tehdy nové disciplíně – triatlonu, jehož jedinou distancí býval “železný muž”; a šli do toho. Ráno po vystřízlivění utáhli gumu v trenýrkách, aby jim při plavání nespadly, od souseda půjčili kolo, holínky vyměnili za botasky. Někteří z těchto borců svůj závod dokončili a u sportu pak zůstali.
Když jsem před týdnem u kašny v Polici potkal Hanýska, který se mi svěřil se svým plánem projednou rozšířit Sudety o plavání v adršpašském jezírku na 3,8 km a běžecký maraton, pocítil jsem šanci přiblížit se svým idolům z mládí. Svými tréninkovými objemy s k nim dlouhodobě limitně blížím. Letos mám v tomto směru svědomí téměř čisté. Plavat jsem nebyl ani jednou, na horském kole také neseděl a kvůli nemocnému lýtku běhám už jen na vlak. Přiznávám, do práce jezdím na kole. Zlákalo mě vlastně jenom to plavání v jezírku. Chtěl jsem se letos alespoň jednou doma venku smočit, natož na tomhle místě, ve zdravý vodě. Přišlo mi však nesportovní, plavat jak zajíc, který po domluvené části ze závodu odstoupí a ostatní v tom nechá. Nezbylo mi, než si objet i kolo a podívat se na místa, která mám rád. Běhu, říkal jsem si, dám jen tolik, aby to byl triatlon.
Půjčil jsem si tedy neoprén a plaveckou čepici (díky Fuliš), horské kolo, co pamatuje už první ročník Sudet (díky Meďochu), tretry (díky Dušane, i za tu novou manikuru, byly menší a slézá mi nehet), dres a přilbu (díky Míro, i za to náhradní Maruščino kolo). Moje byly jen maratonky.
Jak jsem se na to plavání těšil, tak se mi ráno v 5.30 nechtělo: skočit do spíše chladnější vody a po tmě se vydat směrem k ostrůvku, který jsem přes zamlžené plavecké brýle barvoslepým okem před sebou spíš jen tušil. Brzy začalo svítat, nad skalama však stále visel měsíc, kochal jsem se proto občas i na znaku. Byly to blažené momenty, jen tak si ležet a hladit vodu, v předtuše mnohahodinového natřásání na kole.
První (a poslední) větší pád přišel hned na přejezdu v Bučnici. Starší stroj, na jehož jízdní vlastnosti jsem si měl teprve zvyknout, mě v šikaně nepodržel. Dopadl jsem na všechny čtyři, s botou vklíněnou do mezery mezi kolejnici a kryt železničního přejezdu. V těch 7 vteřinách, než se mi podařilo nohu vytrhnout, jsem viděl film, ve kterém se k přejezdu blíží houkající vlak. Narovnal jsem ohnuté brzdové páčky a při jízdě přemýšlel, jak jsem na podobném kole kdysi mohl absolvovat první ročník Sudet. Postupně ve mě uzrál nápad, pořídit si nové kolo. Vzpomněl jsem si, že jsem v týdnu v krámě u Meďocha jedno viděl. Ve Zdoňově jsem si půjčil telefon a objednal bicykl. Do dvou hodin jsem ho měl na trati. Lepší než Amazon (díky Meďochu a Maťas)! Tuším, že výměna kola při závodě není z pohledu top závodníků úplně halal. Mea culpa, už to neudělám, kolo kupuju jednou za víc než deset let. Zato jsem přestal kolegům překážet a dokázal s nima držet tempo (díky Pepo).
Nejlepší nakonec. Na kole mě bolela záda a skoro jsem se na běh, který jinak nemám rád, těšil. V Teplicích jsem si po dojetí dal pořádnou svačinu a vydal se směrem k Novým Dvorům vyklusat kolo. Jen tak, v ternyrkách, tričku a s dvackou na limonádu. Tu jsem si dal na Honech, kde slavili Laudona. V hospodě na Hvězdě už jsem se raděj nestavěl, rychle se smrákalo. Než jsem doběhl nad Kovářku, nebylo vidět na krok. Zataženo, bez hvězd a měsíce. Ten kilometr či dva po hřebeni od Supího koše k Pánově věži jsem šel přes hodinu. Často po čtyřech, hledaje v temným lese cestu rukama po zemi: kde je ušlapanej písek, kde listí, kde skalka, kde díra. Tma byla absolutní. Když jsem potřetí šlápnul do prázdna a skutálel se mimo cestu, začal jsem přemýšlet o bivaku a doufal, že třeba vyjde měsíc. Představa noci strávený na Broumovkách v propoceným triku nebyla příliš lákavá. Když jsem pak narazil na starou benediktýnskou Pánovu cestu, vedoucí od Ameriky k Hlavňovu, byl to silnej moment. Tam to pro mě v zásadě skončilo. Dál to po trati bez čelovky nebo telefonu nešlo. Ještě pár kotrmelců naslepo dolu k Václavoj a pak už jen silnička ke kravínu, kde se z mraků vylouply hvězdy a pozděj i měsíc. Oběhl jsem si ještě Klůček, aby mi to vyšlo alespoň na půlmaraton. Po plazení v písku jsem si běh znovu užíval. Možná bych moh ještě dál, asi by mě ale doma hledali. Slíbil jsem, že dorazím navečer, na druhé narozeniny našeho Frantika. Jednou mu budu vykládat, proč jsem se zpozdil a jakej dárek jsem mu o půl jedenáctý večer přines.

Co se ještě nestalo

Když vidím na stránkách závodu jak ty hodiny neúprosně odpočítávají čas do startu, a vzpomenu si na loňské ročníky, přepadá mě střídavě radost a těšení, že už to bude“, které vzápětí vystřídá mrazení v zádech a tlak v břiše „že už to bude“. Tyhle pocity se v nepravidelných intervalech objevují, mizí, střídají, a proto jsem posledních pár dnů před závodem povětšinou duchem dost mimo, těžko se soustředím na běžné věci okolo a pořád dokola to řeším se všemi kolem.
Co jíst týden před závodem, co jíst v den závodu, zda vydrží ta tři roky stará guma na zadním kole moji „excelentní“ techniku jízdy, je přední nová guma dost „sudety-ready“, jaký tlaky v kolech, kolik gelů sebou, co budu jíst a pít při závodě, jestli nebude pršet, jestli nebude vedro, co si oblíct na závod, abych ráno nezmrznul a v poledne se neuvařil, na kolikátým přijdou křeče (otázka totiž nezní, jestli přijdou, ale kdy…), jakou taktiku zvolit, abych se dostal až do cíle po svých a ne v sanitce, jestli budu mít kliku jako v minulých letech a nerozštípu sebe nebo kolo o nějaký adršpašský šutr… a mnoho dalších, životně důležitých věcí.
Moc to všechno řešíš, řekl by asi zkušený „cool“ biker, je to jenom dlouhý výlet. Není to ale tak. Ne pro mě. V dnešní době je hodně rozšířené říkat „je to challenge“. Nemám to slovo už moc rád, je všude, výzvy jsou dneska na všechno a všichni už na nějakou odpovídají. Výzva je mnohdy pro někoho i stihnout v lidlu slevovou akci. V souvislosti s mým účinkováním na Sudetech použiji proto spíše slovo „adventure“. Ono to totiž svým způsobem dobrodružství je. Takový malý osmihodinový „battle of survival“. Samozřejmě ne doslova, jde o vítězství nad svoji hlavou, nad tratí a někdy taky i nad vlastním kolem … Možná se někdo zeptá: „Proč to jedeš, když myslíš, že je to tak náročný ?“ Odpovím asi takto: „Ten kdo Sudety dojede, neudělal v tu chvíli nic přínosného pro lidstvo, není hrdina ani žádný superman, ale v průjezdu cílem si tak rozhodně připadá.“ A až pondělní nástup do práce a tvůj šéf ti ten pocit vezme a ukáže, kdo že je tady ten superman.
Jsem rád, že na trati nebudu z oddílu úplně sám. A i když se asi uvidíme jen na startu, tak pevně doufám, že na mě v cíli počkají s pivem a ten pocit, že tady někde jsou „spřízněné duše“ je docela uklidňující.
Takže v tuto chvíli se těším společně se všemi na sobotní start v Teplicích nad Metují! Noigi

Specialized Rallye Sudety 2016

„Když vidím na stránkách závodu, jak ty hodiny neúprosně odpočítávají čas do startu, a vzpomenu si na loňské ročníky, přepadá mě střídavě radost a těšení, že už to bude, které vzápětí vystřídá mrazení v zádech a tlak v břiše, že už to bude. Tyhle pocity se v nepravidelných intervalech objevují, mizí, střídají se, a proto jsem posledních pár dnů před závodem povětšinou duchem dost mimo, těžko se soustředím na běžné věci okolo. Jsem marnej a pořád dokola něco řeším. Co jíst týden před závodem, co jíst v den závodu, zda vydrží ta tři roky stará guma na zadním kole, jestli je přední nová guma dost dobrá, jaký tlaky v kolech, kolik gelů sebou, co budu jíst a pít při závodě, jestli nebude pršet, jestli nebude vedro, co si oblíct na závod, abych ráno nezmrznul a v poledne se neuvařil, na kolikátým přijdou křeče, jakou taktiku zvolit, abych se dostal až do cíle po svých a ne v sanitce, jestli budu mít kliku jako v minulých letech a nerozštípu sebe nebo kolo a mnoho dalších, důležitých věcí… Moc to všechno řešíš, řekl by asi zkušený biker. Je to jenom dlouhý výlet. Není to ale tak. Ne pro mě. V dnešní době je hodně rozšířené říkat je to challenge. Nemám to slovo už moc rád, je všude, výzvy jsou dneska na všechno a všichni už na nějakou odpovídají. V souvislosti s mým účinkováním na Sudetech použiji proto spíše slovo adventure. Ono to totiž svým způsobem dobrodružství je. Takový malý osmihodinový battle of survival. Samozřejmě ne doslova, jde o vítězství nad svoji hlavou, nad tratí a někdy taky i nad vlastním kolem. Možná se někdo zeptá. Proč to jedeš, když myslíš, že je to tak náročný? Odpovím asi takto. Ten kdo Sudety dojede, neudělal v tu chvíli nic přínosného pro lidstvo, není hrdina ani žádný superman, ale v průjezdu cílem si tak rozhodně připadá,“ píše před závodem ve svém blogu Aleš Žídek.
22. ročník Sudet se uskutečnil 10. září za krásného letního počasí na suché trati. Přihlášeno bylo 1197 lidí, z toho 1131 startovalo a rekordních 1023 závod dokončilo. Favorité se hlídali a až nástupem v posledním kopci zvítězil Marek Rauchfuss (Kellys Bike Ranch Team) za 4:58:10 hodin před druhým Jakubem Šilarem (-27 s) a třetím Michalem Kaněrou (-1:39 min). Vítěz k tomu říká: „Sudety jsem měl v hlavě už jako žáček. Starší borci o nich mluvili jako nejtěžším a kultovním maratonu, což si myslím stále platí. Poprvé jsem startoval na kratší 60 km trati. Pamatuju si, že ve sjezdu před Teplicemi, v boji o první místo, jsem se rozsekal a zlomil si zápěstí. Ruka byla dost nakřivo, ale i tak jsem nějak dojel. Tenkrát jsem si řekl, že to je fakt těžký, ale krásný závod. Další ročníky jsem již jel hlavní závod na dlouhé trati. Technické pasáže jsou dlouho stejné, ale dřív jsem měl větší respekt. S dnešními koly a teleskopkami je vše jezditelné a jen se to zrychluje. Sudety jsou pro mě srdcový závod a to jak atmosférou, tak prostředím okolních pískovcových skal, kde jsem za mlada lezl.“ Všechny tři medailistky mezi ženami si na Sudetech odbyly svou premiéru a cílem projely v pořadí Tereza Němcová (6:09:13), Karla Štěpánová (-10:05) a Johana Kolašínová (-19:28). Vítězka na to vzpomíná: „Do té doby jsem se věnovala X-country, ale moje tělo bojovalo s endofibrózou, což jsem tenkrát nevěděla, která zhoršovala schopnost akceptovat rychlost a velké proudění krve v cévách. Proto jsem se začala víc soustředit na maratóny, mezi kterými jsou Sudety jednička. Měla jsem ze závodu respekt, ale nakonec jsem si ho i díky pěknému terénu užila. Bylo to takové x-country na 6 hodin a ráda na to vzpomínám. Pro mě to je hlavně díky prostředí, kterým jeho trať vede, jeden z nejkrásnějších MTB maratonů u nás.“ Kategorii 8 koloběžkářů vyhrál v traťovém rekordu 8:26:46 účastník všech ročníků Jan Pohl, který závod dokončil na 450. místě absolutního pořadí, na druhém místě dojel Vlastimil Kráčmar (-16:00) a na třetím Vladimír Kostelecký (-30:00). Šedesátku vyhráli Jan Novota (CK Šluknovsko, 2:30:01) a Jana Adámková (Apache LOKO Trutnov, 3:02:07), mezi koloběžkáři, kteří to měli jako český pohár, vyhráli Miloslav Bárta (4:06:42) a Eva Šefcová (4:30:17). Na třiatřicítce si mezi muži zopakoval vítězství z loňska Dominik Starý (Jaroslav Kulhavý Cycling team, 1:12:40) a mezi ženami zvítězila Jana Onesorková (Eleven Mercedes Mitas MTB Team). Jediný koběžkář Robert Peška to dal za 2:35:28, mezi běžci zvítězil Michal Čermák (3:31:34) a mezi běžkyněmi Marie Havlová (3:13:35).
„Každý kdo jednou Sudety dal, ať už za pět, sedm nebo devět hodin, tak to asi má podobně jako já. Nervozita, adrenalin, bolest, zlost, endorfiny, to všechno člověk střídavě prožívá, a na konci, v cíli, se stejně dostaví ten nádherný pocit úlevy, spokojenosti a štěstí. Ano, Sudety jsou nejvíc a je to již pojem, značka, prostě legenda,“ napsal po absolvovaném závodu Martin Vala.

Jak jsem si najížděl Sudety na koloběžce

Tak jsem si vzal den dovolené a jel si zkusit část dlouhé trati Sudet, tu kterou jsem loni nejel a zbaběle utekl na 60 km. Jel jsem do Ruprechtic a napojil se na trať u Lesních domků. Abych to tedy zkrátil – moje koloběžka má 12″ kola a večka brzdy. Na ničem jiném jezdit nechci a ani žádný jiný stroj nemám k dispozici. Ujel jsem asi 25 km po trati Sudet, z toho 20 km se vůbec jet na mém stroji nedalo. Na Machovském kříži jsem to vzdal a sjel dolů na vlak do Police. Za cestu jsem měl vcelku mnoho pádů z toho tři byly fakt hustý. Dvakrát jsem uvařil zadní duši. Nikdy jsem na žádné trase nelepil a teď hned dvakrát, vařil jsem to samozřejmě ve sjezdech. Od tohoto dne již nemá Usain Bolt nejrychleší čas na 100 m a vcelku by mě zajímalo na co těch 9 sekund myslí. Já jsem to dal včera pod Božanovským Špičákem pod 5 sekund a hlavou mě za tu dobu proběhl celý život a možná i to co bylo předtím. Pak, když jsem se vracel těch 100 metrů zpátky pro koloběžku, jsem tušil, že toto nebude dobré a to jsem měl za sebou jen jeden defekt a pád letmo s roztaženýma rukama přímo na hrudník nad Suchým Dolem, kde jsem se zarazil předním kolem o borůvky. Dlouho, předlouho jsem ten splácnutej hrudník nemohl nafouknout. Za těch pár kilometrů jsem vychlastal 1,5 litru ionťáku (nesnáším ho, ale funguje), sežral dvě energetický tyčky a narval do sebe sakra hnusnou tubu rychlocukrů s kofeinem. Bylo krásné počasí a trať byla suchá, kdyby bylo vedro nebo mokro, tak by to stálo úplně za h….no a pak jsem si k tomu eventuálně špatnými počasí přičetl již cca 30 km v nohách, nevyspalost (start v 5h ráno) a ve sjezdech plno fanoušků, plus další účastníci na kolech. Suma sumárum – neužil bych si to, zrušil si tělo, asi vůbec nedojel a jen překážel lidem na kolech a možná by se mnou měla i zdravotnice Péťa práci, a to nechci. Šedesátku jet nechci, už jsem ji dal v loni. Osmiletá dcera je v té době ještě pryč a tak ani na třicítku nemám parťáka. TEDY – JÁ TO LETOS VZDÁVÁM. Po dlouhé době rozum zvítězil nad mužskou ješitností, exhibicionismem a krizí středního věku. Pevně věřím, že seženu peníze a pořídím si na příští sezonu stroj, který to dá (v předu větší kolo aspoň 20″ a kotouče). Jiří Pilný

PS: Netušil jsem, co se všechno roztočilo, když jsem zveřejnil, že to letos vzdávám. Honza Mikeš mi nabídl, že půjčí kolo (prej ať to dám na kole), Láďa Bartůněk že půjčí koloběžku. Tak jsem se nakonec hecnul, že příští rok 2017 dám SUDETY s 12″ koloběžkou, v čase 12h a chci nechat za zády aspoň 12 cyklistů. Prostě kus na ní pojedu, kus půjdu vedle ní a kus jí ponesu, ale ta kolobka to musí dát a já se smířím s tím, že nepojedu Sudety na 12″ koloběžce, protože to nejde, ale že to společně absolvujeme. Kolobku mám teď u Mikeše v servisu a až mi jí dá dokupy, tak začínám trénovat koloběh, běh s břemenem do kopce a tlačení, a příští rok mám titul největšího exota v kapse! Tak ať Vám to letos výjde bez problémů a nějakej zbytečně zrakvenejch lidí.

Rallye Sudety na koloběžce

Nastal čas pokusit se posunout hranice možností jízdy na koloběžce v těžkém terénu.Proto padla volba,vyzkoušet si to na jednom z netěžších bajkových závodů u nás. Lákavé na závodě je nejenom značné převýšení a vzdálenost, ale i spousta kopců, překračujících 20% strmost. Na trati je dokonce jeden prudký sjezd odhadem 35-40%. Neposledním motivem pro mne i Miloše Tichého byla nedůvěra některých našich kolegů i bajkerů, že by se dal tento závod ujet v časovém limitu, stanoveném pořadatelem, na koloběžce…Trať totiž vede většinou nelehkým terénem v některých krátkých úsecích jen velmi obtížně sjízdným i výjezdným (velké kameny, schody, kořeny, strmost).
V sobotu 12. září jsme se v 6 hodin ráno (o dvě hodiny dříve než bajkeři) postavili čtyři koloběžkáři společně se čtyřmi běžci na start. Poskytli jsme ještě pár sebevědomých rozhovorů pro televizi, jako že cíl je dát to za 10 hodin, nechat za sebou minimálně 60 bajkerů a podobné kecy. První několikakilometrový kopec jsme ještě jeli pohromadě, ale ve druhé třetině stoupání jsme z Milošem poodjeli. Než jsme dojeli na první občervstvovačku, tak jsem si až při 70 km/h ve sjezdu uvědomil, jaké následky mohlo mít opakované přeběhnutí srnek těsně před Milošem… První třetina trati je spíš lehčí, takže první hodinu se dařil průměr přes 16km/h, pak už to jen pozvolna klesalo. Od první občervstvovačky jsme jeli každý sám za sebe. Jednak jsem krátce zabloudil a navíc na, o téměř generaci mladšího kolegu Miloše, stejně nemám. Dobré to je v tom, že si každý pojedeme svoje tempo, které nám vyhovuje. Některé prudké úseky je určitě ekonomičtější jen vyjít,neboť v terénu je odrážení výrazně namáhavější (tráva, kořeny, kameny, písek). Drtivá většina sjezdů se dá sjet, což předváděl místní znalec terénu Miloš, který to jel na obyčejné Kostce s normální světlostí bravurním způsobem, při kterém já bych byl desetkrát mrtvej. Ovšem v cíli přiznal, že si to zas tak neužil, protože z množství otřesů mu málem upadly ruce. Zato já jsem si to užíval, protože moje kolobka Kickbike do těžkého terénu (z dílny Ládi Bartůňka) naprosto splnila moje očekávání a tím je zejména vysoký komfort jízdy. Já vím, můžeme diskutovat o odpružené vidlici (ano či ne), mojí výšce nášlapu (13cm), druhu brzd, techniky jízdy a podobné chytré kecy, ale koloběžka je vždy do určitého terénu a kompromis je vždy něco na úkor něčeho. Samozřejmě do lehčího terénu je vhodnější terénka ala „Krchňák“, “Jůn“,“J.J“) s nižším nášlapem a pevnou karbonvidlí, ale to není tento případ.
Některé krátké pasáže sjezdů se musí snést, protože výjimkou nejsou v cestě i schody či veliké balvany nebo skalní plotny. První bajkeři nás dostihli dle očekávání na 50tém km a postupně nás předjížděli již značně roztroušeni po trati, takže jsme jim ani moc nepřekáželi. Při míjení od nich často zaznívala slova jako „velký respekt“ a podobně, protože každému je jasné, že jet to na koloběžce je jaksi trochu namáhavější. Zrovna tak já obdivuju bajkery, co všechno dokážou sjet na svých 29″ kolech! Téměř na stém kilometru jedeme podél velkých voňavých konopných polích. Na mojí otázku „je to to, co si myslím?“ odpovídá místní pán že ano, ale že to je jen technické konopí (asi sem pošlu na posouzení někoho z Ultimy). Stupňující se únava se už začíná projevovat na rychlosti, která je navíc limitovaná občasným kousáním křečí v lýtkách, a kopce ani v závěru zdá se, nemají konce. Průměrné stoupání na celé trati je totiž 7% a to není málo. Konečně cíl a s ním i splnění ranního sebevědomého prohlášení (čas pod 10hodin a 114 bajkerů za mnou), navíc všichni jsme dojeli s rezervou v časovém limitu.
Musím zde v neposlední řadě vyzdvihnout na naše poměry nebývale vysokou úroveň, četnost i šíři sortimentu občerstvovacích stanic. Celkově jde o velmi dobře zorganizovanou akci, na které je vidět léta propracovanosti. Pořadí – 1. Miloš Tichý (9:47), 2. Milan Jelínek (9:59), 3. Lukáš Šmahel (11:06) a 4. Jiří Pilný 60km (6:00).
Jelen

Rallye Sudety posedmé

Rok se s rokem sešel a v tradičním zářijovém termínu se sešla tisícovka bikerů na startu legendárního bikemarathonu v Teplicích nad Metují. Páteční zahájení se neslo v tradičním duchu – přihlášení v kině, koncert a několik slov od Tomáše Čady. Letošní novinkou bylo přidání krátké 33km trasy a také zbrusu nové kategorie – koloběžky, jednokolky a běžci se startem o šesté ranní! Dlužno dodat, že jak koloběžkáři, tak běžec se cíle dočkali!
Dle slov organizátora nejsou Sudety projížďkou kolem města, ale skutečně těžkým maratonem – však taky letos přibylo terénu, i kopců a na 115km čekalo převýšení 3450m, což jsem naměřil svým garminem a ostatní „budíky“ to jen potvrdily. Po místních přeprškách během týdne bylo místy vlhko, tradiční kaluže u Vernéřovic se ale nedaly srovnat s loňskými „bezednými“, takže jsem trasu objel i na svém oldschool 26“ biku s véčkama.
Ráno se na náměstí tísnilo přes 600 odvážných na královské 115-tce, 15minut po nás pustili střední 60ku a za dalších 15minut novou krátkou 33ku. Dlužno dodat, že čelo střední vlétlo do těch pomalejších z dlouhé, takže by neškodilo, dát nám většího „fóra“. Jinak ale klapalo tradičně všechno – jako silničář sice skoro žádné bikové akce nejezdím, ale sem jsem se vrátil již posedmé v řadě a nemůžu jinak, než říct – skvělý a snad ještě někdy!
Rozřazovák na Bišík, svist do Ádru, nový úsek s pěkným terénem a šup do Vernéřovic na první bufet – tak rychle by se dalo popsat úvodních 27km. Potom už se začíná něco dít – letos vypečený singl v lese z Honského pasu a stoupání zpět ke kořenité pasáži přidalo tak 100 výškových. Sjezdík k Americe a tvrdý zalamovák k Pánově věži, který jsem letos pro nedostatek adheze a asi i fyzičky jaksi v kuse nezvlád … Po drsném kopci zasloužený drsný sjezdík – Václav. Velké šutry nedávám, ale chodí nás víc. Diváci ale každého odvážného náležitě odměnili! To je na Sudetech typické. I já během pěší procházky vyndavám foťák.
Znovu se vytrápíme nahoru a je tu bufáč na Slavném – čapnu za jízdy banán a alespoň tady využiji svých tempařských schopností ze silnice a znectím vláček 29“ bikerů i se svým 14kg 26“ HT. Získané pozice ale posléze ztratím na Vodních Zámcích, kde jdu kus pěšky, zatímco jeden odvážný trošku přehnal stisk přední brzdy a udělal si výlet hlavou napřed … ale dobrý a jde do toho dál. Já si užiju hodně prudký dolejšek s několika vymletými kolejemi, abych se v zápětí otočil vpravo a zase vystoupal nad Malé Zámky. Jo profil připomíná pilu a to hodně zubatou!
Božanov, odhodím bidon, vezmu plný + tyčku a rovnou se pustím do drsného výjezdu zakončeného pěší procházkou. Potom už padáme k Machovu na velkou občerstvovačku, kde je i servis. Já jen projíždím, pípne čip a po skoro 4hodinách jízdy se drápu na Bor. Tady mi to nějak nejde – slunce prohřívá vzduch, ze mě leje a jako zbytek bikerů svorně nejhorší místo tlačím. Nahoře se ale nějak zmátořím a přes občasné mokré úseky se dostáváme do Polska.
Vypečený sjezdík, hup nahoru a krásný let po louce zakončený jak jinak než kopcem nahoru! Mimořádnou občerstovačku s prasetem a pivem míjím, abych se nezdržoval. Ruce začínají bolet, k tomu protáčející se gripy a občas stávkující řazení náladě nepřidají, ale jinak je tu krásně. Ve sjezdu do Žďárek zkušeně volím stopu a dole vyklepávám ruce, abych se zase opřel do pedálů a vylepšil své umístění v přejezdu do Vysoké Srbské, kde plením bufet. Koblih střídá šáteček a to už letím po kostkách dolů. Následné „koryto“ nahoru musím vytlačit, to snad nevyjede nikdo. Přesouvám se na vyhlášený bufet do Hlavňova, ale jen měním bidon za plný a s půlkou banánu v ústech si to šinu ke Hvězdě. V nejprudší pasáži musím slézt, ale ono je celkem fuk jestli mám jet 4-6km/h nebo jít 3-4km/h.
Kultovní sjezd z Hvězdy zvaný Schody tradičně nedám, i když kámoš říkal, že letos úplně v poho! Já jsem rád za dolejšek a to ještě nečistě s nohou na zemi, občas. Výšvih nahoru mi už moc nejde, odpočinu si ve sjezdu pod Ostaš, kde doluju kolo z vody, neb se mi nedaří vylézt po šutrech z koryta potoku. Už mám celkem dost, slunce pere a louka je nesmlouvavá. Loni jsem tady jel „jako vítr“, dnes jsem rád, že předjedu tlačící borce, ale ne o moc.
Po asfaltu už to celkem jde, sjezd na jistotu, teď už nechci udělat chybu! Ostaš II – nahoru to je celkem trápení, ale to už asi pro každého, naštěstí sklon není tak vražedný. Sjezd je za odměnu, ale z véček už dost bolí ruce. Poslední změna trati je vypečená – prudký bahnitý výjezd a posléze sjezd kolem vlakové zastávky v Dědově. Nohy už jdou skoro do křeče, takže poslední Bišík je letos dost na morál.
Už prosvítá silnice – hurá! Sjezd do Teplic je už za odměnu, ale terén nelze podcenit, stejně tak vracečku na mostek, ta je hodně úzká. Po 6:55hod jsem zpět, fyzicky dost zničený, ale šťastný, že jsem i posedmé v řadě ty Sudety dal! Tenhle závod má svoje kouzlo, vždy pak člověk bloumá co měl udělat jinak, proč tohle nesjel, tohle nevyjel, proč ztratil 2hodiny na Škarnitzla… tak třeba příště, Sudety neomrzí a nezbývá než říct – zkuste to sami!
Jan Herda

Specialized Rallye Sudety 2015

„Rok se s rokem sešel a v tradičním zářijovém termínu se sešla i tisícovka bikerů na startu legendárního bike maratonu v Teplicích nad Metují. Páteční zahájení se neslo v tradičním duchu – přihlášení v kině, koncert a několik slov od Tomáše Čady. Letošní novinkou bylo přidání krátké 33 km trasy a také zbrusu nové kategorie na 113 km – koloběžky a běžci se startem o šesté ranní,“ začíná reportáž Sudety posedmé Jana Herdy.
12. září v 8 ráno z teplického náměstí odstartoval závod na 113 km, o 15 minut později závod na 60 km a za dalších 15 minut znovuobnovený nejkratší závod na 33 km. Hlavní závod měl v tomto roce 4 vítěze. Stali se jimi biker Jan Škarnitzl (Sram Mitas Trek, 4:54:40), bikerka Irena Berková (Amenity Extrem Sport, 6:27:14), koloběžkář Miloš Tichý (Koloběžky Náchod, 9:47:52) a běžec Miroslav Duch (AKLVK La Sportiva team, 11:19:09). Absolutní vítěz na to rád vzpomíná: „Rallye Sudety jsem si vždycky přál objet a zazávodit si na tomhle legendárním závodě už od dob, kdy jsem do Teplic jezdil se svým tátou, který pravidelně dával dlouhou trať a já mu dělal support nebo startoval na krátké trati. Preferuji spíše XCO, takže mi termín Sudet moc nevyhovoval, protože se většinou kryl s mistrovstvím světa. Na dlouhých Sudetech jsem proto startoval jen dvakrát, jednou při MČR v maratonu v roce 2014, kdy jsem dojel třetí, a podruhé to byl tento ročník, který jsem ovládl. Se Sudatami jsem měl jeden problém a to je jejich délka. Nemám natrénováno na 5 hodin závodění a to se projevilo při zmíněném MČR, kdy jsem poslední hodinu spíš šel, než jel, a závod tak pro mě byl nezapomenutelný. I při svém druhém startu jsem jel na pevňáku a bez teleskopické sedlovky, dneska bych už volil jinak. Trať a její nástrahy jsem znal a navíc jsem většinu závodu jel s Jakubem Šilarem, který to měl najetý, tak nám to hezky odsejpalo. Kuba měl ale ke konci defekt, což mi vítězství ještě usnadnilo. Rozhodně to ale nebylo zadarmo, i při tomto ročníku mě poslední hodina potrápila, a proto si tohoto vítězství moc cením. Rád bych se na Sudety ještě vrátil a možná by mi to mohlo vyjít při letošním 30. výročí závodu.“ Potřetí v řadě vítězná Irena Berková k tomu s odstupem času říká: „Tento závod by si měl zachovat svou tvář velmi náročného závodu, který není pro každého, a proto se asi nikdy nestane masovkou jako závody s vysokým podílem marketingu a nulovým podílem technické náročnosti trati.“ Koloběžkář Miloš Tichý odpovídá na otázku, proč vyměnil kolo za koloběžku: „Byla to výzva Milana Jelínka a já ji přijal. Ambice byly dojet, zvládnout to v dobrém čase a potrápit alespoň pár cyklistů. To přesně závod splnil a pro mě to byl příjemný zážitek, byť tyto Sudety nejvíc bolely. Měl jsem křeče a ke konci opravdu velkou bolest zápěstí. Ale co by člověk čekal, když si vezme asi ten nejmíň vhodný nástroj (koloběžka 20/16“ kola). To, že jsem vyhrál kategorii, není tak důležité jako to, že jsme všichni tři dlouhý závod dokončili a dokázali, že to není nemožné. No a odměnou byly pochvalné, až obdivné poznámky cyklistů, a fakt, že čelo závodu mě předjelo až ve stoupání na Machov. Díky za možnost to zrealizovat a Milanovi za nápad. Myslím, že přesně o tomhle ten náš amatérský sport je.“ A běžec Míra Duch v příspěvku Sudety trochu jinak píše: „Každý, kdo se rád hýbe, hledá ve svém sportu něco víc, čím si posune své fyzické hranice a vůli něco dokázat. Na sportu a ani na délce mnohdy bláznivých nápadů, nezáleží. Každý to má jinak. Tenhle super závod jsem jel několikrát na kole a nebylo to tak zlé. Nápad, vypořádat se s náročnou tratí běžecky, mi proběhl hlavou, když jsem se vrhl více na běh a skialpinismus, ale odvahu jsem našel až v roce 2015, kdy Tomáš Čada vyhlásil kategorii běžci na 113 km. Nebylo o čem přemýšlet a tak jsem se ocitl v šest hodin ráno na startu mého oblíbeného bikového maratonu, tentokrát bez kola… Bolest byla šílená, ale v cíli jsem byl šťastný za to, že jsem doběhl, splnil si cíl dát to pod 12 hodin a ještě něco navíc… Přeji všem, aby zvládli svoje bláznivé cíle a měli z pohybu radost tak jako já na krásných Sudetech.“ Ze 706 přihlášených na hlavní závod jich 620 odstartovalo a 553 z nich dorazilo až do cíle na teplickém náměstí, kam jako poslední doběhl polický Hanýsek Pohl (15:03:54), který tento závod dokončil zatím pokaždé. Na šedesátce (300 startujících) vyhráli Miloš Králík (Future Cycling Team, 2:33:06) a Klára Kubínová (Novatop Ghost, 3:13:34) a na třiatřicítce (82 startujících) zvítězili Dominik Starý (Jaroslav Kulhavý Cycling team, 1:12:40) a Jitka Pešinová (Redpoint-eleven team, 1:31:37).
Kvůli zpětné vazbě bylo startujícím zasláno několik anketních otázek, na které odpovědělo celkem 195 respondentů, z nichž cca. ¾ (145) jelo dlouhou trať a zhruba stejnému počtu (142) nezáleželo na zařazení závodu do českého poháru. Změny na trati se líbily více než ¾ účastníků (156), i když pár lidí (8) se změnami nebylo spokojeno a někteří (6) by ji dokonce chtěli zlehčit. Jídlo po závodě by si těsná většina (82) dala radši v jídelně než na náměstí (77), ale pro slavnostní ceremoniál na náměstí byla více než ½ (114). Většina respondentů (72) strávila v Teplicích dvě noci, o něco méně lidí (63) jich přijelo na otočku a ještě méně (57) jich dorazilo v pátek a odjelo v sobotu. Přibližně ¾ kol (139) mělo odpruženou vidlici, ¼ kol (55) bylo celoodpružených a výjimkou byly 2 pevňáky. Drtivou většinu měly 29“ (130), následovaly 26“ (72) ale vidět bylo i několik 27,5“ (13). V počtu zastoupených značek vyhrál Specialized (35) před Cannondale a Giant (oba 17).
„Snažím se dělat Sudety nejlíp, jak umím, a motivovat k tomu i ostatní. Chci, aby byly stále lepší, ale zároveň, aby zůstaly pohodové …“ řekl po závodu v rozhovoru pro časopis Velo ředitel závodu Tomáš Čada.

Sudety trochu jinak

Každý, kdo se rád hýbe, hledá ve svém sportu něco víc, čím si posune své fyzické hranice a vůli něco dokázat. Na sportu a ani na délce, mnohdy bláznivých nápadů, nezáleží. Každý to má jinak.
Tenhle super závod jsem jel již několikrát na kole a nebylo to tak zlé. Nápad, vypořádat se s náročnou tratí běžecky, mi proběhl hlavou, když jsem se vrhl více do běhu a skialpinismu, ale to už je také historie. Odvahu jsem našel až v letošním roce, kdy Tomáš Čada vyhlásil kategorii běžci na 113km. Nebylo o čem přemýšlet a tak jsem se ocitl v šest hodin ráno na startu mého oblíbeného nejnáročnějšího bikového maratonu u nás, tentokrát bez kola.
Na startu byla u každého z nás (běžců i koloběžců) cítit nervozita a přitom odhodlání poprat se s tratí stůj co stůj. Po pár rozhovorech jsme si popřáli hodně štěstí a vyrazili vstříc prvnímu stoupání na Bišík. Počasí přálo a na Bišíku jsme za pohodového tempa mohli s Hanýskem (Honza Pohl) sledovat východ slunce. Po chvilce jsme se rozdělili a já pádil trochu rychleji z kopce napřed. Proběhl jsme Ádrem, kde jsem malinko zakufroval, i když trať znám jako své boty, a kluci byli zase přede mnou. Aspoň jsem neběžel sám. Kousek jsme běželi pospolu a mně se běželo opravdu dobře a lehce. Prvních 35 km na Laudonovy valy je docela příjemných a odsýpá to. Běžel jsem průměr 13 km/hod, což bylo dost rychlé a trochu mě to děsilo. Stále jsem si opakoval „Sudety začínají právě na Valech“. Snědl jsem housku se sýrem a salátem a běžel jsem dál směr pořádný terén. V zádech jsem už cítil první cyklisty a tak jsem musel zrychlit, abych se s nimi nepotkal na úzkých cestičkách. Povedlo se, čelo závodu mě předjíždí až u druhé občerstvovačky v Americe. Do háku jsem nešel a pokračoval jsem dál přes Pánovu věž k Václavu a kořenovým sjezdem do Suchého dolu. Čas byl pořád perfektní, držel jsem tempo přes 10 km/hod a sbíral rezervu na můj vysněný cíl dostat se do cíle pod 12 hodin. Další úsek ze Slavného do Machova a dále do Žďárek je opravu výživný. Trať je tady samý kámen, o kopcích a sjezdech nemluvím. Čekal jsem první krizi, ale kupodivu si mě nevšimla, zato se začaly ozývat kolenní úpony. Na asfaltový úsek trati ze Žďárek do Hlavňova jsem se moc netěšil. Nemám asfalt příliš rád a hlavně otřesy při dopadu zhoršovaly bolest kolen. Čas byl super, měl jsem k dobru přes 1,5 hodiny na vysněný čas, ale v mírných asfaltových kopcích jsem musel sem tam jít a ulevit bolesti. Poslední, opět velmi náročný úsek trati, jsem si tak trochu protrpěl. Náladu jsem měl stále dobrou a tak jsem si vtipkováním krátil čas s Dominikem Sádlem, který se mnou běžel posledních pár kiláků jako podpora. Kopce jsem už musel sem tam scházet, ani na rovinkách mi kolena zrovna nepomáhala a tak jsem ukrajoval z nastřádaných rezerv. Dominik mi říkal: „Až přestaneš mluvit, bude zle.“ Co se má stát stalo se. Běh dolů ze zadního Ostaše mě bolestí dodělal. Následovala nová bratrovražda ke kolejím a závěrečný Dědov. Dobelhal jsem k občerstvovačce v Dědově a tam přišel nový impuls. Ivča mi nabídla melouna. Znáte to, když vám zrovna něco sedne přesně do noty. Tahle vzpruha mě vyhnala celkem rychlým tempem na vršek posledního kopce. Teď jsem začal počítat, že pokud se dostanu dolu do cíle do 15 minut, dám trať průměrem 10 km/hod. To by bylo super. Zanadával jsem okolo sebe, zatnul zuby a rozběhl jsem se, co to šlo. Bolest byla šílená, ale v cíli jsem byl šťastný za to, že jsem doběhl, splnil si cíl a ještě něco navíc. Za tenhle závod moc děkuju pořadatelům, je super; cyklistům, že nás tolerovali, a všem, kteří to zkusili jinak a podpořili tak jeden druhého.
Přeji všem, aby zvládli svoje bláznivé cíle a měli z pohybu radost, tak jako já právě na krásných Sudetech.
Míra Duch

Bikové peklo ve stínu skal

Po nočních lijácích to byla hodně těžká písemka… Možná spíš diplomka… Závod Specialized Rallye Sudety (letos MČR) prověřil u každého úplně vše, co se naučil od doby, kdy jako malý špunt začal držet rovnováhu na kole. A organizátoři ukázali v plné síle vše, co se naučili za dvacet let existence této kultovky. Super práce, jen tak dál! (Klidně bez toho bláta…). Tomáš Čada byl dobrým prorokem, když na startu v Teplicích nad Metují pravil, že na tyto Sudety se bude ještě vzpomínat… Třeba hned po víkendu při nákupu nových dílů na kolo :-)). Díky za nezapomenutelný závod. A na závěr pár postřehů kamarádů z Facebooku, kteří zkoušu jménem „Sudety 2014“ absolvovali:
„Destičky si nechám asi na památku…sice jsem tam nechal málem i ten plech…“
„Tak číslo jsem ztratil v Suchém dole, když jsem podruhé dofukoval.“
„Ještě teď z toho mám noční můry.“
„Na Hvězdě jsem se tradičně rozštípal.“
„Bylo to pěkný? Nevím, já viděl jen zasr…ný sklo od brýlí.“
Jasně, že to bylo pěkný, protože to bylo silný a je na co vzpomínat! Daniel Polman / Lidé a Hory

Opravdové bikování na Sudetech

Říká se, že Sudety jsou nejtěžší maraton v České republice. Tak jsme se vydali do Teplic nad Metují okusit pravé bikování. V pátek odpoledne jsem nabral něžné pohlaví našeho týmu, Denisu a Míšu a jeli jsme směr Teplice. Registrace a výměna trika za menší, kterou Míša zvládla, jsme opět frčeli směr Janovice, kde jsme byli ubytováni. V apartmánu u Tyšerů ( výborný servis a ochotný lidi ) jsme připravili kola a holky si popovídali s dvěma připitýma učitelkami, jedna byla určitě bývala komunistka 😀 jsme šli na kutě. Budík na 6:00 snídaně a hurá na 8:00 na start. Lidí už tam bylo požehnaně. Na start 115 km trasy se vydalo okolo 700 bikerů a na 60 km zhruba 350. Výstřel z děla a šlo se na věc. Ze začátku jsem jel opatrně. Přece jenom jsem netušil, co mě čeká. Profil nalepený na rámu vypadal hodně slušně, takže hezky opatrně a nepřepálit tempo. Na zhruba 37 km se trasy rozdělily a začaly ty pravé Sudety. Prudké výjezdy následovaly ještě prudší sjezdy. První výzva byl sjezd Václav. Jeden z obávaných sjezdů, kde stojí a povzbuzují fanoušci. Sjeto a splněno paráda. Super pocit. Pak přišly další a další sjezdy. Bahno bylo úplně všude a věděl jsem, že dojed bude velký úspěch. Na každé občerstvovačce nezbytné umytí přehazovačky a namazání olejem a hurá do dalšího kopce. Po jednom z delší a kamenitých sjezdů nastala super občerstvovačka. Parta nadšenců si nejspíše postavila stan a tak jsem měl možnost dát si 20.října domácí cukroví. Omyl jsem rychle přehazku namazal olejem na grilování a hurá na zbývajících cca 45 km. Od této občerstvovačky jsem si řekl, že to nastřelím a uvidím. Nohy fungovaly suprově a kolo drželo parádně. Posilněn cukrovím jsem začal ukrajovat kilometry a dohánět bikery. Zhruba 8 km před Hvězdou stála v lese skupina chlapů a volali ionťák. Tak jsem si vzal a ono pivo:D. Sice jezdím za nápoje (Lihovar), ale s alkoholem si zrovna netykám. Ovšem mi to krásně uklidnilo žaludek a frčel jsem dál. A pak to přišlo, výzva dne. Sjezd Hvězda. Nahoře dvě sanitky a biker, který jel přede mnou říká ( ,, Jedeš já ani náhodou. Jasně od toho tu jsem,) .Pořádně jsem se nadechl a jel. Ani nevím kolik tam bylo lidí. Jestli fotograf, kameraman nebo někdo další. Jen tam někdo křičel, tleskal. Tak jsem to tam poslal. Asi 10m před koncem sjezdu přišlo pozdravení od smrku, který si tam stoupl na ten den poměrně špatně. Tak jsem nevěděl, zda jsem teda Hvězdu sjel. Pak jsem uslyšel jak někdo zakřičel,, dal jsi to, pokořil jsi Hvězdu,, super pocit, který ještě doprovázel potlesk. Místní lidé tím opravdu žijí. Pak další výjezd a sjezd a přišel výjezd na Ostaš. Všichni mne varovali, že nejhorší výjezd je na zhruba 105km z Dědova nahoru. U mne to bylo naopak. Z poslední občerstvovačky posilněn Colou a pocitem, že už jen 5 km do kopce a pak hurá dolů z kopce do cíle jsem jel do kopce jako drak. Předjel jsem ještě pár bikerů a valil to do cíle. Tam jsem přiletěl v čase 7hodin a 50 minut na 284.místě celkově a 66.místě v kategorii maximálně spokojený a hlavně šťastný. V cíli už na mne čekali holky a gratulovali. Déňa dojela na 60km na skvělém 11.místě celkově a 5.místě v kategorii mezi ženami a Míša po defektu na skvělém 11.místě v kategorii. A pocit. Nepopsatelný. To, že někdo může říci, že to třeba není extra výsledek, nebo se to dá zajet lépe je jedna věc. Ale myslím, že můžu mluvit i za holky. Děláme to z důvodu, že nás to baví a pocítit ten pocit překonání sama sebe a dokázání toho, že na to máme a protnete cílovou pásku je pocit, který nejde popsat musí se zažít. A Sudety na bahně není žádná brnkačka. Pro mě jsou borci všichni, kdo dokončili a postavili se na start jak 115 km, tak 60 km. Velký obdiv všem a za rok opět na startu.
Jan Veselý / Cykloserver

Specialized Rallye Sudety – Mistrovství ČR 2014

„Po nočních lijácích to byla hodně těžká písemka. Možná spíš diplomka. Mistrovský závod Specialized Rallye Sudety prověřil u každého úplně vše, co se naučil od doby, kdy jako malý špunt začal držet rovnováhu na kole. A organizátoři ukázali v plné síle vše, co se naučili za dvacet let existence této kultovky,“ píše Dan Polman v časopisu Lidé a Hory v článku Bikové peklo ve stínu skal a Jan Herda k tomu dodává: „Sudety vždy byly a jsou výzvou, jeden z nejtěžších maratonů horských kol, který si na nic nehraje. Tvrdé kopce, tvrdé sjezdy, pro některé možná i tvrdý časový limit, zejména když zaprší jako letos …“
O mistrovské tituly se na Sudetech bojovalo již po páté a na start se 20. září postavilo 736 startujících ze sedmi zemí, z toho 687 na 115 km a 275 na 60 km. Největší konkurence v historii závodu slibovala rychlé tempo a napínavé boje. Na první občerstvovačku k Vernéřovické studánce přivedl vedoucí dvacetihlavou skupinu František Raboň. V tu chvíli už zde chyběl Kristian Hynek, který měl defekt a ze závodu odstoupil. Na třetím bufetu na Slavném zbylo na špici už jen deset lidí bez Ferryho, který podlehl vlastnímu tempu. Pátou občerstvovačkou v Machově projeli na čele už jen Novák, Boudný, Škarnitzl a Kaněra, který ale odpadl ve stoupání na Bor. Vedoucí trojice se držela pohromadě až na Ostaš, kam vyjela společně, ale ve druhém stoupání na Ostaš odpadl Boudovi nejdřív Škarny a po něm i Ňumi. Mistrem republiky se tak s časem 4:49:57 hodin stal Pavel Boudný, který k tomu říká: „Sudety jsem jel poprvé v roce 2009, ale to jsem se právě vrátil z MS v Austrálii, tak jsem to jen objel bez výsledku. Poprvé, kdy jsem se na Sudety zaměřil, byl rok 2014, kdy to bylo Mistrovství ČR, a navíc jsem těsně po závodě čekal narození syna. Můj tehdejší dvorní mechanik Pavel Čábelický mně tenkrát řekl, že bych měl závod vyhrát pro syna, a to se nakonec i povedlo. Byla to pro mě velká výzva, protože jsem věděl, že Sudety budou při mé postavě sprintera extrémně těžký boj. Věděl jsem ale, že musím vyhrát, a jiné než první místo mě nezajímalo. Tak jsem vyhrál a stal se mistrem republiky. Trať byla perfektní, jen škoda, že jsem při tom obrovském vypětí moc nevnímal tu krásnou přírodu kolem.“ Vítězství z roku 2013 mezi ženami ohájila v novém traťovém rekordu 6:13:46 hodin a mistrovský titul získala Irena Berková, která jela od 40 km pouze na přední brzdu. „Bylo to moje druhé vítězství na Sudetech, kterého si cením nejvíc. Zajela jsem traťový rekord a obhájila mistrovský republikový titul ve slušné konkurenci. Trať byla velmi bahnitá, úplně mi selhaly zadní brzdy a sjezdy byl fakt masakr. Sudety jsou šílený, ale krásný závod. Sudety jsou prostě šíleně krásné,“ říká s odstupem času vítězka, která si zopakovala i vítězství v Českém poháru. Druhé místo nakonec vybojovala Jitka Škarnitzlová, které se ke konci na necelé 2 minuty přiblížila Milena Cesnaková. Na poloviční trati zvítězili Jan Kulhavý a Denisa Knapková. Hlavní závod dokončilo 579 startujících a závod na 60 km 261 startujících. Tento ročník patřil k nejtěžším v dosavadní historii. Bylo sice teplo a během závodu nepršelo, ale propršela celá noc před startem, což změnilo trať dokonale. V kině na slavnostním vyhlášení výsledků byli oceněni také čtyři borci, kteří dokončili všech 20 ročníků – Michal Demjanovič, Jiří Fulka, Jan Pohl a Pavel Soukup. Silniční verze Sudet se v tomto roce kvůli rozsáhlým opravám silnic nekonala a obnovena byla až o 9 let později, ale to je už jiná historie.
Jeden ze startujících, Jan Veselý, v reportáži Opravdové bikování na Sudetech píše: „Na zhruba 37. km se trasy rozdělily a začaly ty pravé Sudety. Prudké výjezdy následovaly ještě prudší sjezdy. První výzva byl sjezd k Václavu. Jeden z obávaných sjezdů, kde stojí a povzbuzují fanoušci. Sjeto a splněno. Paráda. Super pocit. Pak přišly další a další sjezdy. Bahno bylo úplně všude a věděl jsem, že dojet bude velký úspěch. A pak to přišlo, výzva dne. Sjezd Hvězda. Nahoře dvě sanitky a biker, který jel přede mnou, říká: „Jedeš? Já ani náhodou.“ Já na to: „Jasně, od toho tu jsem!“ Pořádně jsem se nadechl a jel. Ani nevím kolik tam bylo lidí. Jestli fotograf, kameraman nebo někdo další. Jen tam někdo křičel, tleskal. Tak jsem to tam poslal. Asi 10 metrů před koncem sjezdu přišlo pozdravení od smrku, který si tam stoupl na ten den poměrně špatně. Tak jsem nevěděl, zda jsem teda Hvězdu sjel. Pak jsem uslyšel, jak někdo zakřičel: ,,Dal jsi to! Pokořil jsi Hvězdu!“ Super pocit, který ještě doprovázel potlesk. Místní lidé tím opravdu žijí. Do cíle jsem přiletěl v čase 7 hodin a 50 minut na 284. místě celkově a 66. místě v kategorii maximálně spokojený a hlavně šťastný. A pocit? Nepopsatelný. Někdo může říci, že to třeba není extra výsledek, nebo se to dá zajet lépe, ale myslím, že to děláme z důvodu, že nás to baví, a ten pocit překonání sama sebe a dokázání toho, že na to máme a protneme cílovou pásku, je pocit, který nejde popsat, ten se musí zažít. A Sudety na bahně není žádná brnkačka. Pro mě jsou borci všichni, kdo dokončili a postavili se na start jak 115 km, tak 60 km.“ A Jan Herda to uzavírá slovy: „Tenhle závod neomrzí, byl a je tvrdý a snad takový i zůstane… Člověk si občas říká nikdy, ale pak zase – a just, musím!“

Devatenácté Rallye Sudety a moje desátá účast

Jojo, kdepak jsou ty časy, kdy jsem v roce 2003 s obavami stál na startu nejtěžšího MTB maratonu u nás. Letos jsem úspěšně dokončil desátý ročník v řadě. Přes veškerý trénink a zkušenosti to žádný mazácký výkon nebyl a napřesrok budu mít co zlepšovat…

Ubytko a příprava
Letos jsem si ubytování zajistil už v červenci při průjezdu Teplicemi n. Metují v rámci extrémního závodu 1000 mil. Na pokojíku jsem se domluvil s ochotnou paní v Cukrárně, která mi předávala náhradní plášť od mých kamarádů (o tom ale jindy v jiné reportáži). Nakonec jsem žádal ubytování i pro čtyři Tryskomyši a Václava, ale to už jsme se do zamluveného penzionu nevešli, takže jsme se opět spokojili se sparťánskými chatkami v ubytovně Metuje nad Teplicemi. K registraci jsme díky předlouhé frontě na pražském obchvatu dorazili až těsně před desátou večer. Vše jsme ale bez zdržování stihli včetně dvou předpůlnočních piveček Primátorů a pokecu o nástrahách trati a taktice jednotlivých jezdců. Start proběhl tradičně v osm hodin. Ještě předtím jsem čtyřikrát zasednul na záchodě a přemýšlel, proč to takhle po těch Primátorech mám, když mi večer tolik chutnaly. Ráno bylo chladno, já po tomto zdržení dorazil na start na poslední chvíli a netakticky si nechal pod dresem triko s dlouhým rukávem. Vyfotil jsem čelo startovního pole, vmáčknul se do středu předlouhého koridoru s tisícovkou závodníků a po pár vteřinách bylo odstartováno.

Ostrý začátek
Spojení startu dlouhé i poloviční (60 km) trasy si vybralo daň hned při odbočování z hlavní silnice do stoupání na Váhu. Já jsem to ještě krokem a s rukami na brzdách prokličkoval, za mnou už musela většina jezdců zastavovat. V následných serpentinách se had jezdců především díky velmi ostrému tempu natáhnul. Já se držel co to šlo, v tlačenici jsem ustál několik šťouchanců rameny a na konci jsem se i já mírně posouval dopředu. Na vrcholu Váhy (650 m n.m., 200 m převýšeni od startu) jsem byl za necelou čtvrthodinku. Následné objíždění lesa skalami protkanými brdky směrem k Adršpachu berou síly všem. Jedu s rozumem a snažím se točit lehčí převody a kompenzovat razanci úvodního stoupání, kde jsem jel o dobrou pozici a šlapal chvílemi přes rozumnou hranu. Dole v Adršpachu mě předjíždí stříbrný z 1000 mil Filip Degl a po prohození několika vět mi rychle mizí. U Libné se stejně jako vloni nejede na Bukovku (638 m n.m.) podél hranice, ale zkracujeme si to po loukách. Na 25. km je u Vernéřovic první občerstvovna. Za jízdy beru polooloupaný banán a stihnu během 30 m sníst a zapít ionťákem z podaného kelímku. Žvýkám, funím, poulím oči, ale jede se dál.

První těžké kopce a náročné sjezdy
První těžké stoupání je výjezd po pěšině na Honský špičák (652 m n.m.). Tady paradoxně šetřím síly. Kopec je to sice slušný, ale je tak technicky náročný, že se vytváří souvislý had a já jedu o dost pomaleji, než bych byl schopný. Dva borci padají na kluzkých kořenech už při výjezdu do kopce, při sjezdu většina kolem raději tlačí. Já to dávám a velmi mě to baví. Následuje dělení tras a jezdců přece jenom ubylo. Na druhé občerstvovačce Amerika na 43. km jen projíždím. Nejbrutálnější stoupání na Panovu věž po roce opět dávám v sedle. Je to ale jen taktak a co se týče šetření sil, to fakt není optimální. To následný sjezd s mohutným kamenem Václav jedu s radostí a pěkně celý. Sklízím obdiv dvou desítek diváků (a divaček). Další prudký výjezd s převýšením přes 100 m zvládám znovu v sedle, ale kromě nohou mě začíná překvapivě pobolívat břicho, závěr stoupání raději nejedu naplno. Zachraňuje mě sjezd, zakončený náročným průjezdem po kořenech a hupech mezi stromy lesa. Zde se velmi daří, předjíždím 6 borců. Následuje obrátka na lesní cestu a tlačení po skále. Další výjezd: nejprve pár skalek, potom přes kořeny podél lesa a na závěr výživná louka, kde konečně stoupání končí. Otáčím se a za mnou se vlní had jezdců, kam jen oko dohlédne. Břicho opět pobolívá, že by hlad? Naštěstí je zde občerstvovna ve Slavném (47. km). Odevzdávám camel k doplnění, svlékám propocené dlouhé triko, cpu do sebe banány, rozinky, koláčky… Nasedám a stoupám po asfaltu. Nahoře se chytám do háku týpka, co sebou málem praštil o zem, když ze sebe za jízdy sundával bundu. Borec jede zostra. Mám co dělat, abych ho uvisel, přestože jedeme proti větru. Před odbočkou vlevo do lesa ale jdu před něho a už tam kupodivu zůstávám. Za chvilku už se kodrcáme dolů přes první šutry podél krásných skalních útvarů Broumovských stěn. Následuje série velmi technických sjezdů po velkých kamenech. I letos to dávám, ikdyž jen o fous, protože pár rádoby sjezdařů na poslední chvíli slézá z kola, tlačí a trochu překáží. A už jsou tu pověstné Vodní zámky. Jeden z nejprudších sjezdů na našich maratonech. Kromě prudkého svahu to na kamenné dlažbě pěkně klouže, takže kromě odvahy to chce i techniku, ale i trochu štěstí v tom, že se vám před kola nikdo nepřimotá. A skutečně, cestou dolů to nemám nijak jednoduché. Předjíždím tři pomalejší jezdce a značnou část tak úseku nejedu v ideální stopě. Dole pod kopcem jsem celkem vyklepaný, ale velmi, velmi šťastný. Pro tyhle chvíle tyto závody jezdím! Plný euforie začínám ostře stoupat na kopec Pod Korunou (640 m n.m.) a zase ta divná bolest v břichu. Safra, že by to nebylo od žaludku, ale z námahy? Po zdolání kopce padáme opět ostře dolů. Při odbočení z cesty ostře střemhlav vlevo mi jezdec přede mnou nedal přednost a já z kopce i se zabržděnými oběma koly nedokáži jet tak pomalu jako on. Na konci 40 m sjezdíku mu chtě nechtě zavadím o zadní kolo a poroučíme se k zemi oba. Pád není vážný, ale odřené koleno a naražený loket i tak bolí fest. Naskakuji však zpět a sjíždím další dva kilometry do Božanova, kde je čvrtá občerstvovačka. Tou jen projíždím a rozvážně stoupám nejdelší kopec nad Machovský kříž (695 m n.m.)

Jak mi tak docházejí síly
A cítím, že toho mám dost. Z posledních sil držím jakés takés tempo a vyjíždím celý kopec až pod úsek těsně pod vrcholem, který je pro mě a asi pro každého nesjízdný. Zde pár desítek metrů tlačím. Na kolo naskakuji s viditelnými potížemi, ale už jsem nahoře. Následuje odpočinkový sjezdík , menší výjezd a už je tu pátá a hlavní občerstvovna v Machově (66. km). Zde si dávám dobrot opět co se do mě vejde – hovězí vývar, banán se solí, opět rozinky, rohlík se salámem a nějaké ty další banány. Ještě tady jsem měl na mezičase tři minuty k dobru proti svému osobnímu rekordu z roku 2011, ale už mi bylo jasné, že mám dost a dál už se budu jen trápit. V tom jsou Sudety (alespoň pro mě) naprosto jedinečné – když netrefiš tempo, nedáš dobrý výsledek, kdybys měl natrénováno jako nikdy. To je vidět hned v dalším stoupání na nejvyšší místo Bor (752 m n.m.), kde před koncem tlačím, a to dokonce znatelně více než všichni kolem mě. Po Boru už dalších 20 km naštěstí žádné větší stoupání není, ale nejede se mi dobře – k bolení břicha se přidává i plíživý náběh na křeče v pravém stehně. To se mi celý letošní rok nestalo. Zkouším to zahnat ampulkou magnezia, kterou jsem koupil (a nepoužil) před týdnem na silničním Králi Šumavy. Myslel jsem si tehdy, že 215 km skrz Šumavu je asi to netěžší, co mě může na regulérním závodě potkat (nonstop závody typu Loudání a 1000 mil, ale ani 24hrs se nejede v takovém tempu). Ó jak jsem se mýlil! Sudety jsou prostě pro mě nej. Ale i při tom martýruju zažívám dvě příjemné příhody. Poprvé někde před Bezděkovem, kde rodinka s přáteli opéká prasátko a mně veselí chlapci nabídli pivečko – Krakonoš bodnul, ale píchání v břichu nezahnal. Podruhé jsem o pár km dál obdržel od veselých výletníků za jízdy kelímek s pivem a hrknul do sebe 2 dcl těsně před vjetím do jakési zasmrádlé tůně. Projel jsem jen tak tak, ale potlesk a pískot mi byly odměnou za bublinky v nose a slzy v očích.

Dojezd se sebezapřením
V Hlavňově (90. km) je sedmá a pro mě poslední občerstvovačka. Opět doplňuji ionťák, nechávám si čistit brýle a konzumuji další a další dobroty, přičemž nejvíce mi chutnají jednohubky s česnekovou pomazánkou, salámem a nabodnutým vínem. Za Hlavňovem je stojka, kterou ještě vyjíždím. Po následném sjezdu však již další brutální stoupání na Hvězdu z větší míry tlačím. A je to tu. Hvězda. Patrně nejtechničtější sjezd. Zde se pod dohledem mnoha diváků oddělují dobří bajkeři od výborných a i mezi nimi je jen několik odvážných a schopných, kteří Hvězdu dají v nebo spíše za sedlem. Já to vloni dal a i letos jsem se na to po všech ostatních dobře zvládnutých sjezdech cítil a těšil. Jenže jsem nedokázal předjet jezdce přede mnou a ten vprostřed nejnáročnější pasáže zastavil přesně v místě, kde jsem chtěl zabočit vpravo kolem kamenných schůdků. Padám na stranu, ale hned vstávám a zkouším to znovu našlápnout a sjet to. Jenže je to fakt o hubu a našlápnout do SPD bych potřeboval na první dobrou. Kdosi za mnou do mě hučí, že to nemá cenu a že do cíle je to už jen 15 km. Kapituluji, má pravdu. Sbíhám dalších 15 m. I tak nastupuji ještě v těžké partii a sjezdem spodního úseku si vysloužím potlesk diváků. Nebylo to tedy na jedničku, ale slyším, že alespoň chvalitebně jsem to dal. Několik pěkných lesních výjezdů a už padáme technickými úseky do Pěkova. Ještě závěrečná bláznivá jízda střemhlav po louce, průjezd potokem pod mostem a je zde osmá občerstvovačka. Tu jen projíždím a po louce dále tlačím. Otáčím se a fotím tlačící jezdce i pěkné scenérie. Pak jedeme úzkou asfaltkou, po které stoupáme na Ostaš 1. Po jeho zdolání opět hravé sjezdíky a stoupání na Ostaš 2 a po silnici jsme za chvíli v Dědově. Tuto devátou občerstvovačku opět vynechávám, zjistil jsem, že za bolestmi břicha asi jídelníček a nedostatek jídla nebude, spíše to vypadá na svalové přetažení či zranění. Stoupám do posledního brutálního kopce za Dědovem. Už ze zásady zde neslézám a na kašpárka se nakonec dohrabu na kopec za Javorem. Odtud menší sjezd a po nekonečných písečných lesních cestičkách konečně vyjíždím u zámku Bischofstein. Přede mnou jede trojice jezdců a po následující výjezdu na silnici je pronásleduji ve stoje. Na Váhu (694 m n.m.) se mi podaří dojet těsně před nimi. Teď už je před sebe nepustím. Z tohoto posledního vrcholu mě do cíle ještě nikdo nepředjel. Ani letos. Dojezd si užívám, pouštím to naplno, přestože se nemusím nikoho za sebou obávat a ani přede mnou nikdo není. Prostě se mi pro někoho krkolomná jízda moc líbí. Málem sice hodím mrchu, když najedu do zužující se koleje na poli před Teplicemi, ale ustojím to a po chvíli už si bez šlápnutí dávám serpentýny nad Teplickým parkem a spurtuji po pěší zóně.

Výsledky a zhodnocení
Tabule za cílovým obloukem mi ukazuje čas 7:08:20 a 211 místo. Oproti loňsku je to o 15 min. lepší, ale já chtěl čas pod 7 hodin. Jenže jsem to přepálil a v druhé půlce na to i přes všechnu snahu prostě neměl. Útěchou mi může být, že všem Tryskomyšákům i Vaškovi jsem dal více než 50 minut. Filip Degl, druhý z Mílí, mi dal jen 18 minut. Jenže ten prý si zažil své dejavu a znovu řešil problémy s ucházejícím bezdušákem. To Jan Jobánek (Merida Biking Team) se letos pochlapil a po čtyřech druhých místech konečně všem ujel a zvítězil za 4:58:42 a díky tomu vyhrál i celý Český pohár. Druhý skončil Jakub Šilar (Cyklotrenink – Giant, -1:38) a na třetím místě byl Michal Bubílek (Kellys Bike Ranch Team, -2:17). Svůj první start na Sudetech proměnila ve vítězství Irena Berková (Amenity Extrem Sport Team, 6:23:36), která tím i potvrdila své první místo v Českém poháru. Druhá dojela Dáša Svěráková (Cyklotrenink.com) a třetí místo obsadila vítězka z let 2011 a 2012 Pavla Nováková (6:59:52). V cíli vládla opravdu pohodová a uvolněná nálada. Kromě výborného zázemí a jídla k tomu pomáhalo i příjemné sluneční počasí s teplotou kolem 22 stupňů. Potkávám Filipa a Tomáše Saňu a děláme foto Mílařů v cíli. Potom si nabírám gulášek, fasuji pivečko (na pivenku) a klábosím s úplně neznámým párečkem o bajkování a těch našich wjecech s kolem souvisejících. A o tom to je. Nejen o divoké jízdě, o výkonu, ale i o společných zájmech, které z nás dělá známé a někdy i přátele. Takže to byl konec mé letošní závodní sezóny, která byla dlouhá a bohatá jako už dávno ne. A to hlavně kvůli účasti na Loudání a Mílích, o čemž napíšu snad někdy později, až si to v hlavě lépe utřídím a odfiltruji nepodstatné. Sudety udělaly už tak trochu tradiční tečku a kromě Soběšické Muldy se sprinterskou délkou 3×5 km už na bajku letos asi nic závodit nebudu. Tož snad zase napřesrok na kůň. Howgh.
Pavel Macháček / Cykloserver

Specialized Rallye Sudety 2013

„Jojo, kdepak jsou ty časy, kdy jsem poprvé s obavami stál na startu nejtěžšího MTB maratonu u nás. Letos jsem úspěšně dokončil desátý ročník v řadě. Přes veškerý trénink a zkušenosti to žádný mazácký výkon nebyl a napřesrok budu mít co zlepšovat,“ začíná reportáž Pavla Macháčka.
Stalo se již tradicí, že Sudety uzavírají Český pohár horských kol v maratonu, a nejinak tomu bylo i při jejich 19. ročníku. V sobotu 7. září ráno se za pěkného počasí a teploty 12°C vydalo na 115 km trať 644 a na 60 km trať 285 startujících. Opravdový závod začal jako obvykle až v Americe, kde se ve stoupání k Pánově věži roztrhala vedoucí asi dvacetičlenná skupina a do Machova už přijeli společně pouze čtyři borci. Ve stoupání na Bor poodjel ostatním Jan Jobánek (Merida Biking Team) a svůj náskok udržel až do cíle. Po čtyřech druhých místech v minulých letech se s časem 4:58:42 hodin konečně dočkal vítězství v tomto závodě a opět vyhrál i celý Český pohár. „Sudety pro mě byly pojmem už od počátku mého bajkového závodění. Přesně si pamatuji na respekt a nervozitu, se kterým jsem nastupoval ke startu svých prvních Sudet, a také si pamatuji na slova Tomáše Čady po jejich dojezdu, že na vítězství na Sudetech si musím počkat a dospět k němu. Netušil jsem, že to čekání bude tak dlouhé. Přestože si žádný statistiky nevedu, tak myslím, že jsem rekordmanem v počtu druhých míst v tomto závodu. I když jsem na všech ostatních velkých maratonech v Česku sbíral úspěchy, na Sudetech se vždy objevil někdo, nejčastěji z XCO scény, kdo byl lepší. Ať už to byl Pavel Boudný, Jirka Friedl nebo Milan Spěšný. Stejně jako v předchozích letech jsem se pokoušel útočit v okolí Machova a Boru, kde jsou nejtěžší úseky a kde mi to nejvíc sedí. Podařilo se mi tam poodjet Michalu Bubílkovi a Kubovi Šilarovi, ale velký náskok jsem si nevytvořil. Když mi potom na Ostaši začalo docházet, měl jsem strach, abych o vítězství nepřišel. Pokaždé, když se stavím na start Sudet, prožívám podobné pocity, jako při své první účasti. Jsou to pocity respektu k náročné trati, která vede, mému srdci blízkou, krajinou plnou skal, drsné přírody a zajímavých lidí.“ Na druhém místě nakonec přijel se ztrátou 1:38 minut Jakub Šilar, který ve výjezdu na Hvězdu odskočil nakonec třetímu Michalu Bubílkovi a svůj půlminutový náskok udržel až do cíle. Svůj první start na Sudetech proměnila ve vítězství Irena Berková (Amenity Extrem Sport Team, 6:23:36), která tím také potvrdila první místo v Českém poháru. „Byl to můj první start na Sudetech a asi jsem ani nemyslela na to vyhrát, ale jen se zúčastnit a připsat si body do celkového pořadí v českém poháru. V týmu mě varovali, že je to velmi obtížný závod, hlavně prý ať nezkouším jet Hvězdu, raději s jistotou než riskovat DNF. Pamatuji si, že jsme noc před závodem usínali na ubytovně společně s Pavlínou Šulcovou a jejími dvěma kamarády, kteří to dost prožívali. Říkala jsem jim, že to bude v pohodě, a oni, že si to jenom myslím, a že vůbec nevím, do čeho jdu, což možná byla i moje výhoda. Bylo příjemné tehdy zvítězit.“ Druhá dojela Dáša Svěráková a třetí místo obsadila vítězka z let 2011 a 2012 Pavla Nováková. Hlavní závod na 115 km dokončilo 594 startujících.
Závod na 60 km dojelo 272 startujících a vítězem se stal favorizovaný Jan Škarnitzl (Sram Rubena Trek, 2:08:41) před druhým Janem Nesvadbou a třetím Lukášem Bukovským. Mezi ženami zvítězila Judita Lorencová (Ghost –mojekolo, 2:37:24) před druhou Janou Šimánkovou a třetí Jitkou Pešinovou.
V kombinaci Sudetoman a Sudetolady, zvítězili na dlouhých tratích Roman Šťastný a Dáša Svěráková, a na krátkých tratích Lukáš Bukovský a Jitka Pešinová.
A Pavel Macháček končí svou reportáž pro Cykloservis slovy: „Potom si nabírám gulášek, fasuji pivečko a klábosím s úplně neznámým párečkem o bajkování a těch našich wjecech s kolem souvisejících. A o tom to je. Nejen o divoké jízdě, o výkonu, ale i o společných zájmech, které z nás dělá známé a někdy i přátele,“

Specialized Rallye Sudety – kult nesmrtelných

Otázkou je, jak si úvodní titulek vysvětlit. Závod se pomalu skutečně stává nesmrtelnou legendou, která se českou bikovou scénou řítí od roku 1995 jako sněhová koule, na kterou se neustále nabaluje nový a nový sníh. Stal se z něho skutečný kultovní podnik, který má neuvěřitelnou fanouškovskou základnu. Kdyby se Tomáš Čada rozhodl z jakýchkoliv důvodů tento závod zrušit, bikeři by mu to jednoduše nedovolili. Prostě Tome, i když seš zkušenej biker a sjezdy ti jdou, tohle už nezastavíš.
Nesmrtelnými by se mohli snad zdát i účastníci tak extrémního závodu, jakými Sudety jsou. Ale to je pohled nezasvěceného člověka zvenku. Každý, kdo Sudety dojel, ale i ten, koho těžký terén či nedostatečná kondice v cestě do cíle zastavily, došel k závěru, že je jen obyčejným smrtelníkem. Právě proto tak těžké závody jezdíme – abychom zjistili, co naše tělesná schránka a psychika vydrží. A Sudety jsou zaručeně fungujícím testem, protože zlomí každého – i vítěze. Každý si tu musí hrábnout a v tom je ten závod jedinečný. Kdo si ze závodů běžně dělá nedělní vyjížďku, ten tady nestartuje, protože ví, že by narazil. V lepším případě na své fyzické limity, v horším na místní pískovec, o kterém i horolezci tvrdí, že tu je tvrdý. Stovky bikerů, kteří tu zanechali vzorky své kůže, to mohou ostatně potvrdit.
Pokud výše uvedenou charakteristiku závodu zasadíme do úchvatné krajiny Teplických a Adršpašských skal, Broumovských stěn, stolových hor Bor a Ostaš, vznikne skutečně explozivní a návyková sloučenina. Po startovním výstřelu může chutnat celých 115 km hořce, ale v cíli chuť na jazyku zesládne. Je z toho pak taková dobrota, že si ji prostě neodepřete a za rok – i když víte, že to bude bolet vás i kolo – se znovu postavíte na teplické náměstí, abyste na něm o pár hodin později slízli tu pomyslnou smetanu. Jasně, že jsou lidé, kteří se spálí a řeknou „nikdy více“. Ale nikdy neříkej nikdy – stačí pár závodních sezón, zlepšení kondice i techniky – a jste tu znovu.
Neznám žádný jiný závod, během kterého bych se v duchu modlil, ať už se jede do kopce (pokud to tedy není nějaký závod v dešti a chladu). Sjezdy jsou výraznou ingrediencí, která z tohoto závodu činí několikahodinovou dřinu bez možnosti delšího odpočinku. Díky nim a celkové délce okruhu se Sudety staly takovým pomyslným vládcem českých maratonů, který rozhoduje o pasování do rytířského řádu „zdatného bikera“. Slovo Sudety se na závodech skloňuje ve všech pádech, a když někdo řekne, že dojel dlouhé Sudety, tak to prostě svědčí o jeho kvalitách. Zajímalo by mě, zda do tohoto pomyslného řádu letos vstoupil i borec, který před startem říkal, že ještě v životě nejel závod. Na otázku, jakou trasu jede, odpověděl jasně a stručně: „Dlouhou.“
Výjimečnost Sudet ale není jen o přírodě a těžké trase. Je i o lidech, kteří se kolem tratě motají – organizátorech a divácích. Že organizace Sudet funguje naprosto profesionálně, je stejně zaběhlý fakt, jako že to je těžký závod. Personál občerstvovaček nelení s banánem či bidonem sprintovat, dokud nedojde k bezproblémové předávce, a tak i ten, kdo jede bez vlastní podpory, ví, že o něj bude pečováno, jako kdyby šlapal za místní oddíl.
Divácká kulisa nebývá na českých bikových maratonech nikterak početná a její stav má od rozvášněnosti fotbalových ochozů na hony daleko. Přesto se na Sudetech najdou místa, kde to vře. Kromě pár extrémních stoupáků to jsou sjezdy jako Vodní Zámky nebo Hvězda. Ta je vůbec kapitolou sama pro sebe. Jen hvězdný technik tu má šanci neslézt z kola, ostatní poslušně slezou a ten zbytek se se zlou potáže. Koncentrace dršek zde mnohonásobně převyšuje průměrné hodnoty. To samé platí i o divácké návštěvnosti tohoto místa. Kdo Hvězdu sjede, je odměněn velkým aplausem, stejně tak ten, kdo se prolétne přes řidítka. Pravidelná otázka v cíli zejména domácích jezdců je: „Tak co, dals hvězdu?“ Když odpovíte, že ne, poradí vám, kudy to jezdit. Jenomže pokud si Hvězdu nezkusíte mimo závod, je dost pravděpodobné, že další rok se dostanete do úzkých, i když jste návod na její „bezpečné“ sjetí slyšeli už padesátkrát.
Specialized Rallye Sudety se letos postaraly o vyvrcholení ČP v maratonu horských kol. Trasa již osmnáctého ročníku byla občas zkrápěna drobnými přeháňkami, přesto se jednalo o velmi úspěšný ročník, který nabídl naprosto optimální podmínky na trati. Bikery netrápilo bláto a zároveň se ani neprášilo. Na start se postavilo 1056 startujících, z nichž 713 jelo královskou 115 km dlouhou trať s celkovým převýšením více než 3000 m. Vůbec nejrychleji v historii závodu (4:43:20) ji prolétl Jiří Friedl (Rubena Auto-Menčík) před druhým Janem Jobánkem (Merida Biking Team) a třetím Michalem Kaněrou (Ghost-Mojekolo.cz). Jiří Friedl ohájil vítězství z minulého roku, stejně jako nejrychlejší žena – Pavla Nováková (Trek-AR Brno), která trať zvládla v čase 6:22:00. Závod na 60 km vyhrál Vlastimil Veverka (Rockmachine Cyklomax).
To byli ve stručnosti ti nejrychlejší. Za nimi se do cíle trousily stovky dalších bikerů, kteří si mohli říct: „Dal jsem dlouhý Sudety!“ Už to samo o sobě je pro ně větší odměna, než kovová placka na mašli. Proto má Sudety tolik lidí v oblibě. Pocit vítězství sama nad sebou se na padesátce natažené po rovinatých cestách mezi poli jednoduše nedostavuje. Na Sudetech je logickým vyústěním celé té dřiny. A když se doma strhaného odřeného bikera zeptají, zda mu to stojí za to, tak odpoví, že Sudety vždycky!
Daniel Polman /Lidé a Hory

Mavit na Sudetech

Rallye Sudety je jeden z nejstarších českých MTB maratonů a podle mnohých je označována jeho 115km dlouhá a technicky náročná trať s převýšením více než 3100m za nejobtížnější závod horských kol u nás. Již 18 ročník tohoto kultovního závodu se jel v sobotu 8.9.2012 v Teplicích nad Metují. Akce je již tradičně zařazena jako finále Českého poháru v MTB maratonu a nejinak tomu bylo letos.
Nepodařilo se mě sehnat žádného parťáka a samotnému se mě autem přes celou republiku jet nechtělo. Rozhodl jsem se proto pro cestu vlakem. V pátek jsem sbalil do batohu jen to nejnutnější, přivázal jsem spacák pod sedlovku, karimatku na řídítka a přesunul se na kole 15km na nádraží v Rokycanech kde mě ve 12:30 jel vlak. V Praze jsem přesednul na rychlík Metuje, který mě vyplivnul kolem 17 hod v Malých Svatoňovicích a zbylých 20km do Teplic jsem dojel na kole. Cestou jsem si typoval místa vhodná pro noclech a ukládal si waypointy seníků, posedů a podobných přístřešků, kde bych mohl do soboty složit hlavu.
V Teplicích to tou dobou již žilo. Skočil jsem si nejprve pro číslo do kina, pak jsem koupil poukázku na „bikerskou snídani“ v infocentru a nakonec proměnil jeden z kupónů z tašky za páteční večeři v podobě gulášovky. Ve stanu jsem potkal spoustu známých tváří, mimo jiných také tři mílaře. Jirka Švorc mě dal typ na volné ubytování v chatkách u penzionu Metuje tak nebylo co řešit a noc jsem strávil tam.
Ráno jsem se probudil v chatce číslo 13 a zřejmě její negativní aura zapůsobila na můj bike a do rána mě ušlo přední kolo. Ještě před snídaní jsem tedy musel krom jiného lepit defekt. Ve stanu na náměstí už byly nachystány švédské stoly, takže o palivo před náročným závodem nebyla nouze. Během snídaně mě ušlo přední kolo znovu a mě se zhostila nejistota. Nechtěl jsem riskovat, problémy s ucházejícím kolem během závodu a tak jsem raději koupil u servismana novou duši a těsně před závodem jsem ji měnil. Čas najednou letěl jako splašenej a startovní pole se pomalu začínalo plnit. Naštěstí jsem měl z loňska vyjetou první vlnu, takže jsem měl pozici na startu zajištěnou zelenou nálepkou na číslu.
Úderem osmé se ozval startovní výstřel a necelá tisícovka nažhavených bikerů a bikerek se vydala vstříc nástrahám náročné 115km či kratší 60km trasy. Popisovat do detailu celou trasu nemá smysl, jednak by to bylo na román a stejnak není nad osobní zkušenost – to se prostě musí zažít. Závod vede v blízkém okolí Teplických a Adršpašských skal, Broumovskými stěnami a nebo přes stolové hory Bor a Ostaš. Na trase je nezpočet náročných sjezdů a výjezdů. Pro svoji náročnost je proslulý především sjezd z Hvězdy, kde je každoročně velká divácká kulisa tešící se na akční podívanou. Aby toho nebylo málo začalo krátce před startem pršet.
Na začátek se jelo převážně po zpevněných cestách, ale zato pořád do kopce. Na rozehřátí to bylo slušných 250 výškových metrů až pod Čapí vrch. Snažil jsem se držet vpředu, ale nechtěl jsem to hnát hned v prvním kopci naplno takže jsem se pomalu propadal mezi „své“ soupeře. V prvním kamenitém sjezdu z Liščí hory na Adršpach jsem zjistil, že jsem se propadl ještě málo. Způsob jakým borci kolem mě letěli dolů byl pro mě nepochopitelný až nebezpečný. Když mě jeden z hrbů na cestě poslal ve vysoké rychlosti na přední kolo raději jsem zvolni a nechal ambiciózní borce ujet. V Adršpachu už jsem byl opravdu mezi svými soupeři, se kterými jsem byl schopen jet do kopce a moc neztrácet z kopce. Během závodu se naše pozice různě měnily. Někdo získával v technicky náročných sjezdech. Mě seděly více výjezdy. V makadanovém sjezdu z Bukové hory defektilo asi pět lidí. Tady se opravdu vyplatilo jet opatrně, mě naštěstí nová duše na předku a zánovní plášť vzadu nezradily po dobu celého závodu. Ve Vernéřovicích jsem na občerstvovačce chytnul banán a pokračoval s chutí dál po trati. Jelo se mě dobře a závod jsem si opravdu užíval, z trati si toho ale moc nepamatuji. Soustředil jsem se hlavně na to abych se někde nezmrzačil. Na kochání se krajinou nebyl čas, člověk musel být stále ve střehu a občas jsem musel sledovat každý metr tratě. Zajímavý byl průjezd tunelem pod železnicí v Bohdašíně, za kterým následovalo stoupání Příkrou strání až do Honského pasa, kde byl první mezičas. Tím jsem projel v čase 1:25:47. Následoval náročný výjezd na Hoňský Špičák. Dál se pokračovalo po hřebeni Laudonovými Valy až pod Strážnou horu. Spoustu zábavy přinesl terén v Broumovských stěnách. Kamenité chodníky s mokrými kameny adhezi plášťů příliš nesvědčily. Jeden ze třech nejtěžších sjezdů jsem raději seběhl. Zajímavé při tom bylo, že jsem v ten okamžik nebyl pomalejší než soupeř, který to jel. Ještě na mě zezadu křičí, hezky „Štybar“ to není cyklokros… Dál jsme jeli docela dlouho spolu. Celej netrpělivej jsem se nemohl dočkat toho nejtěžšího sjezdu z Hvězdy. Ten přišel až na 90km. Všude spousty skandujících diváků , dodávali všem na odvaze. Pustil jsem se do toho, ale stejně jako loni jsem asi v polovině sjezdu najel na velkej šutr vlevo. Následoval asi 0,5m skok a do toho jsem se už neodvážil. Tak jsem to raději zbrzdil a seskákal zbytek „na kamzíka“. Kolega za mnou to dal, přesto mě ale moc neujel. Za chvíli byl na pařezu nápis „A je to…“ a já si mohl konečně oddychnout, že ta nejtěžší pasáš je zdárně za mnou. Do cíle už to bylo co by kamenem dohodil, tedy asi 25km. Jenže to by to nesmělo být přes Ostač, která taky ještě pěkně potrápila. Když jsem se konečně ocitl na asfaltce po které jsem do Teplic v pátek na kole přijel, uvědomil jsem si, že cíl už je opravdu za rohem. Začal jsem si hlídat pozici. V dálce byl za mnou jeden soupeř a před sebou jsem nikoho neviděl. Ve sjezdu ke kostelu pany Marie v Teplicích mě dojel. Následoval už jen sjezdík kolem zábradlí a přes mostíky do parku. Tady jsem byl připraven nasadit do finiše, ale soupeř byl v zadu v lepší pozici a zahájil závěrečný atak dříve. Až do zatáčky před cílem jsme jeli na stejné úrovni. V závěrečném 100m spurtu jsem to rval až mě přeskočil řetěz po velkém převodníku a můj poslední soupeř mě dostal.
Cílem 115km dlouhé trati jsem projel na 95 místě absolutně a 51 v kategorii v čase 6:18:59.3 a splnil jsem si tak svůj cíl dát to do 100 místa. Celkem dlouhou trať dojelo 642 závodníků. Zvítězil Jiří Friedl, který trať proletěl za neuvěřitelných 4:43:20.6.
Martin Vít

Rallye Sudety 2012

Pátek:
Jako každý rok vyrážíme den před závodem a letos jsme jeli Vildovým Focusem společně s Majerem u kterého byl také sraz naplánován na 10:00.Já dorazil o trošku dřív,jak už jsem byl natěšený a tak jsem měl aspoň čas vše si v klidu nachystat než dorazí Vilda.Mezitím se objevil Majer i s rodinkou,která ho šla vyprovodit a jako první věc,kterou na mě Majer vyhrkl bylo: „letos tě Mišeline zmastím„ byl prostě plný optimismu,protoře měl za sebou tréninkový kemp na Krossčeku. Já jsem ovšem zůstal naprosto klidný,protože mám přece Meridu.Jakmile dorazil Vilda,tak jsme vše naložili,udělali pár fotek a mohli vyrazit směr Sudety.
Cesta probíhala naprosto v klidu,i když jak už bývá zvykem tak jsem se opět stal terčem závistivých narážek na moje kolo a tak mi nezbývalo nic jiného než se bránit a tak bylo aspoň v autě veselo. V Olomouci jsme dokonce s Majerem dostali školení ohledně jízdy v „průpletovém pruhu“,i když jsme si o tom mysleli své. Po projetí Náchodem jsme se spojili s Hynasem,který jel sám a který už na nás čekal v restauraci v Poříčí,kde jsme se zastavili na tradiční Pavlišák a po chvíli dorazil také Rygi se svou paní.Jelikož jsme obávali o svá kola na parkovišti,tak jsem hned po jídle šel ven hlídat a při té příležitosti jsem začal obhlížet Rygiho spešla a musím říct,že tolik technických vychytávek jsem dlouho neviděl. Prostě kdo neviděl neuvěří a tak jsem to hned ukázal ostatním a ti byli taky v šoku,ale byli jsme uklidněni,že to je naprosto v klidu,že to vydrží ).Jednalo se o roztřepené řadící lanko a obrovskou vůli v ložiskách střed.složení) Ještě jsme byli požádání,abychom o tom neříkali Trasérovi, ale toto se prostě muselo naprášit. Poté jsme již vyrazili směr Teplice n.Metují,do kterých jsme dorazili poměrně brzy a protože prezentace a tělocvična se otvíraly až v 17:00 a tak jsme se jeli projet k nějaké hospodě (Hynas šel pěšky,neboť měl nefunkční kolo,neboť se mu ve čtvrtek pokazila přehazovačka,ale „novou“ měl již zajištěnou).
Po krátkém posezení jsme se vydali odprezentovat a Hynas mi udělal radost tím,že jak slíbil tak i učinil a zajistil mi možnost startu v první vlně,za což mu ještě jednou děkuju. Poté jsme se šli ubytovat do našeho apartmánu,kde jsme dorazili mezi prvníma a tak jsme si mohli vybrat místo a navíc vzít velké žiněnky pro max.komfort a vytvořili jsme tak velké letiště i pro členy jížní frakce,kteří dorazili později. Když už jsme byli všichni ubytování,tak jsme se vydali na náměstí prohlídnout stánky s oblečením,zadarmo najedli,napili (někteří) a poté vyrazili do hospůdky u hřiště,kde se k nám posléze přidal i Hynas,který úspěšně opravil svůj 29er a jako důkaz,že se neflákal nám ukázal své totálně zaprasené ruce od řetězu, ale kolo měl připravené na závod a to bylo hlavní.Pak už jsem se vydali zpět do hotelu a šli spát (mě to teda vůbec nešlo,ale i tak jsem byl ráno v pohodě)
Sobota:
Tradiční vstávání v 6:00 a do toho ještě venku pršelo,ale zase bylo docela teplo.Pak už to byla klasika:…nasnídat…vykakat….připravit doplňky na závod …. dilema jak se obléct….jet se trošku projet…..a nakonec se postavit na start.
– pro letošní rok si Trasér připravil „tykadla“ na přilbu (použita i při Drtiči) aby na Vortex jen tak nezapomněli a prý to mělo docela úspěch (já teda tykadla neměl,s díky jsem je odmítnul)
– ještě ráno byla Rygimu nabídnuta výměna řadícího lanka,ale žádost byla zamítnuta, že to vydrží,prý to má promazané……….nevydrželo,prasklo,ale s velkým štěstím kousek před občerstvovačkou kde byl i servis….toto ovšem nebylo vše a dokonce se stalo něco,co nedokázal nikdo pochopit ,ale prostě Rygimu vypadly i BRZDOVÉ DESKY … prostě pomsta se kvalitní servisování kola
– do samotného závodu jsme nastupovali každý s různou taktikou….já měl v plánu „začít naplno a potom ještě zrychlovat“ ,což se mi ovšem moc nedařilo……Hynas zase plánoval,že začne zezadu a pěkně v klidku,což se mu úspěšně dařilo…..Majer prý chtěl zase hlavně přežít,což se mu s obtížemi podařilo …. Vilda si to chtěl užít a dojet v klidu bez křečí a také se mu to povedlo…..Rygi,Trasér a Mates to jsou zase chrti,takže ti měli taktiku jasnou
– letos se mi podařilo sjet skoro všechno,i když to místy bylo s obrovským štěstím,ale na Hvězdu jsem si prostě netroufnul,ale stopu už vím jakou jet a krátký sjezd v Polsku jsem raději bezpečně snesl,jinak vše zdoláno v sedle,dokonce i nový úsek kdy se vyjíždělo z potoka.
– po projetí cílem,jsem se šel umýt…uschovat kolo..převléct do čistého a šel s foťákem očekávat příjezd ostatních členů,abych je mohl pěkně vyfotit…čekání se mi zdálo nekonečné a už jsem tam pomalu usínal,když v tom se objevil Trasér….potom Mates…. s pláčícím kolem Rygi……mezi sebou spurtující Vilda s Hynasem… a nakonec Majer
– pak už jsem se sešli pohromadě a začli si sdělovat své dojmy,jak jsme si to užili,kdo co jel,šel,kolikrát spadnul a ….
Pak se šli ostatní umýt a sešli jsme se na náměstí,kde jsme pojedli,popili čekali na tombolu ve které jsme letos nic nevyhráli a tak jsme vydali směr hospůdka u hřiště,která byla z důvodů sledování fotbalu a tenisu plná,ale nás to neodradilo a sedli si mimo hlavní sál,kde byl klid.Po snězení několika balení brambůrek,vypitých piv (já měl pouze ty brambůrky) jsme se vydali na poslední noc zpět do školy,kdy už jsem se i já pěkně vyspal.
Neděle:
Budíček ani nevím v kolik byl,ale ještě bych i pospal,ale už to nešlo a tak jsme po sobě poklidili,dali vše na původní místo a vydali i se svýmy biky k autům a vše pěkně zase naložili.Tady jsme se rozloučili s Trasérem a Matesem a vydali se domů.Letos jsme vyzkoušeli variantu přes Polsko a musím říct,že tak prázdné slinice jsme teda nečekali.Poté jsme využili jednu pumpu k zastávce,kterou Vilda s Hynasem využili k natankování a zde se s náma také Hynas rozloučil. Do této chvíle bylo vše naprosto v pořádku,ale to se mělo změnit. Klasická hláška „Fordem tam,vlakem zpátky“ se málem stala realitou a Vildův Focus se začal bouřit a zlobit,ale vše naštěstí dopadlo štastně jako v pohádce a my dorazili až před Majerův dům,kde jsme se také rozloučili a vydali se vstříc svým domovům. Nakonec bych chtěl ještě jednou všem poděkovat za perfektní víkend a doufám že se příští rok opět na Sudetech sejdeme ve velkém počtu.
Martin Holiub

Specialized Rallye Sudety 2012 – trošku závodně?

Tak a je to tady. 8. září mi zvoní budík přesně v 5:00. Snídaně – banán,chleba s šunkou a sýrem a čaj oslazený medem. Nastrojení do dresu a odchod k autu, kam soukám bika. Mezitím sním ještě tatranku. Je něco kolem 6:20 a já přijíždím do Teplic. Auto nechávám přímo u stánku Birellu a jdu se připravit. Skládám bika a zjišťuji, že se mi chce na WC. Jedu někam za vlakovou zastávku ke kupě uhlí, kde už jsou opřená dvě kola a v pozici bobku dva borci. Jsem zpět u auta, dávám banán, do sebe nějaké BCAA a hořčík. Letos poprvé nemám první vlnu, jelikož jsem předloni vzdal a vloni nejel. Takže už cca 40 minut před startem se řadím do roštu, kde už čeká pár bikerů. Dnes není ani zima, jako vždycky. Máme krásných 12 stupínků. Ohlížím se za sebe, jak se to pomalu zaplňuje a před také. Dvě minuty do startu, už tu jsme jak sardinky, čekáme na dělo a pořád nic neslyšíme. Až najednou, jemným hláskem slyšíme: „Závod byl odstartovááán!“ 10 vteřin stojíme, než odjede první vlnka a až pak my.
Sudety jsou krásný, ale ten úvod 3 km stoupáku na Bišík po asfaltu je krutej. Jedu s obrovským strachem a poprvé s velkým respektem k tomuto závodu, že je možné, že opět nedojedu. Letos mám najeto pouhých 3000 km a tento rok jsem udělal během dne nad 100 km jen jednou, a to na silničce. Takže tady nepředjíždím, co to dá, ale jedu v klidu. Mám jediný cíl: porazit Martina, kámoše z týmu, nebo se ho udržet. Najednou vidím, jak se přede mě dostává dres Prolog Bike… Je to on, chytám se ho a snažím se ho udržet, ale je to těžký. Má devětadvácu s pevnou vidlí a má najeto. Ale jsem za ním.
První terén a menší polní sjezdík na Záboř. Je tu rosa, tak se to trošku klouže, ale tacháč ukazuje skoro 50 Stále jedeme spolu a začínáme docela i předjíždět. Jede se mi fajn. Sjezd do Ádru je hodně rozbitej, ale dáváme ho. Za Tošovákem levá a po asfaltu do Horního Ádru. Hezky se rovnám na konec hadu a vezu se. Po ukrutně kamenité polní cestě směr Zdoňov, kde už míjíme první smolaře s defektem (a že jich dnes bylo). Ve Zdoňově změna, nejedem ke hranicím k táboru, ale někam vpravo a hned rovně do polí. Vystoupáme na Bukovu Horu a hned sjíždíme rychlým makadanovým sjezdem, kde je na každých 10 metrech biker a opravuje defekt. Bylo jich tu snad 15!!! I já se bál a čekal, ale měl jsem štěstí. Sjezd opravdu záživný.
Jsme u Vernéřovické studánky, kde je občerstvovačka, bereme bidon a pokračujeme dál. Martin se mě tady ptá: „Tak jak se jede? Koukám, že asi dobře co?“ Přikývnul jsem a pádíme dalším sjezdíkem a pak krátkým travnatým výjezdem na Bohdašín. Odpočinkový úsek po asfaltu, kde dávám první gel a hned pravá pod železniční tunel plný vody a nájezd na Broumovky. Konečně úsek, kde přestane být nuda a stoupáme singlem plným kořenů na Honský špičák, kde je další změna. Až tady se dělí dětská trasa, která to točí vpravo a my pěkným technickým sjezdíkem vlevo zvaným Piklsteig, širší cestou doprava ke kapličce Panny Marie a opět vlevo rychlým sjezdem na okraj lesa, kde na 40 km v Křinicích u restaurace Amerika čeká druhá občerstvovačka.
Beru opět jenom bidon a najíždíme na brutální kopeček – Pánova cesta. A jak píšou v popisku trati, tak jen ti nejlepší se udrží v sedle až na vrchol k Pánově věži. Tady mi Martin trošku cuknul, ale před vrcholkem jsem ho dojel a najížděl první do toho krásného sjezdíku k Václavu, kde je vždy kupa lidí a povzbuzujou vás. Pánovku jsem nesjel, ten schod uprostřed jsem radši seběhl. Jistota je jistota. Umím to sjet po pravé straně, ale tam běžel biker, tak jsem musel tudy. Škoda, jinak bych sklidil od diváků potlesk. Po sjezdu levá a opět krpál plný kluzkých kamenů do kopce. Tady už mě zlobí přehazka, která nechce šaltrovat a nepřidává mi zrovna na pohodě. Otáčím se a hledám Martina. Je ob dva bikery za mnou, ale stále na dohled. Seskakuji z biku a asi 20 metrů jsem nucený běžet, jinak to nejde. Už si říkám, kdy se dostaví únava? Zatím pohoda.
Další sjezdík v pořadí. Takový triálek plný kořenů. Do jednoho se zapíchávám a skoro letím přes řidítka, ale vrátil jsem se zpět a dobré. Jak jsem dlouho nejezdil, měl jsem problémy s technikou, ale tady se překvapuji a předjíždím pět chlapů, vidle jde na doraz. Skodrcali jsme k Ovčínu, kde jedem smykem vlevo a pak hnedka seskakujeme vpravo, abychom se dostali na cestu, kde je stržený nájezd na ní, a opět maličko nastoupali pár metrů k další občerstvovačce do Slavného. Zase beru jen bidon s jonťákem.
Musím překonat mírné táhlé asfaltové stoupání, které nás dovede k Vodním zámkům. Otáčím se a Martina nevidím? Mám radost, porážka je v dohledu! Hurá do sjezdu, taky sranda; hopsáme jak kamzíci dlážděnou cestou, kde je znovu dost lidí a podporují nás. Už v půlce cítím spálené destičky, ale nedá se to jinak – prudké, mokré, klouzavé, dlážděné, ale krásné! Dole pod kopcem konečně nechávám ruce odpočinout od brzdění a jedem vpravo do kopce. Po pár kilometrech prudká levá dolu, pro změnu Malými Zámky a znovu drc, drc až někam na konec Božanova, kde máme 4.občerstvovačku. Tady už beru alespoň banánek a pokračuji dál dalším kopcem, kde po pár metrech najedem opět na dlážděnou cestu plnou písku a prosmekávám se pomalu nahoru. Tady už to bolí, dávám si druhý gel, zapíjím vodou a snažím se neztratit pár „kolegů“ abych nejel sám. Tady to je cik cak nahoru a dolů skrz velké šutry, dlaždice, písek a kořeny. Něco vyjedem, něco ne. Spíše běžíme a hekáme. Jsme čtyři a na každém je vidět, že nechce jet sám.
Konečně nahoře. Hnedka zase dolů někam k Řeřišnému, kde to stáčíme opět doprava nahoru nepříjemným výjezdem, který se chodí pěšky. Pod kopcem ještě stopuje jeden borec, co píchnul a prosí o pumpičku. Jel jsem poslední ve skupině a jako jedinej mu jí teda s velkým riskem házím se slovy: „Ale dojedeš mě a dáš mi ji!!!“ A on: „Jojo…“ Ve vteřine jsem si uvědomil, že jsem si právě vykopal vlastní hrob a jestli píchnu, tak to nemám čím nabouchat. A kdo ví, jestli někdo bude tak ochotnej, jako já a hodí mi pumpu…
Vyjíždíme někde na louce, nad Machovem a svištíme úzkým singlem dolů do Machova k občerstvovačce. Nestaví se. Jako kdybychom jeli o první flek Takže za jízdy bidon, banán a jedem na, pro mě nejnepříjemnější kopec na Sudetech, Bor. Pro změnu opět cesta plná dlaždic a asi 2,5 km dost prudká mezi milionem mravenečků. Nahoře už jsou fandové, co kdysi Sudety jezdili, a teď už jen fandí. Křičí, to už dáte, už jste na Boru. Pár metrů na vrchol a já nemůžu. Jdu pěšky, běžím s kolem, nechci, aby mi ujeli. Už to pro mě začíná být peklo. Ale stále nám hlásí, že jsme do stého místa, což je pro mě neuvěřitelné. Přetrvává strach, že mě dohoní Martin, stále se otáčím, ale zdá se to být dobré. Ale je to špatné, už jedu sám. Konečně vrchol a snad to doženu na rovinkách a sjezdech.
Jedu kolem hraničního patníku a po chvilce se dostávám docela těžkým sjezdem do Polska. Tady málem letím přes řidítka, ale dopadlo to dobře. Chválím se a frčím dál dalším krásným sjezdem, kde přes vysokou trávu a nějaký ostružiny a kopřivy nevidím na cestu. Jsem na asfaltce a hnedka prudce doprava do kopce. Už jsem sprostý a nadávám na přehazovačku. Začínám to nezvládat. Ale ve sjezdu jsem dohonil mé už jen dva „kámoše“ a zas jedeme spolu. Třetí pláchnul Další kopec, ve kterým to nejede a smeká se to. Dojíždí nás nějaká dvojice. Kupodivu se jí chytáme a jedeme v pěti až do Srbské, kde máme další hody v podobě pití a jídla. Opět se nestaví, ale já ano a beru hrst salámu a jedu dál. Po kostkách slítneme 75 km/h dolů, abychom hnedka mohli najet na kopec a vyjet do Bezděkova. Beru třetí a poslední gel. Už jsem snad i blízko cíli, říkám si, Hvězda bude za chvilku a jak praví legenda Sudet, kdo přejede Hvězdu, dojede do cíle… Zatím tam ale nejsem.
Mam blbej pocit, že mám měkké kolo. Že by defekt? Snad ne. Pumpičku stále nemám. Ale byl to jen pocit. Tady je další sjezdík někam k Hlavňovu. Je plnej kamenů a štěrku a dost to klouže. Přijíždíme k rybníku na další občerstvovačku a tady už se stojí asi 5 vteřin. Klasika: bidon a salám a já si ještě do sebe vyklopím šlehu – moji asi poslední záchranu. A vrhneme se do stoupáku na Hvězdu. Nejde mi dát malej převodník, takže jdu dnes asi po třetí pěšky. Kluci ujeli a další mě doháněj, ale já už jsem na kaši. Začínám nevnímat a mám myšlenky na konec… Ale nemůžu vzdát Sudety, to se nedělá!
Držím řidítka obouma rukama, hlavu mám dole skoro u kotouče a šlapu si. Už asi nejsem do stovky Konečně nahoře. Sjezd z Hvězdy označen lebkou a snad stovka lidí, který tleskají a křičí: „Pojď!“ Je to nádhera. Jako každý rok přijedu k šikmému kameni, jako největší borec, že to sjedu, nažhavím tak postojem na kole každého diváka, rozbouří se a křičí jo! U některých jsem tam zaslechl: „Tak ten to dá.“ Ale omyl. U kamene má machrovinka končí, seskakuji a běžím dolů. Zakopnu, kolo mě málem přelítne, ale lidi stále šílej a hodně podpořej!
Jsem zas někde dole na asfaltce, která začíná stoupat. Tady už jsem opravdu na šrot, řetěz vyschlej a vydává strašný zvuk. Přichází další změna trasy – nejedem na asfaltku, ale sjezdíkem po poli do Bukovic. Potokem podjedeme silnici a přijedeme k sušičce, kde je na 97. km 8. občerstvovačka. Celkem náročným stoupáním po louce se dostaneme do zatáčky silnic vedoucí na Ostaš. Až tady mám náznak malé křeče do nohy, tak vytahuji poslední ampulku na křeče a jedeme dále. Z Ostaše dolů, pak podél lesa a znovu do kopce. Tady už to nejede nikomu, divný, táhlý a nudný stoupání… Další mě předjížděj. Už nemám chuť závodit, chci být v cíli.
Sjezd do Dědova je hodně rozbitej, ale zase ho nějací chytráci srovnali bagrem, takže co kdysi bylo, nějaká technika a hraní si se žlaby apod, tak teďka pohoda. Sjedete to bez nějakého riskování. Dědov, poslední občerstvovačka, cola, salám a bidon už jen s vodou. Bez malého převodníku to trhám nahoru ve stoje, kymácím se jak Contador, každou vteřinu se ohlížím, jestli za mnou nejede Martin. To by byl asi můj konec, nesmířil bych se s tím, nebo by mě to hodně mrzelo. Ale nejede, hurá! Jede někdo jinej. Smolař, co píchnul a vrací mi pumpu. Vlastně se ptá, jestli jí chci teď, nebo až v cíli. Říkám až tam. A on odjel.
Jsem na Bišíku, najíždím na asfaltku, a jak tady bylo pravidlem těch pár metrů na velkou pilu a rychle na vrchol. To dnes ne. Sedím a v klidu šlapu, nechávám se předjet ještě třema bikerama a jsem úplně v klidu. V duchu ale pěním! Pak už jen sjezd kousek po asfaltu, co jsme ráno stoupali. Po chvilce odbočíme vlevo a technickým sjezdíkem do Teplic.
Hurá, mám to za sebou! 115 km s časem 6:23:38.1 na 107. místě. Martin přijíždí 9 minut za mnou na 135. místě s časem 6:32:43.0 Na Pánově cestě to položil ve sjezdu, trošku krvavej šrám, ale všichni tři z Prolog Biku jsme v cíli. Jirka Viků, nejlepší z nás a jako jediný ve stovce, 85. místo s časem 6:15:25.9, což je krása. Ve sjezdu před cílem píchnul a byl nucený běžet do cíle!
Z mého pohledu naprostá spokojenost. Nevěřil jsem, že jsem to dal, že se mi jelo skoro bez problému a jak jsem snad i fajnově dojel. A po pauze dokázal klukům, že na to snad ještě mám. V cíli na mě ještě počkal biker a vrací mi s děkovnýma slovama pumpičku.
Sudety. Jako vždy super závod. Chválím Čadise (Tomáš Čada – pořadatel), že to kdysi opravdu nevzdal a nezrušil a pokračuje tak dál v této krásné závodní tradici okolo Broumovek.
Miroslav Jero

Specialized Rallye Sudety 2012

Daniel Polman v článku Rallye Sudety - Kult nesmrtelných píše: „Nesmrtelnými by se mohli snad zdát i účastníci tak extrémního závodu, jakými Sudety jsou. Ale to je pohled nezasvěceného člověka zvenku. Každý, kdo Sudety dojel, ale i ten, koho těžký terén či nedostatečná kondice v cestě do cíle zastavily, došel k závěru, že je jen obyčejným smrtelníkem. Právě proto tak těžké závody jezdíme – abychom zjistili, co naše tělesná schránka a psychika vydrží. A Sudety jsou zaručeně fungujícím testem, protože zlomí každého – i vítěze. Každý si tu musí hrábnout a v tom je ten závod jedinečný.“
Jak se již stalo tradicí, byl i 18. ročník finále českého poháru horských kol v maratonu. Na start se 8. září v 8 hodin ráno postavilo 1056 startujících (713 na 110 km a 343 na 60 km). Hlavní závod dokončilo 642 startujících a své vítězství z roku 2011 zopakoval Jiří Friedl (Rubena Auto-Menšík), tentokrát v rekordním čase 4:43:20 hodin, který k tomu říká: „Silná vzpomínka je na moje loučení s profi kariérou, kterou jsem si odbyl v roce 2012 po mém druhém a posledním vítězství na Sudetech. Tehdy se mě ředitel závodu Tomáš Čada zeptal, co mám v plánu dál. A já odpověděl, že končím, bylo toho dost a dál jdu jinou cestou. Dodnes si pamatuji, jak nevěřícně koukal a odpověď přešel. Nicméně týden na to jsem mířil na poslední závod kariéry, KPŽ někde na Moravě, kam však po prasklém klínovém řemenu v Třebové auto nedojelo, takže jsem se tedy opravdu rozloučil v Teplicích nad Metují, kde to všechno před lety začalo. V Teplicích mě totiž Táta přihlásil na můj úplně první závod, který se konal v rámci horolezeckého festivalu. Proto ta moje silná vazba na Sudety, když loučení, tak jedině tam.“ Druhý skončil již počtvrté v řadě Jan Jobánek a třetí dojel Michal Kaněra. Vítězství z předchozího roku obhájila i Pavla Nováková (Trek-AR Brno), která na to vzpomíná: „Vyhrát Sudety je hezká meta, a vyhrát Sudety dvakrát, je dvakrát hezká meta. Sudety byly vždycky super zorganizovaný závod v krásném prostředí adršpašsko-teplických skal. Moje forma v různých ročnících byla různá, paradoxně i v těch, co jsem vyhrála. Poprvé to byl výlet úplně na pohodu a podruhé protrpěný závod komplet v křečích od 60. km až do konce.“ Druhá dojela, stejně jako v roce 2011, Lucie Vlášková a třetí Hana Kolářová. Vítězství v českém poháru si zopakovali Jan Jobánek a Pavla Nováková.
Závod na 60 km trati dojelo 318 startujících a vyhrál ho Vlastimil Veverka z Rockmachine Cyklomax před druhým Lukášem Bukovským a třetím Petrem Pilnáčkem. Mezi ženami zvítězila Ilona Bublová, také z Rockmachine Cyklomax, před druhou Janou Šimánkovou a třetí Jitkou Pešinovou. V kombinaci silničních a bikových Sudet, nazvané Sudetoman a Sudetolady zvítězili na dlouhých tratích Jiří Friedl a Pavla Nováková, na krátkých tratích Tomáš Kalojíros a Petra Krtičková.
„To byli ve stručnosti ti nejrychlejší. Za nimi se do cíle trousily stovky dalších bikerů, kteří si mohli říct: „Dal jsem dlouhý Sudety!“ Už to samo o sobě je pro ně větší odměna, než kovová placka na mašli. Proto má Sudety tolik lidí v oblibě. Pocit vítězství sama nad sebou se na padesátce natažené po rovinatých cestách mezi poli jednoduše nedostavuje. Na Sudetech je logickým vyústěním celé té dřiny. A když se doma strhaného odřeného bikera zeptají, zda mu to stojí za to, tak odpoví, že Sudety vždycky,“ končí článek Dana Polmana v časopise Lidé a Hory.

Sudety

Plán dát aspoň jednou dlouhé Sudety padl minulý rok. Roky neúprosně přibývají a po čtyřicítce dvojnásob. Letos se mi celý rok vyhýbaly nemoci a zranění a tak jsem se v květnu závazně přihlásil. Doporučení najet alespoň 4 tis. km jsem překročil o 200 km a už teď je to významně nejvíce, co jsem kdy za daný rok najezdil. Část trati jsem si byl jednou obhlédnout, bohužel pouze úvodní část a její konec.
Poslední závody naznačovaly, že forma není na moje poměry špatná. Před závodem jsem nedělal díky pracovnímu vytížení nic speciálního, pouze jsem si dal na noc dvakrát MagnesLife proti křečím, kterých jsem se obával. Největší problém byl ale jinde, zablokovaná záda mezi lopatkami u mě pravidelně spouští bolest hlavy. Přidávám tedy do balení na cestu po konzultaci brufen a jdu spát. Spím špatně, ale vstávám relativně v pohodě ve 4 hod ráno, snídám vločky a 2 celozrnné housky se sýrem a v 5 hod mažeme s Patrikem a Filipem směr Teplice. Kluci mi přislíbili udělat zázemí na trati a také se chtěli podívat, co je jednou možná čeká a nemine. Před půl sedmou jsme u Tomáše na chatě 2 km nad startem v Teplicích, což bylo příjemné. S klukama domlouváme plán, kde by mě mohli podpořit a předat bidony. Mám totiž strach z různých ionťáků a jejich dopadu na moje útroby.
Na chatě do sebe tlačím několik BeBeček, dávám druhého dnešního turka a mažeme na start. Stavíme se cca na začátek poslední třetiny závodníků. Pohledem kolem sebe marně hledám někoho, koho bych dle pohledu mohl porazit. Zjevně každý, kdo si na řidítka připevnil číslo na dlouhou trať ví co dělá, nebo tak alespoň všichni vypadají. Na klidu mi to moc nepřidalo. Z přemítání mě probouzí rána z děla, tradiční to start. Za necelou minutu projíždíme oficiálním startem. Skvostný a vzletný pocit, všude lidi a dobrá nálada. Hned po 1 km cítím pocukání v levém stehně, zjevně důsledek nedostatečného rozjetí a nezvyklé startovní doby. Jemné pocukávání se dostavuje až na první vrchol Bišík, jedu vlažně, přesto spíše předjíždím. V průměru na dva co předjedu já, předjede jeden mě. Nahoře se cesta mění na šotolinu a přibývá defektů, pečlivě proto volím stopu i tempo. Defektů odhaduji na dalších 5 km cca 15 (nejvíc na jednom úseku za celý závod). Jede se mi dobře, cukání ve stehně ustoupilo, trať je dost mokrá, ale sjízdná. První varování je na cca 15 km, kdy si jedna dívčina asi 5 míst přede mnou ustlala přímo na hraně obrovské kaluže přes celou cestu a koupel to byla dokonalá, mocně umocněná dalšími projíždějícími. Ten nešťastný řev slyším do teď. Pokračuji dál, spíše akceptuji obecné tempo, sporadicky předjíždím a sám sebe se ptám, zda jedu rychle nebo pomalu. Nevím. Následuje krátká silniční část, schovávám se do skupinky a akceptuji relativně vysoké tempo. Později mi došlo, že tam bylo i dost borců na krátkou a že to nebylo dvakrát moudré.
První občerstvovačku míjím, sice se natahuji po krásně vypadajícím celém napůl oloupaném banánu, předjezdec byl ale rychlejší. Počastoval jsem ho za to rádoby humornou průpovídkou, prohodíme pár slov a mažeme dál. Na dělení tratí 115 km a 55 km na Honském pase čekají dle plánu kluci, měním jeden prázdný bidon, doplňuji enduro snack, ztrácím cca 10 míst a pokračuji na kořenovou pasáž. Následný úsek znám z obhlídky a nepřekvapuje mě tedy ani následný traverz, kde se to lehce ucpává a cca 20 metrů jdeme všichni pěšky. Zbytek zkušeně dávám a moje sebevědomí při pohledu na několik válejících se soupeřů prudce roste.
Následné kilometry už dávají jasně pocítit a ochutnat, co nás asi čeká. Při stoupání na Pánovu věž se držím dlouho v sedle, cca 200 m tlačím jako většina okolo. Za doposud projetý úsek jsem zjistil, že zvolené zánovní pláště Schwalbe sedí na terénu dobře a až do cíle jim žehnám. Dobře jsem zvolil i tlak v pneu. V následném sjezdu přichází první větší problém, v divácky atraktivním sjezdu si někde u kamene prý zvaného „Václav“ podvrtnu kotník a bolí to docela dost. Nasedám, bolest se sice dá překonat, ale dost mě to rozhodilo.
Cítím, jak mi následná stoupání berou síly. Na jednom kameni ve stoupání ztrácím rychlost a kácím se bez vycvaknutí mezi stromečky u trati jako začátečník na semaforu. Nikdo kolem se ale nesměje, spíš vesměs povzbuzují, že nejsem sám. Na občerstvení ve Slavném beru banány a mažu dál. Nechtěl jsem, nemám chuť, ale v uších mi zněly rady „Musíš jíst, musíš jíst i když nemůžeš“. Vodní zámky jsem nikdy neviděl, ale hodně o nich slyšel. Jedu na hranici svých možností i odvahy. Naštěstí pláště drží, každý další projetý úsek mi dodává odvahu a zkušenosti. Na začátku závodu bych to nedal, teď až na jeden blbej úsek velkejch šutrů snad celý. Všude jsou kolem lidi, povzbuzují a někteří i radí, polepšuji si dokonce o pár míst. Snaží se mi poradit i na tom velkým šutru „Středem, středem“ křičí, ale tady byl můj pud sebezáchovy silnější a slézám. „Nevadí, užij si to“ říká očividně zkušený divák dobrácky, což povzbudí a dodává „Je to ještě dlouhý a těžký“. To už si mohl odpustit. Když se terén narovná, na chvíli polevím v pozornosti. Prsty mám v křeči, ramena ztuhlá. V tu chvíli přijde nerovnost a obě ruce mi jdou v před z řidítek. Jak jsem se vrátil bez pádu zpět do sedla dodnes netuším, ale ustál jsem to.
Stoupání na Machovský kříž mě dokonale rozkládá, situace z úvodu závodu se obrací. Na jednoho závodníka co předjedu já, mě předjedou dva. To jsou eliťáci co píchli, uklidňuji se. Ale zjevně to nejsou jen oni. Konečně se v dálce objeví několik jezdců, na které se dotahuji, zatnu zuby a dojíždím je. To snad ne, jsou to turisti bez čísla. Na občerstvení v Machově čekají kluci, mění mi bidon, klopím do sebe 3 kelímky polévky, zapíjím kolou a láduji do kapsy sušené meruňky a banán. Po závodě mi sdělují, že jsem nevypadal vůbec dobře. Projíždím kontrolním pásem a kolega hlásí „Bude kopec“. To je mi novinka říkám si, jenže on měl pravdu. Tenhle se nikde moc nepropírá resp. mi o něm nikdo nevyprávěl. Prý to byl nějaký Bor. Zpočátku OK, pak velké kočičí hlavy, nakonec rozjeté koleje od těžby dřeva, trochu čmoudu z projetého traktoru plní moje plíce, v chodeckých pasážích se ozývá kotník, tachometr snad přestal počítat, brýle se nemilosrdně potí a zamlžují – peklo na zemi. Poprvé jsem o sobě zapochyboval. Ujetá vzdálenost zjevně překročila klasické maratony a tělo se diví, proč není cíl. Na vrcholu sedí dobře naladěná početná skupinka a fandí, vidím je přes roh lesa. Přece kolem nich nepůjdu pěšky! Po tlačeném úseku před zatáčkou nasedám a nechám se vyhecovat, jdu ze sedla a posledních 200 m dávám nadoraz. Sklízím obrovský aplaus na který se nezapomíná. Pro tohle se jezdí Sudety, říkám si. Má to ale jeden nepříjemný háček, ta skupinka neseděla na vrcholu kopce. Po malém zalomení se to opět zvedá. Jak jsem se vyškrábal nahoru, nevím.
Nejede se mi dobře až na občerstvení ve Vysoké Srbské. Naštěstí profil je trochu přijatelnější a tak držím tempo a taky mě nikdo moc nepředjíždí. Cestou mi nějaký recesista nabízí půllitr piva a krabičku cigaret, jinde sedí borci u trati kolem sudu. Přiznám se, že vůbec netuším, kde to bylo. V Srbské na občerstvení dávám svého prvního Birella, žaludek začal být totiž můj další soupeř. Birell pomáhá. Začínám cítit tlaky do hlavy, neváhám a baštím brufen, což se ukazuje jako správné rozhodnutí, žádné problémy s hlavou již do konce závodu nepociťuji. Nechávám si hadicí prostříknout blátem obalené převody. Najednou za mnou dnešní druhá rána z děla, ohlížím se na své kolo. Naštěstí kolega. Snažím se vyloudit soucitný výraz, ale asi to díky úlevě, že to nejsem já, úplně nedopadlo. Vzal jsem to jako druhý startovní výstřel a jedu. Sundávám brýle a zbytek závodu absolvuji již bez nich. Tempo se mi nedaří přes relativně přijatelnější profil držet, ztrácím několik míst. Tlačím do sebe TurboSnack, banán, kousek sýra a trochu se to zlepšuje. Cesta se zase zvedá, na můj dotaz, zda je to už na Hvězdu, jsem vyveden z omylu.
Přijíždím do Hlavňova. Tachometr mi ukazuje něco kolem 90 km, několik závoďáků tam leží na zádech. To jsou ti, co už alespoň pětkrát Sudety dali a nemají to zapotřebí, říkám si, abych posílil svoji morálku a taky si tam nelehl. Příjemně hřeje sluníčko, do té doby bylo spíše ideálně pod mrakem. Poprvé a naposledy si odskakuji do blízkých ostružin, dávám banán, hlt Birella, meruňky a valím dál. Objevuje se další problém, moje převody začínají zlobit a chrastí jak chřestíš. Za chvíli ale stejně všichni tlačíme bahnitou cestou na Hvězdu – rychlost se pohybuje mezi 2 až 3 km/hod, na padající průměr nemám odvahu přepnout. Kotník bolí, ale rychleji by mi to stejně nešlo. Přede mnou tlačí nějaká dívčina, diváci jí tleskají o něco více než ostatním, takže se snažím držet kontakt a užívat si povzbuzování. K mému překvapení to nakonec docela rychle uteklo, nasedám a už je tady. Populární sjezd se ohlašuje stojícími sanitkami, diváky a rachotem. O nic se nesnažím a pokorně slézám, únava je obrovská. Kluci Patrik s Filipem sedí na nejvyšším kameni a pokřikují na mě. Dál se napojuji na trasu, kterou už znám. Z toho co mě čeká radost nemám, ale síly se mi lehce vrátily a všude taky píšou, že kdo dojede na Hvězdu už to dá, tak proč ne i já. Kopce na Ostaš 1 a 2 dávám se ztrátou několika pozic, předjíždím ale i pár těch, co jim došlo. Největší strach mám nyní o své převody a řetěz, ty zvuky se mi vůbec nelíbí, řazení je nepřesné. Pod posledním kopcem v Dědově dávám celého Birella, mají je tam naházeny v malém přírodním jezírku. Bože jak krásně plavou. V posledním kopci, který dle informace čítá něco přes 3 km v terénu mě dojíždí a předjíždí 2 závodníci, nahoře získávají k dobru cca 50 m. Bohužel podruhé dnes omyl ohledně vrcholu kopce, po krátkém sjezdu znova kopec. Na tu pasáž lesem k zámečku jsem úplně zapomněl. Rozestup se však dále nezvyšuje, což mi dodává kuráž, poprvé dnes pomyslím na závodění. Projíždím kolem zámečku a vjíždím na asfalt. Bože furt nahoru.
A pak se to zlomí, v zatáčce stojí starší paní jak z pohádky a usmívá se, za chvíli smajlík namalovaný na kládách. Dávám velkou pilu, odhazuji obavu o moje převody a řetěz a jdu nekompromisně před oba borce. Svou roli hraje i váhová výhoda. Dojezd a cíl si neuvěřitelně užívám. Výsledný čas 8:23 stačí na 346 místo celkově (startovalo 626 lidí), v kategorii 62. místo (ze 129). Bůh je mi svědkem, že jsem ztrátu na vítěze skoro 3,5 hod nenabral sezením na paloučku. Na občerstveních jsem dle tacho celkem strávil cca 13 min.
Co říci závěrem. Asi se budu opakovat i po jiných, ale nic těžšího a zároveň krásnějšího jsem v životě nejel. Naprosto skvělé značení trati snad neumožňuje ani totálně vyčerpaným jedincům zabloudit. Příště bych to jel jen na jeden bidon, v podstatě celou trasu jsem měl zbytečně skoro 1 kg navíc, ale to je otázka názoru. Občerstvení je vhodně rozloženo a není problém i v případě ztráty bidonu dojet na další. Jen v případě opravdu velkého tepla bych doporučil raději dva. Vyhnul se mi vážnější defekt, což je jistě vždy nepříjemné. Přikládám to i částečně rozumné jízdě (nepředjíždět za každou cenu mimo vyjeté stopy hlavně hned v prvním sjezdu), Říci ale, že táhnout 2 náhradní pneu a nářadí jako já je zbytečné, bych si rozhodně s ohledem na trať netroufl. Co jsem určitě podcenil je mazání na řetěz, s ním by bylo posledních 30 km mnohem radostnějších.
Pavel Hemelík (startovní číslo 150)

Specialized Rallye Sudety 2011

Jak se říká, Sudety jsou jen jedny a to ty dlouhý, pro letošek je to 115 km s převýšením přes 3100m. Jde o nejtěžší závod v republice a jeho obtížnost spočívá především v náročných technických sjezdech, které doplňují prudké technické výjezdy a stále se měnící povrch. Louky, kořeny, skály, písek a minimum asfaltových úseků. S Michalem usoudím, že je na čase tenhle závod absolvovat a jdeme do toho,“ tak začíná reportáž Sudety-The women race Lucie Vláškové.
Na start 17. ročníku finálového závodu Českého poháru se v 8 hodin ráno postavilo 1005 mužů a žen, z nichž 626 jelo dlouhou a 379 poloviční trať. Obě tratě byly sice zkráceny, ale ubylo jen asfaltu a závod se tím nijak výrazně nezlehčil. Závod na 52 km dlouhé trati s převýšením 1200 metrů dokončilo 373 startujících, zvítězili Pavel Skalický z SK Vamberk Tessuti Sport a Alžběta Havlasová z MenX-Haibike.cz. Hlavní 112 km dlouhý závod s převýšením 3200 metrů dokončilo 578 startujících a absolutním vítězem se s časem 5:00:22 hodin stal Jiří Friedl (Rubena Birell Specialized). Potřetí v řadě za sebou dojel druhý Jan Jobánek, který díky tomuto výsledku uhájil vítězství v českém poháru před nakonec třetím Ondřejem Fojtíkem, vítězem z roku 2005. Jirka Friedl na Sudety vzpomíná: „Můj první start na Sudetech byl asi již v roce 1998, tehdy s Tátou na krátké trati. Jako mladý kluk jsem vzhlížel ke všem těm profesionálům a už tehdy jsem si říkal, jaké by to bylo dojet na hlavní trati jako první. V roce 2004 jsem jako prvoročák mezi muži vyrazil na Sudety s ambicemi vyhrát první dvě prémie a poté závod dojet v tréninkovém tempu, ale i tak to byl boj o život a nakonec asi 33. místo. Další start jsem absolvoval až v roce 2011. Maratony jsem nikdy nejezdil, proto jediná velká nervozita byla ze samotné délky závodu. Nezapomenu na paní, která stála v kopci před vrcholem Hvězdy a říkala mně a Jobánkovi, kteří jsme jeli v čele závodu: ,,Chlapci, už se tam na vás těší.“ Jobr se mě tehdy zeptal: „Ty pojedeš?“ A já odpověděl velmi jistě, ale jistý jsem si moc nebyl: ,,Tak to je snad jasný, když tam jsou lidi!“ Jobr spadl a já získal pár metrů k dobru, které mi stačily, aby mě už nedojel.“ Vítězství mezi ženami se za 7:03:57 hodin konečně dočkala Pavla Nováková (Merida Biking Team) před druhou Lucií Vláškovou a třetí Lucií Vežníkovou. Vítězka k tomu po čase dodává: „Poprvé jsem Sudety jela, když jsem ještě vůbec nevěděla, co je cyklistika. Závodila jsem ve sportovním aerobiku a nohama točila převážně na stacionárním kole v rámci indoor fitness programů, které jsem učila. Na kole jsem venku jezdila jen sporadicky. Nápad jet své první Sudety nebyl ani můj, jeli jsme z hecu v partičce spinning instruktorů, že jako nějaký pořádný cyklistický závod dáme. Závod mě nadchl. V době, kdy jsem cyklistiku prožívala a naplno závodila, byly Sudety každoročně nedílnou částí mého závodního kalendáře, protože prostě byly moje oblíbené. Největší radost jsem měla z toho, kam jsem se postupně za těch 10 let na kole posunula, ať už fyzicky nebo technicky. Časový rozdíl mezi mým prvním absolvovaným a prvním vyhraným ročníkem byl cca 2 hodiny.“
Lucie Vlášková končí svou reportáž slovy: „Poslední kopec je peklo, v cíli jsem strašně šťastná, ale zároveň i zklamaná. Pavla Nováková je v cíli v čase 7:03:57 a já 7:08.50, čistý čas jízdy (bez oprav defektu) mám 7:01:20. Je to škoda, ale zas na druhou stranu, do vedení a možnosti třeba i závod vyhrát, jsem se dostala jen díky tomu, že Pavla měla taky technický problém. Obě jsme si to v tomhle závodě vybraly, trať byla hodně spravedlivá a vyhrála ta lepší, ale každopádně jet na Sudetech přes 40 km na prvním místě je nezapomenutelný pocit, který bych si strašně ráda zopakovala.“

Rallye Sudety aneb Waterloo u Teplic

Boatpark team exceloval na Specialized rallye Sudety 2010

Od chvíle, kdy legenda a nestor Českého pádlování Bobík Sušánka pověsil singlovku na hřebík a místo ní si pořídil nové kolo se v Boatparku ledacos změnilo. Především to, že téměř všichni zaměstnanci včetně brigádníků musí povinně Bobíka doprovázet na jeho cyklovyjížďky a další cykloakce které naplánuje. Na letošní sezónu nám celkem odvážně naordinoval nejtěžší závod XC maratónu v Čechách a to Rallye Sudety.
Celkem jsme se toho všichni chytli a ani se moc nebránili, naopak jsme se spíš začali slušně hecovat. Účast odmítl Pája, protože tvrdil, že alespoň někdo musí zůstat použitelný aby obchod fungoval a Davídek, který si cestou na kole do práce v drsné sjezdové pasáži na louce vedle dětského hřistě mezi Jarovem a Boatparkem ohnul sedlovku a pošramotil morál natolik, že alespoň pro letošek závody vyhlášené svými těžkými sjezdy celkem pochopitelně odmítl.
Letní přípravu jsme pojali každý po svém. Bobík jezdil denně do práce na kole, já a Čenda taky, ale už ne tak často, no a Panda ještě o něco míň. Kosatka razil svou vlastní teorii, že před velkým závodem se nejvíc bojí přetrénování, takže na kolo za celé léto téměř nesednul. Já a Bobík jsme ještě pár týdnů před závodem vyrazili s partičkou na týden potrénovat na Gardu, takže jsme se cítili dokonale připraveni.
V pátek 10. září jsme v podvečer naskládali kola do „modráče“ a vyrazili směrem Teplice nad Metují. Já bral automaticky místo za volantem, kluci cestou poladili svou předzávodní formu pár dvoulitrovejma PET braníkama. Prezentace probíhala v tamním kinosálu a rozhodně už na ní jsme jako tým velmi zaujali. Zatímco ostatní závodníci, kteří mimochodem každý z nich vážil asi třetinu toho co Panda, jen suše vzali svoje číslo a odešli, my jsme s poslední nedopitou PETkou braníka zalaškovali s děvčaty co čísla rozdávali a ještě před odchodem poseděli v první řadě před pódiem a dívky jsme každý dle vlastního vkusu ohodnotili. Pak jsme formu doladili v hodspodě v Adršpachu, kde jsme se potkali se spřáteleným týmem z Konstruktivy.
Ráno před závodem probíhalo trochu hekticky, protože většina z nás nechala servis svého stroje na poslední chvíli a tak to podle toho vypadalo. Panda měl sice kolo 3 dny v opravě, ale za tu dobu mu nesehnali brzdové destičky, kvůli kterým to tam především dával, takže mu řekli, že ty starý snad ještě vydrží. Tak alespoň přezul plášť. Čenda ráno měnil zadní kolo a kazetu na něm, protože s osmičkou ve které chybělo pět drátů nechtěl do závodu nastupovat. Kosatka sháněl nové brzdové destičky v den odjezdu a když se mu to nedařilo, namontoval si na kolo aspoň nový tachometr, aby věděl, jak rychle z kopce jede, když už nemůže brzdit. Destičky nakonec na poslední chvíli za nehoráznou cenu sehnal, ale po jejich namontování kolo lehce přibrzďovalo samo od sebe a to asi tak, že na pootočení předním kolem byli potřeba dva lidi. Kosatka ale naštěstí nějaký ten pátek pracoval jako servisman, takže jednu novou destičku vyměnil za starou aby vznikl prostor pro kotouč a tím problém vyřešil. Naneštěstí vše zapomněl zajistit závlačkou, destičky ztratil a závod nakonec odjel jen na zadní brzdu.
Startovní pole vypadalo následovně : v předu stála Česka špička, pak se tísnil dav stovek ambiciózních závodníků, pak byla pět metrů mezera, no a pak stálo nás pět a vedle nás ještě dva borci na dvoukole. Když zazněl startovní výstřel, Kosatka a Bobík ještě dopíjeli pivko, které Kosatka obstaral těsně před startem v nedalekém stánku. Čekala nás 123km dlouhá trať náročným terénem s celkovým převýšením 3350m. Prvních 45km do první časové kontroly probíhalo hladce, buď po asfaltu a nebo po polních cestách mezi loukami a i když jsme se hned na startu naše skupinka celkem roztrhala, první časový limit jsme všichni zvládli bez problémů. Pak přišla hezká,ale už náročnější lesní pasáž. Tam už mi nebylo moc dobře, ne že by mě opouštěly síly,ale žaludek nějak protestoval. Navíc jsem na mokrých slizkých kořenech tu a tam zavrávoral a asi dvakrát sebou fláknul o zem. Po nastoupání přišel první těžší sjezd, to bylo asi jediné místo kde jsem měl šanci nahnat nějaký čas, nebo někoho předjet, protože spousta lidí, kteří měli očividně na kole najeto víc než kdokoliv z nás a do kopce si nás v pohodě dávali, tak z kopce kolo radši vedli. Cesty se zúžili a všechny výjezdy i sjezdy byli čím dál víc strmější. V jednom dlouhém stoupání, kde všichni kolo vedli, se kolem nás velmi elegantně prohnal Čenda a ukázal nám svoje záda. Bobík se ho pokoušel napodobit. Je pravda že naprostou většinu kopce taky vyjel,ale já šel pěšky a byl jsem taky rychlejší než on.
Následovala občerstvovačka na 54. km, kde jsme se od motorkaře uzavírajícího pelotón dozvěděli, že jsme skoro poslední a že v podstatě všichni, které jsme na začátku závodu předjeli a měli z toho radost, tak narozdíl od nás odbočili na kratší variantu závodu. Byla to první zastávka kde jsme s Bobíkem trochu vydechli. Moje křeče v břiše se stupňovali a už před touto zastávkou jsem byl několikrát nucen zahodit kolo a zmizet na chvíli v lesích. Byl jsem přesvědčen, že je to daň za to,že jsem jako jediný minulý den řídil, místo toho abych s ostatními ladil formu. Netušili jsme kde jsou ostatní, jen jsme věděli, že Čenda někde před námi a Panda s Kosim někde za námi. Vyrazili jsme dál. Asi po 2km jsem píchnul. Výměna duše nám zabrala trochu času,ale jelo se dál. Drželi jsme se ve skupince zoufalců uzavírajících závod. Měl jsem pocit, že stoupání jsou čím dál strmější a delší a mě bylo čím dál hůř. Bobíka navíc začali brát parádní křeče do nohou, což se mu běžně nestává. Téměř všechny kopce co následovaly už jsem vedl pěšky. Jednak jsem věděl, že je to alespoň v mém případě skoro stejně rychlé, jako kdybych je zkoušel vyjet a když jsem nebyl v předklonu nebylo mi aspoň tak špatně. Po celkem vydatném sjezdu jsme dojeli k další občerstvovačce, ale stejně jako na těch minulých na nás už nezbylo nic než samotná voda místo slibovaného ionťáku a pár kousků ovoce a sladkostí. No prostě žádná hitparáda.
Další pasáž vedla opět do kopce a kolo už jsem opět jenom vedl, stejně jako pár posledních zoufalců z koncové skupinky co se kolem nás potloukalo. Bobík se snažil chvílema jet, což bylo vzhledem k jeho křečím dost obdivuhodné, ale nakonec taky tlačil. Po přehoupnutí se přes vrchol jsme nasedli a pustili se do dalšího nepříliš příjemného bahnitého sjezdu, asi po 300m se ozvala rána a já opět prorazil duši zadního kola. Hodil jsem ho do roští, chvíli do něj kopal a pak řekl Bobíkovi ať jede dál, že končím. Začal jsem tlačit kolo pěšky k nedaleké časové kontrole na 75. km. asi po pěti minutách jsem došel Bobíka, který zvládnul přetrhnout řetěz. Ten jsme ho společně opravili a Bobík pokračoval. Já se pěšky dobelhal k časové kontrole. Cestou mě ještě předjel Kosatka, který byl v tu chvíli s velkým časovým odstupem úplně poslední. S ním jel jeho v tu chvíli už dobrý kamarád motorkář. Z časové kontroly jsem se nechal autem odvézt do cíle.
No a jak jsme nakonec všichni dopadli? Čenda udržel svoje tempo a závod celkem elegantně dokončil za 9h 25min. Tímto mu gratuluji a smekám. Když mě dovezli do cíle tak už tam čekal Panda, který skončil na občerstvovačce na 54. km. Ptali se ho tam jestli pojede dál, že nevypadá dobře, tak jim řekl že jo, a hned na to se zamotal a sesunul se na zem. Kosatka to nevzdal,ale na poslední časové kontrole na 105. km byl vyřazen, protože nestihl limit o 40 min. No a Bobík neuvěřitelně zabojoval, na poslední časovce, kterou o 5 min nestihl, přemluvil organizátory aby ho pustili dál, no a do cíle dorazil 3 min před celkovým limitem společně s motorkářem. Takže to měl za 11 hod 27 min, ale jako bonus si ho vyfotili jako posledního, kdo závod dokončil. Naši kamarádi ze spřáteleného týmu z konstruktivy, jmenovitě to byli Janek, Tomík a Strejda, všichni závod dokončili. Takže jim taky patří můj obdiv.
Večírek na apartmánu po závodech proběhl hodně decetně. Seděli jsme dokolečka a průběžně všichni usínali každý ve svém křesle. Jen Tomík na sebe lehce upozornil, když při každém usnutí vylil skleničku co měl v ruce buď na sebe a nebo na podlahu. Každopádně na příští rok potrénujeme a jdeme do toho znova. Někteří si dali za cíl zlepšit si čas, já jsem si dal za cíl dokončit závod a Panda říkal, že by rád dojel alespoň na 98. km, protože ho Čenda navnadil, že tam na občerstvovačce dávali výborný domácí klobásky.
za Boatpark team Špekoun

Sudety 2010, no to jo.

Rallye Sudety MTB je snad jediný závod, kde i eliťáci neohrnou nos nad celopérem, protože to tam drncá nahoru i dolu, a to po celých 120 km s 3350 m převýšením. Celopéro tedy mám, ale na Sudety se vracím hlavně proto, že jsem je zatím nikdy nezajel uspokojivě, abych se tím mohl v důchodu chlubit. Je to totiž jedna z referencí, dokonce prý nejtěžší závod u nás.

Jezdičova snídaně
Na Sudety, dlouhou trať, se každoročně hlásí kolem šestistovky vyšvihaných borců. Existuje i krátká trať, ale tu absolvuje menšina, a to jen z různých důvodů indispozice. Aby se ty kiláky někde nahnaly, jede se na dvě různá kolečka z Teplice nad Metují. První kolečko je kolem Adršpašsko-teplických skal, ale většinou po širších cestách s přiměřeným sklonem. Teprve druhé kolečko, které vede kolem Broumovských stěn, prověří vytrvalost, stejně jako techniku jízdy do stojek a po šutrech dolů.
Letos se startuje opět do pěkného počasí, ovšem všichni ví, že díky dešťům z předešlých dnů bude trochu vlhko. Ještě před startem dávám snídani na hřišti v Teplicích. Je tam každoročně za pět pětek ve formě švédského stolu pohoštění, co hrdlo ráčí. V 7:40 jsem tam již skoro sám, a tak mám trochu obavy, ale chlápek za pultem mne ujistí, že před hodinkou tam bylo narváno, a tak se nemusím bát, že by to bylo jedovaté. S plným bříškem se o patnáct minut později přesouvám o pár ulic dál a řadím se na konec startovního chumlu. Rozjezd stíhám krásně.

Zahřívací kolečko s bojovým nádechem
Z Teplic se jede nejdřív do dlouhého kopce po silnici na tzv. Skály, aby si každý mohl sjet pár pomalejších snaživců a dostat se někam „na úroveň“. I já se snažím, ale žádná hitparáda to není, těch lidí před mnou je nějak hodně a jedou rychle. Po dlouhém výjezdu následují sjezdy a výjezdy trochu kratší, ovšem již méně po asfaltu. Opravdu se vyplatí kvalitně odpružené kolo, zvlášť pak při šlapacím sjezdu do Adršpachu, protože je tam skvostně vymletá stará asfaltka. V Adršpachu se pak přejíždí trať. Je to takové malé esíčko a minule se tam vyndal borec, co chtěl šetřit metry. Bohužel trefil hlavou kolej a museli ho odklidit na nosítkách. Letos se na stejném místě vyndal jiný pán, tento avšak vystoupil již trochu kultivovaněji, prý se jen požahal o kopřivy.
Člověk by se ptal, proč se na čtyřstém místě nesmyslně bojuje o vteřiny a takto riskuje. Klíč je v tom, že na závody se jezdí v partě a mezi parťáky se prostě skrytě závodí. I já tu mám kamarády, jejichž pozice si průběžně hlídám. Letos mne ale trumfli, vlezli si trochu blíž ke startovní pásce a vůbec se mi nedaří je sjet. Prvního dojíždím jen díky tomu, že píchl. Navíc se vymlouvá, že mu nejde řadit malá pila, a že jede jenom na vyjížďku. Druhého se mi podaří docvaknout asi až po padesáti kilometrech, a třetího uvidím až v cíli, jak se mi směje, že mi dal tři čtvrtě hodiny.
Teď ale bojuji o sto šest. Jede se mi výborně a věřím si na rekordní výkon. První občerstvovačku, kde mají jen pití, projíždím bez zastavení. Není horko a ionťáku z batohu zatím moc neubylo. Po širokých cestách využívám všech možností, abych sjížděl celé skupinky. V lesíku i zariskuji a jdu do druhé lajny, kde čekají myslivci, až zmizneme a přestaneme plašit zvěř. Nic mi ale neudělají, asi jsou už po šestnácti letech, kdy se pořádá tento závod, zvyklí.
V Horních Teplicích mne dojíždí Fany, ten, co mu nejde malá pila, píchl a jede „vyjížďku“. Tak se ho chytnu a sjezd po asfaltu se jen vezu. Je tu průjezd Teplicemi nad Metují a jelikož není čas na hrdinství, zastavuji na občerstvovačce, abych stačil dva tři kousky banánu a zalil to kolou. Ulevuji od příliš silně namíchaného ionťáku v batohu. Fanyho, který nezastavil, si docvaknu hned potom při výjezdu po panelce směrem na Nový Dvůr. Tu panelku si každý pamatuje, protože má již 40 kiláků v nohou a ví, že mu jich ještě 80 zbývá (a přitom byl tak blízko cíle).

Dělení tras a konečně terén
Nedlouho potom je dělení tras. Dlouhá trasa vede pak převážně po těžších pasážích a začíná to malinovou cestičkou po kořenech vzhůru na Honský Špičák. I takto po padesáti kilometrech mne stále brzdí jezdiči před mnou. Na druhou stranu jsem trochu rád, protože si alespoň šetřím síly na potom. Od Špičáku se to láme ostře vpravo a cestička pokračuje po hřebeni v podobném stylu ještě asi dva kilometry, než se spadne k další občerstvovačce, tzv. Americe. Na Americe se všichni patřičně občerstvují, protože ví, že následuje brutální stojka a vůbec brutální terén.
Stojku dávám jako jediný široko daleko. Moje smůla je, že tam zrovna předjedu pár známých tváří, kteří tlačí a ti mi to nedají zadarmo. Zapamatuji si toto upozornění: „Jestli pojedeš na tenhle převod, tak tě brzo předjedu.“ Převod tam mám opravdu nejlehčí, ale snad ho tam inženýři nadali jen pro parádu, že?
Výjezdy mi docela jdou, přestože je to víceméně po volných šutrech v písčitém podloží a nejeden by zvolil vyběhnutí. Za to ve sjezdech je to horší. Po deštích jsou kameny obnažené ještě více než jindy a následující sjezdy dávám na hraně mé odvahy. Tam, kde jsou navíc nějací diváci, čuchám průšvih a pár kamenů radši seskáču. Bojovníci, které předjíždím do kopce, mně tedy víceméně všichni znovu dávají z kopce, a tak už se moje pozice k lepšímu nemění. Extrémně náročné sjezdy po kamenech ale nejsou nekonečné. Po pár kilometrech se trať trochu uklidní, a tak moje šance na to, dojet všechny moje soupeře, jsou stále dobré. Byly by dobré… nebýt toho, že mi jaksi dochází, snad se v Machově nakopnu.
V Machově na 73. je velká občerstvovačka, kde hraje každoročně i živá hudba. Snažím se tam vzpamatovat tím, že do sebe klopím všechno možné od polívky přes banány po různé koláčky. Pro jistotu si vypůjčím od známých mechaniků olej a máznu řetěz, co kdyby to pomohlo. Pak už mne nic nenapadá, čím bych mohl zvýšit moji připravenost na další kiláky a tak nezbývá než nasednout a v následující stojce se znovu kousnout.

Láme se chleba
Ta následující stojka je na Hejšovinu a je to ta nejhorší. Kousek se pokusím tlačit, ale skončí to tak, že si šlapkou vyďobnu šíleně hluboký rejpanec v koleně, a tak znovu radši nasedám, abych si víc neublížil. Je to asi tím, že neumím chodit, že tentokrát snad všechny výjezdy dám, i když velmi pomalu.
Jedu opravdu pomalu, začíná to být špatné. Zatím se to snažím maskovat různými zastávkami u neoficiálních občerstvovaček, kde se mi dostává opravdového piva a podivných rad, abych vzdal. I na oficiálních bufetech se pokouším najít recept na chybějící vytrvalost, ale zázrak se nedostavuje, spíš se plní žaludek stylem „Jak pejsek a kočička vařili dort.“ Pravda bude muset ale ven, prostě mi došlo. V každým dalším kopci si říkám, proč tohle všechno dělám, ale je to lepší než před rokem. Mám totiž už zkušenost, že v cíli bude veškeré trápení zapomenuto, a že se zase budu těšit na další závod. Zkušeností člověk získává prostě i psychickou odolnost, a ta se hodí stejně jako kondička.
Poslední výzvy a cíl
Na Sudetech je nejvyhlášenější výzva tzv. Hvězda. Je to krátký sjezd po brutálně příkrých šutrech a každoročně to dává jen menší počet jezdců. Ono to samo o sobě zas tak těžké není, ale problém je, že na Hvězdu se člověk nejdřív musí dostat. Je to na 100. kilometru těžké trasy a třešničkou je předcházející dlouhý kopec. Nejen já tam melu z posledního, a tak při příjezdu nad šílený padák rovnou vzdávám a Hvězdu seběhnu. Dole chvíli čekám, jestli nezachytím něčí kotrmelec, ale všichni spíše sbíhají jako já.
Letos ale poslední výzvou není Hvězda, nýbrž předposlední sjezd z Ostaše do Dědova. Balancuji tam na volných šutrech po krajích cesty a asi tisíckrát sjedu do prostředního smrtelného rigolu vymletého nedávnými lijáky. Vždy pak nechám projet šikovnější sjezdaře za mnou a trochu si zanadávám. Nechávám tam snad pět minut podobného neumětelství, člověk, když už nemůže, ztrácí základní rovnováhu. Konečně je tomu konec, drápeme se tentokrát již po silnici na Skály, kde pak kus jedeme opačným směrem jak v osm ráno, než to ohneme do Teplic přes vyhlídkový singl. V cíli jsem víc jak rád, že už nebudu muset šlapat. Je o mne okamžitě postaráno pivem, i to je výhoda toho, že kámoši dojedou dřív.
V prostoru je rušno ještě hezkou chvilku, jsou tam ideální podmínky na očumování a klábosení s jezdiči ze všech končin, které člověk zná z minula. Napomáhá tomu i to, že výdej jídla a pití je hned u cílové pásky, a že je docela teplo.
Tyhle Sudety jsem dal za ostudný čas 8:16, což ve srovnání s vítěznými 5:21 není až zas tak špatné, ale kdybych se neflákal, mohlo to být o hodinu lepší. Přes toto zklamání jsem byl ale opět překvapen, jak je závod nadmíru to nejlepší, co se u nás jezdí. Nezbývá mi proto nic jiného, než dál najíždět a příští rok se znovu pokusit o pamětihodný výsledek, za který se už nebudu stydět, no to jo.

Václav Brož

Poprvé a určitě ne naposled

Když jsem se rozhodl, že opravdu letošní Sudety (samozřejmě že ty v „malém vydání“) poprvé v životě pojedu, v hlavě jsem si sesumíroval pět bodů, podle kterých se mělo odvíjet mé osobní hodnocení závodu poté, co (snad) protnu pomyslnou cílovou pásku:

1) přežít

2) nezmrzačit se

3) nezničit kolo

4) dojet

5) dojet pod čtyři hodiny

Pokud budou splněny první tři, závod pro mne skončí úspěchem, přemítal jsem koncem srpna a nemohl se dočkat druhé zářijové soboty.
Den před startem jsem si naštěstí vybral snad všechnu smůlu. Od pátečního rána jsem věděl, že odstartuju hluchý na jedno ucho se zánětem zvukovodu (uchem ale nešlapu, takže to přeci nemůže ničemu vadit). Když jsem ještě navečer vyměňoval pláště a na kolo vracel sjeté, které se mi podařilo během jedné jízdy šestkrát propíchnout, klid mne začal pomalu, ale o to jistěji, opouštět. I proto jsem se vybavil velkým báglem, ve kterém byla ještě větší pumpička a duší tolik, že bych si mohl v Teplicích otevřít stánek.
Ráno vybíhám z postele na první budík (další dva jsou v pohotovosti, protože zaspat DNESKA by bylo horší nadělení než rozlít tuplák Plzně). Chvíli poté už skáču na kolo a vyrážím směr Teplice, kde jsem zbytečně brzy. Ještě se trochu projedu a pak se už řadím na start. Jak se ale ukáže, jsem hnedka za první vlnou a sám kroutím hlavou, co tam budu dělat. Kolo přehazuji přes hrazení, jež vzápětí přeskočím a jdou na konec startovního roštu „ke svým“. Vystřel, start a cyklistické divadlo může začít.
Když člověk poprvé šlápne do pedálů, uvědomí si, že je součástí toho nádherného závodu. Jste v tom. Pohltí vás to. Ve chvíli, kdy se vyjíždí na Bišík a před sebou vidím hada složeného z pestrobarevných dresů pelotonu, přejede mně mráz po zádech. (A taky po necyklisticky neoholených nohách.) Vyschlo mně v puse dřív, než jsem vůbec na to trošku dupnul. Ještě hezčí pocit však zažívám o pár chvil později, když začínám pár lidi před sebou předjíždět. Krásné chvíle. Jede se mi do kopce, který jsem během léta vyjel snad třicetkrát, neuvěřitelně lehce. Kontroluji, jestli mám na kole vůbec řetěz. Nepřehazuji, dál předjíždím další jezdce. Přeji si to, co nikdy předtím. Nechci, aby první stoupání končilo.
Po Bišíku se mi trochu sevře žaludek. Za pár chvil mě čekají první sjezdy. Špička je v nich jako TGV, průměr jako pendolino a já takovej nabouranej motorák. Vždyť se tady budeš hrozně motat! Ale nakonec to zas až tak hrozné nebylo. Hlídám si, kdo je za mnou, protože bych někoho svým kiksem nerad poslal k zemi nebo provedl něco podobného. Nic z toho se naštěstí neděje a ti, které jsem předjel do kopce, mi to ve sjezdu podle předpokladů vracejí. Když je tato objížďka skal za mnou, jsem rád, že se mi nepodařilo, jak už je v těchto místech skoro zvykem, píchnout. Další dva kilometry si to ještě myslím.
Poté zjistím, že se mi opravdu nejede moc dobře. A hele, zadek je měkkej. Slezu z kola a začínám vyměňovat duši v místech, kde je ještě jeden biker. Házím mu svou „pumpičku“ – tou mu to určitě půjde líp. Deset minut v tahu. Sleduju, jak se kolem mne převalila vlna lidí, kteří byli zatím za mnou. Pořád si ale závod užívám. (To asi ale vážně není normální.) Výměna probíhá v pohodě, nasedám a vydávám se na stíhací jízdu. Vím, že moc lidí nepředjedu. Moje malá časovka začala po čtrnácti kilometrech.
Opravdu skoro nikoho nepotkávám. Sem tam kolem někoho projedu, sem tam mi to ona dotyčná osoba vrátí, když se jede dolů. V Teplicích kousnu do banánu a mám radost, že se při sjezdech nikomu nepletu. Vyrážím dál trochu se děsíc dalšího defektu. Po cestě do Bohdašína se nic podstatného neděje, a tak se už připravuji na výstup na Pasa. Malinký nárůst sebevědomí mi dodává předjetí dalších cyklistů v cestě na vrchol. Ani mne ten kopec nepřijde tak hrozný jako normálně. Buňky na nohách asi postupně odumírají, protože jinak si to neumím vysvětlit. Hlavně, že to šlape…
Sjezd do Pěkova je opravdový relax. Odpočívám a užívám si chvíle, kdy nemusím zkoumat každý milimetr povrchu, na který najedu. Idylka je po chvíli pryč, když mi dochází, že bych měl začít odbočovat na první výstup na Ostaš. Ten je celkem bezproblémový, a protože následně sjíždím dolů sám, platí to samé i o klesání. Znovu pak dobývám ten samý kopec a znovu musím říci, že to jede. Jsem rád, že kolem mne skoro nikdo není, protože poslední náročný sjezd opravdu nepojedu. Nejel jsem ho nikdy a nepojedu ho ani dnes, neboť chci splnit první tři body svého „žebříčku úspěšnosti“. Ale kousek bych dát mohl, však to pak ubrzdím a slezu, říkám si. Jenže z kousku se stala poměrně větší vzdálenost. A neubrzdil jsem. Kolo se zapíchlo mezi šutry a já si udělal letecký den. Odnesla to jen kolena. Tak trochu natečou, no. Vystřízlivím a kolo si dávám na rameno. Zbytek poctivě scházím. U zdravotníků se raději informuji na pravděpodobnost, že přežiju následující úsek a dostává se mi odpovědi, že je více než velká. Usednu tedy znovu do sedla s vidinou posledního stoupání a cílového sjezdu.
Jak to začalo, tak to i skončí. Znovu Bišík, ale tentokrát ze strany od Dědova. Z té horší, dodal bych. To se potvrzuje záhy, když po pár metrech prudkého stoupání začínám chytat křeče. Přehazuju na to nejlehčí, co mám k dispozici. Po chvíli úsilí zjišťuji, že když slezu, budu rychlejší. Tento nápad chci zavrhnout, ale nestává se tak. Nakonec opravdu zastavuji (což mi nedělá při tomto tempu problém) a dalších dvě stě metrů jdu. Poté znovu naskočím na kolo a vyrážím do posledních pár kilometrů závodu.
Těším se, až to skončí. Zároveň se bojím, že to bude už opravdu konec. Když se přede mnou objeví cíl, zvednu se ze sedátka. Jen pro ten pocit. Třikrát šlápnu vší silou, co ve mně zbyla, do pedálů a znovu si sedám. Projíždím cílem v čase kole tří hodin a pětačtyřiceti minut na celkovém 258. místě. Jsem nadmíru spokojený. Žiju, hýbu všemi končetinami, kolo přehazuje a opravdu jsem v cíli. Co více si přát? Snad je to, aby ten rok, než se postavím znovu na start Sudet, rychle utekl.
Jirka Zákravský

Kdo nezažil, nemůže soudit!

Sudety – kdo nezažil, těžko si představí, co nás na 118km čekalo. Kult tohoto závodu jsem mohl letos prvně ochutnat na vlastní pláště a taky na svý tretry :-) Jako silničář a tudíž zoufalý technik jsem dlouho váhal. Varinat bylo několik : ostuda na UACu na Řevničáku nebo sebrat bodíky do českýho poháru v běhu do vrchu na Velkou Deštnou, ale zvítězily Teplice nad Metují a jsem rád!
Za pětikilo nafasuju nummer 633. S Mírou dáme gábl, gulášovka s horkou griotkou navrch, luxus. Při shlédnutí videa z loňských Sudet se dopředu rozhoduju, že se o 3 „top“ sjezdy nebudu ani pokoušet.
Ráno o půl sedmé ledová kávička s kávěnkama. Radost z toho, že neprší, ale jsem nějak zmrzlej, takže volím ¾, triko s dlouhým a navrch luxusní dres a la 1980 :-) To když hodím tlamu, abych ho nemusel prát a rovnou vyhodil … Cesta z kempu na náměstí je hnedka zábavná, páč úzký nájezd na lávku mezi zábradlím nedáme ani jeden, takže za námi jedoucí biker si asi myslí něco o blbech… To jsou ti silničáři :-)
Startovní nervozitu měříme pohledem na tepáky – já 65, PeBe 90, Míra 145! Jak vidno, někdo to žere víc než já :-) Úprk po pěší zóně 40km/h, při stoupání asfaltkou směr Bišík se zbytečně neždímu, i tak je můj skvělý 14kg Gary Fisher za 9,5litru docela vepředu :-) Tady bylo těch 2,8 do 2,2“ plášťů super, pak už míň :-)
Až do Teplic docela pohoda, spíš široké cesty, odsejpá to. Akorát to na mě až moc drncá. Hold fajnovka :-) Musím říci, že bajkeři to občas rvou víc silou než já a to je co říci! Než jim dojde a pak odřadí rovnou o placku… Na šotolině při svistu citelně ztrácím, neb mi přední plášť zrovna moc nedrží a místy se už jaksi nevejdu na cestu :-) To bude ale spíš technikou jízdy…
Po 23 km míjím bez povšimnutí první bufet na konci Zdoňova. Následuje kopec do lesa, kde je krásně chladno, i tak ale vyhrnuju rukávy trika, které z bílé změnilo barvu na odstín místního prachu. Ve sjezdech to je fakt skoro jako řecká rally a Seb Loeb :-)
V pohodě sjedu na druhý bufet – 33km. Házím poloprázdný bidon s Poděbradkou na zem a beru si jiný. Týjo, takovej servis i pro „rychlejší turisty“! Juknu na stůl bufetu a oči mi přechází – sušený ovoce, koblihy, tyčky, … Nacpu se cukrama a pomalu vyjíždím do kopce, který končí dost dlouhým úsekem po panelech, kde jedu radši „na stojáka“. V tunelu pod železnicí je trochu mokro, jinak naprosté sucho, jupí! Rozdělení tratí, dlouhá odhýbá vlevo a pokračuje stoupání lesem na Honský Špičák. Kopec mezi stromy už je pro mě docela náročný, kor když jsem si nechal 32z převodník a při rychlosti 8km/h se mezi stromy a kameny kličkuje docela blbě :-) Jedeme jako jeden had, takže volba stopy je víceméně daná a tím mám ulehčenou práci.
Na vrcholu je drncavý úsek po kořenech, kde ztrácím pár pozic a stavím, abych zvýšil sedlo a něco vycvak. Bohužel záběry skoro nepoužitelné, takže příště radši foťák ani nebrat. Hnedka bych odlehčil o 20dkg :-) Někde tady mě musel předjet Míra, ale oba jsme si až do cíle mysleli, že vedu já. No tak dobrej jsem nebyl :-)
Prudká pravá, úzonký ostrý sjezd nad roklí a to jako nedávám = pěšink nummer one. Většina to dává s přehledem, úplně těžké to nebylo, ale prostě jsem se zalekl tý rokle. Všici fuč … Dorazím na bufet a hnedka do sebe kopnu Colu. Ta mě dneska nakopne ještě mockrát! Průměr stále asi 21km/h, jenže to netuším, co mě teď čeká … Kopec k Pánově věži se celý nepovedl, ale chlápek podél trati hlásí ztrátu 30 minut. No vida, zatím gut. Třetina za mnou, to bude „na pohodu“, uklidňuji se…
Sjezd k Václavu, prvně vidím krvechtivé fanoušky. Poté, co se přede mnou jeden hezky vymáz až helma zazvonila o šutrák, tak pokorně slezu a jdu těch pár desítek metrů po svých a uhýbám technicky zdatnějším. Na kamenech jsou vidět krvavé stopy, dole stojí sanitka, takže se víceméně s úrazy počítá :-)
Pak si to moc nevybavuji, vůbec to nejelo, pořád nějaký kopce, šutry, kořeny a myslel jsem, že stojím na místě… Zmínil bych jen prokleté kořeny v lese. Tam jsem nadával nahlas. Furt vymleté kořeny, jízda mezi stromy a do toho jsem absolutně necejtil pazoury, jak to drncalo! Dartka se k terénu staví asi tak, že mi to nechá hezky vyžrat, véčka jsou taky jjaksi out a pěnový gripy od Toma mi též moc nepomohly. Kousek jsem radši šel, páč jsem opět zahlíd držkopád. Někdo hezky pronesl: je to vůbec trasa pro horský kola? Dole s úlevou zatáčím vlevo a chviličku se psychicky srovnávám s náročností tohoto úseku. Pár set metrů a já jsem mrtvej.
Pak ani nevím co bylo, ale v obci Slavný byla 4. občerstvovačka a se mnou to moc slavně nevypadalo … Tenhle úsek mě zaskočil tak, že jsem to musel řádně zapít a zajíst :-) Předjelo mě hafo lidí a začínám pochybovat o tom, že mi vydrží ruce až do cíle. Díra v paměti pokračuje, takže za chvíli Vodní zámky… Ty jsem samo taky nedal! Šel jsem hodně dlouho po šutrech, kolem občas někdo projel, jak to někdo může dát i na mokru docela nechápu… Ztratil jsem zase hodně míst, ale to je normální. Minuty letí, km nikoliv a jen doufám, že takovéhle špeky nebudou až do cíle, to bych asi zdechnul! I letošní dlouhej silniční Král byl „vo ničem“.
Pak jsem se z nějakýho sjezdíku pro změnu zase prošel… Měl jsem potíže dát úseky po lesním podkladu, kde se dá aspoň brzdit, ale jako šutry jsou pro mě dosud neznámá liga :-) S povděkem jsem zastavil u dalšího bufáče. Colu, něco sladkého a rychle pryč. I další pasáž si nějak nemůžu vybavit, tak to zkusím dle super popisu trati. Dlážděný kopec nahoru, pak zase nahoru na Božanovský Špičák (asi tlačení). Párkrát nahoru – dolů a při tlačení do prudkého šutrového úseku vyndám foťák a cvaknu, abyste viděli, že to moc sranda nebyla. Chtělo to víc upustit pláště a taky umět jezdit po kamenech, že :-)
Padák k Machovu byl docela ok, nicméně moje ruce tak ok nebyly :-) Bufet firmy Doldy (71km). Jsem docela grogy, ozývá se levé koleno, ale chuť si spravím novým bidonem ionťáku, dvěma polívkami, sýrem, koblihou a mými dnes oblíbenými sušenými švestkami! To je prostě mňamka! Rychle cvaknu pár záběrů a vydám se na obávaný Bor.
Brzy dám nejmenší převodník, ale stále předjíždím a dokonce jsem dal i ty nejprudší pasáže v sedle, byť dnes prvně na kašpárka 22/32. No fakt rozdíl proti silnici, kde rychlost 15km/h považuju za jízdu „jako s hnojem“. Po krátkém odfrknutí si kopec zase pokračoval a myslím, že jsem chvíli tlačil. Nicméně posunul jsem se o hezkých pár míst. Konečně druhý dech? Snad jo! Vyjeli jsme z poněkud mlžného lesa, ale sjezd byl opět „o hubu“, takže padák do Polska jsem prostě celej nedal a radši seskočil ve vhodný okamžik, kdy už to skákalo příliš :-)
Na bufetu ve Vysoké Srbské jsem zastavil jen na pár vteřin a hned rychlý sjezd po kostkách.
Tak nějak držím vzniklou skupinu a najednou se cítím mnohem líp než před hodinou/dvěma. Asi mi pomáhá pohled na ujetou vzdálenost, která už začíná devítkou! Kolem rybníka dojedeme k osmému bufáči, kde jen čapnu podávaný bidon, páč jsem jako dost na suchu. V kopci po louce sjedu zpět Petru Kottovou.
Na rozcestníku čtu najednou Hvězda doleva a je mi jasné, že se blíží pověstný sjezdík :-) Nejprve však trápení nahoru, ale není to úplně nejhorší, byť na tlačení taky dojde. Nějaká paní nám říká, že 85. To jako místo? Jo. Asi nám zatajila těch 100, co už tu byli před delším časem :-) Já sice údaji moc nevěřím, ale tak nějak mě to ještě víc zvedlo, i když racionálně uvažující člověk by při ztrátě skoro 2hodiny mohl těžko věřit, že je v top 100…
Po chvilce oddychu je přede mnou „díra do nikam“. Asi tak nějak bych to nazval :-) Prostě sráz mezi stromy, kde je pár šutráků + kořenů a jaksi nechápu, jak to někdo může sjet, aniž by nešel hlavou napřed :-) Pokorně snesu bajka. Jednou Garyho hodím pod šutr s tím, že si pak pro něj dojdu :-) Docela komické, ale jinak to nešlo. Ještě pak dál tlačím, neb čekám další průser. Parťáci jsou dávno fuč. Já nicméně dál valím šutry nešutry a že těch hustejch sjezdů s vykřičníčky ještě bude! Jízda vyschlým korytem je vskutku úžasná, ne však pro silničáře, který se smrtí v očích tiskne brzdové páky a zadek má až skoro na zadním plášti :-) To jsem byl já :-)
Na asfaltu to mastím, Pod Ostaší devátý bufáč a na mě se již směje víc než sto km z displeje tacháku! Průměr sice spadnul na 17km/h a nebude to ani za 7hodin, ale když už jsem se dokodrcal až sem, tak to musím dát! V kopci po asfaltu sjedu znova Petru Kottovou. Hold prostřední placka na asfaltu znamenala posun vpřed. Ještě hezký sjezdík po šutrácích, ale všecko dávám. Asi jsem trošku zahodil pud sebezáchovy a víc si věřím.
V Dědově po asfaltu to zase sviští, pak je ale bufet a to zas parkuju a dám 2 Coly, vezmu nový bidon, koblížky… Je to prostě skvělé! Poslední kopec, dávám 22/24, pak už aspoň „prostřední“ a na horizontu se to docela rozjelo a posun tak o 5míst. Na pěšince těsně pod Bišíkem jsem se ještě efektně opřel o šutr a musel se odrazit tretrou, abych tam nezůstal zašprajcnutý :-) Uf, konečně asfalt, na který jsem za těch 155 000km přecijenom zvyklý :-) Jdu před chlápka na fullu a snažím se mu stoupající asfaltkou ujet. I 13km/h v nejprudší pasáži stačilo k tomu, abych měl trošku fóra do závěrečných 4 km.
Z asfaltu to švihnu doleva na písčitou cestu, kde „zkušeně valím“. Máme to projetý ze včerejška! Napojím se na louku, za mnou stále nikdo, dobrý! Šutry, kořeny, chlápek s klukem v protisměru, ale všecko jsem to zmáknul asi dvojnásobnou rychlostí než včera večer. Prostě se můžu z fleku dát na DH :-) Za kempem nalítávám na asfaltovou točku a už je fullista za mnou. Dělám větší oblouk, ať mě podjede, ale nechává mi pozici. Jeho chyba, teď si musí řádně zaflekovat, neb tu točku o 160stupňů se zábradlím vpravo i vlevo dám jen díky tomu, abych nebyl za vola, když se na mě někdo zezadu dívá … Potěšilo mě, že Míra to nedal ani napodruhý :-)
Teď jen projet na pěší zónu a vymýšlet špurta o 183.flek :-) Myslel jsem, že ten týpek něco zkusí, ale vyvezl se za mnou i přes mé vlažnější tempo. Ale chlapče, jako silničář ti musím ukázat! Ostrá levá na zámkovou dlažbu = 44/16, hned po výjezdu naládovat 14,12z dozadu, ze sedla a i když se vidlice noří hezkých pár cm dolů, tak rychlost vzrůstá někam ke 40km/h! Sice mě fullista hákuje, ale na víc nemá! Až nám museli v cíli krapet ustoupit :-) Jo není nad to udělat nějakou šou pro diváky. Čas 7:01:56h, vzdálenost 118km, převýšení 3350m, tepy 151 průměr, ztrátový čas asi 11minut, to byly řečí čísel moje první Sudety.
Míra přichází za chvíli s pivem v ruce. Dal mi 14minut, což není až tak moc. Nechám se zvěčnit, zajdu na těstoviny, dám si pití a postupně mrznu, jak jsem komplet propocenej a vysolenej. Mám to za sebou, bez pádu, i když s mnoha pěšími vložkami. A mám-li porovnat silničního Krále a bajkový Sudety, tak za sucha bych radši při kolizi termínů přijel do Teplic nad Metují, i když jsem je řadu let ignoroval! Tohle je pravá zkouška psychické odolnosti, fyzických sil i techniky jízdy a možností kola. Jistě má každý závod svoje kouzlo, svá „nej“, ať už se jedná o km, kopce nebo sjezdy, ale Sudety jsou opravdovým zážitkem. Nej bufety, milosrdné startovné vzhledem k nabízeným službám, super jídlo v cíli, … A že jsem sprostě nadával někde za padesátým km? Když neumím jezdit po kořenech můj problém. Sjezdy jsou brutální a kopečky startovní pole řádně natáhnou, o tom žádná :-) 3350m převýšení hovoří za vše!
Nahoru pot, nejmenší placka a balancování nad řidítky, dolů zadek za sedlem, smrt v očích, křečovitě sevřené gripy a hlavou se jen nese otázka : dám to? Sudety jsou zkrátka pojem na české bike scéně! Stojí za to si je aspoň 1x vyzkoušet, zážitek navždy! Pro silničáře dosti drsné, ale právě tím jsou Sudety pověstné a neopakovatelné! A když jsem je dal takovej „technik“ jako já, tak se není čeho moc bát :-)

Honza Herda

Sudety, kroré stoja za to…

Sudety, ako sa zvykne ľudovo tento maratón nazývať, sú u našich susedov pojmom. Kto ich nedal , akoby ani nebol biker. Tento pretek je považovaný za najťažší v ČR. Ani tak nie parametrami 120 km a 3350 m, ktoré sami o sebe už niečo znamenajú, ale najmä povrchom trate a náročnými technickými zjazdmi, na čele s legendárnou „Hvězdou“, považovanou sa skúšku nielen techniky, no najmä odvahy. A tak sa 12. 9. 2009 zúčastňujem aj ja 15. ročníka Specialized Rallye Sudety…
Chrobáka do hlavy mi nasadil ešte v Ischgli Vlado Oprenčák a jeho doslova nadšené rozprávanie, pri našom stretnutí v miestnej reštaurácii. Chytili som sa nielen ja, ale aj kamarát Michal Sýkora. Jediné, čo nás mierne odrádza je približne 400 km dlhá cesta. Nakoniec aj tak v piatok čakám na Miša. Pridá sa ešte ďalší Zvolenčan, Branislav Igaz a tak sme nakoniec traja. Presun je vážne zdĺhavý, je to štýlom plyn – brzda – plyn vygradované prejazdom cez milión dedín a tak do Teplic nad Metují, kde je situované zázemie preteku, prichádzame až večer. Mierime hneď na prezentáciu, ktorá je v miestnom kultúrnom dome. Divadelné stoličky, osvetlenie a stôl, na ktorom sú vystavené trofeje pre najlepších dodávajú punc dôležitosti. Je na to aj dôvod, pretože tento rok sú Sudety, píšuce svoju históriu už 15 rokov, zároveň aj majstrovstvami ČR v maratóne. Na štarte preto nebude chýbať kompletná česká maratónska špička. Už dnes celá dedinka žije pretekom, na námestí sa podáva občerstvenie a premieta na veľkom plátne video z minulých rokov. Samozrejme najväčší rozruch zavládne, keď sa na plátne objaví už spomínaná pasáž „Hvězda“, kde nikdy nie je núdza o poriadne držky. Je to úsek s veľkými skalami a koreňmi, ktorý je ťažké prejsť peši, nieto ešte na biku. Každoročne tu čakajú doslova davy ľudí a každý, kto to zvládne v sedle, si vyslúži potlesk. Po zhliadnutí záberov a menšej diskusii som rozhodnutý zísť to peši… Ubytovanie máme zjednané v miestnej ubytovni za 200 KČ na noc. Slovo ubytovňa mi príde ako trošku hanlivé, keďže všade je pekne čisto a útulne. Radosť nám robí aj počasie, očakávané dažde sa nekonali, všade je krásne sucho. Predpoveď na zajtra hlási zamračené a bez vody, čo sú ideálne maratónske podmienky. . Ešte nachystáme potrebné veci na ráno a zhasíname… O 6:00 máme budíček. Raňajky, klasické rituály a okolo 7:45 sa radíme na štart. Aj tak už stojíme skoro na konci. Kto chce výhodnú pozíciu, musí si privstať. 1000 ľudí, je 1000 ľudí. Vôbec ma to ale netrápi, o umiestnenie mi nejde, chcem si to hlavne užiť a poriadne si zajazdiť. O 8:00 je odštartované, my vzadu sa pohneme ale až o 8:05. Úvodné kilometre vedú po asfaltke, navyše do kopca a tak sa to začína pekne deliť. Ja s Mišom sa posúvame štartovným poľom stále dopredu. Mišo mi potom ale odskočí a nevládzem ho doraziť..hold niekto má lepšiu formu. Asfalt strieda poľná cesta, tempo je stále vysoké, je dobré nájsť si skupinku a vyvážať sa v závetrí. Zjazdy sú veľmi nepríjemné najmä vďaka veľkým kameňom, ktorými je dláždená cesta a v tej rýchlosti je z toho doslova vibračná masáž…V jednom takom úseku vidím skupinu bikerov. Skláňajú sa nad nešťastníkom, ktorý si to na tých kameňoch ustlal, čakajúc na záchranku. Nepríjemný pohľad. Každú chvíľu vidím ako niekto fúka, prípadne mení dušu. Onedlho v takejto situácii dostihnem aj Miša, ktorý si akurát vyberal svoju dávku smoly. Myslel som, že ma o chvíľu dobehne, ale až v cieli mi povedal, že jeho oprava trvala 30 min, pretože aj druhá duša bola deravá a tak musel lepiť. Prepadol sa tak až na úplný koniec balíku. Ja teda pokračujem ďalej a po 30 km som späť v Tepliciach nad Metují. Ono ten prvý akoby okruh je také rozohriatie, ide sa vlastne skoro stále po poľných cestách, taká cestárčina. Tu je aj občerstvovačka, o jej vybavení sa ani nebudem rozpisovať, proste 100 %. Ľudia stoja popri trati za bariérami a poriadne fandia, mám pocit akoby som bol na TdF. Cestou lemovanou divákmi pokračujem a začínam stúpanie po panelke. Na 42 km sa oddeľuje krátka trasa od dlhej. Úvodná predohra je za nami, pre každého bikera začínajú Sudety práve tu. Vbieham do lesa a stúpam po singletracku plnom koreňov na Honský Špičák. Pravá zábava konečne začína…Zrazu sa cesta prudko zlomí a pred nasledovným zjazdom po chodníku zvanom Piklsteig niektorí zosadajú a idú radšej pešo. Ja sa hecnem a prudké klesanie dávam v sedle, občas je to pekne na hrane. Tento krásny technický úsek končí pri 3. občerstvovačke, ktorá je umiestnená pri reštaurácii s názvom „Amerika“. Odtiaľ sa začína opäť stúpať, onedlho sú to čistokrvné stojky navyše vylepšené o všade prítomne kamene. Radšej tlačím….Vystúpime na hrebeň Broumovských stěn a ťažko nabité metre stratíme v nasledovnom silne technickom zjazde k Václavu. Ale akom zjazde. Predstavte si pieskový podklad a na ňom náhodne, ale veľmi husto naukladané obrovské hladké skaly. Stačí chvíľa nepozornosti, alebo zle zvolená stopa a človek letí cez riaditká ako Superman. Zbadám, že popri trati stojí stále viacej ľudí, čo je neklamný znak, že sa blíži nejaká lahôdka. Samozrejme, nasledujú prírodné kamenné schody. Ľudia povzbudzujú, ja si ale zvolím zlú stopu a dostávam sa na príliš veľký zlom. So slovami: „to som asi po…ral“, zosadám a idem pešo. Pre tento pretek je typické, že keď zbadáte hlúčik ľudí popri trati, viete že pôjde do tuhého. Znovu stúpame na hrebeň, znovu po šutroch. Metre strácame v ďalšej, nebojím sa povedať až trialovej, pasáži doslova pomedzi stromy. Aj keď sú tieto úseky veľmi náročné, sú jedným slovom nádherné a vyslovene sa zabávam. Teda v kopcoch to až taká sranda nie je, pre túto oblasť sú typické krátke, strmé výšľapy plné skál, ktoré nedajú vášmu zadku ani na chvíľu pokoj. Tvrdím, že pre túto trať je full výhoda, bohužiaľ môj Trek túto vymoženosť nemá… Na 54. km je ďalšia občerstvovačka umiestnená pred krčmou. Ak sa vám zdá, že slovo občerstvovačka používam až príliš často, nemýlite sa. Ono ich totiž na celej trase bolo 10! Po širokej poľnej ceste stúpame na Slavný, prejdem popod tzv. Kamennú Bránu a čaká má jeden z najzaujímavejších zjazdov po starej dláždenej ceste zvanej Vodní Zámky. Znova vidím hlúčik ľudí a je mi jasné, že zadarmo to nebude. Kamene sa zväčšujú, miestami sa bojím, že chytím prevodník. Znovu ale volím zlú stopu a znova zosadám. Už ma to začína štvať, že vždy keď príde nejaká technická „lahôdka“ tak si zle vyberiem stopu a následne zmäknem. Zjazd pokračuje a začínam chytať slušné kŕče do prstov. V ďalšom stúpaní (normálne som sa naň tešil) si vyklepávam ruky a v tom sa pri mne pristaví jeden borec. Pýta sa ma, ako sa mi páčia miestne zjazdy. Ukazujem na svoje ohnuté prsty a s úsmevom hovorím: „čo myslíš?“, čakajúc ne jeho reakciu. Odpovie, že pre neho, ako bývalého zjazdára je to maličkosť. Na 6. stanici, kde mimochodom hrala live country kapela, sa mi prihodila opäť milá príhoda. Bol tam totiž mechanik, ktorý si ma pamätal z poľského etapáku MTB Trophy (tam mi totiž ešte v noci premazával orech). Kým som jedol prišiel ku mne a so slovami: „bratom Slovákom musíme predsa namazať“ mi vzal bike a komplet premazal. Podobným štýlom, teda stojka hore a rozbíjačka dole pokračujem ďalej ďalších 30 km. V každom zjazde vidím minimálne 4 vyskočené bidony, raz dokonca aj celý košík. Ide sa vlastne skoro stále po teréne, asfalt je niečo ako oáza. Teda veľmi zriedkavý ale o to viacej vítaný. Prekročíme aj Poľskú hranicu… V opise budem pokračovať po tom, ako prejdem okolo Hlavňovského rybníka, kde je umiestnená 8. občerstvovačka, teda na 98. kilometri. Čo sa mňa týka, ide sa mi veľmi dobre. Samozrejme už som unavený , ale rozumne som si rozvrhol sily a tak približne od polovice predbieham väčšinou ja. Ocitol som sa v celkom početnej skupinke, ale v strmom stúpaní na 700 m vysokú Hvězdu sa vzďaľujem. Na vrchole bočím doľava do technického zjazdu. Najskôr úzky chodníček, potom vbieham do lesa. Zrazu vidím v diaľke rytmické svetlo a počujem hluk. Fotoaparáty a ľudia. Je mi hneď jasné, ktorá bije… Diváci sediaci okolo na skalách čakajú, ako si jazdci poradia s úsekom zvaným „Schody“ inak známym aj pod názvom „Hvězda“. Zatiaľ, aj podľa toho čo som včera videl na videu (pekné držky), som rozhodnutý ísť peši. No, skúsim teda, pokiaľ sa bude dať. Už zo spomínaného videa si pamätám, že dobrá stopa bola ľavou stranou. Obchádzam teda strom zľava, spomalím a obhliadnem situáciu. Vyslovene stojím na brzdách, stále ale v sedle. Diváci kričia: „Jeď,, jeď“ Adrenalín stúpa, hranice sebazáchovy klesajú. So slovami: „to si asi robíte srandu“, púšťam brzdy. Asi som sa zbláznil… Na prvom veľkom schode naberám rýchlosť, zabrzdiť sa už nedá, jedine manévrovať medzi skalami a koreňmi. Gripy zvieram až ich skoro rozpučím. Snažím sa vyberať najvhodnejšiu cestu, tá sa ale stáča vpravo a ja už vidím ako to napálim do skaly predo mnou. V poslednej chvíli ale stočím rajdy a vyberám zákrutu. Je to tam. Diváci tlieskajú, ja si od radosti zakričím a pokračujem v zjazde po koreňoch. Endorfíny zo mňa doslova sršia, ani necítim, že v nohách mám skoro 105 km. Toto som potreboval, poriadne prebudenie. Ak som niekedy cítil pocit totálneho nadšenia z jazdy, tak to bolo v práve teraz. Niekomu sa môže zdať, že to robím až príliš „akčné“ , ale ja som to tak vážne prežíval. Pokračujem ešte lesným chodníčkom, ktorý strieda asfaltka, potom opäť chodníček atď. Vybieham v dedinke Pěkov, tu je pri miestnej „hospodě“ ďalšia stanica. Celkom krutým stúpaním už po asfalte pokračujem na parkovisko, kde znova vbieham do lesa. Proste stále hore-dole. V obci Dědov na 113. km ma čaká posledné zastavenie na jedlo a aj posledné stúpanie. Len si dovolím také malé odbočenie. U nás, na slovenských maratónoch (na dlhých trasách) je človek už po 5 hodinách na trase vlastne sám. Tu som si po 5 hodinách odskočil na malú a za tú chvíľku ma obehlo 7 ľudí. Posledný kopec už dávam aj pomocou vôle, ako sa hovorí, mám už celkom nakúpené. Na trati som skoro 7 hod, kŕče ale nemám, jedine v prstoch na rukách vďaka miestnym zjazdom. Stúpanie vedie popri statku po panelovej ceste, neskôr po poliach, kde dáva o sebe vedieť nepríjemný vietor a už tak jednociferné číslo na tachometri stláča ešte o trochu nižšie. Vybieham u nejakého zámočku a popri múre smerujem na asfalt, točím prudko doprava. Vedľa mňa idúceho jazdca sa spýtam, či ešte ďaleko do kopca. Keď povie, že toto je záver a tamto za horizontom už iba z kopca, radím ťažší prevod. Postavím sa do pedálov a keďže za mnou sa ťahá zopár jazdcov, nasadzujem k záverečnému trháku. Na vrchole, v sedle Váha, si zanadávam, či mi šibe sa tu naháňať o miesto v tretej stovke…hold, je to predsa len pretek. Útok skončil úspešne, posledný downhill po platniach si dávam bacha, aby som to presne podľa Murphyho zákonov nepoložil. Prejazd cez mostík, následne cez park, pravouhlá odbočka doľava, ľudia, námestie, špurt a cieľová páska. Záver ako má byť… Čas 7:14 hod ma málinko sklame, chcel som pod 7 hod. Potom si ale premietnem všetky dnešné zážitky a je mi to hneď úplne jedno. Boli to moje prvé Sudety, dal som aj Hvězdu a tak som spokojný. V celkovom poradí mi to dalo 219. miesto, ale so Slovákov som bol 3. (pozn. autora – vzhľadom na počet štartujúcich jazdcov so Slovenska brať ako žart), no proste samé pozitíva… 5 min. za mnou prichádza Mišo. Na to, že sa tam babral 30 min s lepením a dostal sa na koniec balíka, pekný výsledok. Uznanie patrí ale každému, kto dokončil dlhú trasu, konkrétne 568 bikerom a bikerkám. Čas víťaza, Jana Hrušku (4:57 hod) a tak isto víťazky, Pavlíny Šulcovej (6:17 hod), mi príde ako z inej planéty! Vysvetlenie….sú to mimozemšťania. Sudety nesklamali. Je to pretek s veľkou tradíciou, ktorá je badateľná na každom kroku. Celá dedinka na 2 dni žije cyklistikou. Čo sa mi veľmi páčilo, bola doslova jedinečná trať ktorá je krásnou kombináciou rýchlosti a techniky, kedy sa pravidelne striedajú lesné a poľné cesty s nádhernými singletrackami pomedzi skaly, korene a stromy . Doslova čerešničkou na torte sú už vyššie spomínané úseky v skalách, kde človek váha medzi zdravým rozumom a túžbou prekonať svoj vlastný strach. Charakteristické sú aj stúpania, márne by ste hľadali nejaký vyslovene dlhý kopec, väčšina je krátka ale o to prudšia a náročnejšia. O zabezpečení trate, občerstvovačkách a servise na trati sa baviť ani nebudem, všetko na veľmi vysokej úrovni. Jedinou nevýhodou tak zostáva už spomínaná dlhá cesta zo Slovenska.
Tento rok som absolvoval všetky české maratóny, ktoré sa vo svojich propozíciách spomínajú slovo ťažký, prípadne náročný. Hovorím o Drásalovi, Beskyde a Sudetoch. Z môjho pohľadu si ale titul najťažší právom zaslúži Specialized Rallye Sudety.
Tomáš Červenka

Specialized Rallye Sudety 2009

Vítěz z roku 2007 Tomáš Vokrouhlík o závodu napsal: „Rallye Sudety 2009, konané zároveň jako Mistrovství ČR v maratonu - můj letošní cíl, spousta času v přípravě, dřiny, peněz, zničeného materiálu - to vše se podřizovalo tomuto závodu. Závodu, který má svoji obrovskou sílu, kde vítězí jenom zkušení závodníci. Závodu, kde ani sebevětší výkonnost nemusí stačit k tomu, aby se cyklista dostal do cíle. Zde rozhoduje i štěstí a při závodě mám takový pocit, jako by si sama trať s lidmi hrála a říkala jim – nedám ti nic zadarmo.“
Výstižně průběh tohoto ročníku popsal Michal Červený ve své reportáži pro MTBS, ze kterého vybíráme: Na startu se vedle více než šesti set bikerů sešla kompletní česká maratonská špička, doplněná o první dva muže z republikového šampionátu v cross country Pavla Boudného a Jirku Nováka. První třicetikilometrový pytel na rozjetí bohužel kromě jednoho vážného zranění nic nepřinesl a elita najížděla do „pravých“ Sudet pospolu. Menší problémy měl v úvodu Vokrouhlík, ale tentokrát se ještě stačil dotáhnout zpět na špici, podruhé už se mu to už nepodařilo. Technické problémy brzdily také Boudného. V náročném členitém terénu se začal lámat chleba a překvapení bylo, když do jednoho z vyhlášených a divácky oblíbených míst na trati, sjezdu k Václavu, přijel na prvním místě Hruška. Na špici se vytvořila silná čtyřčlenná skupinka, kde s ním byli ještě Jan Jobánek, obhájce mistrovského titulu Jiří Novák společně s obhájcem vítězství z tohoto závodu Ivanem Rybaříkem. Prvním, kdo odpadl, byl Jobánek, kterého potkal v nevhodném okamžiku pád a při snaze docvaknout se zpět do boje o titul přejel odbočku, zabloudil a nasbíral další drahocenné vteřiny ztráty. Při výjezdu na Hvězdu Rybařík trefil hřebík a ze skupiny odpadl. Klasikou Sudet je sjezd z Hvězdy. Právě prudké pískovcové schody protkané kořeny byly dalším místem, kde měl navrch technik Novák a dvacet kilometrů před cílem už po několikáté odskočil Hruškovi na rozdíl asi dvaceti vteřin. Rybařík musel pod výjezdem na Hvězdu řešit pomalý defekt zadního kola a k těžkému sjezdu přijel s minutovou ztrátou na vedoucí dvojici. Vzápětí musel ale řešit další problém, když při pádu svlékl galusku z předního kola. Napínavý boj o titul se rozhodl v obtížném stoupání na Ostaš, kde si Hruška si znovu sjel Nováka a hrubou silou ihned zaútočil. Tentokrát už „Ňumi“ nenašel sílu na odpor a rezignoval.
„Je to takový zadostiučinění. Dneska jsem v závěru jel opravdový doraz. Buď jsem musel útočit a nebo smazávat náskok, takže jsem se pěkně nadřel. Buď jsem musel útočit ve výjezdu, abych tam byl zase pod sjezdem s nima anebo, když se mi to nepovedlo, tak jsem přijel ze sjezdu se ztrátou a čekala mě časovka,“ vysvětloval své vítězství Hanes. „V technických pasážích jsem klasicky ztrácel. Občas jsem někam najel první, tak jsem si kluky trochu přibrzdil. Věděl jsem, že je pro mě jistější některý sjezdy běhat, ale třeba na Vodní zámky jsem přijel první a v tý euforii z lidí okolo jsem je jel. Poprvé. Za normálního stavu bych to nikdy neudělal,“ přiznal. Několikrát si z Hradce Králové na kole odskočil na mistrovskou trať. Hned poprvé se mu to málem stalo osudným. „Při prvním projíždění se mi to v jednom sjezdu blbě žvejklo a něco jsem si udělal s přitahovačem na rameni a zlomil jsem si sedmé žebro. Myslel jsem, že je po sezóně, ale naštěstí se pak ukázalo, že budu schopný jet. Běhat s kolem v ruce ale pro mě bylo utrpení. Nezvednu pořádně ruku a tahal jsem ho jak pytel brambor.“ V cíli se tak ani nemohl pořádně radovat. Důležitým faktorem bylo pro čtyřiatřicetiletého závodníka počasí. „Kdyby dneska zapršelo, tak bych nevyhrál. Věděl jsem, že můžu vyhrát, když bude sucho a budu mít trochu štěstí. Tomu jsem šel naproti se sice těžkýma, ale neprůstřelnýma gumama a dobrým kolem,“ zmínil opřený o vytuněného Epica, půjčeného od zraněného týmového kolegy Pepy Souška. Honza Hruška se tak stal prvním, kdo dokázal vyhrát silniční i bajkové Sudety, navíc v jednom roce.
„S druhým místem jsem celkem spokojenej“ přemítal o dvě minuty a tři vteřiny druhý Jirka. „Hruška byl dneska o dost lepší. V technice jsme mu odjížděli, ale on nás vždycky dojel. Měl toho Spešla co máme my, ve sjezdu to tam sice honil z leva do prava, ale taky mu to asi trochu pomohlo. Jednou jsem ho trhnul nějak víc, tak jsem jel fakt šrot co to šlo a za chvilku tam byl znovu. Je o třídu někde jinde“ přiznal závodník z týmu Radima Kořínka, který ke stříbru z cross country přidal maratonské.
Třetí v cíli Ivan Rybařík, který na trati trénoval celý týden před závodem, ztratil na vítěze tři minuty a deset vteřin. „Pod Hvězdou jsem už trochu odpadal, ale tak trochu záměrně, protože jsem věděl, že konec je ještě těžkej a mohlo by se rozhodovat v tom posledním stoupání. Chtěl jsem tam nechat velkou. Potom jsem měl pomalý defekt zadního kola a hned na to jsem měl problém s předním. Na to se ale nedá vymlouvat. Dneska tu byli dva lepší závodníci a já jsem rád za ten bronz.“
Nejsmutnějším závodníkem byl čtvrtý Jan Jobánek. Patřil mezi velké favority na titul a byl ve vedení celého poháru. „Nejdřív jsem tam lehnul na nějakých lavkách a když jsem se snažil tu skupinku sjet, tak jsem někde v Polsku asi na dvě minuty zabloudil a potom už jsem se tam tak větral sám. Rozjel jsem se až s Fojou a zkusil jsem ještě sjet Ivana, ale to bylo kousek před cílem a už to nešlo“ řekl v cíli zklamaný Honza, kterého v celkovém hodnocení poháru Jan Hruška těsně předstihl.
Dramatický byl také boj o dámský mistrovský dres. Hned od startu se za ním vydala Lucia Čuříková, která si vytvořila až tříminutový náskok na Barboru Radovou a Pavlínou Šulcovou. Tento stav vydržel dvě třetiny závodu, potom se před ní dostaly obě její soupeřky a do vedení šla Šulcová. Třiadvacetiletá bikerka svůj premiérový start na Sudetech nakonec dotáhla do vítězného konce a s velkým jásotem si přijela do cíle pro maratonský titul. „Dlouho jsme jely s Bárou spolu, potom jsem za to v nějaký technický pasáži vzala a když jsem se otočila, tak už tam Bára nebyla. Nezbývalo mi tedy nic jinýho, než jet a zkusit to. Tajně jsem před závodem doufala, že by to mohlo vyjít, ale moc jsem si nevěřila, protože jsem takhle dlouhej závod nikdy nejela. Krizí bylo hodně. Vztekala jsem se a už jsem nechtěla jet, ale nějak jsem to překousla,“ řekla v cíli vyčerpaná, ale šťastná Pavlína.
Bára Radová na čtvrté vítězství v řadě nedosáhla, chyběly jí k němu více než čtyři minuty. „Pavlína nám to dneska natřela, hezky jsme si zazávodily! Nejdřív měla slušný náskok Lucka, ale pak jí asi trošku kouslo a s Pavlínou jsme jí předjely. V polovině jsem měla asi dvě hodiny krizi a bylo to velké trápení, myslela jsem, že slezu. Pavlínu musím pochválit, jela úžasně. První rundu jsme jely ještě spolu, ale pak v těch kopcích jela úplně nechutně a na férovku mě orvala do kopce,“ popisovala průběh závodu Bára, která se stala mezi ženami celkovou vítězkou maratonského poháru.
„A že jsem sprostě nadával někde za padesátým kilometrem? Když neumím jezdit po kořenech, můj problém. Sjezdy jsou brutální a kopečky startovní pole řádně natáhnou, o tom žádná, 3350 metrů převýšení hovoří za vše! Nahoru pot, nejmenší placka a balancování nad řidítky, dolů zadek za sedlem, smrt v očích, křečovitě sevřené gripy a hlavou se jen nese otázka: dám to? Sudety jsou zkrátka pojem na české bike scéně! Stojí za to si je aspoň jednou vyzkoušet, zážitek navždy! Pro silničáře dosti drsné, ale právě tím jsou Sudety pověstné a neopakovatelné! A když je dal takovej technik jako já, tak se není čeho moc bát!“ uzavírá svou reportáž Kdo nezažil, nemůže soudit přímý účastník Honza Herda.

Specialized Rallye Sudety

Finálový závod letošního Českého poháru byl dlouho očekávaným podnikem a měl pro mě být jakýmsi vyvrcholením celé sezóny. Po loňské premiéře, kdy jsem si Sudety v dešti a zimě důkladně „osahal“, jsem si moc přál vylepšit své loňské 37. místo…
S cílem nic nepodcenit jsme s Broňou vyrazili do Teplic nad Metují už v pátek ráno. Měl jsem v plánu se rozjet až na místě a navštívit zároveň některé zásadní pasáže na trati. Například Vodní zámky, kde jsem se vloni smotal, a nebo Hvězdu. Nakonec jsme se ale i s Elem (Jirkou Novotným z Vysotu) jeli projet po trati „Malých Sudet“. Podmínky k závodu byly letos diametrálně odlišné – že nebude pršet se dalo čekat, podle předpovědi ale měla přijít studená fronta, což do puntíku vyšlo. Zatímco v pátek ráno činila teplota v Teplicích nad Metují celých 17 stupňů, v sobotu jsme se budili do pouhých pěti stupňů nad nulou! Do startu zbývaly dvě hodiny, a tak nebyl důvod k panice…
Ono se to ale nespravilo, start probíhal v šesti stupních, takže jsem po dlouhé době vzal i funkční triko pod dres a rukávky. Pět minut před startem jsem už ve startovním roštu zjistil, že jsem oba bidony nechal úspěšně na kvartýru, a tak jsem se aspoň kvalitně rozjel :-) Startujeme hned do pořádného kopce a stejně jako vloni mám v plánu začít volně a tak na 40.-50. km zrychlit. Nejede se mi zrovna nejlíp, ale zatím jsem plný optimismu a říkám si, že času je ještě dost. Hned asi ve druhé serpentýně předjíždím Káju, který má od středy průjem a tři dny pořádně nejedl. Divím se mu, že do závodu vůbec nastoupil: „Jsem úplně hotovej, počkám na Lenku a pojedu s ní…“ hlásí mi a já obdivuji jeho statečnost.
„Malé Sudety“ jsou víceméně o ničem. Hodně to drncá, práší se a jede se ve větších skupinkách. Zkouším zrychlit a dotáhnout se do skupinky přede mnou, pak zpomalím a další dvě mě předjedou. A tak je to pořád dokola. Projíždíme občerstvovačkou v Teplicích nad Metují, trať vede i okolo našeho privátu a Eva od Jirky mi tam podává bidon. Za chvíli to začne – ještě pár kilometrů pokračujeme po drncavé panelové cestě a po loukách, ale za chvíli už najíždíme do terénu a začínají ty pravé Sudety. Strategie zrychlit mi nevychází, pořád se nějak nemůžu rozjet a po dvaceti kilometrech jsem si aspoň dotáhnul Kubu Sedláře. Navzájem si postěžujeme, jak jsme marní, a společnými silami pokračujeme dále přes Ameriku a Vodní zámky. Pod Božanovem míjíme Jirku Nováka, který po dvou defektech vypadá, že balí, a Kuba mě „chválí“ jak to „umím“ z kopce. Tyhle rozbité sjezdy mi vůbec nesedí a jezdím to fakt strašně.
Půlku závodu máme za sebou a začínám mít pocit, že teď už přišla moje chvíle. Odjíždím své skupině a jediný, kdo si mě z nich dojel byl Jakub. Dojíždíme Tomáše Čadu, který to tady má celé pod palcem, a víceméně pospolu pokračujeme dále až pod Bor. V jedné části v lese ale mírně ztrácím, když bez okolků přejedu větev přes cestu a až když na mě Kuba řve, že jedu blbě, pochopím, že ta větev mě měla navést do úzké pěšinky dolů. Tohle se mi stane ještě o kousek dál znovu, to když se moc koukám po krajině místo abych sledoval značky. Jsem trošku zlomenej psychicky, protože vím, že Zdeněk Šilar, s kterým se přetahujeme o třetí místo v Poháru, je asi dost přede mnou. Mám pomalý defekt a rozhodl jsem se to zatím neřešit, ale na psychice mi to teda nepřidalo, asi chápete. Když pak ale jedu sjezd jak turista a přední kolo se mi „žvejká“ jak podhuštěná galuska, prosím přihlížející diváky o pumpu, abych mohl svižněji pokračovat dál. Dofukovat pak musím ještě několikrát.
Marně hledám motivaci a když stoupám na Hvězdu, hážu tam malou. Přitom vím, že vloni jsem to i v tom blátě vyjel na prostředek, a to mě taky pěkně deptá. Jeden z mála lidí, které jsem předjel, se mě ptá: „Ty jsi Vokr, že?“ Odpovídám pobaveně, že to bych jel úplně jinak, a že Vokr urval šaltr hned na začátku. Sjezd z Hvězdy jsem rozhodnutý sjet – podle Tomáše Čady jsou k tomu letos ideální podmínky, Hvězda je sjezd s velkým „S“ a přestože to jednoznačně šlo sjet, psychický blok je silný a slézám. Dole pod kopcem mě čeká podle domluvy Broňa. Nejdříve nechci nic, pak si od něj vezmu aspoň bidon a ptám se, kolik je to do cíle. Prý dvacet. To už dám, vlastně je mi to i jedno – sil mám dost, jen do toho závodního tempa to má ještě daleko. Do cíle jsou to tak dva, tři kopce a pár míst ještě získávám, ale i ztrácím. Dnes to není ono, to vím už dlouho, předjeli mě už i lidi, které většinou v závodech vůbec nevidím. V cíli nakonec 33., 11. v hobby a s hodinou ztráty na Ivana. Takhle jsem si teda to své letošní vystoupení na Sudetech nepředstavoval.
Kája se trápí, ale zároveň si pochvaluje, že konečně zažil maraton i ze zadních pozic. Jen litoval, že nemohl ochutnat nic z těch dobrot, které měli na občerstvovačkách. Dojíždí s Lenkou společně, Lenka je třináctá mezi ženami. Celkově jsme v Poháru všichni tři dopadli ale docela dobře. Kája v elitě pátý, Lenka v ženách čtvrtá a já v hobby taky čtvrtý. Před sezónou jsem si přál být do pěti, což se povedlo. Zdenda Šilar byl třikrát lepší, třikrát horší, ale celkové skóre měl po škrtnutí nejhoršího výsledku lepší než já. Já jsem si to pokazil na Sudetech (11.), Malevilu (14.) a v Úpici (15.), když jsem v posledním kopci přetrhnul řetěz. Povedla se mi podle mých představ vlastně jen BeskydTour (1.), v Mostě jsem byl čtvrtý a v Brdech šestý, ale tam to bylo taky s rezervou. Tento rok měl být Pohár na zkušenou, tak snad teda příští rok vyjde lépe.
Howgh :-)

Finálové Sudety v rekordu

Letošním vítězem finále maratonského ČP Specialized Rallye Sudety se stal v Teplicích nad Metují Ivan Rybařík, který jako jediný zdolal trať v čase pod pět hodin!
Sudety. Jen při vyslovení tohoto slova je mezi bikery jasno. Závod, který je mnohdy bez okolků nazýván jako kultovní, se jel letos jako čtrnáctý ročník a opět jako honosná tečka za letošním Pohárem v maratonu horských kol Znovín MTB Maraton Cup.
Sluníčko a suchá trať, tedy naprosto odlišné podmínky v porovnání s loňskem, přivítaly tento víkend v Teplicích nad Metují takřka devět set startujících. Mezi nimi nechyběli ani někteří předchozí vítězové Sudet jako Petr Sulzbacher, který si připsal v minulosti dvě vítězství, nebo Tomáš Vokrouhlík, který po sérii druhých míst konečně zvítězil právě v loňském ročníku. Startovní listina by možná mohla být kvalitními jmény i nabitější, ale Specialized Rallye Sudety poněkud doplatily na termínovou kolizi s ještědským KPŽ. Přesto ale do bitvy o poslední letošní pohárové body vstoupili také závodníci usilující o celkový triumf v ČP — rozhodnout se mělo mezi Honzou Jobánkem a Ivanem Rybaříkem, ve hře ale byli také Aleš Kestler a Ondřej Zelený. Mezi ženami bohužel na startu chyběla mistryně republiky Alena Krnáčová, která ale při dvou neúčastech v Mostě a v Úpici stejně do celkového pořadí výrazněji zasáhnout nemohla, a naopak potřebovala zajet Barbora Radová, jíž chyběly body z Mostu. Celkově se tak v sobotu na startovní čáru postavilo 891 startujících, z nichž dvě třetiny zvolili ke startu 116 km dlouhých Sudet, a to včetně osmi tandemů. Tento poměr startujících ostatně potvrdil, že Sudety jsou zkrátka a dobře jen jedny.
V teplotě okolo šesti stupňů nad nulou (!) se úderem osmé ranní vydal celý balík vstříc svým tratím. Specialized Rallye Sudety byly letos o něco málo kratší, což bylo způsobeno dílčími změnami na trati. Základní kameny, které však tvoří tu proslulou mozaiku tohoto závodu, ale zůstaly a znovu se tak účastníci mohli těšit z těžké a technicky náročné trati. Ty pravé Sudety však tradičně začínají až po absolvování okruhu „Malých Sudet“, tedy něco málo přes třicet kilometrů po širokých drncavých cestách v lese i po loukách. Dříve býval tento okruh vlastním závodem určeným především pro juniorské kategorie, letos se však pořadatelé z Redpointu rozhodli krátkou trať krapet prodloužit (na 63 km). Závodit se tradičně začíná až po průjezdu Teplicemi nad Metují, kde je občerstvovací stanice, a bohužel pro účastníky krátkých Sudet to pravé bikování začíná zrovna v místě rozdělení tratí. Těmi stěžejními body na maratonské štrece jsou tedy například výjezd od Ameriky, sjezd Pánovou cestou, Vodní zámky, výjezd na Bor, Hvězda a pro mnohé také Ostaš. Zkrátka a dobře — v českých podmínkách pojmy, které mají mezi bikery už mnoho let své jméno.
Pořadatelé se vždy snaží závod zatraktivnit a aby se začalo závodit hned od startu, čeká první vrcholová prémie na závodníky už při stoupání na Bišík hned nad Teplicemi. Už zde se tedy začalo startovní pole trhat na větší či menší skupinky. Z čelních pozic odpadl Karel Hartl, adept na umístění v top ten, jehož ale o síly připravil od středy trvající průjem. Až do přibližně 20. km se v čelní skupině pohybovali všichni favorité, ani „Malé Sudety“ však neobjel Tomáš Vokrouhlík, který namotal přehazovačku a ze závodu odstoupil. Chléb se začal lámat pár kilometrů za Teplicemi nad Metují, k čemuž přispěli také závodníci z krátké trati. Pod Amerikou tak na čele pohárového závodu jela sedmičlenná skupinka, v níž figurovali Ivan Rybařík, Jiří Novák, Tomáš Doležal, Ondřej Zelený, Jan Jobánek, Aleš Kestler a Tomáš Trunschka. Udávat tempo začali první dva zmínění, tedy úřadující mistr republiky Jiří Novák (Dekhome Cannondale) a Ivan Rybařík (člen dnes již oficiálně zaniklé stáje sportful.cenytisku.cz) a na kopec s nimi vyjel i Aleš Kestler (Yogi Racing Ostrava). Ivan s Jirkou měli oba ambice v sobotu zvítězit — pro „Ňumiho“ to byl jeden z hlavních cílů konce sezóny, pro Ivana poslední příležitost výrazněji zasáhnout do celkového pořadí ČP a hlavně protrhnout smůlu, která se jej na Sudetech v minulosti držela. Netrvalo tedy dlouho a zmínění závodníci „orvali“ i své konkurenty a vzornou spoluprácí se jim vzdalovali.
Sudety s sebou ale vždy přináší dramata a totéž se dalo očekávat i letos. Svou roli hraje technická náročnost, kilometráž, počasí i technické problémy. Počasí letos hrálo závodníkům do karet — svítilo sluníčko, ale přitom se průměrná teplota pohybovala okolo deseti stupňů. Trať byla až na pár míst, která byste napočítali na prstech jedné ruky, absolutně suchá a rychlá, takže i technické pasáže se letos daly jet (pokud jste se zbavili psychického bloku a obav). Kilometry jsou na Sudetech každoročně zhruba stejné, ale nikdy nevíte, kdy přijdou technické problémy. Své by o tom mohl povědět Jirka Novák, který se musel po sérii defektů nad Božanovem vzdát naděje na vítězství. Ty naopak narostly u Ivana Rybaříka, který zůstal v půlce závodu na čele osamocen se solidním náskokem na své pronásledovatele. Ze závodníků ale málokdo věřil, že by jistebnický rodák mohl v nasazeném tempu vydržet. Jemu se to ale dařilo, ba naopak dokázal ještě získávat na vyrovnané duo Jobánek-Zelený, které jej stíhalo. Ivan z nasazeného tempa nepolevoval, posbíral vrcholové prémie v druhé půlce trati, bez větších okolků sjel Hvězdu (tak jako sedm z prvních deseti jezdců) a jeho náskok stále narůstal.
Cílem Ivan Rybařík, který patří do výběru pro australskou Crocodile Trophy, projel s vítězným gestem jako jediný v čase pod pět hodin (4:55:24) s náskokem šesti minut na druhého Honzu Jobánka. „Dnes jsem se cítil výborně, zrychlil jsem ve stoupání na Ameriku a zůstali se mnou jen Novák s Kestlerem, který pak odpadnul. Když Jirka píchnul, tak mi nezbylo než jet, a to zbývalo asi pětašedesát do cíle. Chvíli jsem se bál, ale když jsem zjistil, že mě kluci nestahují, tak už jsem začal pomalu věřit. Pak už mi ze dvou a půl minuty náskoku hlásili šest minut a to už jsem se uklidnil a šetřil kolo, aby nepřišel nějaký zbytečný defekt,“ líčil vítěz letošních Sudet. „Jsem moc rád, že se mi to povedlo. Zezačátku se jelo úplně na pohodu a já až letos pochopil, jak se Sudety vlastně mají jezdit — dříve mi tam ke konci vždycky hrozně docházelo. Vlastně jsem dnes nebojoval o vítězství v Poháru, ačkoliv tam nějaká šance byla, ale spíše o vítězství na Sudetech. Je to nejtěžší závod u nás, konkurence byla solidní a pro mě to byl jeden z cílů před sezónou,“ dodal Ivan, který si zajistil druhé místo v celkovém pořadí ČP.
Díky druhému místu se stal vítězem celkového pořadí Znovín Maraton Cupu Jan Jobánek (Merida Biking Team): „Čekali jsme, že to Ivan do konce nevydrží, ale jel parádně. Pořád nám pomalu ujížděl — Zelí jezdil lépe z kopce, já byl zase rychlejší do kopce a to druhé, třetí místo jsme si hlídali před Doldym a Trundou. V kopci po poslední občerstvovačce jsem poodskočil Zelímu a náskok už mi vydržel až do konce,“ popsal průběh závodu „Džobr“. I o třetí místo se 20 vteřin po něm ale ještě bojovalo — nakonec jej v cílové rovince získal o pouhých sedm desetin vteřiny Ondřej Zelený (Michelin-Specialized), který si připsal stejnou příčku rovněž v celkovém bodování, před famózně finišujícím Tomášem Doležalem (Axit-Doldy). Páté místo uhájil bez potíží Tomáš Trunschka (ČS-MTB) a do první desítky se vešli ještě šestý Aleš Kestler (Yogi Racing Ostrava), sedmý Luboš Němec (Vokolek Cycling Team), osmý Marek Nebesář (KC Kooperativa SG), devátý Jarda Stadtherr (MTB Team Příchovice) a desátý Radoslav Šíbl (Bikezone.cz/MRX).
Mezi ženami si své třetí vítězství v řadě připsala v závodě Specialized Rallye Sudety Barbora Radová (MRX Profil Bicycles), které na zdolání tratě stačilo 6:21:16. Druhá dojela s minimální ztrátou tří minut Martina Němcová (Pell´s Hard Bikers) a třetí Pavla Nováková (Merida biking team). Svým třetím vítězstvím v letošním ČP získala Barbora Radová rozhodující bodový náskok pro celkové pořadí ČP, jež vyhrála s náskokem 100 bodů na druhou Novákovou a třetí Karolinu Stolařovou (ČS-MTB).
Na poloviční trati kultovních Sudet zvítězili s přehledem Jan Strož (KC Kooperativa SG Jablonec) mezi muži a Ivana Loubková (Hermann-Lucky bike) mezi ženami.
Do historie závodu Specialized Rallye Sudety se zapsal další úspěšný ročník, který se obešel bez větších zranění i ztrát ve startovním poli. Prim i letos hrála dobrá nálada, zkušené pořadatelské zajištění a nádherné prostředí, kterým trať účastníky provedla. Těžko uvěřit, že před pár lety Sudety málem skončily, a za všechny snad můžeme říci: dobře, že se tak nestalo!

Nikdy neříkej nikdy

Je sobota 9. 9. 2006 krátce po 16:00. Právě jsem po osmi hodinách utrpení projel cílem 12. ročníku Sudet a v hlavě jsem měl jedinou jasnou myšlenku – už nikdy více… Přeci jenom mám taky svůj strop, co ještě snesu, ne?

Sobota 13. 9. 2008, 6:00 hodin
V úplně promrzlém stanu uprostřed parčíku v malebném městečku Teplice nad Metují zazvoní budík. Opět jsem měl v hlavě jedinou myšlenku – já musím být asi úplný magor – za dvě hodiny totiž startuju na 14. Sudety… Nejdřív jsem přemýšlel o tom, že asi pojedu ve spacáku. Nedovedl jsem si představit, jak z něj vylézt a neumrznout při tom. Venku byla taková zima, že kdyby pršelo, tak asi sněží.
Tentokrát jsem se na start postavil úplně sám, protože Zuzka nemá tak krátkou paměť a přihlásit se odmítla. Pasovala se raději do role sportovního fotografa a přejížděla mezi atraktivními místy, aby mohla zvěčnit, jak se tam sám plácám.
V 8:00 oznámil hlasatel, že kdybychom to jako vzadu náhodou nevěděli, tak už bylo odstartováno. Nabalený jak pumpa na zimu jsem se tedy dal s davem do pohybu. Spolu se mnou se rozjelo ještě dalších asi devět stovek bláznů, z toho minimálně dvě třetiny startovaly na dlouhé trati.
Už v prvním zahřívacím asfaltovém stoupáku na Skály cítím, že se mi nějak divně hýbe levá tretra. Zatím tomu ale nevěnuji příliš pozornost a spíš dávám majzla, abych někde nestřelil gumu, jak se to úspěšně dařilo hojnému počtu soupeřů. Začátek je totiž hodně svižný, jede se po rychlých polních a lesních cestách, sem tam makadam a rozbitý asfalt. Podmínky pro defekt jako stvořené. Nicméně v mírném sjezdu, který vrací peloton po úvodní vyhlídkové smyčce okolo skalních měst do Teplic, musím poprvé zastavit a dotahovat povolený levý kufr. S předtuchou dlouhého dne si v Teplicích na prvním bufíku radši dávám kus žvance. Ze zkušenosti totiž vím, že Sudety začínají až po čtyřicátém kilometru. Dalších patnáct kiláčků uletělo jako voda. Poté, co se oddělila „dětská“, konečně začal ten pravý „saigon“.
Sjezdy jsou srdeční záležitost a do kopce se nedá udržet přední kolo na zemi. Výšlap Pánovou cestou zvládám ještě na „zoufalce“ v sedle, pak jsem musel potupně slézt ve sjezdu k Václavu, protože mi maník přede mnou zacláněl. Nedá se svítit. Než si nabít kokos a skončit v prvním technickém sjezdu, raději skákat dolů po svých. Taky další kopce již víc tlačím, než jedu, protože terén je opravdu strašný. Směs velkých šutrů a písku není nic pro moje kolo (a nohy). Po druhé se mi povolil kufr a do podvědomí se vkrádá nepříjemný pocit. Co když ten kufr ztratím? Přede mnou ještě osmdesát ostrých kiláků…
Přichází další technický sjezdík na Suchý důl, ve kterém se pro mě definitivně lámal chleba. Asi v půlce jsem si chtěl přišlápnout a nohy se protočily naprázdno. Nejdřív mě napadlo, že mi na těch jamách jen spadl řetěz, ale skutečnost byla ještě veselejší. Řetěz spadl, ale až na zem a to neznámo kde…
Další skoro hodinku jsem se ho pokoušel najít, protože bez řetězu se na kole, jak známo, dost špatně šlape. Když jsem celý sjezd marně dvakrát vylezl a zase sešel, bez špetky naděje jsem sedl na své invalidní kolo a pokračoval další tři kilometry stylem koloběžka až k bufetu na Slavném. Tam mně definitivně vzali vítr z plachet. Helfnout mi nedokážou, servis je prý až za 25 kiláků a tam to určitě nedoběhnu. To znamenalo konec všem lichým nadějím.
Už jsem se rezignovaně vydal směrem k místnímu pohostinství, když ke mně přibíhá zapálený turista (ve skutečnosti tou dobou indisponovaný bajker z Broumova – tímto mu ještě jednou děkuji), že mi půjčí svůj řetěz. Je tady prý s manželkou na výletě a kolo má na autě. Než jsem se nadál, byl můj bajk zase schopen jízdy. S mocným povzbuzováním mě mí „zachránci“ posílají dál na trať. Prý do cíle je ještě daleko a o vítězi ještě není rozhodnuto…
Vynucená pauzička byla hodně znát. Totálně jsem vychladl a jen ztuha jsem se dostával znovu do tempa. Aby to nestačilo, musel jsem stejně na každém kopci zastavit a dotahovat ten proklatý kufr. Ten se pak ve sjezdu z Boru do Machova úplně odporoučel. K mému štěstí byl v Machově zmíněný servis. Chlapík mi nejdříve věnoval plastový pedál, ale když se pak objevil můj kufr zaklíněný stále v pedále, prohlásil, že se mám zout a jít se v klidu občerstvit. Louskl jsem dvě nealka, pár jednohubek a směle pokračoval se spravenou botou vstříc dalším dobrodružstvím.
Hned na kopci za Machovem mě překvapila nečekaně brzo další občerstvovačka. Jak sem přibrzdil, už jsem měl v rukách nefalšovaný půllitr s „plnotučným“. Pochopil jsem, že tento bufet si žije vlastním životem a s organizací závodu pramálo souvisí. Cestou byl ještě jeden výčep podobného druhu, ten jsem ale trestuhodně objel v obavě z předčasného konce.
Někde před Suchým dolem, asi na devadesátém kiláku, byl celkem rychlý sjezd po rozbité šotolině. Jedu, co mi strach z defektu dovolí, a když se cesta srovnala a přešla na čistý asfalt, tak cítím nepříjemné pohupování. Jaká to náhodička, nějaký hřebíček si na mě přece jen počkal. Výměna duše je otázkou pěti minut, to už mě nemůže rozhodit. Jen si připadám jako kašpárek, když vidím, že mě někteří předjíždí dnes už aspoň po páté. Znova nasedám a už se mé myšlenky upínají na obávanou Hvězdu.
Výjezdy na hřeben Broumovských skal jsou sice těžké, ale nejvíce se proslavil sjezd po zelené značce od kaple Hvězda. Tajně jsem doufal, že když trefím dobrou stopu, tak ho tentokrát pokořím. Netrefil jsem. Natáhl jsem se asi o deset metrů dál než posledně. Zbytek jsem potupně sešel pěšky. Až později mě napadlo, že jsem mohl vlastně nahoře slézt a jít si to trochu prohlídnout.
Zbývajících dvacet kilometrů uletělo jako voda. Úplně sám jsem si vychutnal oba krásné sjezdy z Ostaše, (aspoň nějakou výhodu má jízda ve spodních patrech), na „zoufalce“ vyšlápnul závěrečnou stěnu a od hradu Skály se pustil posledním sjezdem do Teplic. Pořadatelé si neodpustili ještě několik fajnových kliček po parčíku a „už“ jsem byl po osmi a půl hodinách v cíli. I když jsem v čase zdaleka zaostal za minulým vystoupením, tak se dostavil takový ten dobrý pocit, že jsem to vlastně dotáhl až do konce.
Byla by totiž škoda tento nevšední a parádně zajištěný podnik nedokončit. A když se při tombole po řeči německy hovořícího sponzora z davu někdo ozval, že to jsou Sudety se vším všudy, určitě nekecal.

Takže příště znovu a lépe… :-)
Michal Karlík

Tak jsem dala Sudety

„Pátá“, mihlo se mně hlavou, když jsem vjížděla na pátou občerstvovačku dne. Teprve pátá. Přesun mezi třetí až pátou obžerstvovačkou trval strašlivou dobu, čas radši nepočítat. Zadarmo to ale nebylo už po druhé občerstvovačce v Americe. V tý u Teplic nad Metují, na trati bikového závodu Rallye Sudety, ne v jů es ej. Ale stoupání v Rocky Mountains nemůže být o moc horší než z Ameriky na Pánovu věž.
Vlastně TO začlo hned, co se od tratě dlouhých Sudet odloučila trasa krátká.
Kopec, kde jsem si loni nechtěně zahrála na kostku domina, cedule 63 km vpravo, 123 km rovně, příjemný pocit, že nezahýbám, že jedu dlouhou, dospěláckou trasu, a hned za cedulemi krásný kořenitý výjezd po pěšině, s výhledy po levé ruce. Blízká přítomnost srázu na stejné straně (dlouho oplendoval hned při krajiny pěšiny) způsobila, že obdivování krajiny jsem věnovala méně času, než by si zasloužila. A pak se objevil první kodrcavý sjezd po kamenech, Amerika a Pánova věž. Kameny, písek, prudké úseky, jediná vyjetá a vyšlapaná stopa, v které se drží had bikerů posunujících své přibližovadlo už i tlačením. Další drncavý sjezd, kameny různé podoby, i dlažba z balvanů velikosti až koňské hlavy. Kamenité schůdky a snad až půlmetrový schod z balvanu na Vodních zámcích, před kterým si zaplachtil vzduchem chlápek přede mnou, přední kolo se mu zapíchlo o šutr, ani se k vyvrcholení sjezdu, kde by „měl nárok“ na pád, nedostal. Bez výčitek svědomí jsem z kola okamžitě slezla méně bolestivým způsobem.
Sypké prudší táhlé výjezdy se střídaly se sjezdy po kamenné dlažbě, ale samozřejmě nemohly chybět ani kořeny. Smysly byly napjaty, ostražitost nepovolovala, jedno, jakým směrem cesta byla zrovna nakloněna. Někde po čtvrté občerstvovačce jsem se začla těšit na výjezdy, v těch jsem se zbavovala tlaku v lýtkách z drncání dolů, mohla ulevit zádům. Pár kilometrů stoupání a bylo hej. Krátký sjezd a hned dalších pár kilometrů do kopce Bor, kde každé zaváhání nebo náhlý nedostatek síly hrozí zastavením předního kola o kámen nebo proklouznutím zadku. Do kelu. Kdo tohle vymyslel. Na chvíli jsem sesedla, ale tlačení úlevu nepřineslo, navíc mě houfně předcházeli tlačící souputníci. Tož zase nasednout.
A pak přišla pátá občerstvovačka v Machově. A v hlavě se rozběhla kalkulačka. Cože, pod kolik hodin jsem to chtěla jet, pod deset? Koukám na profil loňské trasy nalepený na rámu kola. Machov, 73 kilometrů od startu. Přesun od rozdělení tras někde na pětačtyřicátém kilometru zabral několik hodin, svaly vnitřní části levého stehna sebou začínají pocukávat, trať je prý lehčí až po sjezdu z Hvězdy někde na stém kilometru. Do Hvězdy zbývají další dvě obžerstvovačky. No potěš. Snědla jsem šáteček, kousek banánu a vyjela. Kalkulátor stále pracoval na plné pecky, vyhazoval nelibé cifry. Kdyby terén byl podobný do stého kilometru, kdyby přišla únava, kdyby… kdyby byly v prdeli ryby…a je tu výjezd na Hvězdu. Safra, to to od Machova uteklo. Terén se citelně zlehčil, přibyly silnice, kopce to na pár kilometrů zabalily, levé stehno už dávno nic nenamítá. Přede mnou bikeři, za mnou bikeři, bylo na co se koukat… samozřejmě myslím krajinu, že ano, cesta rychle utíkala.
Jen foukalo. Silně a mrazivě. Startovalo se v osm ráno v šesti stupních, odpoledne bylo o pár stupňů tepleji, ale mrazivý vítr neztratil během hodin nic na síle. Výjezd na Hvězdu byl krásný, musel být, protože na něj nemám žádné špatné vzpomínky. A byl opět lesem, mimo fujavec. A sjezd… Sjezd z Hvězdy je mezi bikery známý pojem. Cosi jako talisman, bůžek Sudet. Že je přede mnou jsem poznala díky supům číhajícím s foťáky. Zklamala jsem je. Hvězdu jsem seběhla, nenabila jsem si, krev ze mě nestříkala.
Na další obžerstvovačce jsem si dala pro zahřátí teplou polívku, okusila čokoládové bonbony, doplnila vodu a valila dál. Loukou jsem vyjela pekelně rychle ve vidině lesa, kde si konečně budu moci odskočit. Další stoupání, tentokrát po kořenech a do vrchu Ostaš. A pro velký úspěch se vystoupalo na Ostaš ještě jednou jinou cestou. Poslední občerstvovačkou jsem projela bez zastavení, s lákavou představou dosažení času o hodinu kratšího, než v který jsem doufala, a s bikerkou jedoucí mi v zádech. Přece zase neskončím v babách poslední. Poslední kopec, hlouček šlapačů za mnou utichá. Však oni mě dojedou ve sjezdu do Teplic. Nedojeli. Cedule kilometr do cíle, skoro se mně chce bulit radostí, tak jsem dala Sudety…

Katka kámen úrazu

Specialized Rallye Sudety 2008

„V úplně promrzlém stanu uprostřed parčíku v malebném městečku Teplice nad Metují zazvoní budík. Opět jsem měl v hlavě jedinou myšlenku - já musím být asi úplný magor - za dvě hodiny totiž startuju na 14. Sudety... Nejdřív jsem přemýšlel o tom, že asi pojedu ve spacáku. Nedovedl jsem si představit, jak z něj vylézt a neumrznout při tom. Venku byla taková zima, že kdyby pršelo, tak asi sněží.“ Těmito slovy začíná reportáž Sudety 08, aneb nikdy neříkej nikdy od Michala Karlíka.
Na start 14. ročníku se v 8 hodin ráno postavilo 891 startujících, z toho 579 na 116 km (dojelo 503) a 312 na polovičních 61 km (dojelo 287). Krátká trať byla v tomto roce pro malý zájem zrušena. Díky psím soutěžím v okolí Bukové hory musela být na poslední chvíli lehce upravena úvodní část a vynechána první občerstvovačka ve Zdoňově. Po prémiina Bišíku se zvolnilo, ale přesto z čelních pozic brzy odpadl Karel Hartl, jehož o síly připravil od středy trvající průjem. Další na řadě byl Tomáš Vokrouhlík, který na 20. km namotal přehazovačku a ze závodu odstoupil. Chléb se začal lámat pár kilometrů za Teplicemi nad Metují, k čemuž přispěli také závodníci z krátké trati. V Americe tak zbyla na čele sedmičlenná skupinka, v níž byl Rybařík, Novák, Doležal, Zelený, Jobánek, Kestler a Trunschka. Udávat tempo začal úřadující mistr republiky Jiří Novák, s ním se držel Ivan Rybařík a až k Pánově věži i Aleš Kestler. Ivan i Jirka chtěli vyhrát, pro „Ňumiho“ to byl jeden z hlavních cílů konce sezóny a pro Ivana poslední příležitost výrazněji zasáhnout do celkového pořadí a hlavně protrhnout smůlu, která se jej na Sudetech v minulosti držela. Jirka se ale musel po sérii defektů nad Božanovem vzdát naděje na vítězství. Ivan posbíral zbývající vrcholové prémie, bez větších okolků sjel Hvězdu, stejně jako sedm z prvních deseti jezdců v cíli, a stal se vítězem hlavního závodu, když jako jediný zdolal trať pod 5 hodin (4:55:24). Vítěz, který již o rok dříve prohlásil, že přijede příště a na závod se připraví tak, že ho vyhraje, v cíli řekl: „Jsem moc rád, že se mi to povedlo. Zezačátku se jelo úplně na pohodu a já až letos pochopil, jak se Sudety vlastně mají jezdit — dříve mi tam ke konci vždycky hrozně docházelo. Vlastně jsem dnes nebojoval o vítězství v Poháru, ačkoliv tam nějaká šance byla, ale spíše o vítězství na Sudetech. Je to nejtěžší závod u nás, konkurence byla solidní a pro mě to byl jeden z cílů před sezónou,“ a později k tomu dodal: „Rallye Sudety, to je prostě maraton, na který se musíš nachystat, mít den i štěstí, a i tak se ti nemusí podařit ho vyhrát. Mně se to povedlo a ten den vyšlo snad úplně všechno, i Hvězda, kterou jsem dal jako nic, i když jsem se na ni v předchozích letech pravidelně válel. Proto je dobré si zkusit projet Sudety v tréninku, což se mně vlastně nikdy nepodařilo.“ S šestiminutovou ztrátou dojel druhý Jan Jobánek, který tím vyhrál seriál českého poháru. Pouhých 20 sekund za ním boj o třetí místo vyhrál o 0,7s Ondřej Zelený před nakonec čtvrtým Tomášem Doležalem. Mezi ženami zvítězila v tomto závodě již potřetí v řadě Barbora Radová z MRX profil bicycles v čase 6:21:16, která také vyhrála celý český pohár. Druhá dojela s minimální ztrátou 3:11 minut Martina Němcová a třetí skončila Pavla Nováková. Na poloviční trati vyhrál s přehledem Jan Strož (KC Kooperativa SG Jablonec) v čase 2:05:22 před svým týmovým kolegou Michalem Vlčkem a Michalem Kaněrou. V ženách zvítězila Ivana Loubková (Hermann-Lucky bike) za 2:23:49 před Pavlínou Šulcovou a Petrou Tlamkovou.
Jirka Uždil, účastník závodu a redaktor časopisu Cykloservis, tento ročník v článku Sudety zadarmo zhodnotil: „Dnes to bylo až kýčovitě krásné díky počasí a suché trati. Ovšem rychlejší tempo nakonec dalo pocítit vyčerpání všem. Kdo si však Sudety střihnul poprvé, určitě byl nadšen, protože ukázaly po letech velmi přívětivou tvář.“

Opět ujely

Chlad, mlha, bláto, kořeny, déšť, šutry, dřina, písek, spousta stoupání a strmých sjezdů. Ale také výzva, diváci, souboj, organizace, překonání, přátelství, katarze v závěru a euforie v cíli. Prostě Sudety jsou tohle všechno. A k tomu je to jeden z nejkrásnějších a letos s přehledem nejtěžších závodů u nás.

Příprava – hlavně mentální
Letos jsem tradičně přes léto s bajkováním polevil. Vedro mi nedělá dobře. Teda ne, že bych si nevychutnal nějaký ten závod. Takový Drásal či šestidenní etapák Bikechallenge vás prověří a zpohodlnět nenechá. Jenže v srpnu už jsem se připravoval spíše na svůj první maratón. Jenže na silnici a v běhu. Ten jsem zvládnul poslední sobotu v srpnu a stehenní svaly z kola mi v něm spíše vadily. Takže pak jsem pár dní sotva chodil a na nějaké ježdění ani pomyšlení. Jediným pořádným tréninkem před Specialized (ano letos už ne Canon) Rallye Sudety nakonec byl 110 km solo švih na silničce, při kterém jsem dosáhnul ubohé průměrky 25 km/h.
Takto připraven jsem dorazil před jedenáctou noční do Teplic nad Metují k registraci. Jenže jsem to jaksi popletl, poněvadž se v místním kině registrovalo „jen“ do 22h. V infocentru mi sdělili, že poslední šanci mám ještě ráno 6:30-7h.
Nocování v Teplicích není problém, bajkerům je zde ke stanování či bivakování k dispozici pěkný park nedaleko startu. Zimomřivějším typům může vyhovovat tělocvična v místní základce. Já chtěl spát v autě, ale bylo dost zima. Taky jsem chtěl trochu pokecat před spaním. Kamarádi Honza s Romanou málokdy zklamou (jezdí závod za závodem ještě víc než já), tak jsem zkusil veselý (bez)drát – po spojení jsem fakt slyšel jen veselý hovor a smích. Další skvělou zprávou bylo, že pro mě mají místo nejen u stolu v nedalekém hotelu Metuje, ale i v chatce vedle něho.
Před barem hotelu bylo ještě dost hostů, převážně bajkerů. Řeči jsme vedli všichni podobné. Směs vyřčených obav a odhodlání nad zítřejším, později vlastně dnešním závodem jsme statečně podlévali pivkem. Já se aklimatizoval skoromístním Primátorem, Honza s ostatními (postupně odcházejícími) dávali přednost dobrotám „ze s Plzně“. Skoro tradičně jsme s Honzou zůstali na závěr sami, ale už jsem se ničeho nebáli – Honza dal před měsícem a půl 200 km Salzkammergut s pekelným převýšením a já ho přece týden před tím porazil na Drásalovi, tak jaképak štráchy s Rallye Sudety!

Před startem
Ráno za úsvitu mě probudily ruchy z venku. To se šli protáhnout či dokonce proběhnout ti, co to berou seriózně. Rychle jsem slezl z bidýlka, sebral si své verky i breberky a šup do kina. Tam před solidními kožen(kov)ými sedadly na pódiu proběhla blesková registrace. Tím pádem jsem měl dost času na přípravu ke startu. Nejprve snídaně – dočetl jsem se, že se pro závodníky podává v restu na stadionu. A také tam byla a švédské stoly vypadaly mňamózně. Jenže jsem si nevzal prašule. Hladový se vracím zpátky k autu, kde jsem objevil nějaké mysli pochutiny, kterými jsem vzal zavděk.
Pak jsem podlehl předstartovní nervozitě a vyrazil se projet. Zkouška stoupání na Váhu mi dala zapravdu – vesta i větrovka stačí, protože bajker si při výkonu vytváří dostatek vlastního tepla. Zpátky jsem sice znovu promrzl, ale nechť. Vůbec otázka oblečení se mi zdála klíčovou – při návratu na start okukuji plnící se koridor. Jenže moc se toho okoukat nedalo – bajkeři byli oblečeni od zimní výbavy až po nalehko jedoucí hrdiny. Když nevíš co a jak, tak to neměň. Takže díky lenosti jsem se zařadil do první vlny mezi eliťáky solidně vybaven čtyřmi vrstvami proti nepohodě.

Začátek ujde, pak se to zhoršuje
Letos měla na Sudetech premiéru nová „krátká“ 63 km trasa s převýšením 1350 m, která byla jakýmsi kompromisem mezi „žákovskou“ 36 km (700 m převýšení) a originální „dlouhou“ 123 km (3350 m převýšení). Start krátké i dlouhé trasy proběhnul zároveň a to hlasitým výstřelem z muškety v 8:01. Na trať se poté vydalo něco přes tisícovku cyklistů a cyklistek rozdělených do 3 vln.
Díky tomu, že jsem byl v té první, tak jsem neuvíznul v tradičním špuntu na odbočce z hlavní silnice do táhlého, skoro čtyřkilometrového stoupání na Váhu (694 m n. m.), čímž nabíráme prvních 250 m převýšení. Už zde poznávám, že kopce mi dnes nepůjdou. Šlapu s rezervou, protože vím, že tady fakt nemá cenu jet na hraně a vyčerpat se. Jenže prudký propad v pořadí daleko za první ženy jasně naznačuje, že ostatní jsou v kondičce dost jinde.
Nahoře na Váze je první překvapení – tentokráte nesjíždíme dolů asfaltem, ale pokračujeme lesní cestou pozvolna vzhůru po hřebenu. Sice si tím pádem neodpočinu, ale zase pak nemusím stoupat zpátky na hřeben u Záboře. Až do Adršpachu se jede standardně jako v předchozích letech, takže vystoupáme na Liščí horu, odtud spadneme 150 výškových, abychom se znovu vydrápali na Starozámecký vrch. Potom se opět jede jinak a překvapivě po asfaltu do Horního Adršpachu a pak většinou po zablácených polních cestách směrem na Dlouhý vrch (698 m n. m.). Na rovině chytám tempo a dojíždím zpátky ostatní, ve sjezdech ukazuji, že patřím k těm co se fakt nebojí a deru se vpřed ještě razantněji. Jenže každé delší, třeba i mírnější stoupání mně znovu ukazuje, že tenhle závod se z kopce nevyhrává. Nemíním se odrovnat v prvních desítkách kilometrů, a tak prostě ztrácím.
Také se dost přehřívám a dělá se mi i trochu špatně. Snažím se to spravit na první občerstvovačce na 23. km ve Zdoňově. Zde většinou nezastavuji, a tak i tentokráte přebírám banán a hned za ním i kelímek s ionťákem zkušeně za jízdy. Ještě před najetím do lesa (50 m od přebrání) ve mně obojí zmizí a posílen mizím.
Následují stoupání po písčitých lesních cestách až na Bukovou Horu (638 m n. m.). Na jejím vrcholu mě dojíždí Honza, prohodím několik slov o tom, jak mi to dnes (ne)jede a ujíždím mu z kopce. V dalším stoupání na Borek mi to s přehledem vrací, mizí mi pomalu, ale jistě za horizontem a už ho v závodě neuvidím.
Vracíme se do Teplic. Po sjezdu na asfaltu si můžeme vyzkoušet cílovou rovinku na pěší zóně – 36 km jsem zdolal za 1:46, docela to jde, ale býval jsem tu i rychlejší a eliťáci i Honza jsou teď už jistě za horami. I proto se na občerstvovačce moc nezdržuji. Beru si zase jen banán a ioňťák v kelímku. Obojí je velmi dobré a trochu mi spravuje žaludek a s lepší chutí dál na zbývajících 87 km a 2750 m převýšení.

Předjíždění s bratrancem
Po panelce vystoupáme na Borek. Před vrškem se mě kdosi ptá „Jak to jede Pavle?“ A on to prabratranec Pepík co má sice o 12 let více, ale kondičku snad ještě z vojny, a tak na mě letos stačí. Honím se s ním dalších 40 km. Z kopců mu mizím bleskově, do kopců se snažím držet a občas to i jde, jenže jakmile se utáhnu, vypouštím a Pepík jde přede mě jak buldog.

Takto se to opakovalo při sjezdu z Borku, nádherném singltrekovém lesním výjezdu na Honský Špičák (663 m n. m.), sjezdu na Ameriku… až po Machov.

Pravé Sudety začínají za Amerikou
Jó Amerika. Tu si pamatuji z minulých dob coby poslední bod mezi dřinou a ultradřinou, která následuje. Tady se to láme. Do tohoto místa jsou Sudety celkem běžný, i když náročný závod. Zde je občerstvovačka, za kterou začíná peklo. Raději jsem ji profrčel a šel do toho bez přestávky. Ve stoupání na Pánovu věž (150 m převýšení na kilometru), které jsem již párkrát zdolal v sedle, tentokrát slézám už ve třetině. No tak aspoň fotím podobné zoufalce kolem, jak klopýtavě tlačí vzhůru. Nahoře opět naskakuji a zdolávám půl krkolomného balvanitého sjezdu směrem na rozcestí U Václava. Opět slézám a fotím váhavce i hrdiny, co to zkouší sjet. Kamzičí chůzí mě míjí Pepík. Schovávám foťák a sundávám si větrovku, v dalších kopcích se určitě zahřeji dost a dost. Raději nasedám a dávám ten sjezd mezi poskakujícími opatrnějšími bajkery, abych se trochu povyrazil.
Ve výjezdu na Hřeben stěn (dalších 170 m výškových strmě vzhůru) začíná pršet silněji a tak sundávám i zapocené brýle. Ve sjezdu mě oslepuje odlétávající bláto, ale předjíždím odvážně občas i se zavřenými očima. Chlupy na rukách mi stojí zimou, na břichu a zádech se naopak nepříjemně přehřívám. Naštěstí se to může trochu srovnat na občerstvovačce ve Slavném. Zde se opět slavně shledávám s Pepíkem a vzájemně se fotíme.

Od občerstvení k občerstvení
A opět se vše opakuje. Ve výjezdech ztrácím na ostatní, rovinky zvládám, v drsných sjezdech dominuji. Zdoláváme Kamenou bránu pod Velkou kupou (708 m.n.m.), hned potom nás čeká jeden z nejzajímavějších sjezdů trasy starou dlážděnou cestou zvanou Vodní zámky dolů k Martínkovicím. Zde mě vytrestal jeden maník, který se těsně přede mnou prudce zastavil na hraně jednoho většího balvanu. No trochu to ode mě schytal, protože jsem si ten sjezdík chtěl vychutnat bez zastávky, ale i tak jsem si na něm pošmáknul a předjel snad dvacítku rozumnějších.
Výjezd na Korunu jsem ještě pln adrenalinu dal velice slušně a vynecháním občerstvovačky v Bočanově se opět dostávám na Pepíkovou úroveň. V největším stoupání na Machovský kříž (695 m n. m., 300 m převýšení na 3 km) se zase propadám, přestože mi přijde, že tentokráte ho zdolávám celkem dobře. A díky dalším zabláceným sjezdíkům se vše opakuje a v Machově na 74. km se s Pepou znovu potkávám.
Dávám si poprvé polévku – antikřečový hovězí vývar s nudlemi. Také je tu servisní stanoviště, kterého využívají snad všichni bez výjimky. Nejprve nám zde hadicí umyli kolo a především kartáčkem na zuby promazali řetěz a převody. Hned se jelo lépe. Dokonce mi začalo znovu fungovat řazení na každý podnět a řetěz střílel už jen na dvou pastorcích. Stoupání na nejvyšší místo závodu, Bor (752 m n. m.) mi znovu přišlo jezditelné a Pepíkova záda jsem párkrát také zahlédl. Tlačil jsem až v závěru. Jenže všechny tyhle kopce mě stály spoustu sil a postupně vadnu.

Pivečko nad ionťák
Po absolvování sjezdu kolem Bučiny se dostávám k výjezdu na rozcestí u Vrtule. Po přejezdu nějaké louky míjím rodinku opékající selátko. A zde přecházím na nový životabudič. Dostávám pivečko, které mi výborně zklidňuje žaludek. Závistivě pošilhávám i po vonícím sudokopytníkovi, ale přece jenom jedu závod a nemůžu čekat až se kůrčička propeče :-)
Před občerstvením na Velké srbské je u vjezdu do lesa velká louže a u ní tradičně likvidují další sud piva jacísi místní mládežníci. Nabídnutý Krakonoš vypiju s chutí až do dna, obdržím za to slova uznání a velké fandění při odjezdu. A pivečko mi zachutnalo natolik, že jsem ho žádal i v Srbské. Marně, zato o 15 km dál v Hlavňově jsem se dočkal nejen pivečka, ale polévky s knedlíčky, jednohubek a dokonce i jahodového pudinku. Tomu říkám meníčko! Strávil jsem tam nádherných pět minut a na horizontu pozoroval vzdálenou asfaltku nad Hvězdou nebo Ostaší. Tam snad do hodiny dojedu a pak už jen dvacet kiláčků.
Hvězda – opět zářili jiní. No na to místo jsem se domátořil víceméně po svých do půl hoďky. Následuje nejtěžší sjezd v rámci všech maratonů u nás a jistě i v okolí. Každý rok si říkám, že ho dám. Každý rok vyměknu. I letos. Ono dotáhnout se na ten stý kilometr po předchozím 200 m převýšení je samo o sobě výkon. Ale překonat únavu a pustit to mezi ty šutry to už je skoro za hranici chápání. Přestože s omluvou seskakuji v polovině sjezdu, diváci uznale mručí. Prý to kromě mě a pětice sjezdařů a jedné fakt husté bajkerky co to přede mnou dali celé tak daleko nikdo nepustil. Však jsem taky málem vystoupil přes řidítka.
Takže kultovka je za mnou a zbývá jen to dotáhnut do konce. Už o tom nepochybuji. Dám to, ale v táhlých stoupáních jen stěží držím tempo okolí, a to přesto že mě po pivečkách opustily náznaky křečí v nohách i žaludku.

Srdíčko na závěr
Občerstvení v Pěkově míjím, Ostaš 1 i 2 jsem vesměs solidně vyjel (jede se tam po asfaltu). V pětikilometrovém závěrečném stoupání na Váhu jsem začal překvapivě i stahovat skupinku přede mnou. No a v posledním sjezdu jsem se do toho pustil tak, že jsem předjel nějakých sedm jezdců. Na blátě a a v prudkém kopci jsem do toho dával poslední zbytky sil.
Celou cestu se mi vyhýbaly technické problémy. No nebyly by to Sudety, abych něco nechytil. Tentokráte až v samotném závěru, ale přece: při najetí z terénu na asfaltku mina víku kanálu přes silnici praskla ne duše, ale rovnou plášť. Rána to byla skoro jako ta startovní a měl jsem co dělat, abych to v rychlosti kolem 50 km/h ukočíroval. Opravovat nešlo, tlačit se mi ten závěrečný kilometr fakt nechtělo, a tak jsem to dospurtoval jen na ráfku, přičemž plášť házel zadním kolem do stran a dělal celkem solidní kravál. Hnedle jsem měl publikum na své straně a všichni se mohli utleskat.
Kluci co jsem předjel mi to až na dva v posledních stovkách metrů oplatili, ale alespoň mě litovali. Jenže mě už to bylo fuk, hlavně že jsem ty svoje páté a podceněné Sudety ve zdraví ujel i tentokráte.
Výsledky
Čas jsem na trati strávil delší než je šichta v Kolbence a k 8 a půl hodinám jsem přidal přes 6 minut přesčasu. To stačilo na 215. flek, 15 míst za souputníkem Pepou, který mi nakonec nadělil pět minut.
To vítězný Tomáš Okrouhlík byl štědřejší – časem 5:31:04 toho nadělil dost a dost úplně všem. Tomáš prozradil, že Sudety jel před deseti lety coby svůj vůbec první závod a od té doby je chtěl vyhrát. Medailí už získal dost, i na Rallye, ale zlatý byl až letos.
Druhý dojel Tomáš Trunschka (5:33:47) , třetí byl Oldřich Hakl (5:39:25). Oldřich však zvítězil celkově v Českém poháru. Čtvrtý pak byl Lukáš Vlach a pátý dojel můj oblíbenec z Bikechallenge Mario Nebesář.

A na závěr pár postřehů a klepů

Nejšťastnější byl asi výherce první ceny v tombole. Nejostřeji prý dala Hvězdu jediná bajkerka, která si troufla. Eva Syslová z CK Kučera Znojmo to pustila rovnou za nosem a ustála to.
Slušný výkon tam předvedl i Jirka Kraus na singspeedu s pevnou vidlí.
Nejšílenější však patrně byl Honza Šplíchal, který sjel Hvězdu na silničním favoritu. Ten to sice nevydržel (prasklý rám), ale Honza závod dokončil po svých za slušných 10:44:51
Podobně s kolem dopadnul Jirka Kříž z Lannutti Most – potkal se ve sjezdu s běžící srnkou a karbonového Epica měl rázem na dva kusy. Jak prozradil na stupních vítězů vysmátý Tomáš Trunschka (člen teamu), srnka se ani neomluvila a zmizela v lese.
Smůla potkala i mého kamaráda Honzu Háchu (díky mně už je z něho fakt mediální hvězda): tomu se podařilo na 55. km (někde u Hřebenu stěn) zlomit přehazovačku, dalších 20 km jel tedy singlespeed. Na občerstvovačce v Machově mu v servisu skoro kompletně obměnili převody a řazení = bowden, lanko, řetěz a přehazovačku. Po dalších 5 km (stoupání na nejvyšší místo Bor) se mu přehazka rozpadla… a pak ještě dvakrát. Ale jinak prý dobrý (10:13:18). Před takovým odhodláním dokončit smekám. Tak tohle všechno a možná ještě víc je možné zažít na Sudetech a patrně jenom tam :-)

Pavel Macháček

Sudety na vlastní kůži

Na Sudety jsem se chystal už třikrát, ale vždy z toho nakonec sešlo. Přiznám se, že to v jednom případě bylo z toho důvodu, že jsem si na proslulý závod broumovským výběžkem prostě netroufnul. Letos už jsem ale sebral všechnu sílu, k závodu se přihlásil a tak jako asi většina účastníků jsme v pátek 7. září s Kájou Hartlem a Mirou Janotou do Teplic nad Metují…
Jak už jsem naznačil výše, k Rallye Sudety jsem přistupoval s respektem — hodně jsem slyšel o náročnosti a obavy ve mně vzbuzovala už jen délka závodu, jež činí 123 km. U nás na Moravě v týdnu před závodem už od úterý takřka v kuse pršelo, takže nejenže jsem se nedostal na kolo, ale hlavně jsem byl v permanentním stresu, jak budou ty letošní Sudety vypadat. Ve čtvrtek jsem si na webu RedPointu přečetl vzkaz Tomáše Čady, že déšť skoro není poznat a to mě uklidnilo. Přesto jsem ale do Teplic nejel závodit — cíl byl jediný: přežít a dojet. A strategie „začít volně a pak se uvidí“ mi vyšla.
Na startu je nás přes pět set maratonců a v osm hodin se ozve rána jako z děla. Hned po startu jedeme po asfaltu do kopce, stoupáme do nějakých 700 metrů nad mořem. Prvních 36 km, tzv. „Malé Sudety“, jsou docela rychlé a hlavně matoucí — člověk si řekne, že jestli je to takhle až do konce, tak že je to v pohodě a má tendence plýtvat silami. Jenže ony ty pravé, obávané Sudety vás při nájezdu do okruhu „Velkých Sudet“ teprve čekají, a proto se vyplatí se držet na uzdě. Přede mnou jede skupinka s Lucií Čuříkovou a Barborou Radovou. Dlouho tomu nechci věřit, ale tyhle dvě se střídají na špici a ZA NIMI se vyváží skupinka asi deseti chlapů… gentlemani. Náměstím v Teplicích nad Metují projíždím podruhé po necelé hodině a půl — na druhé z jedenácti špičkových občerstovacích stanic jen měním bidon. Na špici už tady máme ztrátu asi šesti minut, ale tentokrát mě tato informace nechává opravdu naprosto klidným. Nemíním se při mé první účasti na Sudetech do cíle protrápit na hranici fyzického zhroucení…
Už někde od 40. km opravdu přituhuje — tato část tratě je sérií těžké rozbitých výjezdů, kde přijde párkrát ke slovu i malá placka. Na té se mi ale nějak sukuje řetěz, takže nakonec ty nejprudší stoupáky běhám. „Paráda, jsi rychlejší než ti, co jedou,“ křičí na mě jeden z diváků. Tím ale asi mým kolegům ve skupině radost neudělal — místo aby povzbudil je, tak nepřímo pochválí ulejváka, co slézá z kola. Věřím, že to bylo k vzteku. Netrvá dlouho a přichází na řadu i proslulé kamenité sjezdy, jež znám z videa a z fotek. Druhá série kamenných schodů (prý na Vodní zámky) je pro mě neznámá. Borec přede mnou ale jede, „tak to přece sjedu taky“, říkám si. Chyba lávky: stačí trocha nepozornosti a jdu přes řidítka. Diváci ztichnou, asi si myslí, že jsem mrtvý…. docela depresivní atmosféra. Hned, co se mi podaří vysvobodit se z pedálů, sbírám si bidony a pokračuji. Až o pár kilometrů dál zjišťuji, že jsem si asi odřel bradu. Zuby mám ale všechny a není tedy důvod k panice…jen mě ve sjezdech dost bolí naražené zápěstí. Trať nás dále vede úchvatným prostředím – názvy Amerika, Kamenná brána, Machov, Vysoká Srbská a Hvězda jsou známé i mně, který tady v životě nebyl, a to právě díky tomuto – troufnu si říct – dnes už kultovnímu závodu. Mezitím nám začalo střídavě pršet, ale na 80 procentech tratě to není vůbec znát…. písčité podloží vodu rychle vsakuje.
Zatím bez jediné krize nebo známky únavy se drápu na proslulou Hvězdu. To je nějaký stý kilometr, ale nějakou dobu už jedu sám. Vlastně někde od 50. km už jen předjíždím (zezadu mě dojel jen Honza Hruška který si zde prožil své první dva defekty v bajkovém závodu) a čím blíž jsem k cíli, tím víc se mi zdá, jakoby se vše kolem mě zastavilo. I bikeři-závoďáci se zdánlivě mění v turisty. Sjezd z Hvězdy, alespoň tu jeho nejhorší část, běžím pěšky a ani na chvíli mě nenapadlo, že bych to jel. Běhají to i lepší a asi vědí proč, snad tedy není za co se stydět. Do cíle už to mám víceméně „za pár“ a poslední kilometry už utečou jak voda.
Nechci vás zatěžovat líčením všech mých zážitků, těch jste si na trati Sudet jistě každý užili dost. Mohu-li ale vyjádřit svůj názor, tak těžšího závodu podle mého názoru v českých krajinách není. Sudety jsou často srovnávány s Drásalem, přitom ale každý závod je jiný svým charakterem. Na Sudetech nejsou tak dlouhé kopce, stoupání jsou prudší a kratší a o náročnosti sjezdů ani nemluvě. Přestože jsem Moravák a měl bych preferovat domácí podnik, titul nejnáročnějšího maratonu u nás bych přidělil Sudetám. Vždyť i čas vítěze — letos Tomáše Vokrouhlíka – je tady o půl hodiny víc…. to taky o něčem svědčí. Specialized Rallye Sudety je tedy velmi důstojné finále Českého poháru v bikemaratonu. Když jsem u toho, v Teplicích nad Metují se rozhodovalo o celkovém vítězi ČP a stal se jím Olda Hakl (Merida Biking Team). Tomáš Trunschka se ale pral statečně: „Seká mi“, hlásil nám v pátek u prezentace, ale jeho výkon podle toho vůbec nevypadal…. taky bych někdy chtěl, aby mi sekalo, a dojel na Sudetech druhý.
Zajištění závodu je jedním slovem špičkové. Bidony připravené, ochotní pořadatelé podají, co je potřeba, stačí si křiknout. Až po závodě jsem se dozvěděl, co všechno na občerstovačkách měli za dobroty. Ke konci závodu jsou navíc občerstvovací stanice takřka pod každým kopcem, takže i když někomu hodně sekne, nějak se do cíle určitě dohrabe. Nemám důvod příští rok na Sudety nepřijet — není to taková hrůza a pokud máte ze Sudet podobný respekt, jako jsem měl já, stačí si vzít ponaučení z výše uvedeného. Objet se to dá a litovat nebudete. Trať je nádherná, stavěná pro horské kolo (úseky asfaltu nebo zpevněné cesty na trati samozřejmě jsou, ale člověk je za ně v závěru rád) a za pěkného počasí nabídne trasa závodu určitě i pěkné výhledy.
Jsem rád, že jsem konečně našel odvahu a do Teplic nad Metují vyjel…. Specialized Rallye Sudety mi daly hodně — mimo jiné dva stehy na bradě :o)
Tomáš Gladiš

Dvojnásobnej suděťák

Vážený čtenář nenalezne zde návod na přípravu tuplovaného alkoholického mlsání, jak by se snad mohlo zdát, nýbrž vyprávění o sportovním klání na bicyklech v podmínkách, v nichž jen nejodvážnější jedinci vyrážejí mimo útroby chat a domů do lesů v okolí Adršpachu za účelem sběru lesních plodů, zejména hub a klíšťat. Letos jsem usoudil, že jsem konečně dospěl k účasti na Sudetech. A tak se ze mě, rodilého sudeťáka z Aussig nad Labem, stal sudeťák dvojnásobnej. O závodu jsem si vyslechl neuvěřitelný story od přímých účastníků a v mysli utkvěly i televizní záběry z legendárního bahnitého ročníku (2001 tuším), kdy prakticky nebylo možné trať objet.
Již v autě v pátek jsme si s Romesem, Láďou Vébrem a Petrem Hofíkem všimli zvláštní anomálie, totiž že letošní extrémně suchý rok s mohutným srážkovým deficitem znamenal paradoxně totálně propršený a vybahněný závody. Jak je to možný se mě neptejte. Nejinak tomu mělo být i na Sudetech. Sice jsme všichni bláhově spoléhali na suchej víkend a teploty kolem 20°C, který předpovídal ČHMÚ, ale při pohledu na oblohu a teploměr tomu mohl věřit jen opravdový a nenapravitelný optimista. Když jsme v pět hodin ráno v Hořicích vstávali, nacpali si břicha a vyrazili ven, zjistili jsme, že auto je poněkud mokré a dešťový senzor si prostě nehodlal uvědomit, že dneska se bude prášit. Mokra neubývalo a bylo jasný, že se budem topit v kvalitní brusné směsi bláto-písek. Mojí obavou byl stav brzdového ústrojí mého duralového oře: destičky už něco zažily a dokonce i pár těch opravdu blátivejch koupelí. Romes mě ujišťoval, že GoldFreny vydržej všecko a vůbec neubejvaj (nakonec měl pravdu). Navíc mě furt strašili, jak je to těžký a že se musí jet hodně zvolna – což o to, to by mě problémy dělat nemělo.
Teplice se jen hemžily šílenou sebrankou bikerů, který i přes aktuální stav počasí hodlali vyrazit na trať, někteří dokonce už po několikáté, což by měl být důvod pro návštěvu specializovaného zdravotnického zařízení.
Na startu jsem se ocitl dost vzadu. Po ráně z děla se závodníci dali do pohybu směrem vzhůru do kopce. Jelo se fakt hodně pomalu, takže jsem i přes pomalé tempo furt předjížděl. Tato situace se dala interpretovat jen dvěma způsoby: buď jsem se ocitl mezi totálníma neumětelema, který na tom seděj poprvé tenhle rok nebo – a to je mnohem pravděpodobnější – to všici znaj a vědí, co je čeká a nikam nespěchaj.
Abych to zkrátil: hned v prvním sjezdu po louce jsem lehnul, což byla výstraha, abych si o svých sjezdařských schopnostech moc nemyslel. Po zhruba 36 kilometrech a průjezdu Teplicema jsem měl pocit, že to není zas tak hrozný. Sudety ovšem, jak zasvěcení vědí, teprve začínaly.
Hned na úvod „velkejch Sudet“ mě pod helmu zavítala vosa a trochu mě ďobla, ale byl jsem rychlej jak vítr: strnul jsem si přilbu, vetřelce zahnal na útěk a trnul, co se mi z hlavy stane časem. Z hlavy nic, ale dostal jsem druhou vosí navštívenku do holeně a to bylo trochu horší – ale to bylo až ke konci smrtelného zápasu jménem Sudety.
Další průběh je pro nováčka mého kalibru a intelektuálního vybavení jen směsí technickejch výjezdů na hraně jetitelnosti (a místy i za hranou) a technickejch sjezdů, kde jsem držkopádů chtivým fandům nedopřál to potěšení a na nejkrutějších místech (celkem asi 3 nebo 4) jsem z toho prostě slezl a těch pár schodů, skalních stěn a jinejch lokalit ve stylu Red Bull Rampage prostě vedl. Za tu radost pro přihlížející a dost reálně hrozící zranění mi to nestálo. O to víc jsem spolu s obecenstvem ocenil borce na Hvězdě, co to pustil střemhlav dolu a v pohodě to proletěl. Jo, holt to byl talent nebo to tu piloval.
Kilometry nepřibejvaly. Zato bahna v různých původně pohyblivých součástech kola přibývalo velmi rychle. Řazení moc neřadilo, respektive jsem byl jak za volantem automatu: po několikerém stisknutí jakékoli řadící páčky jsem musel čekat, co se stane – nejdřív to skřípalo, úpělo, často se nestalo vůbec nic a k přeřazení došlo až za nějakou dobu, samozřejmě přesně ve chvíli, kdy to člověk nepotřebuje.
Na výborně vybavenejch občerstvovačkách jsem doplňoval energii, respektive se k tomu nutil. Strašák toho, že by mi tu došlo, byl větší než nechuť a staženej žaludek. Když už jsem u stahování: zrazu hledim na šlapák a zdá se mi, že je nějak širší než obvykle. Jelikož jsem technicky nesmírně zdatnej, objevil jsem po delším zkoumání, že je to vyšroubovaná pojistná matice (nebo jak se tomu říká), která nejistí a chce ven a tedy vábí ke stáhnutí klik (což je technickej nesmysl, ale já se v tý chvíli právě tohohle bál). Rukou jsem to trochu poladil a doufal, že to nevyklepu cestou. Taky jsem zaslech divný zvuky ze zadní části vozidla, takový podezřelý chrastění. Nebyl to chřestýš u cesty, ale vyšroubovaná kazeta, která vydržela tak akorát, protože v posledním sjezdu mi zasekla řetěz a já přišel o příjemnej průjezd cílem s klukem, se kterým jsme jeli poslední kilometry. Von ale jel sjezd jak šídlo, tak jsem ho už nedostih.
Ve frontě na mytí kol jsme zjistil, proč se u cesty válel borec z Lannuti s týmovým kamarádem – zavinil to jelen, kterej ho sestřelil, přetrhal kolenní vazy a rozpůlil karbonovej Spešl na dva kusy. Jinak bylo obdivuhodný, jak některý borci ty kola myli: místo opucování z nejhoršího bahna se s tim mazlili jak v salonu bikový krásy a fronta zasviněnejch, promrzajících pilotů pomalu narůstala.
Jídlo i pití v cíli bylo super, koncert živejch klasickejch rockerů bomba, takže co dodat: můj cíl přežít bez zranění, dojet a i tajný přání skončit do 100 celkově se splnil beze zbytku. Musim taky uznat, že i když jsem nejel úplně všechny maratony světa a ani ty v Čechách, tohle bylo to největší maso co jsem jel (umocněný letos ještě počasím). Moh jsem možná jet trochu rychlejc, možná jsem se moc bál a mohlo to bejt o pár minutek lepší, ale kdo ví. Na bednu by to stejně nebylo a já se zničil i tak.
Biku zdar, lepší počasí a pěkný vlahý babí léto až do konce listopadu všem bikerům a bikerkám.
David Granát

Díky Sudetům

Vlastně ani nevím proč jsem si umanul, že se pokusím položit na papír zážitky, pocity a emoce z jedné sportovní akce, kterou jsem prožil aktivně na vlastní kůži (spíš na vlastní všechno). Žít tady, nedaleko Krkonoš, Orlických hor, Teplicko-adršpašských skal, Ostaše, Boru, Hejšoviny, Žaltmanu, Dobrošova, Pekla a mnoha dalších kopců, případně dolin a nebýt poznamenán tímto krajem, to snad ani nejde. Pokud je navíc člověk mužského pohlaví, má rád pohyb, konfrontaci se soupeři, je alespoň trochu ješita (moje Eva říká, že snad jiní chlapi než ješitové ani nežijí), trochu exhibicionista, trochu blázen – má v tomhle koutě Čech o zábavu postaráno. Lidem „Od nás“ (Jirásek napsal „U nás“ – to si ještě vybavuju), píšu pro pobavení, poučení, povzbuzení a postrašení svoje „Díky Sudetům“.
V době kdy Tomas s přáteli organizoval první ročník maratonu horských kol, Rallye Sudety, jsem už sice nějaké horské kolo měl ale o závodění rozhodně nepřemýšlel. Závody byla pro mě velká neznámá i když jsem zbožňoval vyjížďky na bajku. S rodinou jsme projeli Šumavu později s Evou i Krkonoše, samozřejmě Orlické hory, Beskydy, Javorníky a všechny kouty tady „U nás“. O závodění ani slechu. Kdepak, ani náhodou.
Nějaký zlom nastal někdy kolem roku 2000 kdy jsme se s kolegy dostali k pořádání závodu českého poháru v cyklokrosu. To nám pár nadšenců vnuklo myšlenku, Ivan – v té době aktivní cyklistický trenér a bafuňář, nás jako organizátory vedl a společně jsme připravili závody, které měly skutečný punc republikové úrovně. Ještě před závody cyklokrosařů se ale podařilo pustit na trať pár podnikatelů, kteří si to rozdali na horských kolech. V té době se mi asi začalo zdát, že bych měl začít přetavovat svoje turistické vyjížďky do jiné podoby a čas od času si to při nějaké provinční akci střihnout i v závodě.
Tak se i stalo. Během dalších let jsem se vrhal na svém Author Basic, vážícím asi metrák do závodů, které jsem odplápolával v poslední třetině startovního pole. Postupně jsem zjišťoval, že moje pedály a klipsny jsou poněkud mimo trendy. Že řetěz na kole má také svojí životnost a ten můj je po pěti letech asi skutečně veterán. Prostě jsem se pozvolna nakazil bajkovou infekcí, kterou jsem ale nechtěl léčit, byla a je mi příjemná. Pro člověka, který je často ve stresech, je právě bajk skvělým prostředkem, jak zapomenout na pracovní problémy a to já potřebuju.
Postupně jsem si dovoloval víc, startoval na středečních časovkách do našich okolních vršků, odjel pár závodů – některé až 40 km dlouhé (ehm) a hlavně, koupil jsem si nové kolo, které už nevypadalo tak blbě. Byl (vlastně je) to sice hliník ale Scott, kterého mi doporučil Tomáš a to je člověk, který kola prodává, tak mu musím věřit. Co mi taky zbývá? Sundal jsem SPDčka (ta jsem si pořídil už dříve abych nevzbuzoval rozruch na startovní čáře při závodech a taky proto, že se s nima fakt to kolo pudí vpřed o poznání lépe) ze starého Basica. Cvakl je na kliky u svého nového černo-žlutého krasavce a hurá, vstříc dalším litrům potu a odřeninám.
Ten přechod na nové kolo byl bezva. Přece jen jsem netahal do kopců tolik kilo, všechno dobře fungovalo, přehazovalo i brzdilo.No a vidlice, to je taky koncert. Prostě teď už neznám limity – teda skoro, jen nemám techniku do kopce, vlastně ani z kopce, neumím číst terén, neumím to na blátě a po zadním kole ujedu asi metr. Takže vlastně pořád nic moc. Sakra. To nevadí, takových je a taky závodí.
Bořím další tabu, jedu dokonce až do Nasavrk na závody.Neskutečné! Po startu to pálím jak šílený, až v posledním kole pak zjišťuji, že mi ještě zbývá 5 km do cíle ale energie nezbývá žádná. Ze zadu mě dojíždí Fanda, který mi naděluje celý okruh a povzbuzuje mě slovy: “Ježíš ty seš tady taky?“ To mi dodalo energie ještě na jeden závod a nějak jsem to do cíle domotal. To byl duben loňského roku. Pak jsem dal kolu vale, a víc se věnoval kondičnímu běhání.
Až v létě opět nastal čas „Horokolo vršků“ – to je oficiální název seriálu závodů do různě nakloněných rovin pokrytých šutry, kořeny, bahnem a podobným povrchem. Po jedné takové sebevraždě, která dopadla tak, že jsem opět přežil, přišel Míša s informací, že Poláci pořádají krásný závod z Karpacze na Sněžku. Je to jediná šance jak jedenkrát do roka bez problémů a omezení „dát“ tuhle horu. A podle Míši je to nádhera, krásné scenérie. Teda když není mlha, neprší nebo dokonce nesněží. Slovo dalo slovo a tak jednu srpnovou neděli valíme do Polska. Nesmírně si považuju, že mě ostřílení bajkoví bardi vzali do auta. Cestou si povídáme o všem, Tomase se ptám taky na Sudety, které pořádají v Teplicích v září. Míša nezapomene při sjíždění do Karpacze zastavit a nakažlivě se rozplývá nad tou krásou vůkol. Bylo slunečno, modro, prostě nádhera. K závodu na nejvyšší horu Čech se postavilo několik set Poláků a asi deset Čechů. S odstupem času se mi zdá, že to byla nádherná akce, při které jsem se kouknul někam do svého nitra, viděl jsem asi tři a půl miliónu „kočičích hlav“, vyhrkal jsem si ledviny a byl nakonec neskonale spokojen s tím, že jsem „to dal“. A dokonce jsem se umístil docela dobře, mám totiž pocit, že mi to do kopců docela jede a tohle už je nějaký kopec. Trochu mě jen rozhodilo, když Míša vytahoval mého skoťáka z auta a říkal něco o tom, že takhle těžkou mrchu už dlouho nedržel. Já totiž žil v domění, že už o moc lehčí kola nejsou na skladě. Tomas hned kontroval, že Scott se sice vytahuje, jak má lehké modely ale skutek utek. „Potežkej si Vénovo kolo, ať víš na čem se jezdí“, děl Míša a přistrčil červený speciál Vény, který snad i na Sněžku jezdí na největší tác. Potěžkal jsem Vénův stroj, který byl asi s polystyrénu a poněkud posmutněle jsem porovnával s mým miláčkem. Ano, byl tu určitý rozdíl!!!
Pozvolna končily prázdniny a mezi bajkery se už v podstatě mluvilo jen o tom, kdo a na čem pojede SUDETY. Údajně nejtěžší závod horských kol na našem území. V kraji, který musí mít rád každý, kdo jej kdy navštívil. Teplicko-adršpašské skály, Broumovské stěny, Bor, Hvězda, Ostaš- tam všude se jezdí a tam všude já už na kole byl. Docela to tam znám a když už jsem vyjel i na Sněžku a jezdí to spousta horších lidí a pojedu to v klidu a … přihlásil jsem se! Sotva jsem to udělal, už mě podivně šimralo v břiše. První předstartovní nervozita se dostavila asi tři týdny před startem! No nazdar. Studuju mapu – hned deset občerstvovaček, to je dobrá zpráva. Na 123 km jsou dobře rozvrstveny. Užďa říkal, že Sudety jezdí hlavně kvůli jídlu a pití, bufety si užívá a hlavně žádný neignoruje, nevyplácí se to. To byla dobrá informace, kterou si ukládám do hlavy. Hlavně občerstvovat! Na mapce trati je i profil, který připomíná švédskou pilu s tu a tam vylomeným zubem.Šílený. Před závodem si nechávám dát kolo do co nejlepší kondice. Servismani mi doporučují nový řetěz a pastorky. Předpověď počasí na závody je tak bídná, že to zavrhuju. Raději dorazím starý řetěz a po sezóně nechám udělat generální servis, stejně už je potřeba. Pavel mi přihrál nějaké gely a magnézium na křeče (v životě jsem křeče neměl), chystám se, těším se, bojím se…..už aby nastal den SUDET. Já jsem „ready“!! Obavy vzbuzuje také banda z Komořan, neustále se nemají k příznivé předpovědi počasí a tentokrát se nepletou. Celý týden víc a nebo míň prší a venku je to spíš jak koncem října.Při představě, že celoročně mokré úseky v oblasti Broumovských stěn, Boru a další, jsou vytrvale zásobeny další vodou mám opět nepříjemné neurotické chvilky.
Nastal čas a v doprovodu Ondry a Evy vyrážíme brzy ráno do Teplic k prezentaci a rannímu startu. V autě mám kompletní náhradní oblečení, doplňky a nějaké poživatiny, které případně mají vyprostit zdecimované tělo z nejhoršího. Výbava by mi normálně stačila na třídenní výlet ale nechtěl jsem nic podcenit. Po prezentaci jsem se chvíli poohlížel, kam že si kolegové umísťují chip a jak moc se oblékají. Nejraději bych jel oblečený co nejvíc ale přeci jen se dá očekávat, že se během dne oteplí a tak jedu v krátkých kalhotech. Po krátkém rozježdění a rozcvičení se odebírám ke startu.
Co to, co to? Vždyť už je plná pěší zóna a do startu půl hodiny. Zírám na to jak na zjevení.Ke startovní čáře dobrých 200 metrů. No nic, snad to na těch 123 km nějak sjedu! Výstřel kdesi vpředu signalizuje, že bylo odstartováno, nějakých 10 vteřin stále stojím jak ve frontě na banány z období Husáka. Ale za chvíli se to hýbe a pozvolna se posouváme vpřed, za chvíli skutečně dosahuji startovní čáry a už jsem v sedle a jedu v balíku po silnici Teplicemi a pak vpravo dál na Váhu. Je nás jako psů, pět-šest lidí vedle sebe. Před sebou plno, za sebou stejně tak. Postupně se posouvám vpřed, do kopců se nebojím a pěkně to švihám vstříc prvnímu vjezdu do terénu. Jen se vjelo do terénu už tu a tam stojí podél cesty první nešťastníci s proraženou duší a demontují, lepí a montují. Během nějakých 15ti kilometrů snad deset lepičů, hmm, asi blbě nafoukali nebo spíš podfoukali a na šutrech si nadělili průrazy. Proletím párkrát bahýnko a nějaké louže ale pořád valím. Jen tu a tam mi nějak stávkuje přehazovačka – to teda brzy, sakra.
První občerstvovačka – Aleši nezapomeň, zastav a papej-bumbej. Navíc je tu možnost nechat si prostříknout přehazku a očistit tu kejdu z koleček. Hned mi to líp přehazuje a tak lehce občerstven a předjet mnoha, kteří si občerstvení odřekli, frčím směr Teplice. Při delším sjezdu registruju kluka v příkopu, další se nad ním sklání a proti jede pořadatel a sanita. Hmm, začíná to houstnout, měl bych ve sjezdech být ještě opatrnější. Sice jezdím i tak asi dost pomalu (ve sjezdech mě totiž většinou šmiknou všichni, které jsem já šmiknul do kopce), ale zmrzlé ruce, mokré šutry a špinavé rávky – to je při brzdění vždycky problém. Asi čtyři kilometry před Teplicemi (tam bude další bufet :-)) se dávám do řeči s nějákým týpkem, který už jel delší dobu podobné tempo jako já. Myslel jsem, že bychom třeba nějakou dobu mohli jet spolu, jenže borec v kopečku na Kamenec přiznal, že jede krátkou trať, která měří asi polovičku z mých 123km. Hned mi došlo, že jsem asi těch prvních 36 km poněkud přestřelil. No nic. Teplice na dohled, při nájezdu do dalších 90 km si vyzkouším průjezd cílovou bránou a moc si přeju tudy projet ještě jednou, na konci závodu.
Na bufetu se láduju vším možným, měním bidony a krátce komunikuju s rodinou. Evina tvář je ustaraná ..“Aleši, jsi v pohodě? Nepřeháníš to?“… V té době jsem ještě v pohodě byl. Domlouváme další setkání na trati a já se vydávám na panelku a pak dál na Pasa. Mám za sebou nějakých 40 km a docela bych si šel dát sprchu, dobrý jídlo, kafe a leháro. Místo toho dalších 80 km v neskutečným terénu.
Další schůzka s podpůrným týmem. Zatímco, ostatní kolem mě drtí těžký převody a rozdělují se na „dlouhou“ a „krátkou“, já se přestrojuji do suššího oblečení, piju a pak se vydávám do Broumovek. Nejdřív kořenová fantazie do kopce a pak šílená šleha dolů lesním terénem. Poprvé sesedám a úsek, kde bych se zabil raději kousek sbíhám. Běh mám rád, proč si nepopoběhnou. Postupem času se stále víc ocitám v jakési euforii a rauši, vnímám jen les, skály, kopec nahoru, kopec dolů. Je mi kosa a zjišťuju, že i mírné kopce, které normálně projíždím celkem snadno, se stávají téměř střechou, kterou nejsem schopen vyjet. Mám totálně „vypraný prádlo“, při jednom sjezdu vidím kluka, který dal neskutečnej veletoč přes řidítka mezi skalky, ještě vnímám jak řve, že..“dobrý“.. a dál seskakuju mezi dravými diváky a další vražednej úsek sbíhám a zachraňuju si tak holý život.
Občerstvovačky vítám, všude mi myjí převody, které stávkují po pár kilometrech a já mám alespoň chvilku na relativní pohodu. Vždycky to ale trvá jen pár minut a už zase jedu, jinak bych zmrznul. Od 60. kilometru je to očistec, jsem úplně koženej, přehazka stávkuje-můžu volit jen tři převody. Nejen, že mi nefungují svaly ale už se vzdává i mozek. Nějak se doplácám do Machova na velkej bufet a tam to zaseknu. Seru na to!
Vodní Zámky – náročný úsek i pro pěší turisty, to byla další šleha.Jel jsem dlouho ale nakonec jsem to odskákal po svých. Vždycky když jsem viděl davy s foťáky a kamerami, říkal jsem si, že těm lidem jde o mojí krev a to jim teda nedopřeju. Předu nohama na loukách za Machovem jako kotě a těším se na konec. Prostě nedojedu, co má bejt. Jsem vůl, že jsem si nenechal to kolo trochu víc vymakat, starej řetěz a kazeta vůbec nestíhají vstřebávat to bahno. Taky jsem jel začátek jak debil a odpravil se na prvních 40 km. Je mi blbě, svaly nohou už berou energii asi i z uší nebo z čeho. Takhle jsem si ještě nehrábnul. Z letargie mě probouzí až známý terén, poznávám Machov.
Konečně, jsem tady. Oáza v tom marasmu, spousta lidí, servismani, horká polévka, suché oblečení a moje psychologická dvojice-Eva s Ondrou. Pohled na mě asi nebyl zrovna hezký ale nedali na sobě znát, jak děsně vypadám. Místo litování nebohého otce a manžela, nastal totální repas. Na můj nápad, skončit s tím trápením se dívali oba jako na největší pitominu, kterou kdy v životě slyšeli. Kolo předali servisákům, kteří si ho vzali do parády a mě začali hostit nejvybranějšími lahůdkami, které se na podobných akcích podávají. Totální vzpruhou byla slaná polévka, tu si pamatuju ze všeho nejvíc. Pak vím, že jsem musel lupnout ampulku magnezia, jinak bych nebyl schopen pokrčit nohy abych obul zuté tretry. Při každém takovém pokusu mě braly šílené křeče. Ondra mi ampuly rozmíchal v pohárku od polévky, vypadalo to příšerně (magnezium s nudlema) ale účinek skvělý. Během desíti minut mi začal pozvolna fungovat mozek a vracela se chuť do dokončení maratonu. Nebylo to teda rozhodně nadšení ale spíš nějaká vnitřní touha to zvládnout. Spousta lidí to tady balilo, já po dalších pěti resuscitačních minutách poslouchám instinkt a nadšené povzbuzování rodiny.
Jedu dál a moc dobře vím kam. Nejdřív na Bor, ten znám z časovek a turistických vyjížděk. Sice žádný extrém ale těsně před smrtí, se to dobře nejede. Přiznávám, byla strkačka – normálně to vyletím jak stíhačka, tentokrát nee. Následuje horní pasáž- dřevěné rošty a bezpočet menších či větších bahnitých pastí a pastiček. Jedeme tři za sebou, já poslední. Lídr co nás vedl poněkud neopatrně na jednom roštu pohnul řidítky a chytil smyk na předek. Flák, lehnul mezi pískovce, bahno, borůvčí a mladé buky. Já zahučel do bláta, tahám kolo ze směsky vody, jehličí a hlíny. Nic lepšího jsem si před hódně prudkým sjezdem na Končiny nemohl přát. Ráfky mám začuněný a při brždění mi špalky chroptí něco o tom, že tohle asi nezvládnou. Naštěstí se jim to jen zdálo, jsem dole bez pádu. Za Vrtulí v chatové osadě s díky odmítám pozvání několika rozjařených borců na pivo a rožněné prase. Řvali na mě velmi srdečně a stihl jsem si všimnout, že jednoho bajkera ukecali, vedle ohně stál bajk se startovním číslem. Blížím se na Srbskou – problémy s přehazováním se staly součástí mého dnešního snažení. Kleju tak, že by se to asi nedalo odmodlit. Na bufetu musím kolo nechat opět řádně prostříknout a odstranit tak všechnu tu kejdu z převodů a řetězu.
Občerstvovačka je tu, co si dát? Sladkého pití mám po krk, sahám po pitu a blahořečím sládkům a všem, kteří vyrábějí tuhle nahořklou věc. Zbytek závodu už vlastně nepiju nic jinýho. Má to teda jednu menší nevýhodu, dalších 10 minut po bufetu neskutečně krkám. Ale nejsem sám, kolem sebe snadno identifikuji každého, kdo požil stejný nápoj. Téměř k slzám mě dohnal malý, asi 4 letý servisman, který mi v průběhu občerstvení vytrvale stříkal z bidonu vodu (nebo jonťák) na kazetu. Viděl jak čistí kola dospělí a hned se to naučil. Zjistil jsem to, když mi první dávku místo na kazetu poslal do bot. Děkuji ti maličký!
Za dalším dobrodružstvím dolů prudkým sjezdem po žule a následují další a další pasáže v lesích a loukách. Pomalu odlupuju další kilometry a myšlenkami jsem už alespoň v Hlavňově, tam bude další jídlo, pití a možnost vysvobození kola od mazlavého materiálu. Taky ale vím, že tam nastane další peklíčko, pojede se totiž na Hvězdu a to je taky hezká hebárna. Žiju si v těchto fázích závodů svůj vlastní příběh.Už dávno nemám ambice někoho dojet nebo předjet. Soustředím se na vlastní pocity a signály, tuším už, že pokud se někde nerozsekám, tak dojedu.
Za Hlavňovským rybníkem čeká avizovaný krpál na Hvězdu a pak hned dolů, terénem, který je pro většinu nesjízdný a dál a dál. Pod Hvězdou čeká stále ještě dost senzacechtivců, kteří povzbuzují odvážlivce ke sjezdu všech těch skalek, schodů a děr. Já sbíhám, nasedám až za nejhorší částí sjezdu a vzápětí prolétám louží, do které by zapadl hroch a opět si tak na kolo nabaluju množství nepotřebného materiálu. Po dalších desíti až patnácti minutách nastává neskutečná věc, čtyři kilometry po asfaltu z kopce, super! Dá se jet, pít, rovnat záda. Výtečná změna, která trvá až do dolní části Pěkova. A tam ještě bufet, který opanovaly především vosy. Dávám si meloun bez vos,pito (skvělá kombinace) a kus sýra. No a dál směr Ostaš pak Dědov, ještě jeden bufet, který už ani nevyužívám-vím, že to je ještě nějakých 10 kilometrů. Poslední povzbuzení od věrných a skvělých rodinných příslušníků a nepříjemný a nekonečný stoupání Brandejsákem na Bišík. Asi po dvacáté dojíždím jednoho kluka, který má evidentně nadváhu. Vždycky ho někde předjedu, na bufetu mě asi zase střihne on (asi pálí z tukových zásob) a takhle se honíme celý den (no spíš míjíme). Společně sjíždíme k Bišíku a pak k Váze a dolů k Teplicím. Definitivně mi ujede v posledním klesání na lukách ke Kamenci, na tom bahně mu to líp sedí a já mám problémy udržet kolo na cestě, která je přitom široká, že by se vešel kombajn. Já skoro ne. Ale to už je fakt eufórie, sjíždím kolem kostelíka do Teplic a blížím se k cílové bráně. Pouštím řidítka, po vzoru velkých závodníků, tleskám sám sobě a prožívám skvělý pocity. Skoro doják. Jo! Jsem tu!
Těším se s dvojicí nejvěrnějších a nejbližších.Mám evidentně radost, oni zimnici a radost, mimo jiné z toho, že snad už přestanou klepat kosu při dlouhém čekání a někam zalezou.
Zažil jsem dost věcí, které mě dostali hodně na dno ale tahle lopotná kombinace fyzického a duševního vypětí, posazená do klimaticky a technicky extrémních podmínek a ještě k tomu na kole, které je třeba devět hodin a devět minut považovat za svého jediného spojence a snad i přítele. To bylo šílený. Zážitek ještě neskutečně umocnilo cvakání zubama ve frontě na hadici, kterou jsem chtěl po závodě omýt totálně zrušený převody, řetěz a všechno to další, co z bajku zbylo. Evidentně znaven jsem trpělivě stál v těch zasviněných kalhotách a dresu snad věčnost až jsem konečně odbahnil. S náhradním čistým a suchým oblečním pak strastiplná cesta do sprch, které však už navštívilo několik desítek či stovek zabahněnců. Hygienik by omdlel, já do toho vlezl a snažil se částečně očistit. Při „sprchových manévrech“ mi na kachličkách uklouzla noha, pak zatmění slunce, strašná rána do žeber a já ležící-téměř spící v patnácti centimetrové vrstvě vody, bahna, mydlin, špíny a slizu. Tohle mě téměř dodělalo. Pokusy o nějaký umytí jsem vzdal a s bolestivým výrazem, ustrojen do suchého a neschopen řádného nádechu, jdu společně s podpůrným týmem na teplé jídlo a něco k pití. Jsem grogy ale už je mi líp, žebra sice jak po masáži krumpáčem ale hůř už snad nebude. Alespoň letos ne.
Tak DÍKY SUDETY – bez Vás bych se nikdy takhle dobře nepoznal.
Aleš Žďárský

Specialized Rallye Sudety 2007

„Chlad, mlha, bláto, kořeny, déšť, šutry, dřina, písek, spousta stoupání a strmých sjezdů. Ale také výzva, diváci, souboj, organizace, překonání, přátelství, katarze v závěru aeuforie v cíli. Prostě Sudety jsou tohle všechno. A k tomu jeden z nejkrásnějších a letos s přehledem nejtěžších závodů u nás“ začíná reportáž Rallye Sudety, opět ujety pro Cykloserver od Pavla Macháčka.
Legendárního výrobce kol cannondale nahradil v názvu závodu specialized, ale to hlavní zůstalo při starém. Na start 13. ročníku se v sobotu 8. září postavilo 904 závodníků, kteří si mohli poprvé vybrat i střední 63 km trať, pro kterou se rozhodlo 312 z nich.
Na dlouhé trati bylo vypsáno 9 horských a rychlostních prémií, ale přesto bylo tempo od startu přijatelné, takže se kompletní čelo drželo pohromadě. Závodit se začalo až z Ameriky, kde za to vzali Hakl, Vlach, Jobánek (všichni Merida Biking Team), Trunschka a Vokrouhlík. „Sudety jsou známé tím, že si závodník neodpočne ani ve sjezdech. Naopak. Pro některé jsou sjezdy větším utrpením než výjezdy,“ píše v článku Sudety jsou nejvíc pro MTBS Michal Červený. První z náročných sjezdů byl K Václavovi. Jako první sem přijela dvojice Vlach – Hakl, pár vteřin za nimi se s technickým sjezdem potýkal Vokrouhlík, čtvrtý byl Trunschka a pátý Doležal, který se stal smolařem dne. Po třech defektech, kdy se vždy dotáhl zpět na čelo, spadl na Boru na hlavu, rozbil přilbu a zabalil. V polovině závodu se do vedení dostal Hakl a ve výjezdu na Bor ho dokázal sjet pouze Vokrouhlík. Dlouho pak bojovali ve dvojici. „Jenže někde na osmdesátém nebo devadesátém kilometru mi Hakl odpadl. Ani moc nevím kde. Jel jsem na špici, najednou jsem se otočil a nebyl tam“ řekl Vokrouhlík, který sólo jízdu dotáhl až do vítězného konce. Hakl byl před Hvězdou dostižen a předjet ještě Trunschkou a toto pořadí se už do cíle nezměnilo. Olda Hakl, který se tím stal vítězem českého poháru právě před Tomášem Trunschkou, k tomu říká: „Nejhorší část závodu pro mě byla od Machova až do cíle. Věděl jsem, jak můžu jet a jaký mám v konečném hodnocení poháru náskok, takže jsem si to hlídal.“ Tomáš Vokrouhlík tak dosáhl po mnoha pokusech a druhých místech na vysněné prvenství. „Sudety byly můj úplně první závod v kariéře, takže vítězství tady si moc cením. Poprvé jsem startoval asi v šestnácti lech v roce 1998. Když tu závodím, vrací se mi vždycky nostalgické vzpomínky. Jednou jsem tu chtěl vyhrát, ale povedlo se mi to až teď,“ řekl vítěz, který si pochvaloval i trať: „Je technická, jsou tu těžký výjezdy. Počasí nebylo nejlepší, ale co se týče trati, tak určitě spokojenost.“ Závod žen se vyvíjel podle očekávání, i když obhájkyně vítězství z předchozího roku Barbora Radová tentokrát nezvítězila tak lehce. „Překvapila mě Lucka Čuříková. Jely jsme asi tři hoďky spolu. Jela hezky. Pak jsem jí ale poodjela a navíc Lucka měla ještě problémy se šaltrem,“ říká vítězka závodu i českého poháru, podle níž nemají Sudety u nás obdoby: „Sudety vévodí hlavně tím, že mají 123 kilometrů. A vždycky je jedu skoro 7 hodin. Je to strašný mazec. Už jen přijet do cíle je vítězství. Pro všechny. Tady jsou kopce kratší, ale je jich neuvěřitelně mnoho. To nemá srovnání.“ Jako druhá žena projela cílem Lucie Čuříková a třetí Pavla Nováková. Hvězdu v tomto roce moc lidí nesjelo a asi jedinou ženou, která ji dala v sedle, byla Eva Syslová se slovy: „Bacha, Hvězda jede!“ Hvězdu sjeli i Jirka Kraus na pevném singlespeedu nebo Honza Šplíchal na silničním favoritu, tomu sice praskl rám, ale i tak závod dokončil. Dlouhé Sudety nedojela téměř čtvrtina startujících mimo jiné díky teplotě kolem 14°C, vytrvalému dešti a velmi těžkým podmínkám. Jedním z nich byl i Jirka Kříž, který na dvacátém kilometru trefil laň, což jeho karbonový epic nepřežil, Jirka i laň naštěstí ano. Na premiérové střední trati zvítězil Michal Vlček před Markem Rauchfussem, který projel cílem se zlomeným zápěstím, a Pavlem Stöhrem. V ženách bylo pořadí Petra Tlamková, Adéla Boudíková a Pavlína Raková. Sudety ani v tomto roce nedaly nikomu nic zadarmo, a jak řekl jeden z účastníků, který v cíli celý zablácený lapal po dechu a dostával z těla křeče: „Tohle je prostě nejvíc…“

Rozhovor s vítězem

Tomáš Doležal, mezi kamarády známý spíše jako Doldy, se letos, již podruhé v historii, stal vítězem prestižního bajkového maratónu, finálového závodu Českého poháru, Cannondale Rallye Sudety, který se konal tuto sobotu v Teplicích nad Metují.
Na to, jaké byly letošní Sudety očima vítěze, jsme se ho zeptali těsně po závodě.
Tomáši, jaký byl průběh letošních Sudet z pohledu vítěze? Kdy jsi začal věřit, že to „dopadne“?
Z mého pohledu letos probíhalo vše bez problému. Vyhýbaly se mi technické problémy, nepřišla žádná větší krize. Od startu jsem si hlídal čelo závodu a snažil se šetřit síly na nejtěžší pasáže závodu, ve kterých se mi pak povedlo všem soupeřům ujet a svůj náskok zvyšovat až do cíle.
Které pasáže jsou na trati Sudet pro tebe nejtěžší, ať už z pohledu technické, fyzické náročnosti nebo „nezáživnosti“?
Takových míst je na trati hrozně moc, ale z výjezdu jsou pro mne nejhorší Amerika a Bor, tyhle dva kopce jsou opravdu extrémní, vyjet je, to je obtížné i v tréninku, kdy pod ně přijede člověk odpočatý. Sjezdy jsou taky obtížné, ale to mi letos až tak nevadilo, snažil jsem se v nich jezdit na jistotu.
Hodně obávaný je sjezd z Hvězdy, jaký byl letos?
Letos to bylo hodně vymleté od dešťů, proto jsem si našel úplně novou stopu, kterou nejel snad nikdo jiný. Pro diváky je to hodně zajímavý sjezd, kde bylo letos možná tři sta lidí. Ti pak patřičně zapojí hlasivky a ocení, když se někdo rozhodne celý úsek sjet.
Takže vnímáš při závodě lidi kolem trati, kteří ti fandí? Pomáhá ti to?
Určitě vnímám, fandění lidí mi osobně hodně pomáhá, hecuje mě k ještě vyššímu nasazení a výkonu.
Jaká byla tvoje příprava? Jak dlouho trvala? Kolik km to „stálo“?
Příprava trvá celý rok, letos jsem najel asi sedmnáct tisíc kilometrů na kole, dva tisíce kilometrů na lyžích a k tomu něco naběhal. Speciální příprava podřízená tomuhle závodu mi zabrala poslední měsíc.
Co by jsi poradil každému, kdo chce v takovém závodě uspět?
Hlavně by měl najezdit hodně kilometrů, to je základ, pak se zaměřit na techniku a velkou výhodou je i znalost trati, takže si celý závod dopředu projet. No a nakonec to chce mít ještě hodně štěstí a pevné vůle.
Vyhrál jsi Sudety podruhé. V čem se lišil rok 2002 od letošního ročníku?
Letos se mi jelo tak dobře, že jsem už v Machově na sedmdesátém kilometru věřil, že vyhraju. V roce 2002 jsem jel taky dlouho sám na prvním místě, ale můj náskok se nezvyšoval, tenkrát to bylo mnohem víc vydřený.
Je něco co bys na téhle bajkové legendě změnil? Co popřeješ Sudetám do budoucna?
Myslím, že tenhle závod je na hodně dobrý úrovni, trať je vážně extrémní, to se mi líbí. Možná by si zasloužil silnější mezinárodní účast, to by ho ještě pozvedlo.
Máš za sebou vynikající sezónu, co plánuješ dál?
Teď mne čeká odpočinek, ale jen krátký, protože se chci dobře připravit na sezónu v zimním triatlonu, která začíná už v prosinci, na to se hodně těším.
Zimní triatlon? Můžeš to trošku přiblížit?
Běh, kolo a lyže, vše na sněhu. Jsou to tři disciplíny, které mě hodně baví, proto chci zkusit jak mi půjde závodit ve všech dohromady. Mám v plánu letos odjet Mistrovství republiky a závody Světového poháru v zimním triatlonu.

Bajkování na hraně

V sobotu 11. 9. 2006 se na startu 123 km dlouhé tratě s převýšením 3500 m sešlo bezmála 600 účastníků.
Sudety se během let staly vpravdě kultovním závodem. Je to bezesporu jeden z nejtěžších maratónů v republice a je jisté, že každý z účastníků si zde může hrábnout skutečně až na dno svých sil. Technické pasáže posouvají hranice možností a náročné sjezdy je leckde možné sjet pouze s „vypnutým mozkem“. Zkrátka je to závod, na který se celý rok těším, ale zároveň mi při vzpomínce na některé pasáže naskakuje husí kůže.
Na start letošního ročníku se stavíme spolu s Víťou cca 15 minut před osmou. Ráno je opravdu syrové a i přes rukávy a nohavice je mi zima. Provádím poslední kontrolu bajku a přemýšlím o svých cílech – v první řadě přežít, pak dojet a pokud by to bylo možné, tak zlepšit o něco loňský čas.
Již je tu ale výstřel a bezmála 600 bajkerů se kupodivu dobrovolně vydává vstříc útrapám několikahodinového boje s nástrahami tratě. Hned po startu se jede cca 3 kilometry po silnici do slušného kopce, takže se startovní pole trochu roztrhá. Víťa mi v půli kopce ujíždí. Nechci to přepálit, takže ho nechám jet a jedu si svoje tempo. Nájezd do terénu u zámečku Skály se neobejde bez menšího špuntíku. Slézám tedy z kola a spolu s ostatními cca 500 m tlačím. U chat jdeme znovu do sedel a po chvilce se pěknou polní cestou řítíme pod Liščí Horu.
Oproti předchozím ročníkům se nejede Koňskou stezkou a vynechán byl i sjezd přes kořeny k Myší díře. Trať vede zatím převážně po širokých polních cestách přes Horní Adršpach kolem Dlouhého vrchu ke Zdoňovu, kde je první občerstvovačka (23. km). Pod Dlouhým vrchem dojíždím Víťu. Uvažuji, zda jedu já moc rychle, nebo on moc pomalu. V následném sjezdu Víťa předvádí ukázkovou jízdu po předním kole, která snad jen zázrakem nekončí kotrmelcem mezi stromy a mě začíná být jasné, že dnes opravdu nemá svůj den. Dojíždíme spolu na občerstvovačku, kde zhltneme banán a vyrážíme hned na trať. V kopci Víťovi dokonce ujíždím. Cestou mě pobaví několik ztracených lahví i s košíkem!
Na 36. kilometru se vracíme do prostoru startu, kde je druhá občerstvovačka. Doplňuji bidon, zhltnu sýr a kus salámu. Mezitím dorazil i Víťa, takže se opět spolu vydáváme do kopců nad Teplice směrem na Mračný vrch. Jede se mi zatím překvapivě dobře a těším se na nádherný singltrek na Honský špičák. Technicky náročnější stoupání lesní pěšinou plnou kluzkých kořenu patří k mým oblíbeným úsekům. Užívám si i stezku na hraně srázu vedoucí pod Strážnou horu, kde potlačuji pud sebezáchovy a svištím prudkým sjezdem ke třetí občerstvovačce na Americe (50 km). Pravé sudety začínají právě zde a pokud v loňském roce sjezdy připomínaly jízdu po pískem posypaném schodišti, tak letos to bylo schodiště bohatě pokryté blátem.
Dopřeji si trochu koly a snažím se přeslazený žaludek uchlácholit sýrem, rohlíkem a salámem. Zanedlouho však již vyrážíme zpočátku mírným stoupáním do Broumovských stěn. Cesta se však zvedá, až nás nakonec „shodí“ ze sedla. K Panově věži tlačíme tak jako většina ostatních. Následuje technicky náročný sjezd k Václavu, s tradičně velkým množstvím diváků. Téměř metrové balvany jsou však přeci jen nad mé schopnosti, a tak nejexponovanější místa tak jako v loni přenáším. Prý se to ale jet dá…
Jen co se dokodrcáme na dno údolí, tak se cesta opět zvedá na hřeben. Závěrečné metry stoupání již zdolávám pěšky a smiřuji se s tím, že pěších úseků bude stále přibývat. Po chvíli zjišťuji, že se Víťa někam ztratil a tak pokračuji sám ke čtvrté občerstvovačce na Slavném (57. km). Dávám si vývar, doplňuji bidon a jedu dále. V rámci úspory času se snažím zastávky zkrátit na nutné minimum. Navíc je přede mnou další ze zajímavých úseků – Vodní zámky. Vyškrábu se pod Velkou Kupu a starou dlážděnou cestou připomínající leckde spíše kamenné moře se řítím dolů. Kameny pokryté mazlavým blátem nepříjemně kloužou, ruce bolí a do prstů svírajících brzdové páky mě pomalu berou křeče. Slibuji si, že do zimní přípravy zařadím i posilování rukou, neboť některé sjezdy zde (jak jsem psal již v loňské reportáži) skutečně nemají daleko do stoje na rukou.
V dalším stoupání si trochu odpočinu a již je tu neméně náročný sjezd zvaný Malé zámky. Letím z kamene na kamen a snažím se v rychlosti volit nejlepší stopu a doufám, že to na blátem pomazaných kamenech neustřelí. Na nic víc v té rychlosti není čas. S povděkem se zastavuji na páté občerstvovačce v Božanově (66. km). Máme za sebou polovinu závodu a ačkoli se mi jelo zatím dobře a z jízdy jsem měl lepší pocit než v loňském roce, tak začínám tušit, že to bude opět na doraz. Neztrácím ale čas a vydávám se opět na trať.
Trochu mě znepokojuje nenápadně se o slovo hlásící křeč v levé noze. V prudkých stoupáních tedy raděj sesedám a zkouším to rozchodit, což se docela daří, takže na šestou občerstvovačku do Machova (74. km) přijíždím vcelku bez problémů. Po chvilce doráží i Víťa. Představuje mi bajkera Jakuba, se kterým se prokousával posledními kilometry. Na trať se tedy vydáváme ve třech. Stoupání na Bor svorně tlačíme. V technických sjezdech k sedmé občerstvovačce na Nízké Srbské (88. km) oběma borcům ujíždím.
Doplňuji bidon a zkouším sníst trochu melounu. Po chvilce přijíždí Víťa s Jakubem a já se dozvídám, že Víťa si někde ve sjezdu slušně ustlal. Rána na noze roztržené převodníkem je tak na pět stehů, ale po decentním překrytí ponožkou se opět vydáváme znovu na trať.
Cestou k osmé občerstvovačce v Hlavňově (98. km) jsme někde ztratili Jakuba. Před námi jsou ještě čtyři nepříjemná stoupání a já cítím blížící se krizi. Nohy těžknou a síly docházejí. Hlavou se mi honí myšlenky, zda to mám zapotřebí. Ujišťuji se, že příští rok se na to vykašlu, ale je mi jasné, že pojedu znova. Občerstvovačka v Hlavňově je naštěstí velmi příjemná. Opět tu jsou připraveny jednohubky, vývar i s knedlíčky, káva a samozřejmě i ostatní pochutiny a to vše podtrženo příjemnou obsluhou. Po chvilce dojíždí Jakub, který má také slušnou krizi. Nechce jet s námi a zůstává ještě chvíli u vývaru s knedlíčky.
S Víťou se tedy vydáváme na Hvězdu. Nejprudší stoupání jdeme pěšky a jde to pomalu. Čas neúprosně běží. Trialovou pasáž na vrcholu si již ale vychutnáváme v sedle, i když největší skoky přenášíme. Vyjíždíme z lesa na jediný delší silniční úsek tohoto závodu a já se s povděkem věším do háku, takže jsme zanedlouho na deváté občerstvovačce v Pěkově (105. km). Posilněni se vydáváme dvakrát na Ostaš. Trochu jsem se zmátořil, takže se nám daří ve stoupání i několik borců předjet. Desátou občerstvovačkou v Dědově (113. km) již jen projíždíme a následně tlačíme kolo na Váhu. Je to poslední kopec.
Dojíždí nás znovuzrozený Jakub, takže závěrečné kilometry opět jedem ve třech. Ve stoupání u Skály ještě předjíždíme tři bajkery a již je tu sjezd do Teplic nad Metují. Cílem projíždíme všichni tři současně v čase 9:16 na 389. – 391. místě celkového pořadí. Oproti loňskému roku jsem se zlepšil o cca 10 minut a poskočil cca o 100 míst v celkovém pořadí, takže jsem byl s umístěním spokojen. Víťa si dojel do Broumovské nemocnice pro svých pět stehů a ačkoli si oproti loňskému roku pohoršil, byl také spokojen. Pravdou je, že vítězem tohoto závodu je každý, kdo dojede do cíle.
Zajištění závodu bylo již tradičně výborné, zásobení všech občerstvovaček nadstandardní a obsluha příjemná. Zkrátka závodu z mého pohledu není co vytknout. Pořadatelé navíc na příští rok chystají prodloužení krátké trasy z 36 na 50 kilometrů, což umožní zařazení některých atraktivních úseků z dlouhé trati. Držím pořadatelům palce a pomalu se začínám těším se na příští ročník.

Sváťa Votruba

Sudety na krev

O tomto závodě kolují takové zvěsti, že už jsem nevydržel je jen poslouchat a konečně jsem se letos přihlásil. Parametry 123 km a 3350 m převýšení budí respekt. Vyzbrojen přední mechanickou kotoučovkou avid, novými koly vpředu i vzadu a novým sedlem jsem se nemohl dočkat 9. září. Pro kontrolu svého těla jsem v Lídlu zakoupil hodinky s tepovkou za pěkných 400 Kč.
I když mám letos najeto pouhých 6000 km, odhodlání a chuť poprat se s nejtěžším mtb maratonem u nás mi nechybělo. Jak se blížil termín závodu, vylepšovala se i předpověď počasí. Po příjezdu do Teplic na Metují, zaparkování našeho karavanu v městském parku, vyzvednutí startovního čísla a ostatních věcí se jdeme podívat na promítání dokumentu z loňského ročníku. Bohužel jdeme pozdě a zkoukneme pouze druhou půlku filmečku. Ale jsou tam ony pověstné sjezdy. Čertovy schody, Hvězda a to mi stačí. Vypadá to hrozně, ale o to tu jde. Pokořit to, co vypadá jako nepokořitelné. Hlavně tady asi půjde o to, překonat sám sebe. Jirka, kamarád co to jede už po třetí mi uděluje rady, kudy to ve sjezdech pustit a hlavně mi klade na srdce, že závod začíná až po 36 km, kdy se vracíme po malém okruhu zpět do Teplic nad Metují. Bohužel tuto radu jsem si k srdci nevzal a to mě zcela určitě stálo pár míst. Ráno v 6.30, kdy vylézáme z karavanu se teplota pohybuje kolem 6°c a před námi je jeden veliký problém, jak se obléknout. Naštěstí každou minutou se otepluje a když se na obloze objevuje pomeranč, je rozhodnuto. Volím krátké kalhoty, dres a navlékám návleky, které snad brzy půjdou dolů.
Je odstartováno! Přestávám vnímat realitu a i rada Jirky o přepáleném začátku je ta tam. První stoupání po startu dlouhé asi 4 km má prý podle slov pořadatelů oddělit zrno od plev. Nevím kam se zařadit, ale v tuto chvíli si připadám jako ten z lepších. Jede se mi krásně, valím co to dá a spoustu borců předjíždím. Bohužel po hodině a půl je všechno jinak. Menší okruh dlouhý 36 km nemá dle mého názoru s mtb maratonem nic společného. Terén takřka žádný. Jedu jak o život a do Teplic se přiřítím ve vynikajícím mezičase 1hodina a 30 minut.
Jsem na sebe hrdý, rozdávám úsměvy a těším se na dalších 90 km. Bohužel to byla ta lehčí část, kterou jsem silně přepálil. Ještě že jsem si koupil tepovku. Je to můj třetí přístroj a myslím, že už vím, jak a na co ho používat. Bohužel mi nedošlo. Dalších, že prvních 90 minut s tepem pohybujícím se kolem 165 je moc rychlých asi 20 km je jedno veliké trápení. Přemýšlím, proč tu jsem, co tu hledám, chce se mi brečet a umřít. Záda v jednom ohni, šílená bolest v kyčlích, křeče v levém lýtku a velice vážně přemýšlím o tom, že to odpískám. Aby toho ještě nebylo málo, v rozkroku začíná zakousávat vlk. To by byl konec bez debat. No zkuste jet na kole 5 hodin se smirkovým papírem mezi půlkama! Otřesná představa, při které se ježí chlupy i mně a že už jsem na kole hodně věcí zažil. Hypnotizuji computer a kontroluji jeho kabeláž. Mám totiž podezření ,že není funkční. Kilometry nějak nepřibývají . Potřebuji nějakou, aspoň morální podporu a proto na klidném úseku lesní cesty telefonuji přítelkyni a žádám ji o pomoc. Říká mi, že na mě myslí od startu a je se mnou i když jen myšlenkami. Tak teď už to jede skoro samo. Bohužel jen skoro. Nohama za mě točit nikdo nebude a tak jde jen o to, najít někde v těle skryté rezervy a těžit z těch 99000 km co mám za 12 let na kole nalítáno.
Těžké výjezdy, které občas i tlačím (naštěstí nejsem sám), střídají brutální a nádherné sjezdy. BOHUŽEL NENÍ SÍLA SI JE VYCHUTNAT. Kotoučovka se po chvilce usilovného brždění přehřívá a takřka nebrzdí. I když páku tlačím k řidítkům tak ,že mě chytají křeče do prstů. Asi slyšela poučku mého kamaráda, že brzdy jsou nepřítelem rychlosti. V dalších částech závodu už brzdím předkem pouze přerušovaně a situace je hned lepší. Nevím jak se jmenují všechny ty krásné sjezdy a nechutné výjezdy a proto se tu o nich nebudu rozepisovat. Snad jen Čertovy schody jsem poznal podle počtu krvežíznivých diváků. Ty jsem ale na Jirkovu radu dal po levé straně bez jakéhokoliv zaváhání.
Potlesk diváků zahřál u srdíčka a hned se jelo lépe. To bylo asi kolem 70. km. Je vidět že tento maratón jezdí opravdu jen borci s dobrou technikou, protože bajkerů vedoucích kolo z kopce bylo opravdu pomálu. Občas bylo i blátíčko, ale to k tomu patří. Popravdě smekám před všemi, kdo tento maratón dojeli v některém z minulých deštivých ročníků. Připadá mi to nemožné. Kolem 80. kilometru se nachází na trati i parta vtipálků. V louži asi půl metru hluboké se chladí sud s pivem a nabízejí loka. Nikdo přede mnou si nedává a tak jsou hoši překvapeni, že si žádám nabízeného moku. Dostávám skoro plný půllitr, který do sebe s velikou chutí obracím. Nevěřícně kroutí hlavou a já pokračuji dál, na jejich radu prostředkem louže. Byla tak hluboká ,že jsem si do ní levou nohu schoval až po kotník. Navečer mi Jirka říkal, že ty borci( říkal tedy hovada), tam jsou každý rok a ta veliká louže je neškodný potůček, který před závodem vždy přehradí a pak se kochají pohledem na unavené bikery máchající se ve vodě. No, lidé jsou různí. V cíli jsem zaslechl, že jeden borec byl na trati dokonce inzultován kolemjdoucím a ošetřen záchrankou, ale ani to mu nezabránilo v pokračování závodu. Co dodat?? Byl jsem také svědkem nádherného pádu v jediném místě, kde jsem zabloudil. No byli jsme asi tři a trať jsme si prý zkrátili o pár metrů. Ale byl tam i jeden pěkný a velice technický sjezd. Borec co jel přede mnou ve značně vyjeté stopě po jehličí, na kraji asi dvoumetrového svahu v lese najednou krásným skokem přes řidítka opustil svůj stroj a dám krk za to, že v národním rekordu ve trojskoku se zastavil helmou o skálu na hraně asi desetimetrového srázu.
Diváci zahučeli, ale když se zvedl a nesedl na kolo, všem se ulevilo. Nevypadalo to moc hezky. Tady asi nebude platit heslo, které vyznává naše banda na kole a to, že kdo nepadá, jako by nejezdil. Další chybou, kterou jsem udělal, bylo nahuštění pneumatik na maximum, abych zabránil proražení. Defekt nebyl, ale každý kamínek a kořen se dokonale přenášel do mých bolavých zad. Mimochodem, defektu jsem viděl mnoho. Jeden po pár set metrech, další vzápětí a byla to rána. Myslel jsem, že na nás pořádají lov zelení mužíčkové. Když jsem jel kolem toho borce, vyndával z pláště duši, která měla na boku asi deseticentimetrovou trhlinu. Ten asi nevěděl, kdy u kompresoru skončit. I pár utržených přehazovaček jsem zahlédl plápolat na řetězech. Jirka říkal, že viděl borce, který dokázal kolo zbavit ráfku a zůstala jen nába s dráty. Nevím jak to dokázal, asi chtěl přepílit klacek co se připlet do kola. Ubývají už síly a sjezdy jedu na jistotu, i když mi to občas nedá a nějakou tu hranu na skok najdu. Při jednom usilovném brždění mi povolují ruce a já jdu na hubu, naštěstí jsem to nějakým zázrakem ustál. To se mi ale stává kolikrát. Prostě síly docházejí a přede mnou obávaný sjezd z Hvězdy. Okolo desítky diváků, já cítím mravenčení v zádech a jdu do toho. Jirka říkal vlevo, ale ruce nějak neposlouchají příkazy mozku a kolo se stejně sune jinam. Nakonec ho vlevo dostávám a asi v jedné třetině sjezdu nevím kudy kam a kolo se i se mnou kácí do boku a já se asi metr sunu po zadku směrem dolů. Ale i neúspěch je odměněn potleskem. Asi za to, že jsem to alespoň zkusil. Je problém to i sejít a abych řekl pravdu, nevím kudy bych to jel. Je to uklouzané, mokré a únava už dělá své. Do cíle ještě 25 km a dalo by se říci, že už jsem v pohodě. Až na ty záda. Tisíce jehliček zabodávajících se kolem kříže dělá své. A po jednom sjezdu mám ruce tak unavené, že nemůžu palcem zařadit na nižší převod. Musím si pomoct druhou rukou. Už jen pár kopečků a jsem v cíli. Posledních 20 km jedeme tři a občas i slovo prohodíme. Na všech je vidět, že toho mají dost. Ostatně ti nejlepší už jsou dávno převlečení a po jídle. Poslední kopec se chystám vyjít pěšky, ale rodinka sedící v borůvčí ve mně mobilizuje poslední zbytky sil. Nedávám na sobě znát únavu a na převod malá, velká se pomalu sunu nahoru. Jeden z borců hlásí, že do kopce už to je jen po silnici a z kopce jen s malou terénní vložkou. Odpojuji se tedy a poslední 4 kilometry jedu na krev. Zařazuji opačný převod než do kopce, brutálních 44/11 a dupu co to dá. Na krev a kyslíkový dluh. Do cíle se řítím 40 km rychlostí, slyším i potlesk a slzička v oku mém se zaleskla.
Co říci dál k závodu? Předně to, že jet to na pevném kole je opravdu devastace vlastního těla a že při tak dlouhém závodu je potřeba si lépe rozložit síly. Je to trať, kde si v terénu nelze odpočinout. Snad jen na silnici a té moc nebylo. Na občerstvovačkách bohatý a při maratónech tradiční sortiment.Voda, kola, iontový nápoj, banány, melouny, sušené ovoce, koblihy, šátečky, salám, tvrdý sýr, polévky, no prostě každý si musel vybrat. Dokonce i Pito bylo. Že by kvůli novému zákonu pivo bez alkoholu?
123 kilometrů a 3350 metrů převýšení jsem zdolal za 7 hodin 36 minut a 44 vteřin při průměrné rychlosti 16,2 kilometrů v hodině, průměrném tepu 147 úderů v minutě a spálil jsem 5850 kcal.
To stačilo na celkové 149 místo z 541 startujících a 52 místo z 231 startujících v kategorii 30 až 39 let. Počty o startujících jsou asi nepřesné, protože jich bylo přihlášeno asi o 200 více. Někdo nepřijel, někdo závod nedokončil, ale do cíle se jich dostalo opravdu 541 Před každým kdo dokončí tento závod je třeba vyseknout poklonu.
Po letošní 3 měsíční pauze, kdy se takřka schylovalo k operaci kolene je to každopádně úspěch. Možná kdybych nepřepálil začátek… Poučení pro příště.
Josef Zítka

Doležalův comeback

V sobotu se jel finálový podnik letošního Českého poháru Budvar maraton cupu. Závodníci si dali dostaveníčko v Teplicích nad Metují, kde se jel doslova zlatý hřeb poháru – Cannondale Rallye Sudety. Málokterý maratón u nás se může pyšnit tolika NEJ jako tento. Kromě dalšího se určitě jedná o jeden z NEJdelších a NEJtěžších maratónů, s NEJvyšším počtem nastoupaných metrů. Díky tom taky patří mezi NEJobávanější a i jeho samotné objetí se řadí mezi NEJvětší úspěchy mnoha bikerů. Vítězství na Sudetech je po zásluze řazeno k těm NEJcennějším a mezi bikerskou komunitou i k NEJrespektovanějším. Po loňském ročníku byl osud Sudet poměrně dost nahnutý. Ředitel závodu a jeho hlavní organizátor, Tomáš Čada, chtěl s jeho pořádáním skončit. Naštěstí velké množství pozitivních ohlasů a zájem o pokračování Sudet ze strany závodníků, představitelů okolních obcí, ostatních organizátorů a partnerů ho přimělo tuto myšlenku změnit a vrhnout se do organizování dalšího, již dvanáctého ročníku.
Oproti loňsku nebylo nutné trať nijak zásadně upravovat, na závodníky tak čekalo osvědčených 123 kilometrů s 3300 metry převýšení. Letos bylo k závodníků vlídné počasí. Sice ráno na startu byla poměrně zima, číslíčko na teploměru ukazovalo 7°, ale během dopoledne se rozpustily všechny mlhy, vysvitlo sluníčko a bylo z toho optimální závodní počasí. Z hlediska diváka – pohárového pozorovatele – byl poslední závod bohužel trochu nezajímavý, protože v obou hlavních kategoriích už bylo o celkovém vítězi jasno. Barbora Radová (KTM Profil) i Ivan Rybařík (KHS cenytisku.cz) měli dostatečný bodový náskok už po mistráku v Českých Budějovicích, avšak alespoň ostatní kategorie ještě zůstávaly otevřené.
Díky své délce se Sudety startují poměrně brzy ráno. V osm padl startovní výstřel a více jak 600 závodníků se vydalo na dlouhou, pro některé jezdce i více jak jedenáct hodin trvající štreku. Prvních padesát kilometrů nepřineslo nic zajímavého, z velké skupiny na čele postupně odpadávali ti slabší. Pak ale přišel zajímavý moment, kdy se utrhla dvojice Lukáš Vlach (Merida biking) a Tomáš Doležal (Apollo Doldy Náchod). Ti dva spolu jeli zhruba dalších dvacet kilometrů, během nichž si vytvořili poměrně slušný náskok. Třetí tou dobou jezdil Michal Přecechtěl (Grisoft XCR), o čtvrtou a pátou příčku se dělili Tomáš Trunschka (As Trans KL Sport Most) s Markem Nebesářem (Michelin MTB). Kolem 70. kilometru, ve stoupání z Božanova, se úspěšně pokusil o trhák domácí Tomáš Doležal, což se později ukázalo jako rozhodující pro celý závod.
Tomášovi evidentně domácí prostředí sedělo, když se k tomu přičetla dobře načasovaná forma a podpora mnoha skupinek fanoušků, kamarádů a známých, bylo z toho ve výsledku postupné zvyšování náskoku. V dalším průběhu závodu ho nepostihl žádný technický či jiný problém, a Tomáš si tak zaslouženě přijel pro vítězství. Po Michalu Špačkovi a Petru Sulzbacherovi se stal třetím jezdcem, který na Sudetech dokázal zvítězit dvakrát. „Dneska se mi jelo hodně dobře, ani nejsem moc hotovej. Na začátku jsem si hlídal abych nepřepálil, jak už se mi tu několikrát povedlo. Ke konci mi hlásili, že mám velkej náskok, tak už jsem jel na pohodu a neriskoval. Těžší bylo to minulý vítězství, ale dnešního si cením víc, přece jen už tomu kolu nedávám tolik co předtím,“ shrnul Tomáš své pocity. Pro druhé místo si přijel Lukáš Vlach: „Užíval jsem si hlavně sjezdy. Byl jsem v nich rychlejší než Tomáš, ale on byl daleko silnější v kopcích a tam mě odskočil. Chtěl jsem ale dojet do pětky a to se mi povedlo, takže spokojený určitě jsem.“ Třetí pozici si dlouho držel Michal Přecechtěl. V poslední čtvrtině závodu ho ale potkal defekt, propadl se o jednu příčku, ale po opravě už neměl dost sil s tím něco udělat a vrátit se zpět. Projevil se i Michalův „silničářský původ“ když se po závodě svěřil, že zdaleka nejvíc mu vadilo množství kamenů. Třetí příčku tak nakonec vybojoval Marek Nebesář, který v cíli zářil jako sluníčko: „Tenhle závod jsem ještě nejel, tak jsem vyčkával, co budou dělat ostatní. Zdálo se mi, že jedou nějak pomalu, tak jsem vyrazil za těma dvěma. Líbilo se mi to hrozně moc, určitě přijedu i příště.“
Jak už to tak bohužel bývá, kategorie žen mnoho bojů o pozice nepřinesla. Bára Radová, papírová favoritka závodu, naplňovala od začátku tento předpoklad a od prvních kilometrů jezdila na první pozici. Nic se na tom nezměnilo až do cíle a Bára tak ještě potvrdila celkové pohárové vítězství. „Bylo to dlouhé, nekonečné a strašné. Začátek se mi jel dobře, ale pak už to bylo strašný. Dneska mi to prostě přišlo strašně dlouhý. Hrůza,“ řekla nám už s úsměvem Bára. V závěru moc nechybělo aby ještě předjela mužského-elitního držitele této trofeje, Ivana Rybaříka, kterému mimochodem tentokrát závod vůbec nesedl. Leč nevzdal a alespoň si prý vychutnával jídlo na občerstvovačkách, na což normálně nemá čas. Druhá příčka patří na letošních Sudetech Aleně Dymlové (Giant) a třetí Janě Severové.
Český pohár Budvar Maraton Cup 2006 zná své vítěze. Finálový závod rozhodl o tom, že kromě Báry Radové a Ivana Rybaříka se majiteli poháru stali Petr Sulzbacher (KHS cenytisku.cz, Muži 30), Josef Nestler (Bike team Skajp, Muži 40) a Michal Zbuzek (KC Kooperativa SG, Muži Hobby). A malá udička závěrem. Tomáš Čada nám potvrdil informaci, že bude na příští rok usilovat o to, aby se Sudety jely jako M ČR. Držme mu palce.

Petr Dědina

Cannondale Rallye Sudety 2006

„Wer sein Rad liebt, der schiebt!“ Tahle legrační rýmovačka znamenající v překladu - kdo má svoje kolo rád, ten ho tlačí – je alibistickou hláškou, kterou jsem často slýchal v době bikové dovolené v Alpách. Tamní bikeři si tak s humorem a na pokraji vysílení oznamují, v kterém úseku dlouhého a příkrého stoupání je třeba seskočit, jít dále po svých a tlačit. Na sudetském pomezí, kde dříve se mluvilo převážně německy, jsem toto úsloví při závodě sice nezaslechl, ale o to častěji viděl v praxi, protože po stovce kilometrů v nohách se všechna ta stoupání zdají jaksi prudší … píše v Pelotonu ve svém článku Spravedlivá... Petr Horáček.
Reportáž Sváti Votruby Bajkování na hraně začíná slovy: „V sobotu 11. 9. 2006 se na startu 123 km dlouhé tratě s převýšením 3350 metrů sešlo 639 účastníků. Sudety se během let staly vpravdě kultovním závodem. Je to bezesporu jeden z nejtěžších maratónů v republice a je jisté, že každý z účastníků si zde může hrábnout skutečně až na dno svých sil. Technické pasáže posouvají hranice možností a náročné sjezdy je leckde možné sjet pouze s „vypnutým mozkem“. Zkrátka je to závod, na který se celý rok těším, ale zároveň mi při vzpomínce na některé pasáže naskakuje husí kůže.“
Prvních padesát kilometrů finálového závodu Českého poháru nepřineslo nic zajímavého. První prémii v Teplicích vyhrál Michal Přecechtěl a z velké skupiny na čele postupně odpadávali ti slabší. Pak ale přišel zajímavý moment, kdy se utrhla dvojice Lukáš Vlach a Tomáš Doležal. Ti dva spolu jeli zhruba dalších dvacet kilometrů, během nichž si vytvořili poměrně slušný náskok. Třetí tou dobou jezdil Michal Přecechtěl a o čtvrtou a pátou příčku se dělili Tomáš Trunschka s Markem Nebesářem. Kolem 70. kilometru, ve stoupání z Božanova, se pokusil o trhák domácí Tomáš Doležal, který byl úspěšný a vyhrál prémii v Machově, potom i v Pěkově a s přehledem v čase 5:23:20 zopakoval své vítězství z roku 2002. Po Michalu Špačkovi a Petru Sulzbacherovi se Tomáš stal třetím jezdcem, který na Sudetech dokázal zvítězit dvakrát. Petr Dědina se v článku Sudety na krev píše: „Dneska se mi jelo hodně dobře, ani nejsem moc hotovej. Na začátku jsem si hlídal, abych to nepřepálil, jak už se mi tu několikrát povedlo. Ke konci mi hlásili, že mám velkej náskok, tak už jsem jel na pohodu a neriskoval. Těžší bylo to minulý vítězství, ale dnešního si cením víc, přece jen už tomu kolu nedávám tolik co předtím,“ shrnul Tomáš své pocity. Pro druhé místo si přijel Lukáš Vlach: „Užíval jsem si hlavně sjezdy. Byl jsem v nich rychlejší než Tomáš, ale on byl daleko silnější v kopcích a tam mě odskočil. Chtěl jsem ale dojet do pětky a to se mi povedlo, takže spokojený určitě jsem.“ Třetí příčku nakonec vybojoval Marek Nebesář, který v cíli zářil jako sluníčko: „Tenhle závod jsem ještě nejel, tak jsem vyčkával, co budou dělat ostatní. Zdálo se mi, že jedou nějak pomalu, tak jsem vyrazil za těma dvěma. Líbilo se mi to hrozně moc, určitě přijedu i příště.“ Mezi ženami zvítězila Bára Radová: „Bylo to dlouhé, nekonečné a strašné. Začátek se mi jel dobře, ale pak už to bylo strašný. Dneska mi to prostě přišlo strašně dlouhý. Hrůza…“ Bára zejela čas 6:43:28, druhá byla Alena Dymlová a třetí Jana Severová. Závod za pěkného počasí a teplot kolem 20°C dokončilo 541 startujících na dlouhé a 227 na krátké trati.
Úryvek z reportáže Josefa Zítky Sudety na krev: „Prostě síly docházejí a přede mnou obávaný sjezd z Hvězdy. Okolo desítky diváků, já cítím mravenčení v zádech a jdu do toho. Jirka říkal vlevo, ale ruce nějak neposlouchají příkazy mozku a kolo se stejně sune jinam. Nakonec ho vlevo dostávám a asi v jedné třetině sjezdu nevím kudy kam a kolo se i se mnou kácí do boku a já se asi metr sunu po zadku směrem dolů. Ale i neúspěch je odměněn potleskem. Asi za to, že jsem to alespoň zkusil.“

Sudety v novém kabátě

Před pár měsíci jsme zveřejnili zamyšlení nad dalším osudem legendárních Sudet. Věci mají svůj vývoj, a tak, možná i díky všem vašim reakcím, vesměs vyzývajícím pořadatele Sudet k pokračování v organizování tak jedinečného závodu, začínají prosakovat informace, že Cannondale Rallye Cannondale Sudety 2006 se uskuteční a navíc jako součást Českého poháru v maratonu. Spojili jsme se s osobou nejpovolanější, Tomášem Čadou, abychom zjistili, jak se věci mají a jaká perspektiva nás v terénech kolem Teplic nad Metují čeká. Vznikl následující krátký rozhovor, který ale objasňuje mnohé z toho, co nebylo vyřčeno a nad čím mnozí z nás spekulovali.

Redakce:
Tome, tak jak to tedy je se Sudety v roce 2006?

TČ:
Sudety v roce 2006 na 99% budou. V současnosti s Petrem Markem ladíme poslední detaily týkající se zařazení závodu do Českého poháru maratonů 2006. Spojení se jeví jako vysoce pravděpodobné.

Redakce:
Co se změnilo v Tvém náhledu na to pokračovat v organizaci tak náročné akce?

TČ:
Můj pohled na věc se příliš nezměnil. Do budoucna nejde pokračovat stejně jako doposud. Mám tím na mysli zejména to, že celoroční práce kolem Sudet byla jen na mně, což musíme změnit. Nejen, že mi to zabírá příliš mnoho času, který bych rád věnoval i jiným aktivitám, ale na spoustu věcí už ani sám nestačím. Množství pozitivních ohlasů po skončení letošního ročníku je pro nás organizátory zavazující, nemůžeme najednou skončit to, co jsme jedenáct let pracně budovali. Na setkání s pořadateli jsem byl navíc ujištěn našimi hlavními sponzory, zástupci partnerských obcí a řadou dalších lidí, kteří každoročně rádi pomáhají, že mají zájem na tom, aby Sudety pokračovaly.
Redakce:
Můžeš nám tedy trochu podrobněji povědět, s jakými potížemi se potýkáš?

TČ:
Už delší dobu mám pocit, že toho na mně leží příliš a ničemu se nemohu věnovat tak, jak bych chtěl. Starost o fungování našeho sportovního klubu Redpoint včetně pořádání mnoha dalších závodů v průběhu celého roku mě sice baví, ale zabere mi tolik času, že se nemohu věnovat práci v našem sportovním obchodu takřka vůbec. A co mě asi ničí nejvíc je, že mi někdy nezbývá čas ani na vlastní sportování.

Redakce:
Ale Tome, té práce bylo jistě i v předchozích letech hodně a kromě toho organizace už musí být dnes dost „zajetá“…

TČ:
To je pravda, ale z původního organizačního týmu pár lidí odešlo, nakonec letos i Jarda Soumar, který celou akci před jedenácti lety vymyslel. Já jsem po něm ředitelování Sudet již po druhém ročníku vlastně zdědil, protože jsem to nechtěl nechat padnout. Naštěstí je u nás hodně lidí, kteří rádi pomohou a už přesně vědí co a jak se má dělat. Rád bych Sudety posunul někam dál a výš, vím o věcech, které by se daly dělat líp, ale třeba pokud jde o marketingovou stránku, nejsem úplně ideální osoba a některé věci už nedokážu zajistit, a to nejen z časových důvodů ale jednoduše se v tom nevyznám. Tradice závodu je pro mě důležitá, ale zároveň ve mně sílí pocit, že bychom se měli odpíchnout někam dál. Cítím, že by to chtělo novou krev.
Nemám například příliš v lásce objíždění úřadů a lidí, na jejichž dobré vůli někdy závisí celá existence takto složité akce. Mimo to je třeba pracovat s partnery, kteří mají někdy přemrštěné představy o své prezentaci, při čemž přínos pro nás jako pořadatele často není odpovídající. Mediální podpora se vzhledem k věhlasu Sudet nemusí zdát tak důležitá, ale pro partnery to je velmi podstatná věc. Například časopis Velo věnoval Sudetům, které nejvíce ovlivnily pořadí jejich seriálu, ve zprávě o závodu pouze tři věty. Nerad dělám kompromisy a když už něco dělám, tak to chci dělat pořádně.

Redakce:
Takže se Tě zeptám rovnou; hledáš nějakého nástupce?

TČ:
Spíš hledám někoho, s kým bych se mohl podělit o práci a zodpovědnost, spojenou s pořádáním závodu. Do budoucna bych se určitě chtěl na organizaci Sudet podílet, ale rád bych spíš působil v roli jakéhosi poradce. Rád bych do party získal člověka, který by se mohl plně věnovat organizaci, uměl některé věci, které já neovládám a hlavně to musí být to osoba, která má pozitivní vztah k tomuto kraji, kolům a internetu :-) Potíž je v tom, že takový člověk se hledá opravdu těžce…

Redakce:
Tomáši, děkuji za otevřené a férové odpovědi, přeji hodně úspěchů v hledání další cesty „našich“ Sudet a nepochybuji, že tato ikona mezi českými maratony bude ještě dlouhou součástí závodních plánů všech pravověrných bikerů a bikerek. A za redakci MTBS můžu určitě slíbit, že prostor pro prezentaci všeho důležitého kolem závodu nepochybně zajistíme.

TČ:
Díky za podporu a zájem o budoucnost Rallye Sudet. Tobě i všem čtenářům přeji pohodové svátky vánoční a šťastný nový rok 2006.
Tomáš Přibyl

Boj s kopci a vlastním myšlením

Cannondale Rallye Sudety, to je bikerská legenda a pro mě symbol nejlepšího bikemaratonu z těch co znám. Trať 123 km zejména převýšení kolem 3 500 m dokonale prověří tělo, materiál, ale hlavně vůli. Moji letošní prověrku lze charakterizovat tak, že jsem prolezl s odřenýma ušima (naštěstí ne doslova:-)
Příprava a nábor bikerů
Sudety jsem absolvoval již dvakrát a vždy sám. Zvláště loni jsem měl ze závodu dobrý pocit (viz reportáž), ale fakt je, že společný prožitek s přáteli je mnohem lepší. Letos jsem ukecal Tryskomyšáka Haua a na Manitouovi v Chrudimi také bratránka Pepu. Haua jsem na místo dopravil autem a cestou ho strašil svými zážitky a líčením nástrah trati. Neodradilo ho to, a tak jsme se těsně před 22. hod. oba bez problémů zaregistrovali na dlouhou trasu.

Registraci i obdržené materiály lze pochválit – jako vždy perfektní. Letos jsem v igelitce kromě čísla, čipu a popisu trati nalezl také hodobóžové ponožky a bidon s logem Budvaru. Pak jsme šli na pivko a energií nabitou klobásu. Také jsem před půlnocí zavolal Pepovi a po telefonu mu potvrdil, že na trati skutečně zažije vše co si jen dokáže představit a jistě i nějaký ten bonusový terén či trialek navíc.

Vsuvka – technické úpravy
Moji pravidelní čtenáři již dobře ví, že v poslední době mívám problémy s bezdušovými koly. Po špatných zkušenostech s unikajícím vzduchem, náročnou opravou propíchnutého pláště (Manitou) a nevycentrovanou pneumatikou (Budvarcup), jsem se snažil tento problém řešit s předstihem. Zvolil jsem kompromisní řešení, na tubeless ráfky jsem nazul osvědčené Ritchovky. Hned poté co jsem vylezl ráno ze stanu, jsem se dal do centrování pneumatiky na zadním kole. To se příliš nedařilo, takže jsem si mohl opakovaně natrénovat (de)montáž pláště. Bohužel bez výraznějšího výsledku. Mělo mě to varovat.

Na startu
Takže jdeme na start. Tedy vlastně jedu. A sám, Hau už je takový, takže si něco řešil sám a na start se opozdil. Mě navíc poháněla myšlenka na kadibudku, kterou jsem potřeboval. Zařadil jsem se do poloviny pole, svého Sugara svěřil vedle stojícímu bajkerovi a klusem se přesunul k nejbližší Toi-Toice.

Jenže ouha, obsazeno: „Domečku dome, kdo v tobě přebývá?“ Deset minut do startu, konečně se vrátka otevřela a za chvíli jsem se mohl zbavit části předstartovního napětí. Spěchám zpátky, cestou však ještě fotím závodní pole. Eliťáci vpředu se tváří dost uvolněně, kolem mě v prostředku je však cítit obavy a napětí – no ještě, že jsem ho právě trochu snížil :-).

A najednou je to tu! Start! Tichý jako snad nikdy, prostě koukáme a had před námi se dává do pohybu. No tak teda mi taky. Zkraje jsem omezován tlačenicí, po sto metrech však už frčíme třicítkou. A zrychlujeme až po odbočku vpravo do kopce. Tam je špunt, ovšem podařilo se mi vmáčknou se na kraj a už můžu stoupat vzhůru na Váhu. Stoupání je to úctyhodné, dlouhé 3 km a na každém kilometru nabíráme 100 m výšky až na 694 m n m. Jako téměř vždy se mi start vydařil a i v kopci postupuji dál vpřed. Ani jezdci kolem mě nejsou žádní ořezávátka (však taky jedou dlouhou), takže rozdíly v rychlosti nejsou zkraje nijak výrazné.
Začínáme s chutí a ostře
První část závodu vede k Adršpachu, většinou po polních a lesních cestách. Kopce tu samozřejmě jsou a náročné, ale díky solidnímu suchému a tvrdému podkladu to pěkně odsýpá. Myší dírou jsou se protáhnul ještě před vytvořením štrůdlu – to bylo dobré. Na první občerstvovačce na 25. km ve Zboňově skoro nikdo z mého okolí nezastavuje. Jde o umístění, proto se všichni hrneme do dalších kopců. Proti okolním vychrtlíkům jsem těžší, mozek se taky občas podaří vypnout, a tak získávám hlavně z kopců dolů. Výrazně si polepšuji při sjezdu z Borku. Volím většinou méně zaplněnou stopu po traktoru, případně střední pruh a postupuji nekompromisně vpřed. Jezdce před sebou upozorňuji voláním „Levá“ či „Pravá“.

První defekt(y) – propad v umístění
Jedu tak padesátou středním pruhem, křičím „zleva“, když tu jezdec přede mnou přes varování najíždí na prostředek. Strhávám to do leva, tam je však plno hrubého kamení a ze zadního kola se hnedle ozývá zlověstný sykot. Skupinku ještě předjedu, ale už chrlím kletby a nadávám jako špaček. Vrhám se na výměnu duše a ranní trénink je znát – po šesti minutách pokračuji dál s docela dobře nahuštěným kolem. Mezitím mě však předjely davy závodníků a dokonce všechny tři tandemy.
Nevšiml jsem si předjetí bratrance Pepy ani Haua. Toho však po půl kilometru vidím vedle otočeného kola jak opravuje protržený plášť. Neštěstí druhého nijak nepotěší, ale aspoň nemám smůlu jenom já. Pozdravíme se a já frčím dál. Po kilometru sjíždíme na teplickou pěší zónu. Můžu si nacvičit cílovou rovinku. Sprintuji tedy zkušebně k druhé občerstvovačce na náměstí a po doplnění camelu ionťákem se sháním po náhradní duši. U SRAMáckého stánku mi ji věnují zdarma – ó díky, jistota je jistota.

Druhý defekt – klesám na chvost
Po výjezdu z Teplic následuje táhlé stoupání po panelce a pak sjezd lesem po šutrovaté cestě. Beru za to fest a posunuju se na ztracené pozice. Bohužel smůlu jsem ještě nedobral. Při sjezdu z Nového Dvora prorážím zadní kolo znovu. To už jsem fakt naštvaný a oprava mi v šeru trvá mnohem déle. Při nasazování zjistím, že se zadní kolo nechce točit. Po chvíli přicházím na to, že na vině je brzdový špalek, který se částečně dostal z nasunovací botičky. Bez kleští to nejde spravit, tak jen povoluji bovden, brzda se trochu roztáhne a ráfek se s občasným zadrhnutím může točit..

Návrat do závodu
Oprava si vyžádala přes čtvrt hodiny, ale hlavně mám úplně po náladě. Tolik příprav mě závod stál, tolik očekávání jsem měl a teď jsem na chvostu. Jedu dál a přemýšlím zda to má vůbec cenu. Naštěstí stoupání na Honský špičák (653 m.nm.) mě donutí přemýšlet spíše o tom kudy a jak se vydrápat nahoru než na to kolikátý jsem. Jsou zde úseky, kdy se jede po jehličí pěkně jeden za druhým, když zde chci předjet musím do lesa. Škoda těch přejetých hub. Následný sjezd na občerstvovačku Amerika je předznamenáním náročnějších úseků, kde je zapotřebí mobilizovat všechny síly.
Každý ostřílený „sudeťák“ ví, že tenhle závod začíná v podstatě na 51. km po výjezdu na dvouvrchol Panova věž a Hřeben stěn. Ještě před nimi je však občerstvovačka Amerika, kde je možné se náležitě posilnit. Dávám si zde stylově RC colu a už se hrabu vzhůru kolem Supího hnízda na Panovu věž. Loni jsem věž vyjel, letos to vzdávám 100 m pod vrcholem. Dolů k Václavu je to parádní trialek po šutrech, kde je třeba jet na brzdách a sledovat zda máte těžiště stále ještě za řidítkami. No sjel jsem jako vloni ukázkově a získal i několik míst.Za Václavem vlevo a už pěkně po písku vzhůru znovu na hřeben. I ten zdolávám s krátkým 20 m tlačením v závěru. Následuje o něco snazší, ale stále ještě extrémní sjezd postupně po šutrech, pěšince a lesní cestě na 4. občerstvovačku, která je ve Slavném.

Pochybnosti, nalomená psychika
Zde zastavuji a snažím se posilnit. Adrenalin nastřádaný v nejnáročnějších stoupáních i sjezdech opadá , cítím silnou, ale hlavně se mi vrací pocit marnosti. Ten jen umocňuje informace od kluka sledující pořadí. 559. místo v půlce trati mě naprosto demotivuje a na mysl se mi dostávají úvahy o prvním odstoupení ze závodu. Při pomyšlení na vás čtenáře těchto řádek však jedu dál. Po chvíli přece jen snadnějšího stoupání po skoroasfaltce se opět dostavuje bojovnější nálada, zatím to pořád jde, a tak se snažím vylepšit svoji úděsnou pozici. Ve stoupání na Korunu překvapivě opět dojíždím Haua, který tlačí. Vytlačíme nejprudší stoupání společně, ale ve sjezdu do Božanova mu rychle poodjíždím.
Tuhle pátou občerstvovačku vynechávám. Za Božanovem začínáme stoupat na Machovský kříž (695 m.n.m). Potkávám borce, který se svěřuje, že se v každém náročném sjezdu modlí za jeho konec a že daleko raději stoupá. No každému co jeho jest. Já se raději dravě spouštím do Machova (74. km) na největší občerstvovačku.
Zde si dávám kromě jiných klasických dobrot velmi chutnou polévku-antikřečovku. Taky se mi podařilo od SRAMáků vyprosit náhradní novou duši. Měli jich sice málo, ale jako důkaz skutečné potřeby posloužila ta druhá propíchlá duše, tu si nechali coby předmět doličný. Takto vybaven jedu dál.

Konečně zlomený
Jedeme voňavou travnatou loukou k lesu, nad námi praží slunko, vlevo výhledy na Broumovské skály. Sil mám po sjezdu a pauze celkem dost, ale mě se strašně strašně nechce, a tak udělám to co ještě nikdy. Slézám a kolo i sebe ukládám do trávy. Odepínám helmu, ležím na zádech, koukám na mráčky, kolem se pachtí jeden bajker za druhým. Po patnácti minutách přijíždí Hau a ptá se co se děje. Zrelaxován a psychicky vyrovnán s průběhem závodu vstávám, nasedám a znovu pomalu vyjíždím. Hau ta mrška ani nezpomalil takže mám co dělat, aby mi úplně nezmizel z dohledu. Náročný výjezd po dlažbě z velikánských kamenů na nejvyšší bod tratě Bor (752 m.n.m) zvládám kompletně v sedle. V půlce sjezdu předjíždím Haua, pak rychle i další a zase se posouvám trochu vřed. Na konci stoupání po kamenité cestě k rozcestí U vrtule mě opět dojíždí ten vytrvalej Tryskomyšák, společná jízda mě trochu zlepšuje náladu, přesto to asi ještě není ono, protože Hau se do mě snaží furt hučet s cílem vybudit mě ještě víc. Mám co dělat abych mu vůbec stačil, proto ho raději pošlu někam a po chvíli tam (tedy vpřed) skutečně mizí.

Mátoření
Vysoká Srbská to načala – po letech na mě přišli křeče. A rovnou do obou stehen. Horší je to vlevé, ale do pravé mě chytají při slézání z kola ve stoupání na Nízkou srbskou. Za osmdesátým kilometrem vzdávat nechci, raději slézám a snažím se svaly protahovat a chůzí měnit rytmus. Za chvíli opět nasedám, po pár km dokonce zrychluji a dojíždím k osmé občerstvovačce u hasičské zbrojnice, kde se cpe kdo jiný než Hau. Na rozdíl od něho hlad příliš nemám, preventivně se však láduji osvědčenou antikřečovou lahůdkou – banánem máčeném v soli vydatně zapíjeném přeslazeným ionťákem. Sjezd mi vyhovuje, ale byl krátký, strávit tu dobrotu jsem ani nestačil v pozvolném stoupání mi Hau nezadržitelně.odjíždí.

Pívo léčí tělo i duši
Další ztrátu nabírám při vjezdu do lesa na začátku stoupání nad Slavným. Zde je nutné projet velkou louží, z které se vyklubal solidní brod kde voda dosahoval nad střed. Se smíchem to zde pozorovala parta pohodářů zpracovávajících sud pivečka. Za statečný výkon v brodu mi jeden z nich podal půllitr přímo u cesty. Tři čtvrtiny jsem vypil na ex – po antikřečových specialitách děkuje každá buňka. Takto srovnán a posílen stoupám o poznání lépe a následně sjíždím do Suchého dolu a pak po asfaltce k Hlavňovskému rybníku, u kterého je na 98. km osmá občerstvovačka. Mám štěstí i zde mají pivečko, z kterého se stává dosud nepoznaný životabudič.

Závěrečné vzepětí
A zabírá fantasticky. Ve stoupání na druhý nejvyšší bod celého závodu Hvězdu (700 m.n.m.) naposledy dojíždím Haua. Až na padesát metrů se mi stoupání podaří zdolat v sedle a dokazuji, že Margl Bike team vyslal do Sudet dobře připraveného borce. Ostatním se nevede zdaleka tak dobře, není se co divit máme v nohách přes sto kilometrů strastiplné cesty. Po nejstrmějším stoupání následuje jak jinak nejstrmější klesání, příhodně nazývané Schody. Tak ty jsem dosud nikdy nesjel, přestože legendy o tom, že to někdo dokázal se ke mně dostaly. Po pokusu, který jsem málem zakončil stojem na hlavě tomu věřím opět o něco méně.
Převážně lesem sjíždím do Pikova. Smutná zpráva, na deváté občerstvovačce nemají pivko. Raději ani neslézám a po asfaltce jsem za chvíli na Ostaši. V táhlém stoupání mě rychle dojíždí bajkař, chvíli s ním soupeřím, pak ho nechám ať si jede. Po chvíli mě dochází, že se nejedná o závodníka, ale odpočatého turistu bez helmy. Dál už nemudruju a projíždím Dědovem na poslední 10. občerstvovačku na 113. km. Zde zase mají prý pívo zakázané a tak na něj spěchám do cíle.
Nejprve je však nutno znovu vystoupat na Váhu (694 m.n.). Stoupání lesem mi připadá nekonečné, těsně před nájezdem na asfaltku je restaurace se zahrádkou a nápisem „Vítáme Vás“ na tabuli hned vedle závodní trasy. Ojojoj zaháním obrovské pokušení a po asfaltu stoupám vzhůru přičemž už hlídám pozici před právě předjetou dvojicí. Podařilo se, sjíždím do první serpentíny, kde se odbočuje vlevo prudce dolů. Závěrečná klikatice po šutrech v lesech již nic nového nepřináší. Přijíždíme na Teplickou pěší zónu a po závěrečném zrychlení mohu za potlesku projet cílem.

Nakonec konec a hodnocení
V cíli odkládám kolo, fotím dojíždějící jezdce a čekám na Tryskomyšáka. Po chvíli musím poprosit klučinu za cílovou páskou, aby mě přepustil židli. Hau doráží za čtvrthodiny evidentně velmi spokojený. Po více než osmi a půl hodinovém martýriu jsem nakonec spokojen i já, přestože čas je o 45 minut horší než vloni a 378. místo je také značný posun k horšímu. Jenže ten pocit je k nezaplacení, vydal jsem se ze všech sil, bojoval s vlastní hlavou, zlomil se, jel dál a dál, pak jsem se znovu zmátořil, zabral, ale hlavně: jel a ujel jsem své třetí Sudety.
Stejně se mohlo cítit dalších skoro 600 závodníků a závodnic, kteří dorazili do cíle. Nejlépe pak asi vítězové – vyhrál Radek Dítě ve skvělém čase 5:10:56. Druhý byl Véna Hornych, třetí Oldřich Hakl. Ženám kralovala Alena Dymlová za 6:59:17 před Lucií Čuříkovou a Janou Severovou. Kompletní výsledky naleznete zde.
Perfektní zážitky měl také bratránek Pepík, kterému se jelo dobře (prý až na ty sjezdy) a skončil o deset minut přede mnou. Napoprvé a po čtyřicítce klobouk dolů. Při pivečkách jsme všichni hodnotili závod. Reakce byly ze všech stran vesměs velmi kladné, jediná menší připomínka byla k dlouhým frontám na pivo a pizzu v cíli. Omluvou je, že obojí bylo opravdu velmi dobré, přesto jedna pípa pro zkapalnění pivenkové poukázky je fakt málo. Podařené bylo i vyhlášení vítězů a asi i bohatá tombola. Tu jsme už moc nezažili, jelikož jsme znaveni odjížděli domů, přesto její průběh působil velmi svižným dojmem.

Shrnutí a budoucnost
A co napsat na úplný závěr? Cannondale Rallye Sudety byly a jsou naprosto jedinečné jako jedni z mála podniků u nás snesou srovnání s těmi světovými. Slouží jako prubířský kámen a etalon pro všechny, kteří podlehli nakažlivé nemoci MTB maratonů. Kdo je nejel nepochopí, kdo ano má o silný zážitek více a o to přece jde ne? Na netu se sice objevili pochybnosti o pokračování tohoto elitního závodu, ale věřme že se jedná o předčasné informace. Pořadatelé si zaslouží naši maximální podporu ve svém dalším konání ve prospěch všech cyklomaniaků.
PS: Tato reportáž přichází s velkým zpožděním zaviněné mou silnou zaneprázdněností v práci a snahou přece jenom se více věnovat rodině. Malý bajker Martin to sice stejně neocení, ale alespoň nám roste pro radost – po prvním kvartálu má přes sedm kil a hmotu (snad svalovou) nabírá dál.

Pavel Macháček

Sudety

V sobotu 10. září proběhl v okolí Teplic nad Metují již 11. ročník jednoho z nejtěžších MTB maratónů „Cannondale Rallye Sudety“. Více než 600 bajkerů se v 8 hodin ráno sešlo na startu 123 km dlouhé tratě, jejíž výškový profil, připomínající ostří kanadské pily, sliboval úctyhodných 3500 metrů převýšení.
V technicky náročném terénu Adršpašsko – teplických skal a Broumovských stěn se střídala prudká stoupání a krkolomné sjezdy, kde si jistě každý z účastníků mohl zajet svou „hranu“. Pro juniory a bajkery, kteří si na velké Sudety netroufli, byla připravena kratší, 36 km dlouhá trať s převýšením 700 metrů.
Letošní Sudety jsme se rozhodli spojit s víkendovým pobytem na chalupě u Dvora Králové. Z Prahy tedy vyjíždíme již v pátek kolem 16:00, abychom stihli bez problémů prezentaci v Teplicích nad Metují. Ta sice probíhá až do 22. hodiny, ale vzhledem k časnému startu, bychom tou dobou již rádi usínali. Do Teplic se díky několika kolonám a objížďkám dostáváme až kolem 19. hodiny. Jdu pro startovní čísla a čipy. Obojí dostávám bez čekání. Venku je již vše připraveno k zítřejšímu startu, panuje zde příjemná atmosféra, voní buřty, čepuje se pivečko… zkrátka nejraděj bych zde zůstal na večerní program. To však nepadá v úvahu, neboť moji spolujezdci Víťa s Jirkou již čekají před chalupou.
Večer probíhá obvyklá příprava kol, k všeobecnému veselí manželek trocha alchymie s jonťáky a kolem 23:00 jdeme spát. Jen co usneme, již zvoní budík a snaží se nás přesvědčit, že je již opravdu 5:30. Daří se mu to, a tak vstáváme a lehce po šesté míříme směr Teplice. Parkujeme cca 300 metrů od startu a deset minut před osmou hodinou již stojíme zhruba uprostřed startovního pole plni očekávání. Víťa s Jirkou by si rádi vylepšili své loňské časy, kdežto můj cíl je přežít a pokud možno dojet do cíle. Vše ostatní může být jen příjemným překvapením.
Start 0 – 36 km
Start probíhá podle plánu, takže zatím ještě svěží závodní pole se za cvakání nášlapů začínají proplétat ulicemi Teplic směrem na Váhu. Z mých spolujezdců se ještě před koncem stoupání stávají předjezdci a pod Supími skalami je nadobro ztrácím z dohledu. Jede se mi dobře, trať zatím není nikterak náročná, a tak se hlídám, abych nepřepálil začátek. Následuje techničtější sjezd s kamennými plotnami Koňskou stezkou do Janovic a dále po okraji skalního města pod Starozámecký vrch. Lesní cestou protkanou kořeny se řítím dolů, abych si vzápětí vystál frontu u Myší díry.
Po překonání trati naskakuji na kolo a šlapu přes Křížový vrch na Zdoňov k první občerstvovačce na 23. kilometru. Agitační plakáty Národní fronty a příjemná atmosféra přímo vybízí k delšímu pobytu, ale vzhledem k dostatku sil pouze doplňuji láhev, rozjíždějící se párty nechávám za sebou i s dobře zásobeným občerstvovacím pultem. Příjemným překvapením byla možnost výměny láhví i pro bajkery z druhé poloviny startovního pole. Trať dále vedla přes Bukovou horu zpět do Teplic, kde byla na 36. kilometru v prostoru startu druhá občerstvovačka. Za sebou jsem měl prozatím v podstatě pohodových 36 kilometrů, které se svým charakterem moc nelišily od ostatních maratónů. Z vyprávění jsem však věděl, že pravé Sudety se všemi záludnostmi jsou ještě před námi.

36 – 66 km
Doplnil jsem láhev, vzal jsem si banán a tyčku a vyrazil dále k Mračnému vrchu, přes Příkrou stráň pod Honský Špičák a rychlým sjezdem k třetí občerstvovačce na 50. kilometru na Americe. Panovou cestou jsem se vyškrábal až na vrchol Broumovských stěn a pustil se kamenitou cestou příkrým sjezdem k Václavu. Pomalu jsem začal chápat, proč se o Sudetech povídá, že je třeba odpočívat cestou do kopce. Sjezdy často připomínaly spíše stoj na rukou a přirovnat by se daly snad jen k jízdě po rozbitém, pískem bohatě posypaném schodišti. Nejexponovanější místo ve sjezdu k Václavu jsem přenesl, čímž jsem sice ochudil četné diváky o pěkný zážitek, ale přispěl jsem ke splnění svého cíle přežít. V následující stoupání mi začíná být jasné, že stanovené cíle bych sice mohl splnit, ale o nějakém stíhání mých souputníků nemůže být ani řeč. Ranní příjemný chládek se během dne proměnil v poměrně nepříjemné dusno, takže jsem co chvíli musel otírat pot z očí. Trať dále vedla přes Hájkovu rokli do Slavného ke čtvrté občerstvovací stanici stejně dobře zásobené jako předešlé. Dal jsem si vývar a pár kousků salámu, abych trochu přehlušil chuť gelu a uchlácholil žaludek. Doufám, že jednou někdo vymyslí energetické gely s příchutí klobásy…
Pořadatelé nás dále vedli přes Kamennou bránu pod Velkou Kupou ke sjezdu zvanému Vodní zámky. Mé sebevědomí trochu pošramotili bajkeři, kteří se kolem mě přehnali rychlostí přímo neuvěřitelnou. Snad jim praskla brzdová lanka, nebo bylo líto špalíků a obložení… Po sjezdu bylo možné si chvilku „odpočinout“ v táhlém stoupání pod Korunu, abychom se Malými zámky dokodrcali k Božanovu, kde na nás čeká na 66. kilometru pátá občerstvovačka.

66 – 123 km
Ve stoupání pod Božanovský špičák se dostavila krize. Křeče jsem naštěstí neměl, ale skutečně nebylo kde si odpočinout. Silou vůle, na „pokraji bezvědomí“ jsem se prokousal následujícími kilometry přes hory, doly a občerstvovačky v Machově a Nízké Srbské na osmou občerstvovačku v Hlavňově. Přilehlý rybník sváděl ke koupání, příjemná obsluha nabízela jednohubky na párátku, no zkrátka pohoda. Místo odpočinku jsem však jen zhltnul pár obložených rohlíčků, doplnil láhev a povzbuzen blížícím se cílem vyrazil na Hvězdu. Vzpomněl jsem si na CD o Sudetech, kde se praví „Kdo přejede Hvězdu – dojede do cíle, je to poslední opravdu těžké stoupání“. Povzbuzen touto tezí setřásám trochu krizi a s chutí se pouštím do triálové pasáže pod Hvězdou. Nejdramatičtější místo jsem ale opět k velké lítosti diváků přenesl. Na deváté občerstvovačce si beru jen tyčku do kapsy a hurá dvakrát na Ostaš. Cestou se vyptávám tratě znalého bajkera na dojezd a snažím se ho držet. V kopci to docela jde, ale ve sjezdech mi ujíždí. Poslední kopec na Váhu tlačíme spolu, ale pak už se mi ho dojet nedaří.

Cíl – 123 km
Do cíle v Teplicích tedy přijíždím sám v čase 9:27 na 492. místě. Moji spolujezdci již převlečení si užívali v cíli. Víťa dojel v čase 8:07 na 301. místě a Jirka v čase 8:01 na 274. místě. S časy jsme byli nakonec všichni spokojeni. Jak už bývá u nás zvykem, medailové pozice zajišťují naše děti. Víťova Káča se tentokrát umístila v kategorii ZZ na krátké trati na 3. místě. Bylo to sice vykoupeno třemi stehy na ruce, ale stálo to za to. V cíli byla k jídlu pizza nebo těstoviny a pivečko nebo limonáda. Sedět se dalo na lavicích pod stříškou, k vidění byla i triálová exhibice. Zkrátka pohoda.

Celkové hodnocení
Z celého maratonu jsem byl nadšen a jen těžko bych hledal z mého pohledu nějakou chybu. Je to jeden z mála maratonů, které jsou skutečně pouze pro horská kola. Při technických pasážích musí srdce každého bajkera zaplesat. Sudety jsou právem již kultovním závodem a doufejme, že budou i nadále. A tak závěrem nezbývá než konstatovat: O Sudetech toho lze mnoho napsat, mnoho povědět, ale nejlepší je to prožít.

Svatopluk Votruba

Cannondale Rallye Sudety 2005

„Jen jméno závodu samo osobě je výzvou, které alespoň jednou v životě podlehne snad každý biker.“ Se píše v pozvánce časopisu Velo a: „O Sudetech toho lze mnoho napsat, mnoho povědět, ale nejlepší je to prožít.“ napsal ve své reportáži jeden z účastníků Svatopluk Votruba.
Jedenáctému ročníku maratonu horských kol Cannondale Rallye Sudety, který se uskutečnil 10. září 2005, přálo počasí s teplotami kolem 24°C. Tento vyhlášený, milovaný, ale i proklínaný závod, byl součástí Velo MTB série, seriálu Bike maratonec a i nově zrozeného Českého poháru Budvar cup. Na startu dlouhé trati stalo 701 a na krátké 347 závodníků z celé České republiky, mezi nimiž byli 3 vítězové předchozích ročníků, starosta Martínkovic, místostarosta Suchého Dolu, ale i závodníci ze Slovenska, Polska, Německa, Rakouska a USA. Rychlost závodu od začátku udával favorizovaný Ivan Rybařík, ke kterému se záhy připojil domácí Véna Hornych. Ivan vyhrál 1. prémii Weinsberg na Bišíku, 2. prémii Redpoint v Teplicích a 3. prémii Doldy v Machově. Již před Machovem ale dojel k vedoucí dvojici Radek Dítě a poté, co Ivan podlehl vlastnímu tempu a odpadl, pokračoval s týmovým kolegou Vénou (oba Rockmachine Cyklomax) do Pěkova, kde Véna vyhrál 4. prémii BMD. O vítězi rozhodlo až závěrečné stoupání z Dědova a stal se jím Radek Dítě v traťovém rekordu 5 hodin 10 minut a 56 sekund, který k tomu řekl: „Jelo se mi dobře, cejtil jsem formu. Ze začátku jsem to nechtěl hnát s těma vpředu. Pak se rozhodovalo až v závěru. Sudety pro mě byly jedním z vrcholů sezóny, chtěl jsem v nich uspět víc než na republice.“ Druhý dojel i po defektu Hornych a na třetí místo se propracoval Olda Hakl. Mezi ženami, které se pohybovaly na začátku druhé stovky, byla situace složitější. Do cíle sice přijela jako první Lucka Čuříková před Alenou Dymlovou, 22. z mistrovství světa v norském Lilenhammeru, ale vzhledem k tomu, že přiznala neúmyslné zkrácení trati, po kterém na Alenu počkala, bylo jejich pořadí prohozeno. Třetí místo zbylo na Janu Severovou, která jela na třetí pozici po celý závod. Závod dokončilo 595 startujících na dlouhé a 315 na krátké trati. Do cíle dojelo také pět jezdců, kteří měli na svém kontě všech 11 ročníků velkých Sudet (Beran, Demjanovič, Fulka, Pohl a Soukup). Na dlouhé trati ovládl soutěž družstev Merida Biking Team před Rockmachine Cyklomax a CK Vokolek Import, soutěž konstruktérů Author před Rockmachine a Cannondale, ale v zastoupení jednotlivých značek dominoval Author (72) před Meridou (46) a Rockmachine (42), za kterými skončil čtvrtý Cannondale (31). Odpolední program doplnily cyklotrialové exhibice Kamila Štrofa a Adama Vyškovského a koncert hudební skupiny Anna - Base. Mezi cenami za cca. 200 tisíc korun dominoval pronájem vinného boxu s 300 lahvemi vína pro vítěze a horská kola Rockmachine v tombole. Poprvé na tomto závodu byly k měření časů požita čipová technologie.
O tři měsíce dřív uspořádal Redpoint team 1. ročník silničního cyklomaratonu Cannondale Sudety Tour a na závěrečném vyhlášení byla vyhodnocena i kombinace silniční a bikové verze Sudet s názvem Sudetoman. Velkých Sudetomanů bylo 42 a vítězi se stali Olda Hakl a Jana Kynčlová, Malých Sudetomanů bylo 10 a zvítězili Zdeněk Bartoš a Ivana Loubková.
Z rozhovoru Tomáše Přibyla s ředitelen závodu v rozhovoru Sudety v novém kabátě pro časopis Peloton: „Z původního organizačního týmu pár lidí odešlo, nakonec letos i Jarda Soumar, který celou akci před jedenácti lety vymyslel. Já jsem po něm ředitelování Sudet již po druhém ročníku vlastně zdědil, protože jsem to nechtěl nechat padnout. Naštěstí je u nás hodně lidí, kteří rádi pomohou a už přesně vědí, co a jak se má dělat. Rád bych Sudety posunul někam dál a výš, vím o věcech, které by se daly dělat líp... Nerad dělám kompromisy a když už něco dělám, tak to chci dělat pořádně.“
Pavel Macháček uzavírá reportáž Boj s kopci i vlastním myšlením slovy: „Cannondale Rallye Sudety byly a jsou naprosto jedinečné a jako jeden z mála podniků u nás snesou srovnání s těmi světovými. Slouží jako prubířský kámen a etalon pro všechny, kteří podlehli nakažlivé nemoci MTB maratonů.“

Cannondale Rallye Sudety 2004

„Nejtěžší, nejdrsnější, legendární, masakr biků i bikerů, peklo severu a ještě mnoho dalších přívlastků a přídomků ke jménu jednoho z českých bike maratonů jsem slýchal po několik let své bikerské kariéry, a po celou tu dobu jsem si nebyl jist, zda je to jen přehánění nebo skutečnost, a zároveň jsem neměl odvahu vzít ze svého účtu částku potřebnou na zaplacení vlastního utrpení a vydat se počátkem září do Teplic a ověřit pravdivost těchto tvrzení na vlastní tělo a nervy.“ Tak začíná reportáž Vaška Cimbála.
Jednalo se o jubilejní desátý ročník a navíc Mistrovství republiky, tak snad i proto se celým závodem táhla slavnostní atmosféra, kterou tentokrát nezkazilo ani počasí. Na dlouhé trati startovalo rekordních 791 závodníků, z nichž dojelo rekordních 664. Dohromady s krátkou tratí startovalo rekordních 1154 závodníků a cílem projelo opět rekordních 1001 z nich. Vítěz Jaromír Purmenský (5:14:27) vzpomíná: „Zažil jsem dva skvělé ročníky Sudet a pokaždé to bylo Mistrovství republiky. Poprvé to to byla totální demolice materiálu v roce 2001, kdy jsem byl pořád na zemi a řekl jsem si, že sem už nikdy nepřijedu, a pak o tři roky později. Myslel jsem, že se startuje o čtvrt hodiny později, tak jsem byl na masáži a najednou od auta slyším výstřel. Během minuty jsem byl připraven a vyrazil na stíhací jízdu. Startovní bránou jsem projížděl poslední, na 32. km jsem dojel špici, odjetý byl jen Ondra Zelený. Na 60. km odpadl Ivan Rybařík, na 80. km Jirka Vávra a Radek Dítě, tak jsem vepředu zůstal jen s Mácou (Tomáš Vokrouhlík). Dojeli jsme Ondru a na 90. km mně Máca ujel, ale měl jsem ho stále na dohled. Chtěl jsem hrozně vyhrát a věděl jsem, že to může být moje poslední šance stát se mistrem republiky. Sedm kilometrů před cílem jsem ho dojel a nakonec z toho bylo vítězství. Je to úžasný závod se skvělou organizací a nejvíc se mi do paměti zapsaly krásné přírodní scenerie umocněné pevnou šestadvacítkou, na které jsem tenkrát jel. Byl to pro mě nejdůležitější, nejtěžší a nejkrásnější závod sezony. Cením si tohoto výsledku opravdu hodně, protože jde o moje největší vítězství na horských kolech. Navíc dva mistrovské tituly v různých disciplínách má málokdo.“ Mezi ženami si pro titul dojela Ilona Bublová, třetí z Mistrovství Evropy v MTB maratonu, s historicky nejlepším časem 6:30:58. Týmovou soutěž na dlouhé trati vyhrál Rockmachine ve složení Dítě, Hornych, Žilák a Kubrycht. Rockmachine vyhrál i soutěž konstruktérů, kdy se pro jednotlivé značky sčítaly body první stovce jezdců stylem 100-1 bod. Druhá skončila značka Kelly´s a třetí byl Cannondale. Zajímavostí byla anketa, které se zúčastnilo 753 respondentů (463 z dlouhé + 290 z krátké trati). Více než třetina respondentů z dlouhé trati startovala na Sudetech poprvé, ale většina účastníků ankety měla již zkušenosti z jiného maratonu a vyhovovala jí délka i náročnost trati. Sudety na vlastní kůži si v tomto roce mimo jiné vyzkoušeli i Dušan Mihalečko (redaktor Cykloservisu) a André Vébr (redaktor magazínu Velo). Bonbónkem bylo předání speciálních cen ve tvaru X od řezbáře Petra Kysely sedmi statečným, kteří dokončili všech deset ročníků (Zdeněk Bartoš, Jaroslav Beran, Michal Demjanovič, Jiří Fulka, Petr Jenka, Jan Pohl a Pavel Soukup).
A Vaškova reportáž končí slovy: „Přemýšlím, jak to s těmi Sudety je, a musím dát za pravdu všemu, co jsem slyšel - těžké, drsné, krásné. Je to závod neopakovatelné atmosféry, vytvářené vědomím těch, kteří už vědí a těch, kteří napjatě očekávají, vděčnými diváky nadšeně sledujícími nejenom špičku startovního pole, a krásou přírody, kterou sice člověk stržený závodním nadšením vnímá pouze koutkem oka, ale která se přesto vrývá do vědomí a vytváří zde kulisu celému podniku.“

Cannondale Rallye Sudety 2003

„Jedním z posledních skalpů, pro mnohé právě tím nejcennějším, které si každoročně touží český biker pověsit na závodnický opasek, je MTB maraton Cannondale Rallye Sudety.“ Tak začínal článek Poslední skalp od Luboše Krejčíka v časopisu Peloton. Dušan Mihalečko napsal pro Cykloservis: „Nejčastěji jsme se od závodníků dozvídali, že je to nejkultovnější maraton. Ten nejkrásnější. Takový nádherný terén nikde jinde není, jsou zde náročné výjezdy, ale ještě horší sjezdy, takže není šance si odpočinout. Ptali jsme se i na srovnání s ostatními maratony a běžná odpověď byla, že tento je nejpekelnější ze všech jak svou délkou, tak i terénem. Po asfaltu se jezdí jen chvilku, jinak se člověk pohybuje stále v těžkém terénu, plném kamenů, kořenů a šotoliny. Ostatní maratony jsou sice také velmi náročné, ale několik závodníků nám prozradilo, že jiné podniky objíždějí pouze proto, aby zjistili, jak na tom jsou a jestli vydrží Sudety.“
V předvečer závodu proběhlo na náměstí oficiální zahájení závodu s výkladem trati, po kterém promítl Michal Brunner video z předchozího roku a zahrála brněnské hudební skupina Drrn. Před osmou hodinou ranní se na náměstí seřadilo 691 startujících na dlouhé a 352 na krátké trati. Své předstartovní vystoupení stihly mažoretky, které potěšily oko nejednoho diváka. Díky teplu a slunečnému počasí se trasa nestala vražednou, jak má občas ve zvyku, a možná i proto dojelo do cíle dlouhé trati rekordní počet 590 závodníků a společně s krátkou byl vytvořen i nový rekord v celkovém počtu 909 závodníků v cíli. Ostré tempo od začátku diktoval trojnásobný bike maratonec roku Véna Hornych z Hronova. Na Záboři se vedoucí dvacetičlenná skupina setkala se stádem polodivokých koní, které přeběhlo těsně před ní, ale v tu chvíli měla již více než půlminutový náskok na ostatní. Teplickou prémii vyhrál Ondřej Zelený s minutou na Frantu Žiláka a Tomáše Doležala. Do Božanova ale již přivedl vedoucí skupinu Ondřej Fojtík, který vyhrál i prémii v Machově, kam přijel s dvouminutovým náskokem na dvojici Doležal – Hakl a pětiminutovým na dvojici Zelený – Dítě. Na třetí prémii v Pěkově bylo pořadí Fojtík, Hakl a Doležal, a na tom se již do cíle nic nezměnilo.
Vítěz to dal za 5 hodin 32 minut a 2 sekundy a na závod vzpomíná takto: “Sudety jsou pro mě určitě nejhezčím závodem u nás, a to jak trasou, tak i prostředím. Samozřejmě spolu s Drásalem, který pro mě, jako závodníka, byl domácí srdcovkou. Svůj první ročník jsem musel vzdát krátce po startu, a proto moje jízda za vítězstvím byla na trati, kterou jsem neměl najetou. Do úniku jsem se vydal poměrně brzy a určitě jsem tím svoje soupeře, zaskočil. Většími favority určitě byli Tomáš Doležal, Olda Hakl, Radek Dítě nebo Véna Hornych. Jelo se mi perfektně, ale před Hvězdou jsem měl defekt a čekal jsem, že mě už kluci dojedou. Moc jsem chtěl tenkrát vyhrát a naivně jsem si myslel, že když budu první na Hvězdu, tak už to potom nějak udržím. Můj cíl proto byl vyjet na Hvězdu první. Dokonce jsem ji tehdy na pevné 26” i sjel, což jsem potom ani na celoodpružené 29” nikdy nezopakoval. Poslední hodinu jsem tenkrát strašně protrpěl, ale vyhrál jsem.“ V rekordním čase 7 hodin 11 minut a 1 sekunda projela cílem jako první žena již potřetí v historii Ludmila Damková, tentokrát před Janou Severovou a Pavlou Novákovou. Mnozí jezdci kvůli suché trati a větší rychlosti ve sjezdech přecenili své síly, což asi mělo za následek i rekordních 12 převozů do nemocnice.
Petr Krejčík v článku Poslední skalp také píše: „O atrakci se postaral Petr Kordík, několikrát na Sudetech celkově druhý, jedoucí ve třetí desítce, který napoprvé nejtěžší sjezd z Hvězdy nesjel, se vrátil a za potlesku více než stovky diváků ho napodruhé dal.“

Kuboš a Sudety

Ahoj, ahoj, ahoj!
Tak to mám za sebou a můžu hodnotit. Nedojel jsem do cíle, ale nevadí i tak jsem si užil a zažil dost a zase na druhou stranu jsem poznal i něco jiného než slastný pocit po dojetí do cíle. Jak všichni víme nejedná se u dlouhých Sudet o žádnou procházku „Růžovým sadem“, ale o dobrou zabíračku. Pro mne samotného je každý maratón nad 100 km dost dobrá výzva a tak ke každému přistupuji s respektem. Sudety, zvlášť, když jsou zamáčené a rozbahněné, vzbuzují respekt o to větší. Už týden před závodem se člověk trochu nervuje jaké to počasí zase bude a letos to bylo opět) stejné. Vždyť ve čtvrtek tu lítaly kroupy a v pátek dopoledne ještě lehce mrholilo. Ale na konec bylo počasí SUPER. Ráno ještě trochu mlha, ale to jen abychom věděli, že už je září. Druhý „nerv“ u maratónu je, jak dopadne technika a jak ji vyladit, aby vše klaplo k maximální spokojenosti. Já sám měl dilema neboť můj „Krokouš“ trochu zlobil, zejména „Jůlinky“ (brzdy od Magury) mi trochu ztěžovaly volný chod zadního kola. Ale vše dopadlo dobře a po zásahu 4 bikových opravářů profiků a mé péče jsem se dopracoval k uspokojivém stavu a mohl jsem s klidným svědomím pomýšlet na sobotní start. Ještě zvolit nějaký gumy a bude to. Nakonec navlíkám Rubeny Winnery, který Honza sundal, vzal si Pythony od Hutchinse (to je firma na gumy ne žádnej kámoš a Pája jede Michelinky. „Žabák“, zůstal doma, však si už letos svoje odjezdil.
Při pátečním vyzvednutí startovní obálky (pro nezasvěcené obsahuje: startovní číslo, upínací pásky, energetickou výživu v tyčce a v pytlíku, poukázkou na jídlo a pití v cíli + slosovací kupon, mapku, samolepku s motivem Sudet + nějaký propagační materiál na jiný maratón) mě oslovil nějakej úletář z Kujebína (Vysoké Mýto) a ptal se jaký to je jet Sudety, že on se v opilecké pýše s kamarády vsadil, že to ujede. Byl to jeho první maratón a první vyjížďka na horském kole. Co k tomu říct, když chtěl i poradit jak hodně nafouknout gumy? No, popřál jsem mu hodně štěstí a zeptal se na jeho startovní číslo, shodou okolností bylo 676 a to se dá zapamatovat (ještě se na něj dostane). V sobotu ráno vyrážíme na akci v sestavě: oba synci Pája s Honzou a já. V Teplicích je pravej bikerskej mumraj. Hronováci v plné sestavě, vysmátý na doraz, ukazujou vylepšenou techniku – zamknutí vidlí řemenem a hýřej dobrou náladou. Přeju jim dobrý umístění a jdu na TO! A potkávám další známe ať z práce nebo broumováky. Obvyklá startovní situace, řadím se disciplinovaně dozadu tam mezi „své“ s tím, že si ty přede mnou vyzobu a najdu si někoho na pokec až se to trochu roztrhá. Najednou je u mě kámoš Petr z posledního maratónu Manitou – Železné Hory, přijel ze Stříbra, někde tam bydlí. První pozdravy a už v tom jedu. Jeho lanko na smyk (přední přehazovačka) je roztřepený a jen 4 drátky z lanka to držej pohromadě. Přece ho nenechám na holičkách a zkusím mu pomoct.
Pomoc č. 1. Alberto z Redpointu stojí u startu, práce nad hlavu a já začínám žebrat o pomoc. Sice trochu držkuje, ale je ohromnej (ani nechci vědět co si myslí) a přenechává nám potřebné lanko (ještě ho musím zaplatit)! Výstřel z děla je fantastickej jako vždy a my začínáme s výměnou. Petr vidí poprvé v životě jak se mění lanko a seřizuje se smyk, aby to fungovalo (podobně koukal minule při nejtování, když mu praskl řetěz). Myslím, že ztrácíme tak 10-15 minut (dolámání těch čtyřech drátků taky nejde během vteřiny) a taky vyrážíme. Ještě registruju průjezd vlaku a jsem časově tam, jak se začínalo dřív. No nazdar, to to začíná! Jedeme zadem, kolem obchoďáku je pěšáckej špunt a tak, jako místní znalec, kličkuju k Rybárně po asfaltce podle vody. Zbytek lidiček u Rybárny na nás kouká dost nevěřícně vod kaď to jedem na Bišík, ale co, vždyť to teprve začíná. První řazení v kopci a musíme doladit nastavení, malá placka je nedostupná. Pár minut než to doladíme do OK stavu a už to hrnem dál. U Čapáku dojíždíme první oběť, je to k nevíře, ale ty paní je asi šedesát a klidně se vydá na dlouhou (nevím třeba si spletla čas startu a chtěla si udělat náskok na krátké Sudety). V Janovicích vyzobáváme už i první chlapy. Trialový sjezdík před Myší Dírou nás dostává do varu a těšíme jak si užijem, Petr je nadšenej ze sjezdů a to ještě neví, jaká krása ho čeká až se vyhoupne na Pánovu cestu a dál. Vidím známé a stíhám zadravit, jsou trochu mimo, že jedu tak dlouho, ale nevědí co už mám za sebou. Parkoviště v Dolním Ádru… první šok! Honza vytočenej na doraz (nechci psát nasranej), kazeta nepřenáší energii z pedálu na zadní kolo, diagnóza je jednoduchá. Ořech (to je takovej hnusnej bazmekt co drží kazetu) ztratil funkčnost. Chudák, dnes je to tak skvělý a on, aby si počkal zase rok, myslím si že kolo získalo titul hajzl roku a možná i mělo blízko k lehké destrukci, ale nakonec to ustál. No nic, jedu dál a už to není tak supr, ztráta člena Kuboštýmu je smutná, ale je zdravej a živej, zklamání přejde, chce to jen trochu času.
Pod Křížákem se motá na biku nějákej mlaďák a s bídou točí pedálama, ještě nezačal kopeček a už disciplinovaně slejzá. Kouknu na číslo a je to jasný – 676 to má spočítaný… bude rád, že se domele do Teplic. Tam se dá dohromady a začne přemejšlet co dál (v Kujebíně se bude zase asi pěkně kalit). Přjíždím s Petrem do Teplic a za 20 vteřin slyším, že je v cíli první z krátké. Bylo to o chlup a zobnul nás Ondra Zelený! Cola+pivko+tyčka a jedeme dál. Nad Bohdašínem první překvápko, jede se jinak než je značíno, jo je to tak, ten hňup (v rudým triku) co to reguluje sedí na židli, která pod ním není vidět, je v absolutním klidu a asi ani neví, že to posílá jinam, mimo značenou trasu (první Čada trumf a zrovna ESO). Ještě, že to jen celkově zkrátil a nenátáhl i tak dlouhej maraton. Koukám, že už je Honza v Bohdašíně a tak ani nemusím Haně (pro nezasvěcené, manželka) vysvětlovat co se děje. Musím dodat, že díky tomu, že Hana pomáhá s regulací provozu, tak jedeme vlastně Sudety celá rodina.
Pomoc č. 2. Nad kapličkou před občerstvovačkou Amerika, smutnej biker bez nejtovačky, ale s přervaným řetězem. Petr navrhuje technickou pomoc a tak jdu do toho. No, výsledek nic moc a tak mu nakonec nechávám svůj nejtovač a Petr čtyři články a ať si poradí a valíme dál. Začínam cejtit první křeče a tak od Ameriky posílám Petra dopředu, že si slevím než to přejde. Banán se solí slaví úspěch, ale stejně 20 km vydejchávám a jedu na volnější tempo. Osud se naplňje. Najednou jedu s Petrou z Vysokého nad Jizerou, sympaťačka na Trekoj 4500, velikost rámu 16,5 čenomodrobílej, nášlapy, černý gumy, vyleštěnej udržovanej v dobrým stavu, jen trochu vrže řetěz – ne moc. Petra modrobílílej dres a z přilby ji leze blonďatej culík a furt se směje a to já mám rád. Do Zdoňova ho rvala ,že jsem ji stáhl po asfaltu snad jen 10 m. Tempo mi vyhovuje a tak dávame pokec. Je tady poprvé a doufá v dobrej výsledek (že dojede). Až na Slavnej k občerstvovačce je to v pohodě.Do Machova tři hoďky čas, tak zvesela pokračujeme. Pak Petře padá tempo a placama slejzá i z kopce víc než já (letos si ustlala, že si zlámala zápěstí a tak má trochu nahnáno a chybí ji ještě síla a cit na brždění). Copak Vodní Zámky, ty daj zabrat každýmu. Nad Božanovem to samé a tak začínáme ztrácet čas.Když nás pod Božanovskou Korunou zválcoval 64. letej borec, vidím, že to nebudeme mít lehké. No, ale počasí jak když vyšije a z maratónu se stává pohodová vyjížďka. Už jen sednout na pařez a upíct buřtíka a hecovat houbaře jestli rostou. Ale stejně pohled na Božanovsko Korunu je fantastickej. Machov občerstvovačka: limit 15,00 je náš! jako všude do teď jsou na občerstvovačkách prímový lidi a vůbec baby, ty jsou jedničkový a tak se zase trošinku zakecám (ale fakt jen chvilku). Pod Borem dojíždím Petru a pár zoufalců, s omluvou jim ukazuju záda a začínám „drtit“ čas na další limit. Teď jedu doraz. Tu a tam dojedu bikera, ale moc jich není. Myslím že až k Ostaši na limit jich víc jak 10 nebylo. Až na dva, který jsem dojel na Hvězdě, byli bez nálady (votrávený ksichty) a vypadali že je to už moc nebaví. Ostaš: limit 17,30… jsem tady a živej a je 17,38! do cíle 16 km hurá. Ale co mi to Jarda Soumarů dělá? S ledovým klidem mě stříhá kus čísla 412 C a s dodatkem, tak to máš za sebou, čeká na další oběť.Teď ani nevím jestli jsem tam byl první z těch co je takhle ostříhal, ale to už je teď úplně jedno. Holky na občerstvovačce opět skvělý, dávám si první celý pivko a k tomu prémie 2 rumíky z Božkovské palírny (a zase si krapítek povídáme jakej je hezkej den). Jo a už jsou tady ty dva z Hvězdy, šmik s nůžkama a čekáme dál. Dobroty: sýr, salám a tyčky tu ještě jsou a tak si trochu uždibuju a čekám na další oběti. Jeden „nadrženej“ s E-čkem na čísle (nad 60 let), do toho ještě jde a jede dál. Třeba nepochopil, že mu jen chtěl J. S. zachránit život, nebo chce bejt první v cíli v neděli ráno. Když se z nabytejch zážitků a ustřiženýho čísla vzpamatovali ještě dva kluci, jeden tak třicet (chválil Vodní Zámky a říkal jim NEBESKÝ SCHODY) a ten 64. letej, tak je dávám do fazony a vyrážíme s veselou náladou přes Lachov do Teplic.Toho staršího borce jsme nakonec ukecali, že je víc než dobrej. Kdo by se taky v jeho letech do Sudet jen tak pustil, když si na ně netroufnou o kupu let mladší. U Tomy se loučíme, jedou do cíle a já domů dát se do gala.
Jen otevřu dveře zvoní mobil, volá Hana, kde jsem? domlouváme převoz do Teplic a chci jít do vany, mobil zvoní znovu… „Kuboši kde vězíš?“ “koukej sebou mrsknout ať jsi v Jetřichově, máš na to 10 minut!“ …tak to byl sprostej strejda Olda a já jedu Břeťovi na narozky, opět zvoní mobil… že by volaly nějaký fanynky? Jo a je to tady. Nene je to jinak (taky kde bych je vzal), Alžběta se ptá (a potěšilo mě to) jak jsem dopadl… dobře vždyť žiju. Jsem v pohodě a myslím na to jak dopadl Petr a Petra, jaký to bylo hezký i když se mi nepodařilo dojet. Jsem celkem spokojenej a jsem rád, že to dopadlo jak to dopadlo.
Je pondělí, zase jedu na Žabákovi do práce svejch 16 km a těším se na zážitky kamarádů co to taky jeli, bude to trochu o jiném, ale nedojet pro mne neznamená prohrát a zvlášť, když mám pocit, že jsem se na trati choval k ostatním bikerům férově. Vždyť takhle jezdím všechny maratóny a pak z toho mám dobrý pocit. Z práce se stavuju v Redpointu platím lanko a domlouvám opravu ořechu. Vzkazy žádné a tak jedu domů, ještě musím umejt Krokouše. V neděli se to nestihlo.
Tak co dodat, letošní trať měla všechno co si jen lze přát. Sjezdy i výjezdy se daly většinou zvládnout a bylo i trochu bláta, aby nebyla nuda. Občerstvovačky a děvčata u nich byly naprosto pohodový, bezvadný ,vynikající, já to vím, jsem znalec není maratón, kde bych občerstvovačku vynechal. To z první padesátky bikerů nikdo nikdy neocení. Už se těším na další ročník i když dobře vím co mě čeká (jen mi vrtá hlavou proč mě Pavel říká že jsem sociál a kolegové něco podobného?). Jo, tak ahoj příště.

Kuboš, Vernéřovice 9. 09. 2002

Cannondale Rallye Sudety 2002

Motto otce Rallye Sudety Jardy Soumara pro 8. ročník tohoto závodu: „ Zbabělci nepřijedou a slaboši nepřežijí!“
Chladné a mlhavé ráno přivítalo na teplickém náměstí na startu dlouhé trati 598 a na krátké trati 293 bajkerů a bajkerek. Hlavním tématem debat bylo, zda počasí vyslechne pokyny meteorologů a bude jasno až polojasno s teplotou nad 20°C. Úderem desáté vysvitlo slunce a zbytek dne bylo krásně, i když kaluže a bláto na trati zůstaly. Šance, připsat si čárku za ujeté Sudety, byla tentokrát o něco větší než v předchozích letech. Čelo závodu od začátku do konce kontrolovali jezdci týmu Rubena Merida KCK, z nichž byl první v cíli Tomáš Doležal (5:32:22), za ním následoval Tomáš Vokrouhlík a třetí skončil Petr Sulzbacher.
Vítěz o závodu říká: „Sudety vedou přes Machov, odkud pocházím a kde jsem vyrůstal, a proto byly pro mě vždy, když jsem je mohl jet, jedním z vrcholů sezóny. Před tímto závodem jsem většinou zařadil speciální pětitýdenní přípravný blok, který jsem měl vyzkoušený a osvědčil se mi. Mnohokrát jsem měl super formu, ale potom přišly defekty a bylo po šancích. Tento rok jsem samozřejmě chtěl konečně vyhrát, hlavní bylo jet opatrně ve sjezdech a vyhnout se defektům, které mě již několikrát vyřadily ze hry o vítězství. Pamatuji si, že v tomto roce (potom jsem zvítězil ještě v roce 2006) za mě šel na vyhlášení brácha, kterej v té době docela posiloval, takže na stupních moc jako cyklista nevypadal. Já jsem totiž musel hned po projetí cílem skočit do auta a kvůli sponzorským povinnostem jet na finále Rubena tour do Moravské Třebové. Byl to tenkrát trochu masakr. Vítězství na Sudetech řadím hodně vysoko, asi mezi svých pět nejlepších výsledků, protože konkurence tam byla vždy obrovská.“
Mezi ženami si pro své čtvrté vítězství dojela Ludmila Damková z Ravo teamu (8:03:38), druhá byla Alena Mašková a třetí Daniela Chlíbková. Do cíle hlavního závodu se v limitu dostalo 512 lidí, ale ne všichni měli to štěstí. K tomu se váže příhoda Jardy Kubizňáka, který ve své reportáži Kuboš a Sudety 2022 píše: „ Ostaš, limit 17:30. Jsem tady a živej, je 17:38 a do cíle 16 km. Ale co mi to Jarda Soumarů dělá? S ledovým klidem mně stříhá kus čísla 412C (ten rok byla poprvé byla vyrobena startovní čísla se jmény závodníků) a s dodatkem „tak to máš za sebou“, čeká na další oběť...“
„Na Sudetech si ve sjezdu rozhodně neodpočinete a tak to zkoušejte raději při výjezdu. O Rallye Sudety můžete číst, mluvit... ale hlavně je musíte prožít.“ Vít Šoukal

Cannondale Rallye Sudety 2001 – Mistrovství ČR

V dokumentu České televize říká Jaroslav Soumar, který závod před sedmi lety vymyslel: „Začalo to tak, že jsme chtěli ukázat ostatním tu krásnou krajinu a terény pro horská kola, kde sami jezdíme, ale nějak se nám to časem zvrtlo a teď z toho máme mistrovství republiky.“
A takto začíná reportáž Tomáše Přibyla Jeden neobyčejný maraton: „Ještě před pár lety jsem si pod názvem Sudety představil jen území, které před válkou ztratila naše republika v souvislosti s německou agresí. Poslední čtyři roky se však mé obzory rozšířily a více než hrůzy předválečných dějin mě budí ze snů vzpomínky na jeden z nejznámějších, nejtěžších a nutno říci, že snad i kultovních bike maratonů – Cannondale Rallye Sudety.“
V sobotu 8. září v 8 hodin ráno za vytrvalého deště zazněl z teplického koupaliště ohlušující výstřel z hmoždíře Jardy Seiferta, který poslal na 125 km dlouhou trať prvního oficiálního Mistrovství České republiky rekordních 768 startujících. Dalších 362 borců a borkyň se o půl hodiny později vydalo na 35 km trať. Hned v úvodu se na čele závodu seřadila pětice jezdců týmu Rubena Merida KCK, kterým ale před první prémií odjel David Andrlel. Za Teplicemi si ho docvakl Petr Sulzbacher a dál pokračovali společně až na 50. km, kde Davida postihl defekt. Od té chvíle pokračoval Petr sám až do cíle, kam si přijel pro mistrovský dres s jedenáctiminutovým náskokem za 6 hodin 14 minut a 45 sekund. Vítěz k tomu říká: „Jsem od přírody dešťovka, takže když terén trochu zvlhne a klouže to, člověk musí přemýšlet, kde zabrat a kde brzdit, aby se nezahrabal v blátě, tak se mi jede skvěle. Znám zdejší půdu, je to všechno písčité a na pískovci, takže při dešti se voda rychle vsakuje. Pak na mě koukají jako na blázna, když vyjíždím s hladkými plášti, ale já vím, že to vyjedu, protože dokážu přesně odhadnout, co se pod koly děje a jaký je podklad. A navíc se lépe dýchá než na prašné a suché trati.“
Dlouho se na druhém místě držel Tomáš Vokrouhlík, který startoval po vynucené neúčasti na mistrovství světa, ale nakonec se s odřenou tváří a ulomeným zubem po jednom z pádů musel spokojit s třetím místem, když ho v posledním kopci předjel týmový kolega Tomáš Doležal. V top ten při své premiéře na horském kole skončil 6. silničář Jaromír Purmenský a 10. junior Jaroslav Kulhavý. V tomto roce získala poprvé i první žena v cíli Kája Polívková společně s mistrovským dresem také putovní dřevěnou plastiku bikerky. Na trati strávila neskutečných 8 hodin a 55 minut a dva dny poté vyoperovali z nohy kovovou výztuhu, jako následek lednového pádu a tříštivé zlomeniny, jež utrpěla v přípravě na cyklokrosové mistrovství světa. Takto na závod vítězka vzpomíná: „Jsem i po mnoha letech šťastná, že jsem tenhle legendární, a mezi pravověrnými bikery nejvíce ceněný, domácí maraton absolvovala. Bylo to v době, kdy jsem jezdila cross country závody, a ten rok (2001) mi defekt zhatil šanci získat titul, tak jsem si chtěla spravit chuť na mistrovství republiky v maratonu, které bylo právě na Sudetech. Týden před závodem jsem si během dvou dnů byla projet trať a i tak se mně to zdálo dost těžké. To jsem ale netušila, o kolik těžší to bude při samotném závodě. V noci před startem začalo pršet a pršelo i na startu. Nálada byla na bodu nula, vůbec se mi nechtělo. Na závod jsem oblékla nepromokavou bundu a vyrazila až těsně před startem do centra dění. Dodnes nezapomenu na natěšené výrazy spousty závodníků, kteří už stáli v startovním koridoru. Na rozdíl ode mě se usmívali. To mi pomohlo v mžiku přenastavit hlavu do soutěžního módu. Samotný závod byl fyzicky neskutečně náročný, ale ještě víc to bylo o morálu a technice, která v tom všudypřítomném blátě trpěla. Spousta lidí i proto závod nedokončila. Mě tenkrát zachránily keramické ráfky a speciální brzdové špalíky z tvrdší směsi, které vydržely celý závod. Po více jak 8 hodinách jsem projela cílem, večer oblékla mistrovský dres a přebrala putovní trofej. Byl to nezapomenutelný den a jsem hrdá, že moje jméno bude navždy mezi vítězkami tohoto závodu.“
O Sudetech 2001 bylo popsáno tolik papíru, jako o všech do té doby proběhlých ročnících dohromady. Například v reportáži časopisu Cykloservis Rallye Sudety - mistrovská voda, sůl a písek se píše: „Apokalyptická obloha se nerozjasnila ani na okamžik a v době startu byly podmínky tak žalostné, že jde jen těžko odhadovat, kolik lidí se rozhodlo k závodu nenastoupit. Je to vlastně jedno, protože i tu, co se hrdinně vydali do těžkých terénů v okolí Adršpašských skal, záhy připomínali spíše účinkování wehrmachtu u obce Stalingrad. Ztráty byly zdrcující. Z téměř osmi set přihlášených se do cíle dostalo něco málo přes dvě stě hodně zbědovaných jedinců. Kdo to neuviděl, neuvěří. Smečky těch, kteří odmítli pokračovat, se rojily na silnicích a pomalu směřovaly k místu startu. Pravda je, že s přibývajícími kilometry i ti největší bouřliváci ochabli v mírumilovné beránky, kterým došla i ta poslední slova.“ Dění na občerstvovačkách bylo v mnoha ohledech velmi zajímavé. Nejlépe to asi okomentoval několikanásobný účastník Sudet Jan Vašek: „Všimněte si, že každý závodník reaguje na vzniklou kritickou situaci jinak. Někdo přijede na občerstvovačku a zpanikaří, lítá sem a tam v záchvatu šílenství, jiní závodníci se již smířili s osudem a reagují víceméně apaticky, každý však k tomu přistupuje po svém. Někdo se snaží centrovat kolo, jíst, jiní spěchají bez zastávky, aby jim něco neuteklo. Právě v těchto podmínkách se nejlépe projevuje charakter závodníka.“
A těmito slovy končí reportáž Tomáše Přibyla, který závod dokončil na 34. místě: „Na Sudetech je potřeba mít štěstí na počasí. V legendárním ročníku 2001 dojela do cíle v časovém limitu sotva třetina startujících, stíhaných po celou dobu deštěm a teplotou kolem deseti stupňů. V pískovcové brusné pastě totiž většina závodníků přišla po několika desítkách kilometrů o brzdy, řetězy, řazení a další součástky a v cíli docházelo k hromadnému sčítání škod. Když se trpící, v křečích a s pocitem brzkého příchodu srdeční slabosti blížím k cílové bráně, již nepochybuji, že přijedu znovu. Musíme si to všichni přiznat. Chlap potřebuje trochu toho masochismu, dokazování si něčeho, třeba že nepatří do starého železa, odreagování a partu stejně zapálených šílenců. Přijeďte za rok taky a třeba už budete přijíždět pořád. “

Cannondale Rallye Sudety 2000

Když nemůžeš, tak si dej těžší!“ Legendární motto tohoto ročníku, které před závodem napsal Véna Hornych na asfalt před „posledním kopečkem“ z Dědova na Bišík.
„Byl jednou jeden horolezec, který si asi pletl kolo s lanem a který věřil, že se na kole dá jezdit všude, a tak každý rok pořádal závody horských kol ve skalách...tak nějak by mohla začínat story o bláznivých mužích a ženách na létajících horských kolech.“ Tomáš Krampla ve své reportáži Bylo nebylo, nedávno to bylo (Zpráva všem bikerům) Šestý ročník Sudet se uskutečnil jako první neoficiální Mistrovství České republiky v MTB maratonu už v sobotu 2. září za krásného slunečného počasí, čemuž odpovídalo i rekordních 609 startujících na 123 km trati a 198 na 32 km trati. Sprchlo pouze brzy ráno a potom až před vyhlášením výsledků. Prémii Redpoint v Teplicích nad Metují získal juniorský reprezentant Ondra Zelený, který nakonec dojel překvapivě na celkově 12. místě. Prémii Doldy v Machově vyhrál Petr Sulzbacher a prémii Manmat v Pěkově Martin Horák, který také v čase 5 hodin 21 minut a 21 sekund nakonec zaslouženě zvítězil.
Vítěz na závod vzpomíná takto: „Mezi moje první závody patřila teplická Aprílová osmička a Rallye Sudety byla výzva. Na horském kole jsem začal jezdit proto, abych mohl jet celý den v terénu a Sudety byly přesně to. Je to krásný, těžký a spravedlivý závod, ale jel jsem ho bohužel jen třikrát. Určitě to byl můj první maraton a chtěl jsem ho vyhrát. Vše se rozhodlo ve výjezdu z Machova na Bor, kde jsme jeli se starším Šulinem a Giovanem. Zkusil jsem chvíli jet a bylo z toho dalších osamocených 50 km do cíle. Hvězdu jsem šel pěšky a stejně jsem spadnul. Vítězství mi asi změnilo další cyklistický život. Začal jsem si víc věřit. Sudety už jezdí asi třetí generace závodníků, změnila se kola i pravidla, ale pořád je stejně těžké dojet až do cíle.“
Se šestiminutovou ztrátou skončil druhý Petr Sulzbacher a více než čtvrt hodiny na vítěze ztratil po dvou defektech nakonec třetí Robert Novotný. Mezi ženami zvítězila již potřetí účastnice mnoha zahraničních maratonů Ludmila Damková před Janou Štěpánkovou a Izabelou Hruškovou. V týmech vyhrál Redpoint před CK Vokolek Import a MTB Klubem Manitou. Sucho mělo paradoxně za následek větší pádů a úrazů. V broumovské nemocnici skončil se zlomenou klíční kostí vítěz z roku 1997 Tomáš Sulzbacher. S ambicemi na vítězství se rozloučil už v polovině závodu po defektu a následném pádu s rozsáhlými odřeninami také několikanásobný mistr republiky v cyklistice, vítěz Českého poháru, účastník Světového poháru a účastník Olympijských her 1988 Martin Kaňkovský.
Ještě pár postřehů z trati od Tomáše Kramply: Byly okamžiky, kdy jsem si poklepal na rameno a řekl si: „Maladěc!“ Například, když jsem bez váhání vyseknul výjezd kamenného schodu. Nebo, nic nepovzbudí tak, jako v kopci uznalé popleskání a zamručení: „Jeď, jeď!“ od očividně drsného lezuána, sestupujícího ze skal, kde se nejspíš týden houpal někde v převisech a určitě ví, co je to sportovní dřina.

Cannondale Rallye Sudety 1999

Na diskutovanou účast profesionálních závodníků v masových cyklo maratonech, určených primárně pro hobíky, odpověděl v anketě časopisu Velo ředitel Sudet Tomáš Čada: „Dobří jezdci dělají závodu jméno. Profesionální závodníky potřebujeme a jsme rádi, když jich startuje co nejvíc, protože závod tak má vyšší úroveň.“
Trať Sudet se až na malé odchylky během let moc nezměnila. Drobné změny měly do té doby jediný společný prvek, a to postupné ztěžování trati. Pátý ročník se vyznačoval přidáním jednoho kopce ve druhé polovině závodu, čímž se trať prodloužila na rekordních 123 km, a přesunutím startu a cíle na koupaliště. Počasí toho roku bylo výjimečně teplé a slunečné, což přilákalo na start hlavního závodu 540 závodníků. Díky průjezdu vlaku musel být start o pár minut posunut, ale o to rychleji se jelo v úvodním okruhu přes Adršpach, kde všem odjel Zdeněk Bartoš z pořádajícího týmu Redpoint. Tomu ale šlo pouze o to vyhrát první prémii Redpoint na teplickém náměstí a na 40. km byl dostižen početnou skupinou pronásledovatelů. Pro druhou prémii Doldy v Machově si již dojel Petr Sulzbacher, který získal i třetí prémii Manmat na Ostaši a s osmiminutovým náskokem s časem 5 hodin 42 minut a 32 sekund zvítězil.
V článku Sudety za domem v časopisu Peloton odpovídá Petr na otázku, jestli je výhoda mít závodní trať za barákem, takto: „Výhoda to samozřejmě trochu je, ale my s bráchou se dostaneme na trať tak dvakrát za rok, prostě minimálně. Pokud by si někdo myslel, že to objíždíme stále dokola, tak je to nesmysl. Na Sudety se vlastně ani nedá připravit, jsou specifické kvůli počasí, navíc máme kalendář nabitý jinými závody. Ve sjezdech člověk dojede dolů vyklepaný a pak hned další kopec, proto je to tak těžký závod, že se může odpočívat a sklidnit jen do kopce, ale když se fest závodí, tak to ani nejde. Já to tady prostě miluju, členitý terén, hupy nahoru a dolů, nástupy na horizontu, a taky kořeny a kameny, co pořádně rozhodí a nakopnou.“
Pouhá sekunda rozhodla o druhém místě Pavla Svobody před Petrem Kordíkem, který tak skončil potřetí v řadě za sebou bronzový. Mezi ženami zopakovala své vítězství z roku 1997 Lída Damková (7:40:02), za kterou dojela druhá Izabela Hrušková a třetí Sylva Semeráková. Hlavní závod dokončilo 441 startujících, mezi kterými byl i ředitel závodu Tomáš Čada (12., 6:09:05) nebo teprve čtrnáctiletá vycházející hvězda Jaroslav Kulhavý (36., 6:38:14). V týmových soutěžích brali čtyři umístění na podiu jezdci pořádajícího klubu Redpoint, když na dlouhé trati zvítězil tým Cyklo Ryšavý před dvěma týmy Redpoint a na krátké obsadil první dvě místa Redpoint před třetím týmem Autodoprava Jandejsek.
Zhodnocení závodu redakcí časopisu Velo: „Závěrečným podujatím Velo maraton mtb série ´99 se staly Sudety, závod se skoro kultovní pověstí. A zakončení to bylo jak účastí, tak opět počasím a tratí, opravdu vydařené. Navíc šlo o závod, který měl rozhodnout o celkovém vítězi. Pět z pěti hvězdiček dáváme za počasí, trať, občerstvovačky a jídlo v cíli, tři a půl za ceny a tři za značení. Závod je ideální pro fyzicky a hlavně technicky zdatné bikery.“

Cannondale Rallye Sudety 1998

„Každý, kdo už Sudety jel, ví co ho čeká. Nebude to žádná poklidná sobotní vyjížďka, ale tvrdá prověrka fyzické i psychické kondice každého z vás.“ To byla slova ředitele závodu Tomáše Čady na přivítanou.
Klobouk dolů před všemi 367 startujícími, kteří se 12. září vydali na 115 km dlouhou trať 4. ročníku Sudet. Startovalo se bez deště, ale trať byla po předchozích dnech rozmáčená a předem bylo jasné, že dojde na slova ředitele. Souboj o prvenství se v závěru zúžil na trojici Kordík, Vašek a Sulzbacher, která projela v tomto pořadí i předposlední občerstvovačkou v Pěkově. V cíli ale bylo vše jinak. Ve svém posledním závodě před nástupem na vojnu zvítězil Tomáš, mladší z polických bratrů Sulzbacherových, který o závodu řekl: „Moc nechybělo a na startu jsem ani nemusel být. Ten rok jsme měli kola, na kterých se objevoval stále stejný problém, a díky tomu jsem nedokončil dost závodů. Naštěstí mi na Sudety trenér domluvil nový celoodpružený rám od RB a vidlici. Byl to prototyp, první „celopéro“ na kterém jsem kdy jel. Přesto, že bylo celkem těžké a rám byl o velikost menší, než jsem potřeboval, tak to dopadlo na jedničku. Hlavně bylo opět bláto a to mám rád! Po startu jsem nebyl až tak vepředu, ale postupně se mi jelo líp a líp. Ve sjezdech jsem nikdy neměl problém, hodně jsem tam získával a postupně se prokousával dopředu. Na tom kole to byla nádhera, nemuset koukat na díry, pustit to a nechat ho ať si samo najde cestu. Vidina stupňů vítězů mi dodala energii a v prvním výjezdu na Ostaš jsem v dálce uviděl vedoucího Petra Kordíka, který se viditelně trápil. Ve druhém stoupání na Ostaš jsem ho předjel a ve sjezdu do Dědova jel co to šlo. Závěrečný výjezd na Bišík mě už hodně bolel, ale říkal jsem si, že je to prostě doma! Pak už jen příjezd do cíle v Teplicích a spousta radosti.“ Na druhé místo se ještě dostal Jan Vašek a třetí dojel vyčerpaný Petr Kordík. Mezi ženami zopakovala své vítězství z roku 1997 Ivana Glosová (8:29:34), za kterou dojela druhá Izabela Hrušková a třetí Jolana Benešová. Ze známých jmen, startovali například exprofesinál silničář Luboš Lom, který dojel na velmi pěkném 30. místě, hlavní sponzor závodu Michal Vokolek (44.) nebo herec Ondřej Malý (91.). V tomto roce dokončilo závod na dlouhé trati 274 startujících. Poprvé byla vypsána týmová soutěž, ve které se sčítaly časy tří nejrychlejších členů. Zvítězil tým Cyklo Ryšavý (T.Suzbacher, P. Kordík, P.Sulzbacher) před CK Cannondale Hlinsko (J.Vašek, P.Svoboda, L.Němec) a třetí skončil pořádající Redpoint team Teplice n.M. (M.Demjanovič, M.Matějka, Z.Bartoš).
„Dobře udělali všichni, kteří startovali. A je jedno, jestli po 20 km zabalili nebo vyhráli. V každém případě je nutno ohodnotit odvahu postavit se vůbec v takových podmínkách na start. Ať si každý jezdí, jak chce, hlavně, že přijede. Na takovýchto akcích se nehraje na medaile.“ Tolik Cykloservis v článku Těžká stopatnáctka.

Cannondale Rallye Sudety 1997

Motto: Kdo nejel Sudety není bajker!
Pár dní před konáním třetího ročníku přišel na radnici pozdrav od aktivistů, kterým se nelíbily Sudety v názvu závodu a podobné názory zazněly i odjinud. O partnerství uvažovala i Česká spořitelna, ale její podmínkou bylo vypuštění Sudet z názvu závodu. Naštěstí to nevadilo Michalu Vokolkovi, zástupci značky cannondale u nás, která se stala titulárním partnerem Rallye Sudety. Po dohodě s nájemci lesů byl termín závodu přesunut na začátek září. V sobotu 6. září v 8.30 hodin se za deštivého počasí vydalo na 115 km 269 startujících a o hodinu později na 30 km dalších 90 startujících. Na trati hlavního závodu byly vypsány tři tisícikorunové rychlostní prémie: Redpoint v Teplicích, Doldy v Machově a Manmat na Ostaši. O první se spurtovalo, ale další dvě již pobral obhájce vítězství z roku 1996 Michal Špaček z SC Sagita Jičín. Ten za to vzal už před Machovem, kam přijel s více než pětiminutovým náskokem. Stíhala jej trojice Kobr, Kordík a Puš, ale Michalův náskok se stále zvětšoval a do cíle přijel s rukama nad hlavou v čase 5:03:33 hodin před svými parťáky Petrem Kordíkem (- 17 minut) a Otou Kobrem (- 20 minut). Mezi ženami zvítězila Ludmila Damková z Lavina Sport MTB Dobrá za 7:17:41 hodin s velkým náskokem na druhou Jolanou Benešovou a třetí Katkou Janákovou. V tomto roce přes nepříznivé počasí závod nedokončilo pouze 20 startujících.
Vítězná Lída na závod vzpomíná takto: „Na horská kola jsem se dala, protože díky nim jsem mohla jezdit v horách a parta, se kterou jsem začínala, byli horolezci, lyžaři a skialpinisté. Proto je pro mne z českých závodů nejvíc ikonický MTB maraton Rallye Sudety, který sice není ve vysokých horách, ale jezdí se mezi skalami v okolí Ádru. Sudety jsem vyhrála mezi ženami pětkrát (1997, 1999, 2000, 2002 a 2003). Byl to můj druhý bike maraton v životě a překvapilo mne, že trasa mi nepřipadala nijak extrémní. Byla jsem zvyklá na větší kopce a náročnější terén. Dnes na Sudetech oceňuji nejvíc to, že je to stále klasika s poctivou délkou stejnou pro všechny, kde se jede původní přírodou. Pro mne je horská cyklistika o šetrné jízdě krajinou a ne jízda po bikrosce vykopané v lese. Vidím to stejně jako s klasickým lezením a šplháním po feratách. Do dalších let přeji tomuto závodu, aby si zachoval to, čím byl pro mne.“
Úryvek z článku Bikerova výpověď od Martina Lichtenberga: „Ve sjezdu k Václavu jsem udělal několik chyb najednou. Neodlehčil jsem přední kolo, pokoušel jsem se mírně zatočit a neudržel jsem řídítka. Přední kolo se otočilo o 90°a už jsem letěl.“
Teplický starosta Radek Myška zhodnotil závod takto: „Jsem rád, že tento závod oživí dění v Teplicích. Letos byli někteří ještě pomalejší než já, tak jsem to nemohl kontrolovat úplně zezadu, ale občerstvení bylo určitě dost pro všechny.“

Rallye Sudety 1996

„Bikeři se sjížděli do Teplic již od pátku a večer to v hospůdkách pěkně dunělo“ Ivan Jeníček ve svém článku Věc pro opravdové bikery.
Trať druhého ročníku Rallye Sudety byla jednookruhová a prodloužená na 118 km, čímž narostlo i převýšení na 3000 metrů. Čtrnáct dní před závodem propršelo ale v sobotu 28. září dokonce občas i vysvitlo sluníčko. Oproti prvnímu ročníku se počet startujících téměř o 100 zvýšil a mezi favority patřili Puš, Novotný, Sulzbacher a tři nejlepší jezdci českého poháru 1996 v kategorii elita II: úřadující mistr republiky Špaček, Kučera a Chotěborský. Ze známých osobností startoval také například Jan Kopka nebo starosta Teplic nad Metují Radek Myška. Všichni favorité dojeli v první skupině až na 40. km do Ameriky, kde se teprve začalo závodit. Skupina se nadělila na jednotlivce, jejichž rozestupy se postupně zvětšovaly. Do Hlavňova už přijel s desetiminutovým náskokem budoucí vítěz Michal Špaček z SC Sagitta Jičín a v cíli z toho byl čas 5:57:17 a skoro půl hodiny na druhého Petra Kučeru a třetího Tomáše Doležala. Mezi ženami zvítězila Ivana Glosová z Unite Holešov za 8:30:28 před druhou Jolanou Benešovou. Dlouhou trať nakonec dokončilo168 a krátkou 43 startujících.
„Z vlastní zkušenosti vím, že pocity většiny z těch, kteří závod dokončili, se dají vyjádřit asi takto: „Bylo to těžké, těžší než jsme si mysleli, ale určitě stálo za to přijet a zkusit, jestli na to vůbec máme…“ Tomáš Čada, ředitel závodu.
A tady je pár slov o Michalu Špačkovi od jeho parťáka Petra Kordíka: „O sportovním životě Michala musíme bohužel mluvit již v minulém čase (+ 25. 7. 2018). Jako sportovec začínal studiem na jilemnickém gymnáziu a závoděním v severské kombinaci. Běh na běžkách a skok na lyžích ho provázel až do prvního vážnějšího zdravotního problému, který ukončil jeho sportovní kariéru v zimních sportech. Časem se jeho zdravotní stav zlepšil a ježdění na kole přerostlo v závodní nasazení na XC tratích Českého poháru. Michal v té době soupeřil třeba s Robertem Novotným (Giovanem) a dalšími v kategorii elita II. Následoval krok do elity I, kde měl za soupeře Radima Kořínka, Pavla Štíchu, Radovana Fořta, Pavla Elsnice a další. Jako naprostý amatér bojoval s profi jezdci stájí Author a České spořitelna. Jeho výsledky a výkonost ho přivedly až do reprezentace, za kterou absolvoval bikovou Tour de France, kde závodil s jezdci jako Miguel Martinez nebo Cadel Evans. Ten rok, kdy vyhrál Sudety, mu bylo 23 let a své vítězství zopakoval i o rok později. Bohužel koncem roku 1997, kdy dostal možnost startovat za MTB tým České spořitelny, přišel další velký zdravotní problém a Michal skončil v invalidním stavu. Jeho zdravotní problémy se dále stupňovaly až do tragické smrti v roce 2018.“
„Na závěr vás chci pozvat na další ročník tohoto závodu. Proč? No přece proto, že existuje!“ Martin Lichtenberg ve svém reportu ze závodu

Rallye Sudety 1995

„Maraton. Dlouhé hodiny v sedle, úplné vyčerpání těla i duše. Rallye. Atraktivní technicky náročná trať. A když se to spojí? Mountainbike marathon Rallye Sudety je tady.“ Martin Lichtenberg po absolvování prvního ročníku závodu.
Maraton horských kol Rallye Sudety vymyslel a společně se teplickým týmem Redpoint-Marmot zorganizoval pěkovský nadšenec a průkopník MTB na Broumovsku Jarda Soumar.
Po vzoru jiných velkých závodů proběhla před startem technická přejímka kol, při které byly označeny rámy a kola, protože jejich výměna během závodu byla zakázaná. V sobotu 30. září 1995 v 8 hodin ráno odstartoval výstřel z hmoždíře od sportovní prodejny Redpoint v Teplicích nad Metují 152 odvážlivců (mezi nimi i 2 ženy) do 108 km dlouhého závodu s celkovým převýšením 2400 metrů. Na trať se za teploty 10°C a mírného mrholení, kdy na Boru dokonce proletoval sníh, vydali nejen pravověrní bikeři, ale i horolezci, triatlonisté lyžaři a vůbec vytrvalci všeho druhu. Po zaváděcím okruhu kolem Teplických a Adršpašských skal byl v Teplicích cíl kratší 27 km trasy, na kterou se vydalo zároveň s maratonci dalších 22 jezdců a jezdkyň. Ostatní pokračovali dál, ale do Machova na 68. km již všichni nepřijeli a dalších 20 zde nestihlo časový limit, čímž se startovní pole ještě ztenčilo. Do cíle prvního ročníku dojelo tenkrát pouze 103 mužů a 1 žena. Zvítězil, v té době jeden z našich nejlepších bajkerů, Pavel Camrda z týmu Česká spořitelna MTB, který to dal za 6 hodin 6 minut a 18 sekund, a o závodu řekl: „Nic těžšího jsem do té doby nejel. Na premiérové Sudety jsme vyrazili ze zvědavosti, ale také z reklamních důvodů, protože v té době u nás MTB maratony teprve začínaly. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme, ale musím říct, že skutečnost předčila mé očekávání. Závod vedl nádhernou krajinou a trasu evidentně vybíral někdo, kdo na kole jezdil. Nádherné výjezdy, náročné sjezdy a perfektní značení tratě. Všechno bylo tak, jak má na bikovém maratonu být. Pamatuji se, že kdyby se posledních pár kilometrů nejelo po asfaltu podél řeky, tak jsem se do cíle nedostal. Objet si aspoň jednou Sudety by měla být pro každého bikera povinnost.“ Mezi ženami dojela jako jediná Hana Koňáková z TJ HO Liaz Jablonec za 9:40:56. Pořadí na pódiu mohlo být jiné, kdyby nedošlo 5 km před cílem v Adršpachu k chybnému odbočení na zaváděcí okruh jezdců na druhém, třetím a čtvrtém místě, kteří jeli s několikaminutovými rozestupy. Byli to Petr Puš, Robert Novotný a Ivo Budín, kteří nakonec najeli o 6 km víc než ostatní. To samé se ale stalo ještě jednomu z posledních závodníků, Čecho - kanaďanovi Tomáši Mifkovi, kterého až za tmy od Vernéřovické studánky přivezli tamní myslivci. První desítka si rozdělila finanční prémie v celkové výši 13.000 Kč a vítěz si odvezl putovní cenu, kterou byla dřevěná plastiku bikera od machovského řezbáře Petra Kysely. Závod zajišťovalo na 150 dobrovolníků a během závodu se se na 15 občerstvovacích stanicích vypilo 300 litrů čaje, 200 litrů jonťáku a soudek piva, snědly čtyři bedny banánů a jablek, 700 rohlíků, 20 kg salámu, 5 kg sýra, 240 koblih, 400 horalských trubiček, 20 krabic sušenek a 100 energetických tyčinek powerbar.
Během závodu byly odposlechnuty například tyto hlášky: Kterej blbec tohle vymyslel? Kdybych věděl, co mě čeká … Já se na to můžu … Že jsem se nechal vyhecovat … Mám to vůbec zapotřebí? To snad nemá konce…