REPORTY

Úprk Teplickými skalami

Sichrhajskou připínám číslo na hruď, stavím se na startovní čáru mezi běžce a odpočítávám: Deset, devět, osm, sedm. Za chvíli odstartuje další ročník slavného běhu Teplickými skalami. Nad hloučkem horolezců na startu se vznáší mrak alkoholových výparů z včerejšího večírku. Kdo nekalil včera večer při kapele na hřišti, není dostatečně připraven. Dobře vím, že u Ledního medvěda budu mít sucho v krku, ale to je ještě daleko.
Šest, pět, čtyři. Banda anarchistů, horolezci, co přijeli na slavný Horolezecký filmový festival do Teplic nad Metují, společně zpytuje svědomí a kolektivně slibuje, že už nikdy nebude pít. Ranní kocovina nápadně připomíná horskou nemoc. Jenže teď se musíš hecnout a běžet, žádné vymlouvání – to se může někdy v horách hodit. Tři, dva, jedna, start! Hlouček běžců se dává do pohybu, vybíhá z parku, nabírá tempo a zběsile letí teplickým náměstím. Hlavně nepřepálit začátek. Do cíle je to jedenáct kilometrů.
To není zas tak moc, ale nechceš přece blinkat už u vstupu do skal, jako posledně. Opatrně holčičko, bude to do kopce. Hned první stoupání prověří. Běžíme kolem Poustevny svatého Ivana. Mám se jít rovnou schovat? Závod je vážná věc: Nebuď srab a přidej! Panenko Maria Pomocná, pomož mi doběhnout do cíle. Je poslední srpnová neděle a to je příležitost pojmout běh trochu meditativně. Dostávám se do tempa a poklusem se blížím ke skalnímu městu.
„Mandulko přidej!“ povzbuzuje mě traťová rozhodčí, sestra Míry Šmída, který kdysi festival horolezeckých filmů vymyslel. Začínám chápat, že tenhle běh je prestižní záležitost. Buď ráda, že ti to běží. Míjím odbočku do Vlčí rokle a přichází stoupání. Pomalu střízlivím.
Skalní bránou vybíhá první závodník v protisměru. Tady někdo vážně závodí: „Mistře, do toho!“ Borec letí jako šíp zpátky do cíle, zatímco já mám celý okruh skalním městem ještě před sebou. Nemám se posadit na Krakonošovo sedátko nebo jít rovnou na borůvky? I Želva je rychlejší než já. Zapluji do temné skalní rokle, kam slunce nezasvítí a počítám schody. Beru je po dvou. Nedá se předbíhat, chodba je úzká. Přece nezpomalíš! Brzdila bys ostatní. Štrůdl závodníků se plazí mezi skalami jako had. Pod Chrámovými stěnami se trochu rozjasní a začne profukovat. Ještě nejsme na konci, vadnu a pod Herynkem dochází dech.
Ovšem u Kance se to láme, znovu mi narůstají křídla a řítím se z kopce dolů po schodech. Kolena to odpruží. Hlavně se nepřeraz. Popohání nás Prásknutí bičem *. Nejdřív dlouhé skoky po písčité pěšince, pak zdrobním krok a chytám se zábradlí. Přebírám jeden schod za druhým. V úzké Sibiřské rokli čvachtá potok, dřevěná podlaha je kluzká: Pozor ať nesmekneš! Stěny jsou porostlé slizkým mechem: Raději se nedotýkej, kličkuj a běž! Propletla jsem se bludištěm. Skály mě pustily ze svých spárů. Vyběhnu z lesa a běžím lehkým terénem po cestě zpátky do města. Nějaké děti z roubenky mi nabízejí vodu: „Díky, díky!“
Natahují ruce k závodníkům, chtějí si tlesknout do dlaní. To mě nezdrží. Běžím jako o dušu. Ať nejsem poslední! Před cílem čeká legenda pískového lezení Petr Prachtel a fandí mi. A konečně bouřlivý kordon diváků v cílové rovince a cíl! Překvapivě jsem uhájila třetí místo na bedně v lehce zvýhodněné kategorii Horolezkyně.
Závod však získal nový traťový rekord, jehož držitelem je Dominik Sádlo s časem 35 minut.
A ženskou kategorii opět vyhrála neporazitelná Táňa Metelková. Některé životní jistoty zůstávají. Tak zase příští rok?
Autorka: Kateřina Mandulová (Úprk Teplickými skalami - horolidi), foto: Miloš Kleiner
* Prásknutí bičem – legendární spárová linie Míry Šmída na Věž Jardy Berana z roku 1972